Naučné stezky

Kol - kolem Olomouce

1. Trasa NS, historie města a Hradiska

Naučná stezka je svou polohou a obsahem určena především občanům Olomouce se zájmem o aktivní odpočinek v přírodě. Jak napovídá sám název stezky, je trasa vhodná zejména pro cyklisty. Všímá si cenných částí krajiny, vlivu člověka na krajinu i historie vybraných částí Olomouce. Naučná stezka Vás povede okolo Moravy, přes Řepčín a Poděbrady až do Chomoutova po trase dlouhé 9,5 km a je na Vás, jestli se vydáte pěšky, či na kole.

Trasa naučné stezky začíná nedaleko nově zrekonstruovaného kláštera Hradisko. Nyní Vás krátce seznámíme s historií města a této nádherné budovy.

Počátky trvalého osídlení oblasti dnešního města sahají až do 6. století. Tak jako u většiny měst byl základem hrad – sídlo olomouckých knížat. První záznamy o jeho existenci pocházejí z roku 1055 z Kosmovy kroniky. Roku 1250 se Olomouc stává městem a začíná se budovat městské opevnění, v jehož blízkosti vyrůstá řada osad – Blatenská osada, Závodí, Dědinka a jiné. V první polovině 14. století tak Olomouc čítá okolo tisíce domů a 15 000 lidí. Od roku 1063 v Olomouci sídlí moravské biskupství, které bylo roku 1777 povýšeno na arcibiskupství. Značný útlum ve vývoji Olomouce znamenala švédská okupace ve 40. letech 17. století na jejímž počátku měla Olomouc 30 000 obyvatel a po jejím ukončení poklesl počet občanů na 2000. Po té se zemské úřady přestěhovaly do Brna a už se nikdy nevrátily. S koncem války začalo nové budování města v barokním stylu. Na příkaz Marie Terezie byla vybudována podle francouzského vzoru nová pevnost, díky níž zůstala zachována historická část Olomouce (nejrozsáhlejší historické jádro po Praze).

Na mírném návrší na levém břehu řeky Moravy byl roku 1078 založen klášter Hradisko, náležící nejprve benediktinům a od poloviny 12. století premonstrátům. Po zrušení kláštera zde byl generální seminář na výchovu kněžstva, který vedl v letech 1787 – 1790 Josef Dobrovský. Nejstarší částí je bývalý konventní kostel Nanebevzetí Panny Marie (z roku 1661), do dnešní doby se zachoval pouze renesanční štít. K nejmladším částem Hradiska náleží dvě šestiboké věže v průčelí. Před monumentálním průčelím stojí socha Jana Nepomuckého - nejhodnotnější volně umístěná plastika z poloviny 18. století na území okresu.

2. Černovírské slatiniště, záplavy

Pro obyvatele olomoucké čtvrtě Černovír je zdejší slatiniště známé místo nedělních procházek a toulek, v ještě stále divokém koutě přírody v okolí města. Jiní mají černovírské slatiniště spjato s čerpáním kvalitní pitné vody pro Olomoučany. Ať tak či onak, je přes veškeré negativní vlivy minulosti (těžba rašeliny) a nebo současnosti (čerpání pitné vody) lokalita stále zajímavá výskytem mnoha vzácných druhů rostlin a živočichů. O přírodovědných hodnotách tohoto výjimečného území informuje jeho návštěvníky několik informačních panelů na lokalitě a v jeho okolí.

Slatiniště a mokřady to nejsou jen území významná z hlediska ochrany přírody, druhové pestrosti či jako zdroje pitné vody pro lidskou společnost. Obrovský a nezastupitelnývýznam mají tyto biotopy obecně i jako přirozené prvky protipovodňové ochrany, především svou schopností zadržovat značné množství vody při trvalejších srážkách. Samozřejmě, že povodním o takovém rozsahu jaké byly v Olomouci v roce 1997 nemůže jeden dochovalý mokřad (slatiniště) zabránit, ale je nezbytné, aby v území byly tyto prvky zachovány. Společně pak s ostatními opatřeními přispívají ke zvyšování retenční (zasakovací) schopnosti krajiny a tím zmírňují i dopad povodní a především jim předcházejí.

