VRCH BACÍN U VINAŘIC - PRAVĚKÉ OBĚTIŠTĚ
Vrch Bacín u Vinařic je nejvyšším bodem Českého krasu s nadmořskou výškou
499 m. V členité krajině jihozápadní části krasu však není Bacín
nikterak nápadný. Poutník musí přijít nejméně 2 až 3 km blízko, aby si
ho vůbec všiml. Své podivné jméno dostal vrch nejspíš někdy ve středověku
nebo na počátku novověku. Neznamená nic mimořádného - pravděpodobně
vyjadřuje pouze skutečnost, že kdysi patřil jakémusi Bácovi. Zajímavější
je geologická minulost Bacína. Jeho skalní podklad tvoří lochkovské a pražské
souvrství prvohorních spodnodevonských vápenců. V loděnických vápencích
pražského souvrství se na vrcholu kopce vyvinul unikátní planinový kras se
širokými mísovitými závrty a nízkými skalními věnci. Drobná krasová
puklina v jednom z těchto věnců vzbudila roku 1988 zájem jeskyňářů. Místo
hlubokých podzemních prostor však členové tetínské speleologické skupiny
objevili lidské i zvířecí kosti a pravěkou keramiku. Na jeskyňářský
objev navázal v letech 1989 až 1994 systematický archeologický výzkum, jehož
zpracování skončilo nedávno.
Nejstarší doklady o pobytu člověka na Bacíně představují kamenné
nástroje člověka neandrtálského staré asi 100 000 let. Za nejpozoruhodnější
úsek historie Bacína však dnes považujeme dobu mnohem pozdější - počátek
9. tisíciletí př. n. l. Postglaciální přírodu časného holocénu sužoval
poslední chladný klimatický výkyv zvaný dryas. V krajině připomínající
sibiřskou tajgu se lidé živili lovem, sběrem a snad také pastvou ovcí,
koz, možná i koní a sobů. Badatelská obec se dosud nesjednotila v názoru,
zda kulturu těchto lidí bude hodnotit jako pozdní paleolit, nebo již
mezolit. Pro nás je však podstatné, že tito lovci, sběrači a pastevci jako
první považovali Bacín
za posvátné místo. Tradice pak zde přetrvávala (nebo se sem vracela) po celá
tisíciletí. Na povrchu kopce po sobě zanechali několik kamenných nástrojů
a v úzké krasové puklině uložili kosti asi 20 až 30letého muže. Vzorek
levé stehenní kosti muže pochází z let 9150 až 8600 př. n. l. Datování
provedla oxfordská laboratoř radiouhlíkovou metodou. Jde o jediný exaktně
datovaný nález z této doby na našem území (z České republiky jsou kromě
muže z Bacína dosud známy kosterní pozůstatky jen devíti pozdně
paleolitických či raně mezolitických jedinců, včetně nálezů nejistých).
Lidé, kteří uctívali svá božstva na Bacíně, možná navštěvovali i
nedaleké jeskyně Tří volů, Dolní u Koněprus a Martinu u Tetína.
Na počátku 4. tisíciletí př. n. l. někdo na Bacíně zanechal (zapomněl, ztratil, či snad obětoval svému bohu) kamennou sekeru. Ve 3. tisíciletí př. n. l. uložil jiný člověk do skalní spáry velkou keramickou nádobu. Jde o sídlištní keramiku kultury se šňůrovou keramikou - opět zcela ojedinělý nález na našem území.
Po osmi tisíciletích (!), v mladší době bronzové (kultura knovízská, závěr 2. až počátek 1. tisíciletí př. n. l.), pokračovali další obyvatelé Českého krasu v tradici ukládání lidských ostatků do téže skalní pukliny jako v pozdním paleolitu či raném mezolitu. Jakmile při hloubení hrobu narazili na kosti z 9. tisíciletí, přerušili práci a kosti svých zemřelých (dítěte asi dvouletého a staršího desetiletého či dvanáctiletého, snad chlapce) uložili o 30 cm výše. Před puklinou zůstaly z mladší doby bronzové střepy nejméně ze čtyř keramických nádob. Ve starší době železné (asi v 7. až 6. století př. n. l.) uzavřel historii bacínské svatyně obřad, při němž byly opět do téže pukliny uloženy lidské ostatky (na základě torza kostry lze soudit na starší dítě nebo dospělého člověka). Spolu s kostmi vložil kdosi do pukliny dvě keramické nádoby. Před puklinou tenkrát takových nádob zůstalo nejméně dvanáct.
Ani v pozdějších dobách lidé na Bacín
nezapomněli. Zlomky slovanských keramických nádob z 8. až 9. století n. l.
možná svědčí o doznívající tradici posvátného místa. Vždyť ještě
Břetislav I. roku 1039 a po něm Břetislav II. roku 1092 považovali za nutné
zakazovat v křesťanských Čechách pohanské obřady v přírodních svatyních.
Přesvědčenými křesťany však
bezpochyby byli lidé, kteří ve 14. až 15. století zanechali na vrcholu Bacína
zlomky keramických nádob, koňskou podkovu, železný hrot šípu do bojového
luku a velké zahloubené ohniště (zlomek zuhelnatělého dřeva dubu z tohoto
ohniště datovali v Oxfordu mezi roky 1410 až 1530). Další stopu po člověku
představuje na Bacíně velký keramický džbán z přelomu 16. a 17. století.
Kniha o výzkumu této unikátní pravěké skalní svatyně vydaná roku 2005. Průběh terénního výzkumu i hodnocení výsledků je podán formou moderního kriminalistického pátrání. Knihu doplňuje obsáhlý úvod o vývoji archeologie od antiky až do současnosti. Kniha je proto i neformální učebnicí archeologie.