Podle názvu by se dalo usuzovat, že článek bude zaměřen na hudební scénu. Bohužel se nejedná o píseň Billyho Idola, ale o havárii v elektrárně Opatovice. Popisuji situaci, která nastala na vojenském útvaru, jehož označení se silně podobá jedné polní nemocnici, která působila v korejském konfliktu (srovnej 4077 a 5077 :-).

Dnes dorazil Martin na bílém koni. Alespoň podle pranostiky. Po ránu sice trochu sněžilo, ale po krátké době sníh zmizel v dešti. Opatovice krachly již v sobotu, takže jsme očekávali, co se bude dít. Bylo celkem jasné, že pracoviště bude bez tepla, takže každý rozumný člověk se nabalil, aby náhodou nepromrzl. Útvarový management pracoval tradičně, tedy vůbec nijak. Mekenzí, tedy šéf nejvyšší, se předvedl v celé své parádě. Po ránu nebyl vůbec vidět, aby náhodou nemusel řešit vzniklou krizovou situaci.

Odešel jsem na oddělení, kde první příchozí vyhrabal horkovzdušnou pistoli a zahříval malou kancelář. Ostatní, kteří se dostavili později, klepali kosu jako jeden muž. V mé kanceláři byla sice stoletá klimatizace, ale ta byla nastavena na letní výcvikové období. Proto jsem občas přecházel do kanceláře vedlejší, kde naštěstí fungovala. V ostatních kancelářích byla zima. Mekenzí se opět neobjevil. Bylo zřejmé, že útvarový management se o své zaměstnance nepostará, takže někteří otevřeli peněženky a vyrazili do nedaleké prodejny elektro. Přišli včas. Koupili poslední dvě topná tělesa a hned bylo veseleji. Horkovzdušná pistole byla konečně odstavena a všichni se po několika hodinách konečně zahřáli.

Mekenzí se objevil před obědem. Nakoukl a povzdychl si: "tak co, moje děti". Nic víc a nic míň. Pak se vypařil a bylo zase ticho po pěšině. Ale už po teplejší pěšině. Když jsem šel odpoledne kolem jeho kanceláře, zaslechl jsem část rozhovoru Mekenzího s nadřízenou složkou velení. Mekenzí sděloval, že náčelníci oddělení zabezpečili temperování důležitých pracovišť. V tom okamžiku jsem se zahřál, nebo lépe řečeno dohřál. Ale úplně z jiných důvodů. I takhle se dá velet. Neudělat vůbec nic a když se náhodou vše vyřeší k všeobecné spokojenosti, hlásit splnění úkolů. Jen tak dál.

A to ještě není vše. Na většině útvarů ve městě se velení rozhodlo, že zaměstnance pustí domů hned po obědě. U nás nic takového nehrozilo. Mekenzí se projevil jako tvrďák, ale já bych řekl, že spíš jako natvrdlík. My jsme klepali kosu až do konce pracovní doby. Jedno vojenské přísloví praví, že voják má být hladovej a nasranej. Já bych toto tvrzení trochu opravil. Asi už tušíte jak bude znít upravená verze.

Mekenzího aktivity pokračovaly i druhý den. Ten kdo si za své koupil topné těleso, ten se ohřál. Ostatní, a těch byla většina, dále klepali kosu. Když už se tito klepači naštvali, začali se jednotlivě trousit do Mekenzího kanceláře. Každý byl sice vyslyšen, ale to bylo asi tak vše. Čím víc lidí tuto kancelář navštívilo, tím víc Mekenzí pěnil. Nakonec se vypravila na trestnou výpravu předsedkyně odborů. Když se začala ohánět kolektivní smlouvou a zákoníkem práce, Mekenzí vypěnil už úplně. Předsedkyni vyhodil také a naštvaný vyletěl z kanceláře. Tam odchytil prvního vojáka, který mu přišel pod ruku, a seřval ho jak malého psa, že není ostříhán podle základních řádů. No konečně se nějak projevil. Počítám, že oba aktéři tohoto dramatu se zahřáli. Možná i ostatní, ale to je už jen moje domněnka. Jak bych tuto událost završil? Po pracovní době jsem odešel domů, silně vytočen. Většina zaměstnanců měla nervy v kýblu, ale já jsem zvolil jinou taktiku. Do kýblu jsem si nalil ohřátou vodu a zapnul kazeťák, s již zmíněnou písní. Tím jsem se zahřál na provozní teplotu. Co bude zítra? K obědu jsou fazole, tak je docela možné, že většina zaměstnanců bude temperovat z vlastních zdrojů.