Bylo to vlastně někdy o prázdninách v roce 94. Byl jsem ve stavu, že ze současného zaměstnání jsem chtěl odejít. A proč jsem chtěl odejít? Pro mnoho lidí to je nepochopitelné a já jsem chvilkama taky dost dobře nevěděl, proč dělám to, co dělám. Tak začnu od začátku.

V roce 92 jsem ještě dvěma známými založil počítačovou firmu. Dva roky fungovala. I když s odstupem času je naprosto jasné, že právě jeden kolega nás vydatně obíral. Pouze rozkazoval a peníze šly ve většině případů za ním. Tenkrát jsem si to úplně neuvědomoval. Stačilo pár peněz a já byl spokojen. Druhý kolega, kterému to asi tak jedno nebylo, to v březnu 94 zabalil. On byl vlastně tahoun firmy a bez něho to nemělo cenu. A tak firma přestala fungovat. V tom okamžiku nastalo rozhodování. Jeden odešel, zůstali jsme dva. Co dál? Nechtělo se mi opustit to, co jsem dva roky budoval. A tak jsem si myslel, že je možné jet dál tímhle způsobem. Pochopil jsem dost brzy, že to byla naprostá kravina a blbost. Kolega, který zůstal si vzal všechen majetek a peníze s tím, že vedení firmy bude u něho. Majetek a peníze víc jak za dvě stě tisíc.

Mně zůstal jen jeden vadný mono monitor a nefunkční I/O karty. Současný ředitel ukázal co v něm je. Pokud bych měl použít vojenský slovník, tak použil nedílnou velitelskou pravomoc. Ty budeš dělat a prachy půjdou za mnou. Tak nějak to vymyslel. Tak tedy firmu vesele vytuneloval i když se tomu tenkrát ještě tak neříkalo.

Já jsem pochopil, že tudy cesta nevede a tak jsem se s ním rozešel. Ale co to vlastně znamenalo? Firma nefungovala ale papírově existovala. A tenhle stav je i teď. Průser na každém kroku. Bylo pár valných hromad, ale ohledně zrušení se nedohodlo nic. Kolega tunelář neměl chuť nic rušit. On nic, starat se máme my dva. My za to můžeme. No není to vůl? Firma se tedy rozložila. Mě to ale v prvním okamžiku fest vzalo. Něco fungovalo a během krátké chvíle to šlo do kytek. A tak abych se z toho dostal, chtěl jsem dát u současného zaměstnavatele výpověď. Snad proto, abych sám sobě dokázal, že jsem schopen sám pracovat na sebe.

Chtěl jsem zmizet, protože jsem si připadal divně. Myslel jsem, že se na mě všichni dívají jako na toho, kdo to nedotáhl do konce. I když s odstupem času je jasné, že to každému bylo úplně jedno. Tak jsem napsal výpověď. Nutno ovšem podotknout, že jsem nebyl sám. Od tohoto zaměstnavatele to odcházelo ve velkém. říkalo se, že jdou za lepším. V tom okamžiku jsem si vzpomněl na jeden citát z knihy Poradce. "Z IBM mohou odejít jen ti nejlepší a dobří. Ti ostatní to mají na doživotí". A já nechtěl být jeden z těch ostatních. A tak jsem začal hledat místo. Našel jsem a dal jsem výpověď. Den před podáním výpovědi jsem byl totálně rozhozen. Na jednu stranu jsem chtěl pryč a na druhou stranu jsem nevěděl proč to dělám. Byl jsem hotovej. A tak jsem si v jedenáct večer pustil rádio LABE. Mirek Vaňura uváděl pořad rýmování. O tomhle pořadu jsem věděl, ale naprosto nikdy mě nenapadlo, že já bych mohl rýmovat. Jednak jsem to nikdy nedělal a jednak jsem se styděl něco číst do rádia.

Ale teď to bylo jinak. Mirek nahodil pět slov a byl na to čas asi čtyřicet minut. Ta slova zněla : hrozit, chystat, dívat, neřád a lidi. Vznikla báseň Výpověď. Prostě jsem potřeboval vykřičet do světa, že tady jsem, že mám problém, že mě někdo naštval a že nevím jak z toho ven.

Druhý den jsem tu výpověď podal. I když to bylo míněno na šéfa tuneláře. No a abych nezapomněl. Tahle básnička rýmování vyhrála a já dostal knížku. V tom okamžiku se něco zlomilo a já jsem chtěl dál křičet do světa co se děje a že tu jsou problémy, které mě štvou. Tak jsem začal pravidelně volat do rádia Labe a čekal, až Mirek řekne několik slov a já něco v rychlosti sesmolím. Nešlo mi vůbec o to, jestli vyhraju nebo ne, ale o to, že to někdo uslyší. A tak jsem jednou za týden složil básničku ze slov od Mirka.

Ale abych se vrátil k té výpovědi. Dostal jsem dva měsíce výpovědní lhůtu. Čím víc se den odchodu blížil, tím víc jsem byl hotovej. Poslední den jsem vyklidil kancl, předal počítač a čekal jen na dvanáctou hodinu. To jsem chtěl odevzdat klíč a jít jinam. Bylo mi jasné, že dělám blbost, ale nechtěl jsem se doprošovat. Bylo za pět minut dvanáct. Zavřel jsem kancl a šel odevzdat klíč. Šel jsem dlouhou chodbou, nikde ani noha a já už jsem nemohl dál. U východu jsem narazil na šéfa. Nabídl mi vyšší plat, když tam zůstanu. Tuhle nabídku jsem přijal. Jinak jsem v té chvíli ani nemohl. Ale naprosto netuším, jestli tam šéf čekal, nebo tam byl jen náhodou. Záhada, kterou nikdy nerozluštím. Stalo se to v co jsem tajně doufal, ale naprosto jsem v to nevěřil. Asi opravdu zázrak. A abych nezapomněl, Mirek se na to později na rozhlasových vlnách zeptal. Co k tomu dodat? Naprosto nic není nutné.