Úvod do matfyzáka
Předtím, než se člověk stane matfyzákem, má dlouhé prázdniny. Začátkem června
složí maturitu, v půlce června přijímačky a pak už jen skládá ruce, nejčastěji
do klína, když tam si nedosáhne, tak alespoň za záda. A tápe. Neví totiž, jestli
už se matfyzákem stal, nebo to teprve přijde. "Tatínku", ptá se maminky, "Kdy už
budu matfyzák?" Nepozoruje na sobě žádné změny: co bylo předevčírem, si
nepamatoval nikdy předtím, zrovna tak zapomínal, kam a proč jde, kde byl. Netuší
totiž, že se už matfyzákem narodil. Ale prázdniny nemíval dlouhé vždycky. To
bylo ještě v dávných, předávných dobách, kdy na stromech rostlo totalitní listí
(na jehličnanech byste ještě našli totalitní jehlice, poznají se podle toho, že
jsou tmavější a uhýbají doleva), řekami proudila totalitní voda, kde vodíky ve
vazbě s kyslíkem sice svíraly správný úhel 120o, ale oba byly více vlevo. A
povinně se chodilo vlevo, chci říct jezdilo na chmel, kde se konalo první
vzájemné seznámení matfyzáků a kde si všichni zúčastnění uvědomili, že se
opravdu sešli a že tak budou na svém místě. Je jasné, že se nedůsledným
výběrovým řízením do jejich řad občas dostanou i simulanti, kteří matfyzáctví
pouze předstírají, ale na ně spolehlivě platí první semestr a patřičná zkouška
podle oboru. Někteří už odcházejí v průběhu prvních měsíců se zklamáním, že
naopak oni naletěli a tento fakt dokumentují inzeráty na nástěnkách, které z
řady uniformních koupí a prodejů skript analýzy, algebry, svatého písma a
biblických slovníků (někteří jsou totiž nejen matfyzáci, ale i věřící) hlásají:
Prodám všechno, značka končím. Ale zpět k chmelu. U matfyzáků bývá problematický
počet potřebných studentů, neboť je známa jejich vrozená nešikovnost a tím i
vysoký úbytek pracovníků. V průměru to bývá 20 a v úrodných letech až 30
procent. Nejběžnější zranění: Pojď, dáme páku - komplikovaná zlomenina
předloktí; pravidelná koupel - otřes mozku, zlomeniny nosu; stříhání nehtů:
hluboké střižné rány; fotbal - prokopnuté břicho; softbal: tento sport byl
matfyzákům zakázán; volejbal: zlomeniny prstů a četná poranění v obličeji od
různých srážek, celkové zohavení od průjezdu česačkou, častokrát doplňované
ještě absolvováním sušičky. Nejsou však ojedinělé případy i hromadných zranění,
zvláště když jsou studenti nuceni si na pokojích sami topit. Minulý rok tuto
škálu bohužel doplnila ještě událost, která se doposud matfyzáckým zájezdům
vyhýbala. A to znásilnění. Kolega Václav Černý se nedokázal ubránit dvěma
podnapilým vojákům základní služby. Další zastávkou je tzv. přípravné
soustředění na Albeři, kde se tělesná zdatnost testuje u zbylých studentů, ale
hlavně se zde koná duševní příprava. K té patří i test IQ. Protože matfyzáci
dosahují vysokých čísel a normální testy dokáží měřit jen do 140, musí být
doplňovány ještě doplňujícími testy. Kolega Velešík protočil i ty, takže jeho
skutečné IQ se dosud nepodařilo zjistit. První, s kým jsme se ve škole
seznámili, byla vedoucí pracovnice studijního oddělení. Asi už předem věděla, s
kým má tu čest, protože všechny formuláře a papíry nám dopodrobna popsala,
ukázala, které dva rohy mají být dole a které nahoře, a prosila nás, abychom se
přemohli a všichni psali zleva doprava, že formuláře pro jiné směry bohužel nemá
k dispozici. Vyplňování indexu bylo zvláštní kapitolou. Zde se opravdu vyřádila,
ale asi postupovala příliš rychle, neboť i já jsem zaváhal a na místo označené
jako úřední podpis jsem se podepsal. Jí to ani nevyvedlo z míry, jen polohlasem
pronesla: "Ale tam se měl podepsat děkan!" A taky se tam vešel. První, co se
matfyzák naučí, je cestovat. Matematicko-fyzikální fakulta totiž sídlí na
čtyřech různých místech Prahy. Tato místa jsou od sebe značně vzdálena, přesuny
jsou dlouhodobé a komplikované mnoha přestupy. Kromě toho na matfyzáka mnohde
číhá nebezpečí. Každý den ráno matfyzáci opouštějí kolej a rozjíždějí se na
různé strany. Do prodejny šachové literatury, do prodejny šachových figurek, do
prodejny šachovnic a do jiných prodejen určených pro matfyzáky. Občas někdo jede
i do školy. 1. etapa - nastoupit do správného dopravního prostředku, neboli
neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Autobusy a tramvaje v okolí koleje bývají plné
matfyzáků, kteří náhle probuzeni z rozjímání se nestačí divit svým očím (stále
si je třou límcem u košile, protože kapesník mají kolem krku - do šály se totiž
ráno omylem vysmrkali), neboť tato tramvaj ještě včera jezdila úplně jinudy a...
