Úvaha předvánoční
Miloš Rejchrt

Na vánoce se připravujeme snad stejně dlouho jako naši předkové, jenže jinak: tichou adventní prosbu ,,Přijď Pane Ježíši” vystřídal povzbuzující pokřik ,,go, Ježíšku, go”. Nevaž se a odvaž se - ne ovšem ty Synu Boží, ale naše spotřebitelská neurózo!
Ostatně mají-li něžná křestní jména tornáda a uragány, proč by se záchvat konzumentské bulimie nemohl jmenovat Ježíšek? Vždyť to předvánoční šílení určitě není bezbožné, naopak, dalo by se převést i do slov modlitby: ,,Jen sestup s nebes, nádherná dokonalosti reklamy, v super a hyper chrámech Boha Marketa tebe vzýváme, ve frontách u pokladen oběť přinášíme, jen už neprodlévej a spoj své nabízení s naším nutkáním, s naší nekonečnou touhou být, mít a chtít víc."
Duch doby si dokáže poradit i s tradicemi, jež chtěla a nedokázala vymítit ideologie. Pronikne dovnitř, pozmění či vymění jejich obsah. Duch doby ale naštěstí není monolitní zloduch: zvláště dnes je spíše množinou duchů, nevane jen konzumně, ale i multikulturně a alternativně. Objevování a oživování tradic, jejich přepis do současných souvislostí, působí spíš zajímavě než směšně. Nic nebrání tomu, abychom prožívali Vánoce štědré a přitom skromné. Skromnost k nim odedávna patří.
Liturgicko-životosprávná praxe ze 4. století dokonce spojila čekání na Vánoce s čtyřicetidenním půstem, a to z dobrého důvodu. Kristovo narození v chlévě vnímali křesťané od počátku tak, že Bůh zjevil svou podobu v křehkém, bezmocném těle dítěte. ,,Stav se lidem rovný, zvolils život skrovný.” tak to vyzpíval bratr Jan Augusta. Uložení Syna Božího do krmelce pro dobytek znamená, že se Bůh odřekl soběstačnosti, slávy, bezbolestnosti a všech dalších božských vlastností.
Od Kristova vtělení nelze hledat odlesk třpytu zlata a v záři reflektorů, v manifestacích síly a mohutnosti ani v bytnění vlastního já, hmotném či duchovním. Semena Božího království lze nalézt tam, kde se člověk z lásky uskromní, vzdává se něčeho svého, aby tím druhému prospěl a obohatil ho. Pravé lidství není možné bez sebeodříkání, čteme mezi řádky vánočních tradic.
Čteme tam ale i povzbuzení, že se ochota omezit se nakonec vyplácí. Dáváme - zříkáme se něčeho, co bylo naše. Nijak tím nezchudneme, naopak. Ten večer není přece nuzný... Dáváním získáváme radost, radost toho druhého. Navíc, ač jsme dárek dali nezištně pro radost, nejspíš pod stromkem najdeme na jednom či více zabalených dárcích i své jméno.
Tak to v našem lidském světě, který si Bůh zamiloval, chodit má a někdy i chodí: kdo dává, tomu bude dáno, kdo se sníží, bude povýšen, kdo miluje, bude zahrnut láskou. Nevaž se a odvaž se, go, človíčku, go!

Lidové noviny 11.12.99