Cesta za slunečními hodinami

(napsáno 10. září 2006)

Jak už jsem se zmínil, na své cyklistické toulky si vždy beru svůj digitální fotoaparát (nyní Olympus C760 Ultra Zoom) a fotím vše co se mi líbí. Mimo jiné i sluneční hodiny. Již od mala jsem měl k hodinám vřelý vztah. Již v pěti letech jsem u babičky rozebral svého prvního budíka s ne příliš velkým úspěchem. To že ho už nedal nikdo dohromady je snad jasné, ale po demontáži budíku s nataženou pružinou došlo přímo k explozi a jeden z vylomených zubů, ne mých, ale z ozubeného kolečka se mi zasekl do oka. To byl řev. Chudák babička, vlastně prababička, mě naložila na dvoukolák a utíkala téměř čtyři kilometry do nemocnice. Naštěstí to nebylo tak vážné jak to zprvu vypadalo, takže mi láska k  hodinám zůstala. Teprve až teď, na stará kolena, kdy už na ty drobné součástky nevidím, dávám přednost těm trochu větším - slunečním. Nejdříve jsem jim tolik pozornosti nevěnoval. Pouze jsem si je na svých výletech vyfotil, protože se mi líbily. Až časem jsem si řekl, že už jich mám poměrně hodně a že bych si z nich mohl udělat prezentaci. Když jsem ji ukazoval rodině, dcera mi řekla, ať si najdu na internetu seznam slunečních hodin. Nejdřív jsem to považoval za blbost. Jak by někdo mohl udělat seznam zrovna slunečních hodin. Ale ano. I tím se někteří nadšenci zajímají a seznam slunečních hodin lze na internetu najít.

Takže, když se rozhodnu, že se pojedu projet, zjistím si, zda po cestě nejsou nějaké sluneční hodiny, nebo naopak, když se nemohu rozhodnout, kam pojedu, prohlédnu si seznam a za některými slunečními hodinami, které jsem si ještě nevyfotil, se vypravím.

Dnes – 9. září 2006 – je den evropského dědictví. Chystal jsem se do města za kulturními památkami, ale překrásné ráno mi jako ďábel našeptalo, že ve sklepě stojí kolo a zahálí. Kam tedy pojedu? Kolik mám na to vlastně času. Je osm, posnídám a bude půl deváté. Do dvanácti to jsou tři a půl hodiny, to je asi 70 kilometrů. Chvíli přemýšlím, kde jsem už dlouho nebyl a délka trasy by odpovídala mým výpočtům – Konice, napadá mě, tam už jsem skutečně dlouho nebyl a je to 30 km, celkem 60. To by šlo. Tak tedy pojedu do Konice. Ale tam by přece měly být sluneční hodiny, které nemám ještě vyfoceny! Šup na internet. Ano, je to tak. Slunečních hodin v prostějovském okrese není příliš mnoho, celý seznam se vleze na obrazovku. Vedle Konic vidím Krumsín. Ten jsem měl v plánu, když jsem jel za slunečními hodinami do Prostějova, ale bylo to troch z ruky a časově to nevyšlo. Kdybych si nechal přesunout oběd na jednu – to je pro rodinu ještě přijatelné – mám na výlet čtyři a půl hodiny, to je baj oko 80 - 90 kilometrů včetně času na vyhledání patřičných objektů a jejich zvěčnění. To bych se měl do výpočtu vejít. Cestou jsou ještě hodiny ve Stínavě, Tam se taky stavím.

Než manželka připravila snídaní, já jsem byl připraven. Pohled na teploměr – 14 stupňů – a to už svítí slunce na teploměr. Bude to chtít pro jistotu tepláky a triko s dlouhým rukávem. Trencle a tričko do tašky, cestou se převleču. Na svačinku si nic dělat nebudu, postačí perník, tatranka a nezbytná margotka. Tento proviant vozím vždy s sebou, i když nepředpokládám jeho spotřebu. Do láhve trochu pití. Kde je mapa? Ta většinou není nutná. Okolí Olomouce do vzdálenosti několika málo desítek kilometrů znám téměř zpaměti, ale ve Stínavě a Krumsíně jsem ještě nebyl. Á, tady je. Šup s ní do tašky. Snídaně, rychlý přesun ze třetího patra do sklepa, vynulování budíku a jedem. Je 8.34.

