František Gel kdysi napsal, že do novin se člověk může dostat dvěma způsoby. Mě se více zamlouval ten způsob druhý a tak jsem jednoho dne vzal pár fotek a vyrazil do redakce okresního tisku. Fotografoval jsem vlastně už delší dobu před tímto rozhodnutím. A tak můj fotografický archív byl poměrně rozsáhlý.

Nebylo tak zcela zřejmé, jestli mám šanci se v této branži prosadit. Byl to vlastně jen takový pokus. Když jsem zazvonil u bíle natřených dveří, nebyl jsem si zcela jist, jak to dopadne. Počítal jsem i s tím, že budu odmítnut. Nestalo se tak. Redaktor, který mi tenkrát otevřel, mě pozval dál, prohlédl si moje fotky a vysvětlil mi, jak to v redakci chodí. Fotky, které jsem mu tenkrát přinesl, byly z různých oblastí. Kultura, život ve městě, nepatrně sport, průmyslová výroba. Jak jsem byl informován, redaktor pracoval ve sportovní rubrice. A když jsem odcházel, řekl mi, ať fotím a nosím mu svoje výtvory. Pokud budou nejlepší, budou uveřejněny. Z toho jsem měl strach, protože pro tuhle redakci fotili asi další čtyři reportéři. K ostatním fotkám mi řekl, ať se zastavím u šéfredaktora. Tak jsem celý rozhovor absolvoval ještě jednou.

Bylo jasné jedno. Pokud chci uspět, budu muset máknout. Z redakce jsem vystřelil jako raketa, plný elánu. Moje vybavení bylo postačující. To jsem si myslel ještě určitý čas. Pak jsem byl nucen názor změnit.

Měl jsem trochu kliku, protože několik ulic od redakce se stala dopravní nehoda. Samo o sobě to není nic moc. Ale jako reportér jsem zareagoval okamžitě. Žigulík se otočil na střechu. Tasil jsem svoji jednookou zrcadlovku a vyplácal na to skoro celý film. Doma jsem zapadl do temné komory a druhý den jsem bušil opět na dveře redakce. Šéfredaktor asi pochopil, že to myslím vážně a fotku si prohlédl. Dostal jsem průkaz spolupracovníka s číslem 124. Ten mi zabezpečil přístup zdarma na všechny akce pořádané v okrese. To mi zvedlo náladu. No a v dalším vydání okresního týdeníku jsem ji na předposlední stránce nalezl. Byl to můj první honorář. Celý padl na filmy. Bylo to tenkrát osmnáct korun. Bylo to v roce 1980.

Tak to byl můj začátek. Vyskytoval jsem se od těch dob všude, kde se něco dělo. Nejvíc se toho dělo ale na stadiónech a tělocvičnách. V tomto roce fotbalový klub Spartak bojoval o postup do první ligy. Tady byla moje parketa. Na svých fotografiích jsem zachytil tento vzestup a následně i pád. Do první ligy Spartak postoupil, ale zůstal tam pouze rok. Byl jsem u toho. Ale to předbíhám. Fotbal, hokej, atletika, cyklistika. Tohle byla moje hlavní náplň, protože tady to vyžadovalo rychlou akci. No a to bylo něco pro mě. Občas jsem zabrousil i do jiných oblastí.

Sport bylo něco nového i když něco málo jsem už o tom věděl. Dříve jsem fotil zátiší v parku, povodeň, dominanty města a tak podobně. To byla statická fotografie, kde jsem si mohl předem naplánovat záběr. Ve sportu to bylo jinak. Akce, která trvala zlomek vteřiny, musela být zachycena. Já měl pouze Zenit E, jednookou zrcadlovku s plátěnou závěrkou a měřením mimo objektiv. A objektiv byl vlastně problém, který jsem si uvědomil skoro okamžitě. Světelnost 2, ohnisková vzdálenost 50. Na sport naprosto nevhodný. A tak jsem fotil a kvalita nebyla valná.

Začal jsem fotit i atletiku. Tady jsem přišel na další věc, jak si přivydělat. Dost lidí chtělo fotky. Stal jsem se známou osobou a přišel jsem si i na peníze. Kompletně jsem je vložil na nové vybavení. Přístroj Practica MTL3, objektivy 3.5/135 a 2.8/200. To už bylo na sport ideální. A vše jsem zakončil zvětšovákem Axomat. O vybavení temné komory ani mluvit nemusím.

Když jsem se takto vybavil, kvalita fotografií stoupla. A já jsem se rozhodl jít dál. Zaútočil jsem na krajský tisk. Uspěl jsem. To mi zvedlo náladu. Vidím to jako dnes, kdy jsem vstoupil do dveří, na kterých bylo napsáno Stanislav Motl, a jak to tam probíhalo. Zde jsem tvořil sport a to ostatní tak půl na půl. Bylo mi patnáct a měl jsem pocit, že jsem zvítězil.

