Úvod

Baroko vyznačuje epochu uměleckého vývoje, přicházející po renesanci, tj. zhruba od roku 1600 do roku 1750. Za kolébku baroka se v hudbě považuje Itálie. Vývoj hudby se v období baroka ubíral směrem k větší rozmanitosti instrumentálních forem. Hudba se stává dramatičtější, charakteristické jsou pro ni kontrasty v síle a tempu. Barokní hudba je hodně zdobná s bohatou texturou v porovnání se svými předchůdci. Stále více se kladl důraz na obsah zpívaného textu, což se projevilo zejména v oblasti protestantské písně. Zároveň se vyvíjely první samostatné skladby instrumentální, psané zpočátku především pro loutnu. nebo varhany. Větší měrou se uplatňovala krása harmonie, hudba se začala řídit slovem a stávala se výrazem emocí. Schopnost hudby vyjádřit lidské emoce a zobrazit přírodní jevy byla objevena právě v éře baroka. Vivaldiho soubor koncertů - Čtvero ročních období, je toho nejznámějším příkladem.

Barokní hudební projev je mnohotvárný: obsahuje například monodii - jednohlasý zpěv s instrumentálním doprovodem. Reprezentuje též období vrcholného polyfonního umění a tvorbu barokních instrumentálních forem, jakými byli například suita, sonáta, concerto grosso, sinfonie a sólový koncert. Podstatou polyfonie v hudbě je současné zaznívání několika samostatnaých hlasů, jež mají svou vlastní melodickou hodnotu a jsou nezávislé na harmonii. K vrcholnému uplatnění polyfonie dospěli již nizozemští skladatelé v renesanci. Byly vynalezeny nové polyfonní formy, a stejně jako v renesanci bylo umění kontrapunktu základním umem každého barokního skladatele. Vrcholnou formou je fuga, přivedená k dokonalému mistrovství J. S. Bachem. Od soudobého skladatele se dokonce běžně očekávala schopnost improvizovat fugu kdykoli a na okamžité přání, pokud měl být na tehdejší poměry nazýván opravdovým skladatelem.

Protikladem k polyfonii zůstává stále více v hudbě důležitá i homofonie.V homofonii jsou všechny hlasy hudebního díla (například čtyřhlasé sborové skladby) vedeny ve stejném rytmu, tzn. v akordech. Homofonická hudba předkládá jasný rozdíl mezi melodickou linkou a podružnou doprovodnou částí. Tento styl byl velmi duležitý v sólové vokální hudbě, kde pomáhal divákovi zaměřit se na expresivní melodii vokálního partu. Homofonní styl se stále více rozšiřuje i do instrumentalní hudby. Mnoho barokních děl obsahuje část continuo, ve které klávesy (cembalo nebo varhany) a basový nástroj produkují harmonickou část, která doprováz melodickou linku.

Na počátku baroka, tedy asi kolem roku 1600, se vyvinula nová hudební forma - opera. Tato forma kombinuje poezii, divadelní hru, výtvarné umění a hudbu. Vznikla jako výsledek snah skupiny italských intelektuálů, kteří chtěli oživit ducha starého řeckého dramatu, ve kterém hrála hudba klíčovou ulohu. K jejímu vzniku přispělo i neustálé zdokonalování hudebních nástrojů, především houslí. První velká opera Orfeo od Claudia Monteverdiho byla poprvé předvedena veřejnosti v roce 1607. Italská opera byla zpočátku pouze záležitost dvorů a feudální aristokracie a teprve po odloučení komické opery se dostávala mezi širší posluchačstvo. Opera značně působila i na vývoj vokálních forem chrámové hudby, především oratoria (skladeb pro sbor i sóla s doprovodem nástrojů).

Na počátku barokní éry vznikl také orchestr, který se vyvinul z doprovodu operní a vokální hudby. Nejoblíbenější barokní hudební formou bylo "concerto", ve kterém hrál sólový instrumentalista (nebo malá skupina sólistů) proti orchestru, čímž vznikají zajímavé kontrasty v dynamice a melodii. Mnoho hudebních skladatelů bylo též virtuozními hráči. Na příklad, Archangelo Corelli byl znám svou hrou na housle a Johann Sebastian Bach byl virtuozním hráem na klávesy.

Významný podíl na rozvoji hudebních forem měl technický vývoj a zvukové zdokonalování hudebních nástrojů. Zejména smyčcové nástroje se postupně stávaly hlavní skupinou v orchestru, ale i nástroji koncertantními, sólovými. K jaké dokonalosti se tento vývoj ubíral, lze doložit cremonskými rody Amati, Guarneri a Stradivari, jež vytvářely nástroje, které svou zvukovou kvalitou dodnes uchvacují posluchače.