Cesta za parní mašinkou do Litovle

(napsáno 12. září 2006)


Někde v práci jsem se doslechl, že tuto sobotu je v Litovli velká sláva – železnice Červenka – Litovel – Mladeč má 120 let. Informaci jsem hned prověřil na internetu a opravdu. Je to tak. To bych se tam mohl podívat.

Uplynulo několik dní, přišla sobota a já vyrazil na výlet za slunečními hodinami a na oslavy železnice v Litovli jsem si ani nevzpomněl. Teprve, když jsem přejížděl přes přejezd v Pteňském Dvorku a z dálky se přibližoval motoráček, jsem si na oslavy vzpomněl. Trochu mě to zamrzelo, vždyť ty sluneční hodiny jsem si mohl vyfotit kdykoli jindy, ale parní mašinku hned tak nepotkáš. Trochu jsem se uklidnil, když jsem si uvědomil, že bych se do Litovle mohl podívat po obědě. Než tam dojedu, bude půl třetí a to by mašinka mohla ještě jezdit.

Po návratu z výletu, při obědě, jsem se stále nemohl rozhodnout, zda mám jet nebo si jít po dopolední 90 km dlouhé projížďce odpočinout. Nakonec zvítězila touha zhlédnout něco málo z naší technické historie. Sedl jsem tedy na kolo a vyrazil směrem k Litovli.

V dáli se už začíná objevovat Litovel. A nad ní stoupá sloup černého dýmu. To bude asi ta parní lokomotiva. Ale čím víc se blížím k městu, tím víc tuto myšlenku zavrhuji. Vypadá to spíš jak požár pneumatik a navíc je to poněkud dál od nádraží. Ne, to nebude ono.

Už jsem v Litovli. Honem na nádraží, tam se zeptám, co se děje a jestli mašinka ještě pojede. Jejej! co to tam je za slávu? Spousta mašinek a vagónků. A v dáli dýmá parní lokomotiva se spoustou vagónů. To by mě nenapadlo, že by to mohlo být tady naproti pivovaru. Honem zatáčím vlevo mezi davy lidi a vyřvávající kapelu. A tomu se říká pech. Lokomotiva se zrovna rozjíždí a já nejsem ještě ani u posledního vagónu. Co teď. Na internetu bylo psáno, že bude jezdit do Mladče. To není tak daleko. Snad jen 6 km, tak jedem.

Za chvíli jsem v Mladči. Ale kde je nádraží. Snažím si vzpomenout. Vlevo nebo vpravo. Zleva jdou davy lidí. Že by od vlaku? No pochopitelně! Vždyť jsem trať podjel po tom chodníčku, tak nádraží musí být vlevo. Nádraží? Jaké nádraží! Cedule s nápisem Mladeč. Vlak nikde. Ptám se prvního, koho potkám. Jestli se vlak už vrátil do Litovle, tak mě snad klepne. Ne, vracet se bude až za chvíli, teď jel do vápenky přepojit lokomotivu. Tady v Mladči nejsou výhybky. Tak tedy chvíli počkám. Hodnotím situaci. Slunce je za tratí, tak tedy na druhou stranu, ať nefotím proti slunci. Proč jsou ostatní tady? Asi fotit nebudou, jejich chyba.

Vlak je dlouhý, musí zastavit za přejezdem. Lokomotiva bude stát až někde támhle. S tím kolem se jde blbě po tom poli, ale raději ho budu mít při sobě, ať nemusím jít domů pěšky.

Ohlížím se. Ten je mi nějak povědomý. Ano, je to Pavel. Pracuje v Mladči, ale bydlí v Úsově. Je tady s rodinou taky na kole. Ve vápence vzdálené necelý kilometr dýmá lokomotiva, tak máme chvíli čas si pokecat. O motorkách, o veteránech, o závodě Ecco Homo, kam se chystám příští sobotu, a spoustě jiných pro chlapy tak důležitých věcech a pro které ženy většinou nemají pochopení.

Pozor! Kouř v nedaleké vápence se začal pohybovat. Přesouvám se ještě více po směru jízdy. Ano, tady někde by mohla zastavit lokomotiva. Připravuji fotoaparát. Zamířím objektivem k přejezdu, zoom na maximum, to půjde. Za chvíli přijíždí vlak. Zamířit, zkontrolovat. Nic se nesmí uspěchat! Pi-pip. První obrázek je hotov. Než se zapíše na kartu, lokomotiva brzdí na mé úrovni. Zoom stáhnout, zamířit, pi-pip, škoda že je slunce za mrakem. Honem se přesunout, ať ji mám z jiného úhlu. Uhni! překážíš! huláká někdo v dáli na kopečku. To není na mě. Já nepřekážím. Ale proč leze tak daleko? S tím přece musí počítat, že z té vzdálenosti tam vždycky někoho chytne. Mráček odplouvá, objevuje se sluníčko. Tak ještě jednou. Ve slunci to bude mnohem lepší. Ještě jednu. Vlak už píská. Jak popojede, budu mít mašinku přímo z boku a tentokrát ve sluníčku. Pi-pip. Ano, už je tam. Než se to zapíše, připravit se na rychle se vzdalující vlak. Zoom, zamířit, pi-pip a je hotovo. Ta byla poslední. Lokomotiva se schovala za vagóny, nebyla už vidět, tady mi už pšenka nepokvete. Vracím se k Pavlovi, beru kolo, loučím se a vyrážím zpět k Litovli.

Příjezd parního vlaku na nádraží v Mladči


Parní mašinka se rozjíždí z mladečského nádraží


Vlak odjíždí směrem k Litovli


Do Litovle jsem přifičel několik minut po vláčku. Cestující z něj vystoupili a lokomotiva se chystala na přepřah. Zaparkoval jsem bicykl a přesouvám se na druhou stranu kolejí. Z této strany bude na vlak svítit sluníčko. Jsem na této straně sám. Několika fotoamatérům to dochází až pochvíli. To já mám už spoustu fotek a dva videoklipy. Teď se u mašiny motá nějaký ňouma. Počkám až poodejde a udělám ještě dvě - tři fotky a pojedu. Ňouma okouní, neodchází, já zatím beru detaily všech možných hejblátek, nakonec se vnutím do kabiny a pořídím pár detailů kotle, budíků, pohled na uhlí v tendru a nakonec, než vlezu na žebřík, blýsknu lokomotivu z pohledu mašinfíry. Paráda. Za pár minut se vlak chystá k odjezdu. Ňouma konečně odstupuje od lokomotivy, já pořizuji poslední záběry. Ještě z druhé strany. Je to trochu tmavé, detaily na soukolí jsou nezřetelné, ale mám ji z obou stran. Je 15.20. Kafe ve čtyři asi nestihnu. No nic. Cestou budu muset zavolat, ať mí drazí na mě pět - deset minut počkají.

Lokomotiva se chystá na přepřah na Litovelském nádraží


Přepřáhnuto, vlak je připraven k odjezdu


Detail hnacího mechanismu


Pohled do kabiny parní lokomotivy


Pohled ze žebříku na trať před lokomotivou


Jste-li milovníky železnice, nenechte si ujít několik fotografií parních lokomotiv