byla to opravdu tato tramvaj? Ale spousta jich vůbec neodjede, mnozí omylem
nastoupí třeba do telefonní budky a ještě křičí do sluchátka: "Prosím vás,
postupte si!", nebo se jim stávají osudné různé předměty, jako sloup, schody,
jedoucí, ba i stojící auto nebo jiný matfyzák. 2. etapa - včas vystoupit, neboli
křičet hop se vůbec nevyplácí. Na nástěnce děkanátu visí seznam posluchačů,
kteří nezvládli tuto etapu a dosud nenašli cestu zpátky. Jednou začas přiváží
hlídky policie skupiny sešlých studentů z Hloubětína, Nuslí a Zbraslavi, kde se
ztratili při hledání koleje. Často se totiž stává, že uspáni přednáškou nastoupí
do tramvaje jedoucí opačným směrem a ještě podle zvyku jedou dvě stanice
autobusem s číslem podobným 112ce. Naše fakulta vznikla relativně nedávno. Bylo
to v roce 52, kdy tehdejší profesor matematiky na Přírodovědecké fakultě UK
Vojtěch Jarník matematickou indukcí dokázal vznik Lenina z opice, pročež byl
ideologickou komisí vyloučen z fakulty. Vylezl po schodech z Albertova na Karlov
a zde založil Matematicko-fyzikální fakultu a zvolil se děkanem. Její budovy od
té doby značně zestárly. Ale na druhé straně mají historickou cenu. A to je dost
málo, co nám kromě špatné akustiky a trvalého kamenného klimatu můžou
poskytnout. Představte si letní den, vysoké denní i noční teploty, obyvatelé
Prahy lehce oblečeni, jen matfyzáci s sebou na Malou Stranu vezou objemná
zavazadla vyplněná teplými oděvy, aby mohli, jen co za nimi zaklapnou dveře
budovy, na sebe navléci několik vrstev svršků, kvůli prochladnutí od nohou,
kolen, no a dalších neméně významných orgánů matfyzáka.
Co je to matfyzák
Matfyzák se na první pohled neliší od ostatních lidí. Má hlavu normální
velikosti - jednu, dvě podobné oči, něco kolem dvaatřiceti zubů, dohromady 20
prstů celkem rovnoměrně rozmístěných po těle, myje si nohy a pravidelně chodí na
stolici. Ale už při bližším zkoumání můžete přijít na různé odlišnosti. Nejenom
že je stále zahloubán do nějakého problému, ale on o ničem jiném nemluví. Občas
to dojde tak daleko, že dotyčný klepe na dveře, když vychází na chodbu, nebo po
mytí rukou, když zavírá teplou vodu, se polohlasem rozloučí. Nikde nemá stání,
stále někam pospíchá - v tom se ještě tolik neliší, ale on tam většinou nedojde,
a když si náhodou vzpomene, kam šel, přijde pozdě, ale ani se nesvléká, protože
během hodiny zase odchází. Tak se pozná správná matfyzácká přednáška. Každou
chvíli někdo vstoupí, sedne si do prázdné lavice, během pěti minut se lavice
zaplní, ale dveře ani nestačí zaklapnout, protože si je příchozí podávají s
odcházejícími, a tak se prázdné lavice chaoticky stěhují po učebně. Někdy se i
jedna dostane do cyklu vícekrát. Přednášející si této migrace nevšímají a snaží
se mluvit hlasitě, aby přehlušili monotónní koncert Brana: "Vrz, buch, vrz, buch..."
