| Jak jsem se stal rakouským uprchlíkem (2005) |
| Vyšel jsem ze Znojma
přes Kraví horu a Konice, přes skalní výhledy nad řekou
Dyjí, Sealsfieldův památník. Sealsfield byl Němec
narozený na Moravě, studoval kněžství, emigroval do
Ameriky, kde psal knížky o indiánech. Takže na něho
během života působilo velké množství různých
kulturních vlivů. Ale nezbláznil se z toho. Naopak. Četl
jsem jednu jeho knížku. Je to o Američanech, Britech a
Indiánech. Nikomu nestraní. Je objektivní. Ale zpět.
Ve Hnánicích jsem překročil hranici do Rakouska na
silničním hraničním přechodu, ale pěšky a bez
jediného eura. Český celník mě varoval, že mě Rakušáci
takhle k sobě nepustí, ale ti se tam bavili mezi sebou
a pochechtávali se a mezitím mě dali do pasu razítko,
aniž by se na mě pořádně podívali. Tak jsem se
vydal po Rakouském břehu Dyje přes Kaya revír a Thaya
revír (to jsou normální myslivecký obory), zříceninu
Kaya (česky Chýje) až do Hardeggu. Tam jsem podle mapy
očekával hraniční přechod, ale to jsem si dal! Ten
je otevřený pouze v turistické sezóně, až od konce
dubna. Co teď? Obešel jsem závoru opuštěné celnice,
vytáhl jsem pas a celou cestu po mostě přes Dyji jsem
s ním mával. Nepomohlo to. Na české straně plot a
zavřená branka. Byl jsem formálně už v ČR, ale přes
plot to nešlo dál. Absurdní situace. Tak jsem přešel
další dvě vesnice: Fielding a Riegersburg. Podle mapy
jsem věděl, že další celnice je až v Drossendorfu o
30 km dál a netušil jsem, jak bych se z toho zapadákova
dostával do Brna. A jak bych se tam dostal? Stopem? Navíc,
rakušáky jsem nikdy nestopoval. Měl bych asi trému. Můj
původní cíl, Vranov nad Dyjí, jsem už přešel. Tak
jsem v Riegersburgu odbočil do jedné boční uličky,
která vedla přímo k hranici. Prošel jsem nevšímavě
kolem všech těch cedulí Vstup zakázán a Pozor státní
hranice v češtině i němčině a docela jsem trnul,
aby mě tam nechytla nějaká pohraniční policie ať už rakouská nebo česká. Neměla by to vůbec složitý. Ale v klidu jsem přešel celý ten kilometr polňačky v přehledném terénu až do nejbližší vesnice na české straně. Tu jsem poznal už z dálky podle kravína. Takové stavby v Rakousku nemají. Sice s pasem, ale bez razítka. V podstatě od té doby jsem tu jako rakouský uprchlík. Ale radši to nikomu moc neříkám. Pamatuju ještě doby, kdy jsme jezdili škodovkou okolo ostnatýho drátu a povídali si, že tam někde o pár kilometrů dál je možná nějaký Rakousko. Tehdy mnozí lidé snili o emigraci do Rakouska. A přišel den, kdy já jsem řešil opačný problém: Jak proboha uprchnout z Rakouska zpátky do Čech? Naštěstí se mi to podařilo. Stalo se v březnu 2001, pokud mě paměť neklame. |