Zenové kóany (2003)
Předkládáme vám zde několik zenových kóanů, které netradičním a nezvykle jednoduchým způsobem poskytují hluboký vhled do těch nejsložitějších duchovních problémů, kterými se zen usilovně zabývá:

Povím vám zenový příběh z války, který mi vyprávěl Šrí Texis Tejlor:
Přišel jeden zenový mistr do místnosti. Přišel ke stolu a řekl: "Stůl!" Přišel k židli a řekl: "Židle!". Přišel k oknu a řekl: "Okno!" Přišel tam druhý zenový mistr a vyhodil stůl a židli oknem. Přišel tam třetí zenový mistr, zakopl o ty dva předchozí zenové mistry a zvolal: "Zde je kámen úrazu!" Přišel tam další zenový mistr, nesl v náručí mrkev a řekl: "Já jsem taky králík!" A jeden zenový žák se zeptal: "To jako inženýr králík?" Další zenový mistr na to prohodil: "Není židle ani stůl, ani starostí půl, ani okno, ani mrkev, ani králík. Je jenom naprostá dokonalá a nic neříkající prázdnota." "Ale to musí bejt ale strašná nuda, ne?", zeptal se žák. "Právě jsi byl osvícen!", řekl mu na to zenový mistr a hodil po něm starou bačkoru. Tím mu předal buddhovskou posloupnost, jmenoval ho zenovým mistrem a sám odešel do ústraní. Z toho všeho plyne, že pes má buddhovskou podstatu. Húm óm sarvadžagatam čáranáravindam óm. Přátelé, a tento příběh je pravdivý, neboť mi ho vyprávěl Šrí Texis Tejlor.

V jednom zenovém klášteře vysoko v horách Tibetu chcípl pes. Viděl to jeden zenový mnich a řekl si: "V tomhle klášteře chcípl pes. Asi odejdu pryč." A odešel pryč. Asi po týdenním putování Tibetem potkal prvního člověka a řekl mu: "Ahoj." A ten člověk mu taky řekl: "Ahoj." Zenový mnich se zamyslel, co to asi mělo znamenat, ale na nic nepřišel. Pak si ulehl a usnul. Zdál se mu sen. Zjevil se mu jeho zenový mistr a řekl mu: "Ano, v tomto klášteře chcípl pes, ale ten pes měl buddhovskou podstatu!" Zenový mnich se náhle probudil a pochopil, že udělal velkou chybu. Ihned se vrátil do kláštera a tam už na něho čekal zenový mistr se všemi svými žáky a vzdávali mu pocty. "Ale já si žádné pocty nezasluhuji. Já jsem přece zradil váš řád a uprchl jsem z kláštera. Správně by jste mě měli přísně potrestat!", řekl mnich. "Ale ne,", řekl zenový mistr. "Právě jsem tě jmenoval svým nástupcem. Ten pes totiž neumřel, jenom spí. Ale ty jsi svým odchodem z kláštera dokázal, že óm hám sarvadžagatam óm. A tak budeš mít zodpovědnost za celý klášter. Dobře ti tak."

Jeden zenový mnich nemohl pořád pochopit, proč má pes buddhovskou podstatu. Posílali ho za těmi nejvyhlášenějšími zenovými mistry, ale žádný z nich si s ním nevěděl rady. Až se ten zenový mnich rozhodl, že odejde za tím nejvyhlášenějším zenovým mistrem, který sídlí vysoko v horách v klášteře, kde nemají vůbec žádný kontakt se světem, akorát jednou za deset let jim tam sněžný muž přinese noviny a pokud nejsou příliš rozmáčené himalájským sněhem, dají se i číst. Tak do takového zapadlého kláštera se ten mnich vydal za tím nejvyhlášenějším zenovým mistrem. Když tam došel, dozvěděl se od mnichů, že mistr se zrovna vznáší vysoko nad klášterem, neboť medituje. A když se jich zeptal, jestli by mistr nemohl sestoupit k nim dolů, řekli mu, že to bude velice těžké, protože mistr poslední dobou medituje skoro pořád, ale možná když s nimi v klášteře pobyde nějaký ten rok, tak se s mistrem určitě na chvíli setká. Jednou, po pětadvaceti letech, když už dávno zapomněl, proč vůbec do toho kláštera přišel, se mu zenový mistr zjevil ve formě zářivého oblaku s deseti tvářemi a dvaceti rukami a řekl mu: "Já neříkám tak ani tak. Všechno je jinak. Vím, že nic nevím." A opět se vznesl do nebe. Zenový mnich na to řekl: "Aha?!" A začal se tvářit velice tajemně. Úplně přestal mluvit, jíst a dýchat a odešel do hor žít jako poustevník. Nikdo se nikdy nedozvěděl, jestli byl osvícen, nebo nebyl osvícen. Až jednou, po stopadesáti letech přiběhl do toho kláštera pes, který uměl mluvit a řekl, že má buddhovskou podstatu. Pak zase odběhl neznámo kam. Mniši se nad tím pozastavili, ale nevěda, co si o tom mají myslet, si řekli: "Húm óm sarvadžagatam óm" a šli si opět po svých. Když se to dozvěděl zenový mistr, vzal do dlaně dvě rýžová zrnka a vyhodil je do vzduchu. Všichni jeho žáci užasli nad jeho moudrostí.

Žádnej neví, proč má pes buddhovskou podstatu
Žádnej neví, co je to óm
Óm je to indicky
Húm je to tibetsky
Žádnej neví, co je to pes (Tibetská lidová z okolí Domažlic)

Komentář: Chyba! Chyba! Velká chyba! Všechno je to velká chyba jako hora Sumi. Ale když už si někdo dal tu práci s tím, že to napsal, tak teda jo. Příště se ale dobře podívejte na kmen sakury. Snad vás poučí.

V japonské zahradě na lavičce seděli dva zenoví mistři. Jeden z nich vzal oblázek a hodil ho do jezírka. Druhý zenový mistr mu na to povídá: "Ale, to máte moc práce, házet tam ty šutry po jednom. Hned zítra si dám objednat celej náklaďák šutrů a pěkně to jezero zasypem." Z toho bylo vidět, že tento zenový mistr neměl velký duchovní důvtip a byl v klášteře trpěný jen proto, že byl z dobré rodiny. Přesto však byl osvícen v momentě, kdy mu první zenový mistr sdělil: "Ano, v tom náklaďáku bude plno šutrů. Ale takový pěkný oblázek byl jenom jeden. Proto úplně postačilo, když jsem tam hodil jenom ten." Óm mani padme hům.

A proč ten pes nepřiběhl hned, ale až po stopadesáti letech? Prostě proto, že měl buddhovskou podstatu. Jedna buddhova vteřina totiž trvá stopadesát let. A tak ten pes přiběhl vlastně hned. Nevěříte? Tak si dejte šálek studeného sakurového čaje.

Přátelé a tento příběh je pravdivý, neboť mi ho vyprávěl Šrí Texis Tejlor.

Zpátky