Cestu do Konice už mám projetou tolikrát, že se to snad ani nedá spočítat. Topolany, Ústín, Těšetice, Rataje, Drahanovice – 13 kilometrů je za mnou. Tato cesta je snadná, bez žádného převýšení. Teď ale přijdou kopečky. Do Ludéřova je to brnkačka, ale za Ludéřovem je to trochu příkřejší. Kdysi před léty, asi před deseti, jsem vzal syna na štangli a jel do Konice a potom ještě dál do Vrážné (u Chornice, asi 45 km od Olomouce) za dcerou do dětského tábora. Teď si nedovedu představit, jak jsem to mohl tenkrát přežít, síly mě opustily až na zpáteční cestě a domů jsme dojeli vlakem. V současné době bych se stejnou zátěží skonal ještě před výjezdem z vesnice. Další náročnější stoupání mě čeká za Laškovem, sakra, nevzal jsem si ručník na osušení. Ale možná to nebude tak hořké, zatím mám na sobě stále tepláky a dlouhý rukáv. Stopro není víc jak 15 stupňů. Cestou počítám čas, z Olomouce do Konice 30 kiláků, to bych při současné rychlosti měl být v Konici tak pět minut před desátou. Jak dlouho ale budu hledat ty hodiny? Konice 42, kde je název ulice? Je-li to číslo popisné, tak to bude asi někde v centru, uvidíme.

Konečně jsem nahoře. Skoro jsem se nezpotil. V tom lese bylo fakt chladno. Tady u této samoty si dělám vždycky oraz – ručník, několik doušků lahodného moku z láhve a jedu dál. Dnes to není zapotřebí. Za chvíli budu v Konici. Budětsko, sešup k rybníku a druhý sešup už přímo do Konice. Kde jsou ty hodiny. Tady je číslo 43. Sousední barák to není, tento taky ne, zkusím projet tuto uličku. Zase nic, aspoň si vyfotím zámek. Oklikou se vracím zpět. Zkusím to zady, prohlížím všechny domky kolem náměstí. Ještě projedu tamtu uličku. Stále kroutím hlavou a rozhlížím se. Co to tam je?, tam za korunou toho stromu! Tady jsou, přímo na rohu náměstí schované za korunou stromu a druhou budovou. Není divu, že jsem tudy projížděl už mnohokrát a hodin si nevšiml. Opírám kolo o zábradlí, několik fotografií, z dálky celou budovu, pár detailů, hop na kolo a valím dál. Je 10.04. Ani jsem se moc nezdržel.

Zámek v Konicích

Sluneční hodiny v Konicích na rohu náměstí

Vyrážím po silnici na Prostějov, po silnici mně důvěrně známé. Křemenec, Čunín, Maleny, Stražisko. Tam jsme byli s  rodinou několikrát na dovolené a já jsem vozil děti na štangli do Konice na zmrzlinu. Ráno jednoho, odpoledne druhého.

Za Stražiskem u Pteňského Dvorku přejíždím železniční trať. Stopka, kouknu vlevo, kouknu vpravo, v dálce přijíždí vláček. Mám počkat a vyfotit si jej? Nebudu čekat, je to přece jen obyčejný motorák, ten si můžu vyfotit kdykoliv. Do prkýnka. Zase jsem něco zazdil. Dnes je přece 120 let železnice Červenka – Litovel. Ty sluneční hodiny by mi neutekly. Škoda.

Za chvíli budu ve Ptení. Tam jsem byl kdysi na pionýrském táboře, ale to už je tak dávno, že to ani není pravda. Jen si pamatuji, že jsme se chodili koupat na Plumlovskou přehradu.