Abych byl úplně přesný, v krajské město mělo dvojí noviny. A já měl konkurenci. Jednak profíci a potom Petr a Pavel. Kluci jako já. Kdo z koho? To byla otázka dne. Nikdo nechtěl být druhý. Profíky neuvažuji. Ti šli mimo nás. Tedy Pavel, Petr a já. Byl to konkurenční boj se vším, co k tomu patří. Ale proč ne. V dobách, kdy všechno bylo tak nějak v klidu, tohle byla věc, kterou jsem zbožňoval. Chtěl jsem se stát fotoreportérem a tomu jsem podřídil všechno.

Práce pro okresní tisk byla pohodová. Vycházelo to jednou týdně, takže se to dalo zvládat. Problém byl snad s nedělním sportem. Uzávěrka byla ve čtyři odpoledne. Fotbalová utkání se tedy změnila v bitku fotoreportérů. Kdo dřív a kdo lépe. Kvalita byla tak nějak stejná. A co se týká rychlosti, bylo to rozloženo pro každého stejně.

Každý z nás fotil ještě mimo. Měli jsme své klienty a to bylo to, co neslo nějaké mince. Ovšem fotka v novinách byl vrchol našeho snažení.

Zaútočil jsem ještě výš. Československý sport a Zemědělské noviny. Tady jsem ale neuspěl. Do dnes nevím proč. A asi to není podstatné.

Fotbalový team postoupil do první ligy. Fotil jsem jak drak. Ze začátku jsem dělal jen momentky, ale časem jsem se zaměřil i na něco jiného. Fotbal z té druhé strany. Jásající dav, nešťastný brankář, jásající útočník. Můj archív byl už v té době dost rozsáhlý. Pravá kouzla jsem prováděl v temné komoře. Vytvořil jsem si asi dvacet nejlepších fotek, které přečkaly až do dnešních dnů.

Kolem sebe jsem se díval úplně jinak. Hledáčkem foťáku. Nádherný pocit. Kolikrát se mi povedl záběr z města. Sedl jsem si na nějaké místo, kde si mě nikdo moc nevšímal, našrouboval dvoustovku a třeba tři hodiny jsem cvakal. Temná komora ukázala, jak se mi to povedlo. Alchimistická laboratoř, ve které se dalo vykouzlit to nejlepší.

Spartak po ročním působení v první lize, tuto soutěž opustil a pokračoval až do druhé národní. Problém byl v tom, že ubylo kvalitních záběrů. Druhá věc byla ta, že Petr a Pavel odešli mimo město. Konkurence tím pádem neexistovala. To byla, alespoň jsem si to myslel, voda na můj mlýn. Časem jsem začal upadávat i já. A tak jsem začal a za dva roky byl konec. Když se na to dívám, tak moje novinaření trvalo přesně dva roky a jeden den.

Pak jsem fotil dál, ale do redakcí jsem to už nenosil. Fotil jsem si do své sbírky, ale to trvalo taky jen krátce. Pak nastal konec, který byl absolutní.

Přikládám pár fotek, které jsem našel v jedné obálce. Je jich jenom pár a mají nižší kvalitu, protože ty nejlepší jsou v rozměru 30x40. Potom jsem fotil na gymplu naši třídu, zvláště potom několik móóc pěkných spolužaček. Na většině fotografií se nevyskytuju, protože jsem byl na druhé straně. To je ale pochopitelné.

Snažil jsem se vrátit do novin. Nikdy se mi to nepovedlo. Ne že by se přede mnou zavřely dveře, to ne. Jen jsem už neměl ten zápal. Už to prostě nešlo.

Teď s odstupem víc jak patnáct let, fotím asi dvakrát do roka. Rodinná fotografie. Jednou jsem odeslal fotku dcery do soutěže. Fotka se umístila. A já si řekl, že jsem snad ještě všechno nezapomněl.

Byl jsem možná ještě výš než jsem si myslel. Dostal jsem se mezi lidi, kam se skoro nikdo nedostal. Když hořelo, byl jsem tam. Lezl jsem po střechách a hledal ten nejlepší záběr. Den nebo noc, to bylo jedno. Být u toho, to bylo moje heslo. Bez přístroje jsem nevylezl z baráku. Ostatní kámoši vegetili doma, já vegetil s foťákem. Co dodat? Vše podstatné bylo řečeno. A pár fotek snad dokreslí tu atmosféru. Pokud by někdo chtěl pohovořit na tohle téma, budu rád. Když by to četl kolega Pavel, Petr nebo Standa, napište mi. A to je asi opravdu všechno.