Tvrzení, že povodně jsou pro přírodu vesměs přínosem a že jejich občasné působení je na svém místě, bude pro většinu obyvatel zasažených tímto fenoménem zcela nepřijatelné. Je však nutné si uvědomit, že povodně zde vždy byly a že s těží tomu bude kdy jinak. Ostatně o naší nicotnosti na Zemi nás přesvědčily záplavy, které postihly Moravu v roce 1997 a Čechy v roce 2002. Snažme se proto chovat k přírodě s úctou a respektem a možná za to od ní budeme po zásluze odměněni.

Nyní ale nechme povodně povodněmi. Tak jako plyne voda v řece, tak plyne i čas. Neváhejte a vykročte dál po klikatých cestičkách naučné stezky vstříc novým poznatkům o krásách a hodnotách okolí Olomouce.

3. Kulturní krajina, biocentra, biokoridory, pískovny

Při vyslovení názvu Haná se nám mimo hanáckou metropoli Olomouc vybaví i krajina intenzivně zemědělsky využívaná, krajina bohatá, oplývající hojností vykoupenou těžkou prací na rozlehlých lánech polí. Vůně čerstvě zoraného pole, či na jaře vlnící se pšenice jako zelené moře, které v průběhu léta zezlátne a připomíná tak přesýpající se písek na poušti. To vše můžeme každým rokem na rozlehlém území Hané pozorovat a vnímat tak jako vůni řerstvě upečeného chleba z mouky namleté z obilí vypěstovaného na hanáckých polích. Takovýto typ krajiny je označován jako „krajina kulturní“, tedy značně poznamenaná činností člověka. Zde jsou to především rozlehlé lány polí, remízky, aleje a polní cesty. Charakteristickým prvkem především pro oblast okolí řeky Moravy jsou malé lokální pískovny, které jsou dnes již řadu let nepoužívané a mnohé z nich jsou v současnosti cennými mokřadními biotopy. Typickýp příkladem může být přírodní památka Bázlerova pískovna s výskytem blatnice skvrnité (Pelobates fuctus) či čolka velkého (Triturus cristatus).

4. Přírodní rezervace Plané loučky

Plané loučky jako zázrakem přežily do současné doby z kdysi rozsáhlých luk a mokřin rozkládajících se mezi Olomoucí, Horkou a Chomoutovem.

Přírodní rezervace Plané Loučky nedaleko jezera Poděbrady

Pro hospodáře v minulosti snad byly „plané“, ale dnes jsou dokonce chráněny mezinárodně v rámci Ramsarské úmluvy. Nejcennější je na malé ploše přítomná nesmírně pestrá mozaika různých typů stanovišť a na ně vázaných rostlin a živočichů.

5. Louky

Moře trávy, která každoročně jednou až dvakrát při kosení padá k zemi, aby dala píci a louka se mohla vrátit do své krásy. Bez kosení louka postupně zaniká, vytlačena křovinami a lesem, jak to můžete vidět na mnoha místech. Všímejte si proměn luk a barevných změn, které od jara do podzimu probíhají střídáním kvetení různých druhů rostlin. Na Planých loučkách převažují louky vlhké, nejčastěji psárkové. Tam, kde voda kolísá jsou louky bezkolencové, dle trávy bezkolence, který si všechna svá kolénka ukryl do země. Na nejvlhčích místech rostou louky pcháčové. Botanicky mimořádně zajímavé jsou vyvýšená místa se suchomilnými druhy. Z trav je tu například sveřep vzpřímený.

Aby se tu dobře dařilo také živočichům, ponechávají se menší plochy při každé seči nekosené. Hmyz se tak má kde ukrýt, housenky kde kuklit a pozdně kvetoucí druhy rostlin jak vysemenit. Uvědomme si, že dříve sekali sedláci pomalu a po částech co stačili. Dnešní velkoplošné strojové sečení udělá z louky během několika hodin pro řadu živočichů poušť bez trávy. Výsledkem střídavého sečení je pestřejší společenstvo organismů a o to nám jde.

