Radhošť 13.11. 2000
Od poslední „pohodovky“ v červenci 2000 na Čertově mlýně uběhlo dost času, abychom byli opět nažhaveni k další akci. Syčák Dubina měl vizi – budeme vysílat z Lysé hory nebo alespoň z Radhoště. Jenže nemoci, blbá nálada, povolení k výjezdu autem, pracovní vytížení, olympiáda a stovky dalších pádných argumentů, nám bránily uskutečnit expedici dříve. Až jednou ve středu večer mi zvoní telefon. Zvednu sluchátko a slyším Syčáka: „expedice proběhne z pátku na sobotu, povelení k výjezdu na Radhošť mám, expediční nádobíčko mám už taky nachystáno, iontové nápoje chladím, o děti se postará tchýně, takže jede s námi i Marta, jó a jedeme tvým Kájíkem (moje škoda 120L), protože má zadní náhon, s tím se dá vyjet až na Nanga Parbat v Himaláji.“ Při posledních slovech již lapal po dechu. Odpověděl jsem, že nikam nejedu, ať se podívá, bloud, do kalendáře. V pátek je 13. a navíc měsíc úplňku. „To nevyjedu s Kájou z garáže, natož na Nanga Parbat a ještě tomu s tebou na sedadle spolujezdce. Jenže. Jenže Syčák je přece jenom větší a těžší než já. Navíc mne, ješitu, udyndal slovy, že se musíme porvat s osudem, přírodou, překonat sami sebe a ….. znáte to.
Z Dubiny jsme vyrazili směr Beskydy okolo 18. hodiny. Marta, ta dobrá duše, nás obdařila velkou porcí zmrzliny, Jirku Syčáka a sebe navíc iontovým nápojem (na úspěch expedice) a mne radou, ať koukám pořádně na cestu, jestli prý nevím, že je dneska pátek 13.Ještě že hned nahodila další konverzační téma, tak, jak to jen ona umí, ta dobrá duše. Cesta byla příjemná, žádné objížďky ani kolony. Nálada ve voze skvělá. Už jsme měli naplánovanou svačinu, večeři, snídani, co kdo postaví, přidrží, připevní a utáhne. Jak v americkém filmu. Zavadilku (restauraci) jsme minuli po 19. hodině a začali stoupat na Pustevny. Všude tma, cesta prázdná, jen kužely dvou reflektorů osvětlovaly prostor před autem. A tu se do řízení zapojil Syčák. „Víš Mácho, je to úžasné, ten náhon zadní nápravy, ale rychlost je také zajímavá fyzikální veličina. Pojď spojit užitečné s příjemným! Vyzkoušíme rychlostně jízdní vlastnosti Kájíka do kopce. Mám rád svůj vůz. Mám také rád své přátele Syčáka a Martu. Avšak jsou životní situace, do kterých se nemusím nechat dlouho přemlouvat. To jste jistě poznali z výše uvedeného textu. Marta nic nenamítala a já pochopil, že s návrhem souhlasí. Až později mi sdělila, že právě relaxovala a v myšlenkách byla někde na Hawaji, jinak prý by vystoupila a na Radhošť by vyběhla po svých. Mezitím jsme se Syčákem přitáhli bezpečnostní pásy, já podřadil na nižší rychlostní stupeň, Kája zařval a všichni jsme vyrazili. V zatáčkách nad altánem (nad Pustevnami) jsme zavařili. V chladiči bublala voda jako bychom si právě chtěli chystat vejce na hniličku. Museli jsme zastavit, nechat Káju odpočinout a dolít vodu do chladiče. Marta toho využila k přípravě večeře, já se staral o motor a Syčák chystal iontové nápoje. Tentokrát se dostalo i na mne. Ťukli jsme si na odvahu a přemýšleli, jak Káju přetransformovat z rychlostního na terénní automobil. Při těchto úvahách upoutala naši pozornost prapodivná záře (jako nad Kladnem) z poza kopců nad Maměnkou a Libušínem. Chvíli se zdálo, jako by hořel les, ale po pár vteřinách se vyhoupl nad obzor, úžasně zářící a obrovský