Tuzexová roštěnka

Tady bude zapotřebí delší úvod. Na vojně jsem potkal kámoše ze základní školy, Mílu Houdka, kterému se z nějakých důvodů říkalo umělec. Nádherně kreslil a perfektně hrál na kytaru. Hrál hlavně folk, blues a jak on říkal, také druhou kulturu. Pokud bych ho měl popsat, vypadal jako Hutka a Jim Čert dohromady. Když jsme se pak po vojně sešli, pořád byl věrný kytaře, batohu a přírodě. Každoročně se v září konala akce s označením 2x10 v místě zvaném U křížů. Míla Houdek měl jednu slabůstku. Když si dal několik málo piv, začal strašit. Ne vždy, ale jen chvilkově. Tam co bydlel, byl takový menší, slabě osvětlený parčík. Schoval se za strom a když šla nějaká holka, vyletěl jako ďábel a strašně řval. Potom sledoval, jak se jeho oběť dala na útěk. A jak on říkal, s oblibou si vybíral dívky, oblečené podle poslední módy, s nosem nahoru. To byly jeho tuzexové roštěnky. Chtěl je vystrašit, protože nezapadaly do jeho životního stylu.

Tato událost se odehrála někdy v roce 1987. Od té doby proběhlo několik setkání 2x10 a potom vše ustalo. Umělce Mílu Houdka jsem občas zahlédl ve městě. On v ošoupaných džínách, s rozevlátou hřívou, já obyčejně v kvádru a kravatě. Jen jsme se pozdravili, ale bylo zřejmé, že mě v duchu označuje jako tuzexového tataráka. Za normálních okolností v kvádru nechodím, ale vždy když ho mám, Mílu Houdka potkám na sto procent.

A teď dál. Jednou jsem měl dovolenou celý týden. Něco jsem podnikal, a protože jsem nechodil do práce, vykašlal jsem se na obleky, kravaty a holení. Takže na závěr týdne jsem vypadal jako Houdkovo dvojče. Navíc se ještě malovalo, tak moje oblečení bylo opravdu dokonalé. Zapatlané od Primalexu a vše co k tomu patří. Vymalovala se první místnost, blížil se čas pozdního oběda a bylo vhodné jít nakoupit. Vytáhl jsem ze sklepa dvoukolák a vyrazil do nedalekého obchodu. Bylo to v sobotu odpoledne, takže byl obchod skoro prázdný. Procházel jsem mezi regály a najednou jsem ji uviděl. Tuzexová roštěnka jako vyšitá. Z nějakého neznámého důvodu jsem si vzpomněl na Mílu Houdka a dostal jsem obrovskou chuť udělat něco podobného. Roštěnka byla opravdu impozantní. Minisukně, kozačky nad kolena, halenku s mimořádným výstřihem a parfém světové značky. To byl kontrast jako brus. Já vypadal jak bezdomovec a ona naprosto dokonalá, jedinečná a fascinující. A tak jsem začal svoji show. Použil jsem trochu jiný způsob. Nezačal jsem ječet na celý krám, ale začal jsem se k ní přibližovat s výrazem, který jsem viděl u Belmonda ve filmu Zvíře. (postižený na invalidním vozíku). Nejdřív mě omrkla jako obtížný hmyz, a když se mezi námi vzdálenost začala zkracovat, uhýbala. Asi si myslela, že budu somrovat na pivo. To ale nehrozí, protože jsem abstinent. Vše nasvědčovalo tomu, že začne řvát a já budu vyveden ostrahou. Nestalo se tak. Nejdřív jsem měl pocit, že bude provádět velký nákup, ale teď vyletěla ke kase jako raketa. Už jsem ji jen zahlédl jak nasedá do bavora a najednou byla pryč. Ještě dobře, že byla sama, jinak by hrozilo, že dostanu na zobák.