6. Rákosiny

Tam kde se země přibližuje vodě a není možné ji pravidelně kosit, je území statných rostlin – porostů rákosů a vysokých ostřic. Ač druhově velmi chudé, jsou přesto cenné. Rákosiny mají všeobecně známý vzhled. Ale co víte o ostřicích? Řežou. Máte pravdu. Je to dáno trojhranným ostrým stonkem. Nenajdeme na nich žádné stéblo s kolénky. Proto nepatří mezi trávy z čeledi lipnicovité, ale do čeledi šáchorovitých, kam patří třeba slavný nilský papyrus. Obecně ostřice díky podobě s trávami nazýváme traviny. V české květeně jsou nejpočetnějším rodem, který čítá 106 druhů. Když se rozhlédnete kolem sebe, jistě si v „trávě“ náhle uvědomíte jejich častou přítomnost. Z nápadných botanických vzácností ještě přidáme pryskyřník velký a bazanovec kytkokvětý. Rákosiny jsou oblíbeným místem ptáků a někteří jsou na hnízdění v nich specializováni, odtud jmého rákosníci. Na Planých loučkách hnízdí čtyři druhy, nejvzácnější největší z nich – rákosník velký (Acrocephalus arundinaceus). Vyskytují se tu i všechny tři druhy našich cvrčilek, které poznáte podle silného cvrčivého, druh od druhu odlišného hlasu. V území hnízdí také moták pochop (Circus aeruginosus), jehož siluetu můžete při troše štěstí pozorovat nad vašimi hlavami.

7. Tůně

Oka zrcadlící oblohu, ale i minulost, kdy ještě byly součástí Mlýnského potoka. Jsou rájem zvířat, larvy komárů nevyjímaje. Ovšem je tu i množství vzácných druhů bezobratlých, zejména vodních brouků. Korýše škeblovou Lynceus brachyurus z vysýchavých tůní jinde v ČR nenajdete a drobný plž svinutec tenký je také raritou. Z větších zvířat nejde přehlédnout, případně přeslechnout některé obojživelníky. Jsou tu dva druhy čolků, ropuchy, rosnička a čtyři druhy skokanů. Z ptáků je nejvýznamnější chřástal vodní (Rallus aquaticus). Nejspíš Vás upoutá svým šíleným kvičivým hlasem.

I rostlinný svět je bohatý, v době kvetení nelze přehlédnout porosty vzácné žebratky bahenní (Hottonia palustris) z příbuzenstva prvosenek. Na vodní bezobratlé tu číhá rostlinný dravec bublinatka jižní (Utricularia Austrális) svými lapacími měchýřky fungujícími na základě kombinace citlivých brv a podtlaku v pastech. Stačí trocha neopatrnosti a korýš je nasátý do pasti.

Tůně se postupně zanášejí a mění v bažiny. To je přírodní proces, kterému nechceme bránit. Ale Mlýnský potok mezi jezy a po regulacích netvoří tůně nové. Na některých místech se snažíme nedokonale napodobit přírodní procesy trhavinou či bagrováním.

8. Vrbiny a olšiny

Vskutku krásný pohled je na plané loučky. Tu louky, tu keře, místy stromy. A teď si představte, že ještě kolem roku 1950 zde nebyl skoro žádný strom. Důkazy máme na leteckých snímcích. Až posledních několik desetiletí za líných socialistických velkostatkářů docházelo k postupnému zarůstání. Možná si řeknete, že přírodovědec se může radovat, jak se zvyšuje rozmanitost. Musí to však mít své hranice, jinak naopak rozmanitost klesá. Současná rozloha vrbin a křovin pokrývající pětinu Planých louček je na horní hranici přijatelnosti. Většina druhů má totiž ráda slunce. Proto v některých místech keře a stromy likvidujeme, aby z Planých louček nezůstaly plané křoviny. Nejhojnějším keřem je tu vrba popelavá (Salix ci-nerea) charakteristická svým polštářovitým vzrůstem. Poněkud bohatším světem jsou olšiny, ale protože jsou ještě dosti mladé, nejsou zde přítomny vzácné druhy.

