Hudební formy baroka

Concerto grosso - italský výraz pro velký koncert. Reprezentuje vrcholnou formu orchestrální hudby v době baroka. Jeho zvláštností je střídání sólových částí (tzv. concertino) a plného orchestru (tzv. repieno nebo též concerto grosso). Jeho prvním velkým mistrem byl A. Corelli, A. Vivaldi do této hudební formy zavedl třívětost.

Fuga - je hudební skladba, v níž je kontrapunktickým způsobem rozvíjeno několik melodií, jež se vzájemně prolínají. Podstata kontrapuntu spočívá ve vytváření samostatných melodií zaznívajících současně. Ve skladbě je vždy jeden hlas hlavní (tzv. téma), ostatní vedlejší. Hlavní téma fugy bývá nazýváno dux, které nastupuje v různých hlasech opožděně po sobě. Nejčastější fugy jsou čtyřhlasé. Vrcholným představitelem tohoto umění byl J. S. Bach.

Kantáta - slovo odvozené z latinského nebo italského slovesa cantare, zpívati. Kantáta vznikla v Itálii v 17. a 18. století jako jedna z nejvýznamnějších forem vokálně instrumentální hudby. Existovaly dva druhy: s církevním nebo světským textem. Z Itálie se kantátová tvorba rozšířila do celé Evropy. Zejména v Německu se stala důležitým útvarem evangelické chrámové hudby.

Opera - z italského slova opera, znamenajícího dílo. Jako jeden z žánrů hudebního divadla představuje spojení dramatického zpěvu s instrumentální hudbou, přičemž využívá prostředků jevištního umění – zejména scénografie a herectví – k zesílení uměleckého dojmu. Jako náročné hudební umění vznikla opera v Itálii z různých pódiových produkcí a okázalých zábav kolem roku 1600. Brzy začaly po celé evropě vyrůstat operní divadla a přední operní pěvci se stávali známými osobnostmi. Za první skladby tohoto druhu lze považovat opery tzv. florentské Cameraty. Opera se postupem času stala vrcholem hudebního jevištního umění. Operu lze dělit též podle druhů na operu vážnou (opera seria) a komickou (opera buffa), na operní díla různé závažnosti, tj. od opery, v níž je prostým způsobem střídána mluvená řeč se zpěvem, po opery, v níž všechny složky umění mají svou váhu a směřují k dramatické jednotě díla.

Oratorium - z latinského slova orare, znamenajícího mluvit, prosit, modlit. Oratorium patří do oblasti duchovní hudby neliturgického charakteru; obvykle počítá se sólovými hlasy, sbory a orchestrem, někdy i vypravěčem. V počátcích vzniku oratoria splývala tato forma s operou, zejména v místě jeho vzniku, v Itálii, kde vyrůstala z duchovních chvalozpěvných her a madrigalů. Prvním velkým mistrem oratoria byl italský autor G. Carissimi ze 17. století. Z Itálie se oratorium rozšířilo do všech zemí Evropy, jeho velkými tvůrci se stali skladatelé A. Caldara, G. F. Händel, J. S. Bach. Rozdíl mezi oratoriem a kantátou často splývá, spočívá spíše ve výběru látky než ve formě hudebního zpracování.

Pašije - jsou hudební díla, která vyprávějí o utrpení Ježíše Krista od jeho zajetí až po ukřižování. Skladatelé si zpravidla své texty vybírají z evangelií Nového zákona. Nejstarší pašije vycházejí z gregoriánského chorálu. Vrcholem této tvorby jsou pašije J. S. Bacha komponovaná formou oratoria podle evangelia Jana a evangelia Matouše.

Sonáta - z italského slova sonare, znamenajícího znít. Vyvinula se v 17. století jako zvláštní cyklicky sestavený kompoziční útvar. Sonáta v užším slova smyslu jako hudební forma má expozici, provedení, v němž hudební témata z expozice jsou kompozičně „prováděna", a reprízu, v níž se zpravidla hudební témata z expozice opakují – obykle v jiných tóninách. Vícevěté sonáty vznikají v baroku na principu monodie a doprovázejícího generálbasu.

Suita - francouzské slovo znamenající řadu. Znamená hudební formu, složenou z několika částí, původně z tanečních skladeb (vět). Rozvíjeli ji skladatelé různých národů – Francouzi, Španělé, Angličané i Němci – už od 15. století. Původní suita obsahovala pomalý tanec, živější skočný tanec, k nimž se pak přidružovaly další dvojice tanců. Vedle concerta a sonáty byla suita (někdy zvaná partita) hlavní instrumentální formou barokní hudby.

Toccata - slovo odvozené z italského slovesa toccare = tlouci. Původně znamenala skladbu pro klávesový nástroj volné formy, akordického a stupnicového charakateru. V baroku se vyvinula v improvizovaný, fantazijní hudební útvar, jenž obykle předcházel před fugou. Později se toccata osamostatnila jako svérázná, rozsáhlá hudební forma.