Auto, na které budete celý život vzpomínat se jmenuje... TRABANT!!!

Je to auto, se kterým jsem najel od autoškoly nejvíc kilometrů. Není můj, ale půjčuju si ho od kámoša. Skvělý vozítko. Dá se mu vždy věřit, pokud mu fungujou brzdy. Při jedné mojí jízdě však fungovat přestaly... Nic se mi však nestalo (ani Trabikovi - umím přece jezdit, ne? :-)

Jedu si takhle z benzínky vrátit ho majiteli, jedu do kopce na Klajdovku a říkám si, že bych měl radši zkontrolovat obsah nádrže (na benzince sem na to nějak zapoměl) - na to je času dost, na kopcu to zkontroluju... za jízdy to nějak nejde. U trabantu se měří palivo tak, že strčíte do nádrže takovej klacejček, na kterým jsou vyznačený litry a podle toho kam až je namočenej zjistíš, kolik tam je. Trabik se s námahou vyšplhal na vrcholek (ke konci na dvojku), hodím blinkr, že zastavím, ale co nevidím. Pár metrů do mého plánovaného "místa přistání" 2 slečny a stopují. Proboha! Doufám, že nebudou chtít svézt! Pozdě. Už se derou do auta, tak se je aspoň snažím odradit, jestli se jako toho auta nebojí (podle vzhledu bych být nima do toho nelezl). Prej že ne, že by potřebovali hodit do Ochozu. Hm, co s nima? Vyhodit je, to ne a mám to po cestě. Tak se tam nějak nasoukaly, já zkontroloval krmnou směs (Speciál 91 + M2Téčko = olej pro dvoutaktní motory). Vyrazím, cesta je po rovince, v lesích trochu do kopca - prostě pohoda, kecáme... až jsme se přehoupli přes vrcholek kopce. Tehdy mi došlo to, čeho jsem si při zastavování moc nevšimnul - brzdná dráha se nenápadně prodloužila a já sjel málem do pole, teďka jsem už chápal. Brzda na podlaze a nic. Prostě vůbec nic, ani kdy jsem to několikrát opakovaně zkoušel. Nenápadně jsem se vrhnul... ne po slečně, ale po ručce a nenápadně jsem snižoval rychlost a pronášel něco o divných brzdách. Asi jim to došlo, ale nedávaly to najevo. Pak si najednou vzpoměli, že už jsou na místě, že jim mám zastavit. Prohodil jsem něco jako "Ale jak mám s tímhle zastavit?" a zabral jsem za ručku. Kola se na písku zablokovala a Trabik zamířil smykem k zaparkované Felicii. Naštěstí zastavil asi 3 metry od ní. Slečny se zeptaly, jestli je to vždycky takový dobrodružství s tím jezdit, já řekl že jsem takovou situaci ještě nezažil. Potom zmizely a už jsem je víckrát neviděl. Největší problém byl, že předemnou byla nejzrádnější část cesty - pořád z kopce a dost prudkýho. Nemínil jsem to riskovat a napsal majiteli, ať si pro to přijede, že to nebrzdí. Odpovědí mi bylo "mám rozebraný auto, použij ručku". Skvělý. Spáchám sebevraždu v milionu trsátek. Tak vzhůru dolů. Dvoutakt motorem prakticky vůbec nebrzdí, takže můj život visí na asi 100let starým lanku od ruční brzdy. Těch několik kilometrů bylo opravdu jízdou smrti - nepřiměřená rychlost vzhledem ke stavu vozidla. Asi 20km/hod. Naštěstí jsem dojel celkem v pohodě (jenom nervy trochu v kýblu, ale to nic...) a ruční brzda už značně pozbyla na účinosti. Zjištění: jedna trubka s brzdovou kapalinou se rozhodla, že přestane v místě spojení těsnit, takže vypustila všechnu brzdovku na motor - vypadala tak zachovale, že by to ní nikdo neřekl, že bude dělat problémy. Dotáhnout nešla, tak byla odpojena. Od té doby trabant brzdil jen na přední nápravu. Údajně je to už spravený a modrý části dostaly bílou barvu. Snad se brzy zase svezu... :-)