9. Řeka Morava a její ramena

Řeka Morava pramení na jihozápadním svahu Kralického Sněžníku ve výšce 1380 m n.m. Od Mohelnice je její tok součástí CHKO Litovelské Pomoraví a pod Litovlí je chráněn v NPR Ramena řeky Moravy. Základním rysem údolní nivy v tomto useku je hustá říční síť se vzájemně propojenými meandrujícími koryty tzv. vnitřní delta. K větším ramenům řeky Moravy patří rameno u Leštiny, u Zvole, u Moravičan, Čepovo rameno a Kurfirstovo rameno. Morava je v tomto úseku obklopena nivními loukami a lužními lesy, kam se při vyšších průtocích řeka rozlévá a působí tedy jako přirozený poder (=suchá nádrž).

Již od 13. století využívali lidé řeku a její ramena pro pohon vodních mlýnů. Například z Litovle jich je známo pět, z nichž nejstarší je písemně doložen k roku 1250. Pro vodní mlýny bylo nutno pomístně upravit vodní toky a stavět náhony a jezy. Zřejmě nejstarší z nich je dodnes funkční jez Řimický, dokládaný v písemnostech ze 14. století. Na tomto místě se řeka Morava dělí na dvě ramena – hlavní tok Moravy dříve nazývaný jako „Samica“, a rameno zvané „Příkopa“ (dnes Malá voda). Přerozdělování průtoků vody na tomto jezu bylo vždy klíčové pro vodní mlýny na obou ramenech. Vodní režim na obou ramenech zajišťovala tzv. Řimická smlouva z roku 1474, která potvrzovala dělení vody tak, že „Samica“ vedla dva díly vody (na Litovel) a „Příkopa“ jeden díl vody na Mladeč. Součástí této smlouvy bylo i stvrzení prastarého „práva sekery“: Kdykoliv mlynář v Mladči spatřil na jezu nějaké náznaky poškození, poslal po svém pacholkovi dřevěnou sekeru dalším mlynářům „po proudu“ až po mlynáře ve Lhotě. Všichni z nich měli povinnost poslat sekeru dále, postavit se na jez i s čeledí a pracovat na jeho opravě.

Díky vysoké samočisticí schopnosti Moravy je řeka dobře zarybněna. Tento úsek se nachází v tzv. parmovém pásmu, které reprezentují jelec proudník (Leuciscus leuciscus), jelec tloušť (Leuciscus cephalus), parma obecná (Bambus bambus) a další. Dále je řeka tahovou cestou pro řadu druhů na vodu vázaných ptáků. V kolmých březích hnízdí ledňáček říční (Alcedo atthis), břehule říční (Riparia riparia), v klidných zátokách řeky loví čáp černý (Ciconia nigra), volavka popelavá (Ardea cinerea). V minulých letech probíhal v rámci CHKO program zajišťující návrat raroha velkého (Falco cherrug), který zde ale bohužel nezahnízdil. Pomocí dalších ochranářských projektů se řeka stala domovem bobra evropského (Castor fiber) a vydry říční (Lutra lutra).

10. Historie Chomoutova

Při prvním pohledu na katastrální mapu Olomouce si mnozí všimnou výrazného výběžku úzce sousedícího s územím Černovíra, táhnoucího se na sever, kde se vkliňuje mezi pole osady Březce. Ano, tušíte správně. Jedná se o území jedné z nejdéle známých vesnic olomoucka nazvané Chomoutov.

První dochovaná zmínka o existující osadě Chomoutov (Chomoutowitzi) se nachází v památné listině provázející založení kláštera Hradisko z roku 1078, kde je zároveň dokladováno vlastnictví k jednomu popluží, které se v roce 1126 darem knížete Václava rozrostlo o dalších osm. Z pozdějších let pak dokládá řada jmen drobných šlechticů, prozrazujících svými přídomky „ … z Chomoutova“, jisté vlastnické vztahy k této osadě. Pánem Chomoutova byl po šest století až do svého zrušení v roce 1784 klášter Hradisko. Osada to byla drobná se třemi hospodářskými dvory, mlýnem a dokonce i vinicí. K zemědělským pracem na panských pozemcích bylo k dispozici jen 18 chalupníků a několik domkařů. Větší sedláci zde nebyli, jelikož podíl zemědělské půdy byl poměrně malý a území dominovaly lužní lesy v okolí řeky Moravy. Po zrušení kláštera v roce 1783 připadl jeho majetek Náboženskému fondu, odkud jej v roce 1824 vykoupil hrabě Filip Ludvík Saint Genuis. To Chomoutov čítal 275 obyvatel a 37 domů. Další vývoj obce směřoval více k polnímu hospodářství. V letech 1865 – 1866 byl vykácen prakticky celý les, který zasahoval do katastru obce. Nová půda ovšem nepřišla k užitku obyvatelům vesnice, nýbrž patřila k 138 hektarům polí velkostatku, který byl od roku 1879 již v majetku Lichtenštejnů a byl spravován ze Šternberka. To ovšem dávno nebyl někdejší panský dvůr a Lichtenštejnové nebyli Chomutovským vrchností, neboť osudy obce byly shodné s ostatními sídly v okolí i v tom, že se v roce 1850 stala také samostatnou správní jednotkou v okrese Olomouc – venkov.

