Hudební nástroje baroka

Strunné nástroje:

Loutna se dostala do středověké Evropy z arabské kultury. Tento nástroj oblíbený v Evropě již od renesance, byl široce používaný v 14. až 18. století. Nástroje byly obvykle bohatě zdobené vzácnými dřevy a slonovinou. Původně čtyřstrunný nástroj , v období baroka jsou přidávány obvykle čtyři basové struny. Od roku 1700 je typické používání 5 - 7 basových strun.

Harfa byla přejata do Evropy ze středověké arabské a perské hudby. Evropská konstrukce harfy se objevila kolem 9.stol. ve dvou verzích - jedna používaná v Skotsku a Irsku s brilantním, zvonivým zvukem. Středověké harfy kontinentální Evropy používané potulnými pěvci byly menší a měly 7 - 2 strun. Od 15.stol. se zde již staví vysoké harfy s rovným sloupkem, který umožnil lepší napnutí strun. Hudba 16. - 18. přináší rozšíření zvukových možností harfy. Přidávají se další řady strun (chromatické harfy), později k harfě přibyly pedály.

Kytara zdomácněla v Evropě na konci 14 stol. když ji přinesli do Španělska Arabové. Používala se k doprovodu zpěvu či tance nebo jako sólový nástroj.

Smyčcové nástroje:

Housle jsou jedním z nástrojů s největšími výrazovými možnostmi a staly se základem orchestru. Působivě vyzní i jako solový nástroj. Tento smyčcový nástroj se objevuje v evropské hudbě ve druhé polovině 17. století a postupně si získává oblibu. Zpočátku užívané při taneční hudbě nebo doprovodný nástroj vokální hudby. Housle získaly prestiž po jejich prezentaci v opeře Orfeo italským skladatelem Claudiem Monteverdim, a dále díky kapele francouzského krále Ludvíka XIII. V barokním orchestru nahradily housle do té doby vůdčí úlohu violy. Na tomto základu vznikly v baroku pozoruhodná díla mnoha skladatelů, včetně A. Corelliho, A. Vivaldiho, a G. Tartiniho v Itálii a G. P. Telemanna, a J. S. Bacha v Německu. Housle staly se hlavním nástrojem v instrumentálních žánrech jako: sólový koncert, concerto grosso, sonáta, trio sonáta, a suita, stejně jako v opeře.

Viola da gamba má jasný pronikavý zvuk. Objevuje v třech nejdůležitější laděních (alt, tenor, a bas). Od 16.stol. oblíbený nástroj pro komorní hudbu, objevuje se například u takového skladatele jako H. Purcell nebo v Braniborských koncertech J. S. Bacha.

Violoncello patří do skupiny viol s hlubokým zvukem. Nejstarší nástroj tohoto typu pochází z roku 1560 z dílny houslaře Adndrea Amatiho. V období baroka komponoval suity pro violoncello J. S. Bach a ve svých kocertech je využíval A. Vivaldi.

Klávesové nástroje:

Cembalo je zkrácený výraz pro drnkací strunný nástroj clavicembalo. Cembalo díky svému jasnému a čistému zvuku bylo nejdůležitějším klávesovým nástrojem baroka. Struny se rozezvučovaly nikoli kladívky jako dnes u klavíru, ale drnkáním.Pro jeden tón jsou obvykle nad ozvučnou deskou nataženy dvě struny. Některá cembala postavená po roce 1670 mají dva manuály a pedály k docílení různých barev tónů, struny ovládané horním manuálem zní jemněji a slaběji. Menší formou cembala je spinet a verginal.
Cembalo lze považovat za předchůdce klavíru. Klavír byl vynalezen okolo r. 1700 B. Cristoforim.

Varhany patří k nejstarším hudebním nástrojům vůbec a mezi klávesovými nástroji zaujímají zvláštní místo. Tóny jsou vyluzovány prostřednictvím jazýčkových píšťal různé velikosti, do nichž je vháněn vzduch. Varhany mají velmi široký tónový rozsah, mnoho zvukových barev tzv. rejstříků. Hráč na varhany hraje na tzv. manuálu, ke hře využívá i nohou k ovládání basových tónů či pedálu k násobení rejstříků a tím i zvukové intenzity.
Tento královsky nástroj byl umisťován především do kostelů a svou překypující výzdobou odrážel mnohé z rysů hudby tohoto období. Celé 17 stol. bylo velkým obdobím výstavby varhan např. v Německu. Významná je např. varhanářská rodina Silbermannů, kteří stavěli varhany např. ve Štrasburku, Basileji, Freibergu a Drážďanech. Na jejich nástrojích hrával i J. S. Bach. Významní barokní skladatelé jako J. S. Bach a G. F. Händel vytvořili rovněž řadu známých skladeb pro varhany.

Dechové nástroje:

Flétna je dechový nástroj starého původu dříve zhotovovaný z dřeva nebo později z různých kovů. Od středověku se používaly dva typy flétny příčná a zobcová. Zobcová flétna se výrazně prosazuje jako sólový nástroj v mnoha skladbách A. Vivaldiho, a A. Scarlatiho a G. P. Telemanna.

Hoboj se objevil ve Francii kolem roku 1660 a jeho předchůdcem byl lidový nástroj šalmaj. V obou se používá k rozechvění vzduchu dvojitý plátek. Standardní orchestrální nástroj, používaný v komorní hudbě stejně jako i ve vojenských kapelách. Mnoho barokních koncertů bylo napsáno pro hoboj jako sólový nástroj. - např. z díla A. Vivaldiho nebo T. Albinoniho.

Fagot, tento nástroj s basovým zvukem je datovaný od roku 1660. V 18. stol. se stává sólovým nástrojem, A. Vivaldi pro něj zkomponoval 39 koncertů. také jiní skladatelé jako J. S. Bach a G. F. Telemann jej využívali ve svých skladbách jako sólový nástroj.

Lesní roh byl oblíbeným nástrojem baroka. Lesní roh se původně používal ve středověké Evropě jako nástroj signálový a zvláště při lovech. Když skladatelé jako J. B. Lully komponovali do svých oper lovecké scény počítali již s hlasy rohů a tak se tyto nástroje stávají postupně součástí orchestru. Orchestrální roh, nebo lesní roh, vzniknul okolo roku 1650 v Francii s kruhovým svinutím trubky místo původně měsícovitě prohnutého rohu. Francouzský lovecký roh se vyráběl ve dvanácti tónech harmonické řady. Nástroje zatím nebyly opatřeny ventily, takže mohly hrát pouze přirozené tóny, proto toho se používaly nástavce různé délky.

Trubka - nástroje zhotovené z mosazi nebo stříbra podlouhlého kónického tvaru, byly známé již v Egyptě v 2. tis. př. n.l. Ve středověku se dlouhý rovný nástroj nahrazuje kratším a trubka se stáčí do podlouhlého oka. Tato podoba se stala standardem pro obřadní a orchestrální trubku až konce 18. stol. Brilantní tóny trubky byly omezeny na harmonickou řadu podle délky trubek, neboť nástroje zatím nebyly opatřeny ventily.