Někdy se otevřou dveře a vběhne někdo ze zaměstnanců. Přednášející upustí křídu,
"Hned jsem zpátky!", křičí už na odchodu a s rukama na prsou vyběhne ven. Jaké
je pak jeho překvapení, když po pěti minutách kouká na úplně jiné tváře. Zmaten
se zadívá na tabuli, kde v nejsvrchnější vrstvě je nedokončená věta nesoucí
jasně jeho rukopis. Už s klidem sebere křídu, dopisuje větu a nahlas, aby mu
bylo rozumět i přes zvukovou kulisu ode dveří, zopakuje, co zatím neřekl. Někdy
je klidný chod přednášky narušen ještě před vrznutím kliky, hlasitým heknutím a
dutými údery ve stejném počtu a pořadí, jako je schodů ke dveřím. Pravidelně,
asi s desetinným zpožděním, se ozve stejná posloupnost zvuků, ale v jiném
odstínu; matfyzáky lze totiž rozdělit na 2 základní skupiny: skupinu s
diplomatickým kufříkem a skupinu s tzv. jednoduchým vybavením: kapesník, plnící
pero, tramvajenka, zmizík a dvojlist linkovaného papíru zasunutého do děrného
štítku, který je slepen do ruličky; studenti alternující v první lavici za
přednášek doktora Kryla nosí ještě centrofix fialové barvy, aby si Kryl měl čím
opravovat chyby v přednáškách promítaných z meotaru. Druhá skupina je
mobilnější, v průměru stihne více přednášek v témže čase, občas i jednu
vícekrát, to když dotyčný zapomene, že zde už byl. Jedinou výjimkou jsou
přednášky docenta Pultra, který dopravní ruch rázně zatrhl. Nové příchozí
vpouští najednou čtvrt hodiny po začátku a zmešká-li někdo i tuto možnost, nemá
už prakticky šanci. Ale po dvou týdnech matematické mozky zvládly i tuto
překážku. Všichni přijdou na její začátek a pak v pečlivě nacvičeném pořadí
odcházejí. Tady je Pultr bezmocný. Docela zajímavý byl jeho konflikt s prváky,
když suploval diskrétní matematiku. Suchým hadrem rozmazal po tabuli předchozí
přednášku a chtěl začít, ale otevřely se dveře a vešel opozdilec, za kterým se v
zákrytu krčila celá fronta mých kolegů, kteří velmi dobře věděli, co asi bude
následovat. Ne však zpozdilý prvák. Drze kráčel ode dveří po schodech vzhůru a
směle hleděl Pultrovi do levého oka. Snažil se obsloužit i pravé, ale nebylo to
v jeho silách. "Nevím, jak doktor Kučera, ale já mám určitou zásadu", překvapil
ho Pultr, "počkejte venku!" Prvák zavřel pusu, položil obě nohy na zem a
zatlačil zástup zpět za dveře. Soused nechápavě mrkal v tříčtvrtečním taktu a
ťukal si na čelo. Po chvíli mu došlo, že zapomněl položit pero a chytil se za
hlavu, takže si inkoust ještě rozmazal po celém obličeji. Ale to nebylo všechno,
tím to teprve začalo. Prvních deset minut se Pultr držel na uzdě. Hlasivky si
teprve rozcvičoval. Formuloval větu, že každá hra s plnou informací (to znamená,
že soupeři před sebou nemohou nic skrývat) má neprohrávající strategii a snažil
se nám to dokumentovat na jednoduchém příkladu, na hře, která se jmenuje Nim -
dva soupeři střídavě umazávají ze sloupečků čárky. Abychom měli úplný obraz o
průběhu hry, Pultr počárkoval celou tabuli a ještě zeď vedle a pak už jen
plánovitě umazával a oba hráče dokonale simuloval. Chvíli se tvářil jako jeden
hráč a chvíli jako druhý a pro krátkozraké toto rozlišení doplňoval ještě
hlasovou modulací. To zatím nechávalo prváky klidné. Někteří se nevázaně bavili,
a jen málo studentů ho opravdu sledovalo. Pultr se však mezitím dostal do
finiše: "A co když smažu celé todleto?", řekl hráč jedna, vzal hadr a hodnou
chvíli dováděl po tabuli. To byla chvíle napětí, kdy se zdálo, že přeci jenom
vyhraje. Ale hráč dvě už znal odpověď, která měla rázem ujasnit výsledek: "Ha
háá!", náhle zaječel Pultr, "To nám nevadí, my smažeme todle!" Posluchárnou
otřáslo leknutí. Trojice ze zadní lavice chvatně otevřela okno a ještě ho za
sebou zavřela. Soused jen hlasitě polkl a zneklidněn se zadíval na prázdné ruce,
kterými si doteď přidržoval pero u pusy. Pavel Käss se probudil, zamumlal: "Já
nespím!", zvedl propisku a znovu opsal celou tabuli. I se siluetou Pultra, který
mu část tabule zakrýval. Frolík sedící přede mnou do toho hlasitě funěl a koulel
hlavou na všechny strany. Pak se s beznadějí v očích otočil dozadu. Měl
zastrčený prst v nose; až po zápěstí, protože mu druhou dírkou zase koukal ven.
