|
Jak už jsem psal v článku „Konec sezóny“, rozhodl jsem se, že v letošním roce věnuji část svých cyklistických výletů návštěvě větrných mlýnů. Nevydržel jsem, a už 9. prosince 2006 jsem vyrazil na projížďku, která vedla kolem dvou větrných mlýnů, v Hačkách na Konicku a Přemyslovicích na Prostějovsku. Na Štěpána, 26. prosince, kdy bylo překrásné, téměř jarní počasí, jsem na svém krátkém výletu navštívil větrný mlýn v Lazničkách nedaleko Tršic. O tomto výletu jsem nepsal, v podstatě to byla běžná projížďka, výjimečná snad jen překrásným jarním počasím o Vánočních svátcích. Takže to už byl třetí větrný mlýn, a to se ještě pořád psal rok 2006. Sotva začal rok 2007, 6. ledna – na Tři krále – jsem vyrazil za dalším větrným mlýnem. Počasí sice nic-moc, ráno trochu pršelo, potom se ukázalo sluníčko, a to mě nalákalo na cestu, i když záhy zmizelo za mraky a již nevyšlo. Díky sobotnímu nákupu v supermarketu a ranní spršce jsem vyrazil na výlet až o půl desáté. A kam pojedu? Už jsem se nechtěl zdržovat zapínáním počítače a vyhledávání trasy. Vzpomněl jsem si, že jeden z větrných mlýnů je i v Městě Libavá. Kolik to tam asi je? Kolem 30-ti kiláků, to je celkem 60. Při průměrné rychlosti 20 km/h 3 hodinky. Něco na focení, před jednou bych měl být doma. Zajistil jsem si oběd a vyrazil. Troch zbrkle, nevzal jsem si nic k jídlu a snídal jsem pře osmou – dva rohlíky s medem a hrnek bílé kávy. To jsem si uvědomil až o jedenácté za Domašovem nad Bystřicí, kdy mi začalo kručet v žaludku. Co se dá dělat. Za chvíli jsem u cíle a potom rychle domů na oběd. Alespoň spálím to, co jsem přes Vánoce nabral. Ve čtvrt na dvanáct jsem byl ve Městě Libavá. Rychle několik fotografií větrného mlýna, který je na kopci kousek od náměstí, a už jsem spěchal domů. Rozhodl jsem vzít to přes vojenský prostor, předpokládal jsem, že to bude kratší a snad i rychlejší. Cesta zpět však začala do kopce a ještě proti větru, a já za chvíli zjistil, že mě pomalu opouštějí síly. Naštěstí jsem byl na nejvyšším bodě, teď to už bude jen z kopce až do Mrskles. Poslední kilometry, to už jsem byl v Olomouci, jsem jel pomalu krokem. Byl jsem totálně vyčerpán. To se mi ještě nestalo.
Větrný mlýn holandského typu v Městě Libavá To dnešní výlet za větrným mlýnem v Jednově, který jsem si podle času zvolil, byla jiná. Ráno se udělalo celkem slušně a po týdenním silném větru to vypadalo celkem nadějně. Do oběda, který byl plánován na půl dvanáctou, moc času nezbývalo, tak na třicet kilometrů. Vyrazil jsem Jantarové cyklostezce, která vede parky téměř přes celou Olomouc. Chtěl jsem to vzít do Mariánského Údolí, na Posluchov, přes Radíkov na Kopeček a domů. Cestou jsem však zjistil, že to časově nezvládnu a ve Velké Bystřici jsem to střihnul na Lošov a Kopeček. Cestou zpět do Olomouce začalo drobně mrholit, tak jsem další cestu ten den už neplánoval.
Větrný mlýn holandského typu v Jednově na Konicku Po obědě jsem si šel jako vždy na chvíli schrupnout, ale probudilo mě sluníčko a já se rozhodl, že si ještě nějaký výlet udělám. Začátkem prosince jsem si začal připravovat trasy na letošní rok. Nahlédl jsem do taháku a nejblíže byl větrný mlýn v Jednově na Konicku, nějakých třicet pět kiláčků. To bych mohl do setmění zvládnout. Tentokrát jsem si nezapomněl vzít malé občerstvení (nemůžu psát svačinku, protože svačinka je podle jednoho mého spolupracovníka vulgární výraz a neměl bych jej používat, snad jen v uvozovkách).
Cesta do Přemyslovic vede kolem Velkého Kosíře, přezdívanému "Hanácké Montblank". Pod ním Čechy pod Kosířem s překrásným zámkem a zámeckým parkem. Podle mapy byla nejkratší cesta přes Přemyslovice. Tam jsem byl 9. prosince. Cesta byla proti větru, ale v normě. Teprve v Přemyslovicích to začalo slušně foukat, typl jsem to tak na 10 m/s. V Přemyslovicích jsem si vyfotil ještě jednou sluneční hodiny, protože posledně nesvítilo sluníčko a pokračoval jsem přes Pteňský Dvorek do Jednova. Za Pteňským Dvorkem začalo foukat ještě více, tak tak jsem došlapak ke mlýnu. Několik fotografií, a protože díky silnému větru už bylo skoro půl čtvrté a domů 33 km, nezdržoval jsem se a vyrazil zpět. Tentokrát jsem porušil všechny své zásady a vracel jsem se naprosto stejnou cestou domů. Nechtěl jsem zatmět a měl jsem obavy z prudkého větru. Nejkratší cestou mi foukal vítr přímo do zad a to slibovalo i včasný návrat domů. Tento výlet se opravdu vydařil. I slunce svítilo celou dobu až do samotného západu.
Západ slunce nad Přemyslovicemi
|