V duchovní správě spadal Chomoutov pod patronát kostela na Hradisku. Od roku 1784 se sídlem farnosti pro Chomoutov stala fara a kostel sv. Martina v Horce. V Chomoutově stála od roku 1835 pouze kaplička Navštívení P. Marie.

11. Chomutovské jezero a jeho obyvatelé

Přírodní rezervace Chomutovské jezero tvoří dvě vodní plochy (Malé a Velké jezero oddělené hrází) vzniklé po těžbě štěrkopísku, která zde probíhala již v meziválečném období formou drobných lokálních pískoven. Se systematickou těžbou štěrkopísku se začalo od roku 1964. Po ukončení těžby byla rozsáhlá vodní plocha v letech 1976 – 1987 využívána k čerpání pitné vody. Vzhledem ke zhoršující se kvalitě vody byla tato činnost ukončena a o šest let později byla lokalita vyhlášena jako chráněné území. V současnosti je území charakteristické svou rozlehlou vodní hladinou (asi 60 ha) s několika ostrovy a členitým pobřežím. Jezero je poměrně mělké (průměrně okolo 2 m), což je důležité především pro hnízdění a tah řady vodních ptáků. Jedinečnost lokality dokládá i zařazení do Ramsarské konvence jako mokřad mezinárodního významu v rámci Litovelského Pomoraví. K chráněnému území patří i systém uměle vybudovaných mokřadů, který poskytuje vhodné biotopy (stanoviště) pro život a rozmnožování řadě druhů ptáků, obojživelníků, rostlin a bezobratlých.

Jak již bylo naznačeno, lokalita je klíčová především pro hnízdění a tah ptáků. V kolonii na velkém ostrově jezera hnízdí každoročně několik tisíc racků chechtavých (Larus ridibundus). Spolu s nimi můžeme v posledních letech pozorovat i vzácného racka černohlavého (Larus melanocephalus). Z dalších významných druhů ptáků zde hnízdí bukáček malý (Ixobrychus minutu), chřástal kropenatý (Porzana porzana), pisík obecný (Actitis hypoleucos) či dobře známý ledňáček říční (Alcedo atthis). Na tahu se například objevuje kormorán velký (Phalacrocorax carbo) či hohol severní (Bucephala clangula).

Význam lokality z botanického hlediska je poměrně silně zastíněn a předčen významem ornitologickým. I přesto se zde vyskytuje řada zajímavých a vzácných druhů, ketré dnes již nejsou v krajině samozřejmostí. Mezi ně patří například ostřice oddálená (Carex distans), svízel severní (Galium boreale) či lakušník okrouhlý (Batrachyum circinatum). Charakteristická je pro lokalitu i vyvíjející se skladba vrb a topolů typických pro tzv. měkký luh.

Mělčí vodní plochy slouží k rozmnožování a životu obojživelníků, z nichž to jsou např. kuňka obecná (Bombina bombina), rosnička zelená (Hyla arborea) či skokan štíhlý (Rana dalmatina).

Zajímavým a pozornost poutajícím druhem na jezeře je zajisté v rove 1992 vysazený bobr evropský (Castor fiber), který zde vytvořil početnou kolonii. O jeho existenci Vás jednoznačně přesvědčí množství charakteristicky pokácených a okousaných stromů v okolí jezera.