Mezitím se ze všech stran ozývalo nesnesitelné hýkání, jak se ostatní prváci
snažili napodobit Pultrův přechod do fistule a zpátky. Toto se stalo osudné
třeba Davidu Vlkovi, který už bohužel jinak nepromluví. A do toho vstoupil
zástup opozdilců. Pultr se na ně zle díval: pravým obočím se mračil a levé
výhružně pozvedával. Později ještě přidal koulení očima - každým jiným směrem,
ale nikoho tím nezastrašil, protože kdo vydržel pohled na Rence, ten už se
něčeho hned tak nelekne. Ke konci hodiny už Pultr slábnul, přestal být agresivní
k příchozím a posléze si jich přestal všímat vůbec. Pět minut před koncem však
rozrazil dveře dlouhovlasý prvák. Pultr přerušil již beztak zmatený výklad,
zastoupil mu cestu a na vše se důkladně vyptal: "Co tu chcete?" "Já jsem přišel
na diskrétku, jsem tu snad špatně?", snažil se přes zábradlí nahlédnout do
učebny. "Ale ta za pět minut skončí!", nedal se Pultr. "To nevadí, i to stačí!"
"A nechtěl byste raději počkat venku?", loudil Pultr. "Kdepak, tady zůstanu!",
zklamal ho prvák, kolébavým krokem se odpotácel do poslední lavice a vytáhl
noviny.
Zkusíme zkoušku
Všechny vnější výše zmíněné odlišnosti (v odborném jazyce se ujal termín mišuge)
mají hlubší opodstatnění. Málokdo ví, že matfyzák - odborně Homo Sapiens
Matfyzákis se od normálního člověka - Homo Sapiens Sapiens v lecčems liší.
Pokusy v genetickém ústavu v Jaslovských Bohunicích, nositele vyznamenání
Zásluhy o výstavbu a řádu práce, bylo prokázáno, že matfyzák je po
Pythecantropovi druhou slepou vývojovou větví. To je dáno sadou jeho chromozómů.
Na rozdíl od člověka, který má chromozómy X a Y, má matfyzák X a Z, takže tím je
způsobena jeho sterilita a je tak odsouzen k postupné degeneraci. Druhou
odlišnost ve stavbě najdeme v paměti. Postupným vývojem došlo k tomu, že paměť
matfyzáka funguje stejně jako paměť počítače - skládá se ze dvou částí: Paměť
ROM, paměť stálá, do které se nedá zapisovat. Zde má matfyzák uloženu základní
sadu znaků, výrobní číslo, tedy rodné číslo, 8192 základních slov rodného jazyka
a všechna pravidla pro výpočet diferenciálních rovnic. Zbytek tvoří paměť RAM,
jejíž obsah je u počítačů pravidelně obnovován, tzv. refresh. Bohužel následkem
úplné izolovanosti v prvobytně pospolné společnosti a špatným hlediskem
přirozeného výběru (matfyzáci se orientovali spíše na matematicky nadané, než na
silné a zdravé jedince) došlo k postupné degeneraci a poruchám výše zmíněného
refreshe. Po rozpuštění prvobytně pospolné společnosti se začaly projevovat
následky. Novopečení otrokáři si nedokázali zapamatovat své otroky a otroci,
kteří byli vydraženi v rozbíhající se privatizaci, ztráceli přehled o svých
majitelích. Ale tím postup degenerace nebyl zcela u konce. Období feudalismu
ještě více prohloubilo patologické změny v činnosti paměti, takže u současného
matfyzáka v rozvinuté, popř. rozvojové kapitalistické vlasti se vlivem neúplného
refreshe obsah paměti RAM po dvou dnech takřka úplně ztrácí. Teď když toto víme,
dokážeme si vysvětlit spoustu předtím přinejmenším záhadných věcí. Celkem nikoho
v zásadě nepřekvapilo, že matfyzáci s přehledem dokáží řešit složité
diferenciální rovnice, aniž by je to předtím někdo učil. Ale jiné situace: Proč
matfyzáci po příjezdu domů se vždy znovu seznamují s celou svou rodinou? Proč se
z místnosti, kde si matfyzák dává koupel (většinou to bývá koupelna, ale u
matfyzáků nejsou vyloučeny ani místnosti jiné) pravidelně ozývají výkřiky
překvapení a obdivu? A jistě sami přijdete na spoustu dalších příkladů. Za
všechny ostatní bych uvedl ještě pravidelný obrázek z vrátnice koleje: Neděle,
pozdě večer, student s batohem na zádech se spolu s vrátnou sklání nad tlustým
sešitem, najednou se student uhodí do čela a vykřikne: "Ano, to je ten pokoj!",
poděkuje a chce odejít, ale vrátná: "Počkejte, tak se napište do knihy návštěv!"