Ptení. Tady musím odbočit do Stínavy. Na ukazateli je jen Holoubkov, je to skutečně tudy? Vytahuji mapu. Ano, do Stínavy musím přes Holoubkov. Ještě že tu mapu mám. Za Holoubkovem další křižovatka. Kam teď? Zase pohled do mapy, aha, Stínava je támhle. Sluneční hodiny jsou na kostele a ten vidím uprostřed vesnice. Tady se dlouho nezdržím. Škoda že se schovalo sluníčko. Čekat ale nebudu. Stejně by na ně dopadal stín z koruny stromu. Copak? Co to ti lidi nosejí. Dorty, to bude asi svatba, Ano, támhle je nazdobené auto. Zase jedna šťastná! Nebo ne? Jestli si bere takového blázna jako já, tak nevím.

Sluneční hodiny ve Stínavě

Hodiny vyfoceny, jedu dál. Kdo ví, jestli nebudu bloudit, navíc při pohledu do mapy a na tachometr zjišťuji, že trasa bude dlouhá spíše těch 90 kiláků jak 80, a to mám co dělat. Vjíždím na státovku směr Prostějov, ale jen do Vícova, tam budu odbočovat. Zase nějaký renonc. Podle mapy by tady měla být ještě jedna křižovatka, ale co. Po této cestě to bude dál snad jen o 200 metrů. Hamry, Žárovice, Soběsuky, sakra samá křižovatka, kudy to mám vlastně jet. Bez mapy bych si asi neporadil. To se mně už dlouho nestalo!

Konečně Krumsín. Hodiny jsou na nějakém domě, to budu zase hledat. Jaké že to bylo číslo? 128?, nebo 148? Tak nějak. Vzal jsem si ten papírek. U mapy nebyl. Asi jsem ho nechal doma. Když tak brnknu mobilem. Tady je 128. Tento dům to být nemůže. Tak to bude 148. Jezdím, hledám, tu to nebude, tady jsou čísla moc vysoká. Zkusím to tady a potom sjedu tou uličkou dolů. Jejej! Tady to je. Tak ne 148 ale 146. Trapně jsem se zmýlil, hlavně že jsem to našel. Sluníčko je zase za mráčkem. Budu muset chvíli počkat. Zatím fotím bez sluníčka pro jistotu, protože jsem jednou čekal a čekal a čím víc jsem čekal, tím víc se slunce halilo do mraků a já musel přijet jindy. Bylo to v  Dubanech, a to je naštěstí jen 12 km od Olomouce. Než jsem obešel dům a zjistil, odkud to bude nejlepší, slunce vysvitlo, já udělal fotky znova a už jsem pádil dál.

Sluneční hodiny v Krumsíně 146

Na první křižovatce ukazatel Prostějovičky. Pohled do mapy – tady, tak tudy ne, musím tou druhou. Za chvíli jsem v  Určicích. Na Výšovice nepojedu, vyhnul bych se sice Prostějovu, ale je tam kostkovaná silnice a v Bedihošti kočičí hlavy. Odbočuji na Prostějov. Je 12.00 a do Olomouce 23 km. To je rovná hodina. Musím máknout. Přes Prostějov rychlost neudržím. A kudy z Prostějova? Ani dlouho nepřemýšlím. Pokud pojedu z Olšan na Bystročice, Nedvězí a Slavonín, tak bych měl být v jednu doma.

Prostějov je už za mnou, šlapu do kopečka. Téměř 80 kilometrů v nohách a mně je fajn. Že bych po obědě zajel do té Litovle? Možná že tam nějaká mašinka ještě bude. Uvidíme.

Vjíždím do Olšan. Vlevo na faře sluneční hodiny, fotografie jsem už poslal do katalogu na doplnění. Šlapu dál. Projel jsem Bystročicemi a už jsem v Nedvězí. Vlevo magistrát a na něm další sluneční hodiny. Opět moje fotografie v katalogu. Teď už jen sjezd do Slavonína, kolem vodojemu a už jsem u baráku. Je 12,55, parkuji kolo, vybíhám do třetího poschodí, odemykám. To máš štěstí, nalévá manželka polévku, už jsme chtěli jíst bez tebe.