Měsíc. Rázem zalil Pustevny a celý kraj tajemným chladivým světlem. To by snad trikoví umělci z Hollywoodu ani z Barrandova nedokázali vyrobit, co v daný okamžik vytvořila příroda. Vzdali jsme hold dalším přípitkem a poděkovali Měsíci v úplňku za krásný zážitek a za ušetřenou energii v našich ručních svítilnách. Energii pro samotné vysílání nám dodal Kája ze svého akumulátoru, ten starý dobrák. Když vychladl motor na provozní teplotu, pokračovali jsme v jízdě. Terénní vozidlo z něj neudělala technická úprava, ale entuziasmus a nadšení členů expedice, evidentně pod vlivem úplňku a iontových nápojů. Kolem pohanského boha Radegasta jsme projeli potichu a s úctou. Nevím, jestli Syčák vedle mne seděl v pozoru kvůli té úcty, nebo měl právě ústřel v kříži. Já přemýšlel nad tím, co budu dělat, až urvu poloosu nebo propíchnu gumu na těch zatraceně ostrých kamenech. Dojeli jsme až nahoru na vrcholek, vystoupili z auta a okamžitě jsme byli monitorováni ostrahou Radhoště. Promluvil jsem s oběma. Vysvětlil jim situaci a zavázal se, že po nás nezůstanou žádné stopy, až zítra odjedeme domů. Ani zlé věci že nebudeme páchat a nechť nás tedy nechají v pokoji. Věřím, že mě Cyril s Metodějem vyslyšeli a drželi nám celou dobu palce. Mezi tím se dala Marta do stavby stanu a Syčák potřeboval pomoc při vztyčování 6 metrů vysokého duralového stožárku s anténou. Práci nám stěžoval silný nárazový vítr. Vydechli jsme si až ve chvíli, když už všechno stálo připraveno k vysílání. Najednou jsme si uvědomili, že je překrásná, teplá a jasná noc s úžasnou viditelností. Ostrava, Frýdek – Místek, Havířov, Karviná, Kopřivnice, Příbor, Frenštát, Rožnov, Valašské Meziříčí, Bečva, okolní kopce vše jako na dlani.vysíláním a tedy soutěžit jsme začali 20:35 hodin a hned spojení a pak další, další a další. Najednou nastala situace, že jsme vás „brejkaře“ museli zařazovat do pořadníku. Syčákovo srdíčko plesalo. Nestačil odpovídat na pozdravy, odbornou „latinu“ přátel, kamarádů, známých ale i náhodných spojení. Vysychalo mu v ústech, hladověl a žíznil, přestože ho Marta zásobovala tekutinami i potravou (kdyby mohla, tak by za něj i dýchala), zkrátka nestíhal. Ale „majk“ ten z ruky nedal. Škoda, že pan Železný tam nebyl s náma. TV Nova mohla mít vynikajícího spíkra do nočního vysílání. Jsem přesvědčen o tom, že se všechny expediční vize a sny v tomto okamžiku Syčákovi splnily.>Já mu v pohodě zapisoval a ještě plnil své životní potřeby. Střídal jsem se s Martou a ta pak nad ránem vystřídala u vysílačky vyčerpaného Syčáka. Soutěž jsme ukončili v sobotu asi v 10:30 hodin na cca 383. spojení. Z hlediska soutěžního byla nejdůležitější ta nejdelší – Český Krumlov, Vlašim, Pelehřimov, Jihlava, Orlické hory, Třebíč, Velké Meziříčí též Bratislava, Trnava, Šala, Luboriečky a mnoho dalších i z PLR. Avšak všechna spojení potěšila. Mnohá z nich nás „otrlé expedičníky“ pohladila na duši. Díky Vám všem za ně.
Dopoledne jsme unavení ale šťastní a spokojení složili expediční nádobíčko, zahladili všechny stopy, jak jsem slíbil patronům Radhoště a vydali se na zpáteční cestu do Ostravy.Domů jsme dorazili v pořádku a s vědomím, že jsme překonali sami sebe, zažili nevšední noc a že odvážným štěstí přeje i v pátek 13. za úplňku. Tak ahoj z příští expedice
Mácha Poruba