Naučné stezky

Černovírské slatiniště

Co je to Černovírské slatiniště ?

V Černovíře, na okraji Olomouce, se ještě na počátku 20. století rozprostíralo jedno z nejrozsáhlejších moravských slatinišť. Šlo o přírodní památku středoevropského významu, proslulou zejména výskytem vzácných druhů rostlin. Z nich určitě nejpozoruhodnější byla bříza nízká (Betula Humilis), drobný keřík, přežívající zde od konce dob ledových a jinde v Českých zemích dávno nerostoucí. Když kolem roku 1890 vyhynula i tady, bylo už o osudu slatiniště rozhodnuto.

Z historických záznamů víme, že v prostoru Černovírského lesa v minulosti vyvěraly velice vydatné prameny. Vydatné natolik, že Hájecká struha, jež z jejich vod vznikla, roztáčela na Klášterním Hradisku mlýnské kolo. Roku 1889 se je rozhodlo využít i město Olomouc, dlouhodobě trpící nedostatkem pitné vody, a zřídilo v Černovírském lese parní vodárnu se soustavou jímacích studní. Bohulibá stavba však nepomohla zdejší přírodě. Ani zemědělské meliorace, ani stavba obou železničních tratí jí neuškodily tolik, jako nový vodovod. Pokles hladiny podzemní vody, způsobený čerpáním, vedl k vysušení území a vymření řady druhů vlhkomilných rostlin a živočichů. Požáry vysychající rašeliny a pozdější regulace Trusovického potoka se zdály zánik slatiniště dovršit.

V průběhu devadesátých let minulého století však došlo k opětovnému zamokření území a po jeho záplavě v létě 1997 se podmínky pro život vlhkomilných druhů zlepšily natolik, že bylo opět možné tuto lokalitu označit za jeden z přírodovědecky nejvýznamnější mokřadů na střední Moravě.

Když se řekne "slatiniště"

Sejdete-li při návštěvě Černovírského lesa na správném místě z cesty, spojující olomoucké čtvrti Černovír a Chválkovice, narazíte po nějakých dvoustech metrů na mokřinu s vývěrem neobyčejné vody. Proč neobyčejné? Při bližším ohledání se ukáže, že voda má štiplavou chuť a je trochu cítit po zkažených vejcích – stojíte před jedním ze zdrojů sirno-uhličité "Olomoucké minerálky". I ona měla svůj podíl na vzniku Černovírského slatiniště.

Už před nějakými 10 tisíci lety existoval v okolí místních pramenů rozsáhlý močál. Zamokřená půda znesnadňovala uchycení dřevin, zatímco dostatek živin a příznivé klíma podporovaly růst slatiništních druhů rostlin, zejména ostřic. Jejich odumřelá těla se ve vodním prostředí působením nedostatku kyslíku rozkládala jen nedokonale. Nerozložená rostlinná hmota se hromadila a dávala vzniknout ostřicové rašelině, zvané slatina.

Na slatiništích, stejně jako na pravých rašeliništích (kde převážnou část živé i mrtvé hmoty tvoří rašeliníky), tedy vlastně rostliny žijí na ostatcích svých předků. Není divu, že takhle svérázné prostředí oživují zvláštní druhy organismů. Jako všechna slatiniště, bylo i to černovírské především rájem ostřic, sítin a suchopýrů. Jejich nevtíravou krásu tu a tam střídal robustnější půvab starčku bažinného (Senecio paludosus), všivce bahenního (Pedicularis palustris) nebo matizny bahenní (Ostericum palustre). Na vlhkých lukách v okolí poletoval ohniváček rdesnový (Lycaena helle), převzácný motýlek – jinde v Česku byste ho bývali hledali marně. A dnes byste nebyli úspěšní ani tady – ohniváček patří k druhům, pro které v intenzivně využívané hanácké krajině místo nezbylo.

Co zde žije

Navzdory všem nepříznivým zásahům si příroda v oblasti Černovírského slatiniště něco ze své bývalé slávy zachovala – ze slatiništních druhů tady přežívá například nenápadná sítina alpská (Juncus alpino-articulatus). Dnes jsou však cennější fragmenty lučních společenstev vlhkých a střídavě vlhkých stanovišť, s výskytem řady ohrožených druhů, jako je hvozdík pyšný (Dianthus superbus), pryšec huňatý (Tithymalus villosus) nebo vrba rozmarýnolistá (Salix rosmarinitolia). V tůních pozůstalých po těžbě štěrkopísku se rozmnožila vodní masožravá rostlina bublinatka jižní (Utricularia australis), v hlušovické štěrkovně roste prustka obecná (Hippuris vulgaris) – vzácnost, jejíž moravská naleziště byste spočítali na prstech jedné ruky. Probíhají zde pokusy o obnovení populace vyhynulé matizny bahenní (Ostericum palustre).

Živočišnou říši tady zastupuje hned devět druhů obojživelníků – mezi nimi i úhledná žabka rosnička zelená (Hyla arborea) a vzácný čolek velký (Triturus cristatus). Z plazů nejspíš narazíte na užovku obojkovou (Natrix natrix), ale žije tu i ještěrka živorodá (Lacerta vivipara). Ani obdivovatelé ptačí krásy nepřijdou zkrátka: rybnaté tůně obhospodařuje ledňáček říční (Alcedo atthis), na zarůstajících loukách poletují bramborníčci hnědí i černohlaví (Saxicola rubetra, S. torquata). Mnohá ptačí vzácnost vykroužila svůj hnízdní důlek kolem lučních tůní, vzniklých po povodni v roce 1997 – mezi jinými i nohatý bahňák vodouš rudonohý (Tringa totanus), plachý, příbuzný jeřábů a lysek chřástal kropenatý (Porzana porzana) a podivná sova kalous pustovka (Asio flammeus), hnízdící na zemi a lovící i za dne.