"Ale já nejsem návštěva," pohorší se student a ukáže jí kolejenku. Ale to se
zase uhodí do čela vrátná, jenomže jiným způsobem: "Tak co tady sakra šaškujeme,
vždyť ho tam máte napsaný!" "A jo!", valí matfyzák oči na velké číslo svého
pokoje. Z čehož všeho vyplývá, že učit se ke zkoušce více jak dva dny nemá
prakticky žádný význam. Takže matfyzák celý semestr odpočívá, pak přijde
zkouškové období, spolu s ostatními si rozplánuje předměty, aby se u všech
vystřídal sešit pilnějšího kolegy, který zatím chodil na přednášky a vykonával
podrobný zápis, a podle tohoto plánu pak chodí na zkoušky. Odvážnější, např.
Velešík, se učí jen noc před zkouškou, látku si dvakrát přečtou, tedy pokud to
stihnou. Velešíkovi se dokonce stalo, že přednášky z Teorie automatů a jazyků
celé nedočetl a ještě přišel pozdě na zkoušku. Neztrácel však hlavu, omluvil se,
že přijde až za chvíli. Kučera tedy souhlasil: "To vypadá, jako by jste si to
chtěl ještě dočíst!" Netušil, že není daleko od pravdy. O jiném případu nám
vyprávěl docent Chytil: Kdysi prý zkoušel člověka, který evidentně viděl látku
poprvé těsně před přednáškou, snad v nějakém vypůjčeném sešitě, ale měl
fotografickou paměť. Když dostal otázku, vzal čistý papír a začal ho nesouvisle
pokrývat slovy a čarami. Šokovaný Chytil jen sledoval, jak se před ním objevuje
kopie toho, co sám léta promítá na meotaru. Když se slova i obrázky slily v
souvislý text, zkoušený si ho přečetl a pak ho odříkal. Dostal dvojku za
umělecký dojem. Kdežto ostatní studenti jsou vesměs pilní. Spíš se chodí přepsat
na jiný termín, než aby přišli s neúplnými znalostmi. Samotné zkoušky pak mívají
převážně uniformní průběh. V zásadě je lze dělit podle několika hledisek: Podle
komunikace rozeznáváme typ obecný, typ Peterka a typ Pultr. Obecně to vypadá asi
následovně. Zkoušející simultánně obsluhuje něco kolem šesti studentů v různých
stádiích rozkladu. Těm co už uzráli, zapisuje známku a vede závěrečnou řeč.
Většinou se nevyhazuje, zkoušený k této alternativě dospěje posléze sám a o
čtyřku se převážně prosí. Zkoušející zadá téma, zkoušený popíše několik papírů a
pak se oba předhánějí, kdo to rychleji přečte. Student se snaží co nejrychleji
projet místa, ve kterých nemá jistotu. S vysokou frekvencí střídá před pedagogem
papíry a chaoticky v nich ukazuje prstem. Naproti tomu u Pultra panuje naprosté
ticho, které ruší jen nervózní šustění papíry a pronikavý Pultrův hlas.
Komunikace s ním probíhá jen písemně. Položí otázku, nato zachrastí pero, pak je
chvíli pauza, ve které Pultr luští právě vzniklé klikyháky. Dle svědectví
docenta Pavelky tomu tak ovšem nebylo vždy. Kdysi prý zkoušel i Pultr "ústně".
Mluvil ovšem sám a posléze známkoval podle tohoto schématu: 1 - vhodně
doplňoval, 2 - nedoplňoval, 3 - nevhodně doplňoval, 4 - osoba odporného
zevnějšku. Kdežto Peterka téměř vůbec nemluví. Nově příchozímu prstem ukáže
krabici od počítačového papíru s nastříhanými proužky s otázkami a volnou židli.
