Jak ten čas strašně rychle letí, to si říká jistě každý z nás. Je už to pomalu rok, kdy jsme vyjeli do Oderských vrchů, abychom přivítali jaro. Tehdy se naše expedice jmenovala „Správný návrh“ a přesně o půlnoci, což bylo zcela ojedinělé a originální, se přejmenovala na expedici „Vítání jara“. Tehdy Vás v éteru bavili Syčák Dubina a Radek 2 Fifejdy. Byl pátek 17.3. 2000 a vše dostávalo opravdový nádech.
Bylo kolem jedenácté hodiny, to jsem byl ještě v práci. Pročítám si sněhové zpravodajství v nejmenovaných novinách a zjišťuji, že na Soláni, kde bude operovat expedice „Pohoda“ (přihlášena do poháru 2000 ČAK), nám napadlo 5 cm nového sněhu. Ihned tuto skutečnost sděluji prostřednictvím mobilního telefonu Syčákovi, který mě obratem doplňuje, že tedy máme 20cm nového sněhu.Po našich skutečnostech s vrtochy počasí jsme se na vítání jara vybavili vskutku polárně. To ještě nikdo z nás ani netušil, jak jsme udělali dobře. Syčák se zhostil úlohy technického předvoje a já se svou Škodou 100L vyjížděl z Ostravy o půl páté. Cestou jsem vyložil 25% mé rodiny v Rožnově pod Radhoštěm a ujížděl jsem na kótu Soláň 821 m.n.m, která se nachází ve Vsetínských vrších (JN99DJ). Nedbal jsem rozmluv rodičů, kteří tvrdili, že dostat se na vrchol bude víc než nemožné, protože již dva dny sněžilo v kuse. Při projíždění Dolní Bečvy jsem jejich slova začal brát vážně, ale když mi syčák nevolal, tak musel být již nahoře! Bodly by řetězy, ale kvalitní celoroční pneumatiky a zadní náhon – měl jsem vyhráno. Na vrchol k zastávce Čarták to bylo „jednoduché“, kritických však bylo posledních 200m, kde jsem totálně zapadl ve sněhu. Zde mi pomohla hrubá lidská síla Máchy Poruba, kterého jsem odvolal z funkce zapisovatele. Chtěl bych poděkovat i firmě Radiomobil, která zprostředkovávala operativní spojení se základnou, kde se syčák již asi 10 minut pokoušel oblbnout rušení.
No sláva, konečně na místě. Rychle se převléci do arktické výbavy a hupky do stříbrného oře – Škoda Felicia kombi, kde se nacházelo vysílací stanoviště. Nebudete mi věřit, jak jsem byl rád, že jsem uviděl ty známé tváře ! Byli jsme kompletní. Počasí nahoře: severovýchodní nárazový vítr, intenzivní sněžení, teplota –3,2 ale nálada přímo bombastická. Přivítali mne fernetem, padaly povzbuzující slova jako „jestli nám třeba nepřeskočilo“ a podobně. Rušení se pohybovalo mezi 7-8 S, takže do dvacáté třetí hodiny to bylo velmi krušné. To nám však nevadilo, mezi tím jsme se každý vystřídali u majku i u staničního deníku. Třetí člen expedice, který právě nevysílal ani nezapisoval, měl funkci ideového vedoucího naší expedice. Právě tento člověk se mimo jiné staral i o proviant a přísun tekutin. Skla našeho automobilu byla pokryta nádhernými kresbami, které nevytvořil nikdo jiný než mistr mráz (-5o C). Pokud se někdo chtěl podívat z okna, jak nám pomalu mizí příjezdová cesta pod nánosy sněhu, musel si řádně nehtíčkem škrábnout. Mohu mluvit jistě i za ostatní, kdy řeknu, že nám přitom pohledu řádně běhal mráz i po našich zádech. To bylo takové okrajové, hlavně že nám lítali brejci v té fujavici. To už bylo něco po půlnoci a na náš 17. kanálek se dostavil pojem pro síbíčkáře jistě povědomý a to GUMÁK. Střídali jsme kanály, posazení hlasu i taktiku téměř až do třetí hodiny ranní, ale další setrvání v éteru pozbývalo na významu, protože GUMÁK rušil vytrvale každé naše započaté spojení. Nechali jsme pohasnout display naší CB stanice a uložili jsme se k odpočinku. Budíček byl naplánován na půl pátou a tento harmonogram byl dodržen. Syčák s Máchou začali balit techniku a já jsem se pokoušel pomocí lopaty nalézt cestu. Řeknu Vám, do smíchu mi nebylo, ale jiné východisko, než odházet 50 cm nového sněhu tu nebylo. Poté, co kluci sbalili techniku, mne při této činnosti vystřídali. Ejhle, zaslechl jsem traktůrek, který odhrnoval cestu pod námi. Svitla naděje, že budeme ušetřeni lopatování. Obsluha tohoto malotraktorku neměla pro naše potřeby pražádné pochopení. Nevadí, řekli jsme si a pokračovali jsme za hustého sněžení dále v naší činnosti. V šest hodin ráno jsme byli s nejhorším úsekem hotovi (cca 80 m cesty t.j. 80 m prašanu) a tak opět zaburácely motory našich strojů a pomalu jsme se dali do pohybu. mohu říci, že když jsme zvládli tohle, tak se na budoucích expedicích nemáme čeho bát.
Cesta dolů byla díky tomu, že neustále sněžilo, zafoukaná tak, že to ani neklouzalo.Naše poslední zastávka, ta, která byla již předem avizována, byla na přechodném portejblu Lídy a Radka Soláň. Bylo to velmi milé setkání. Lída měla pro nás, tak jak slíbila, upečenou borůvkovou buchtu, na kterou nás pozvala již před rokem, když jsme poprvé vítali jaro se syčákem v Oderských vrších. Mohu říci, že nám teplo jejich přenádherné chaloupky, teplý čaj a buchta přišlo velmi vhod. Lído a Radku, moc děkujeme ! Někdo si může říct, že necelá stovka spojení není až tak úspěšná expedice, ale já, Syčák a Mácha jsme spokojeni na 100%. Ani na chvíli jsme nezapochybovali, že jsme na správném místě a ve správný čas. Nakonec bych chtěl poděkovat všem, kteří nás podpořili a drželi nám palce.
Radek 2 Fifejdy