Při tom všem totiž poslouchá napínavé vyprávění o mikroprocesorech a mlčky dává
signály: 1) to nechci slyšet. 2) to chci slyšet ještě jednou. Některé partie má
zvlášť oblíbeny a přijde-li někdo s příjemným hlasem, musí je vyprávět až do
ochraptění. A třetí signál hojně používaný i u ostatních pedagogů - už toho bylo
dost, dejte mi index. U Peterky dvojku dostane jen ten, kdo koktá nebo nejméně
třikrát v těsném sledu zopakuje, že nic neumí, a doloží to minutou mlčení.
Zvláštní jsou zkoušky též u obou Kučerů. Luďa, z katedry aplikované matematiky
nechává studenty si známku vysedět. Pečlivě prohlédne jeho práci, někam ukáže
prstem a praví: "Tady se mi to nelíbí" a jde pryč. Pokud student přijde na to,
co se mu tam nelíbí, jde domů. Takže sedět na zkoušce u Ludi lze od hodiny až do
čtyřech i více. Kučera Antonín, z katedry kybernetiky a informatiky, naproti
tomu zkoušky nebere příliš vážně. Termíny žádné nevypisuje: "Když jsem tam,
zkouším." Přesto na naše naléhání vysypal řadu dat, kdy nás bude určitě
očekávat. Pilnější studenti se chtěli rovnou zapsat, ale on je zaplašil, že
termíny známe, ať každý přijde, kdy se mu to bude hodit. Tu se ozvaly hlasy, co
se stane, když přijde hodně lidí, to nás pošle domů, či co? "No kolik vás je,
šedesát? Já 30 lidí za den zvládnu!" V době zkoušení lze potkat po chodbách
studenty, kteří o sobě prohlašují, že jsou zrovna zkoušeni, někde se zasekli,
nevědí, jak dál, Kučera je milostivě uvolnil, aby se prošli, že na to třeba
přijdou, a tak na každém známém i neznámém loudí vědomosti, aby se hned mohli
vrátit zpátky a hrdě o sobě prohlašovat: "Jen jsem udělal pár kroků, už mi to
bylo jasný." Zmiňme se ještě o zápočtech, oficiální to podmínce připuštění ke
zkoušce. Některé lze získat za docházku na cvičení, jiné za písemku. Na analýze
fungují jako skutečné síto, které některé prváky dokonce vytěsnilo z fakulty -
většina trpělivějších studentů ovšem využívá toho, že narozdíl od zkoušky zde
není omezen počet pokusů. Zvláštní kapitolou jsou zápočty programovací, které se
udělují za fungující program (tj. existují-li data, pro něž program funguje) a s
nimiž není spojena žádná zkouška. Zadání programu je obvykle příliš jednoduché,
nebo příliš složité, než aby se jím matfyzák zabýval během semestru - nechá si
ho tedy na září. Koncem září lze pak v nočních hodinách v počítačových
laboratořích spatřit pobledlé studenty, kterak buší do klávesnice a občas
sprostě zaklejí na adresu křemíkového stroje před sebou. Poslední den před
zápisem odstraní z programu všechny dosud nechodící části, v dokumentaci
příslušně změní zadání a dají se do shánění cvičícího, o němž mnozí nevědí nejen
kde sídlí, ale často ani jak se jmenuje. Poznají-li jeho tvář v některé
pracovně, je už napůl vyhráno - v zápočtových programech se totiž nešťourá
příliš do hloubky a jen málokdy dostane někdo něco předělat. Věčně zaneprázdněný
Čada je dokonce nechtěl vidět vůbec a svým svěřencům podepisoval indexy na
chodbě v Karlíně, na cestě odkudsi kamsi. Zahlédl to kolega Macháček, který Čadu
sice vůbec neznal, ale svého cvičícího taky ne a na svůj program ještě ani
nesáhnul. Vytáhl index, postavil se do fronty a - dostal zápočet.
Výroková a predikátová logika
Další zajímavou osobností je Petr Štěpánek. Jeho přítomnost se většinou nikde
neutají. Dokonce i učebna, ve které přednášel, se dá jednoduše poznat i několik
dní poté. Hned druhou přednášku se i před námi ukázal v celé své kráse. Teď asi
čekáte, co před námi ukázal. Nic příkladného. Už při vstupu do budovy nás přes
nos praštil těžký štiplavý dým, který stále houstl a houstl, že jsme ztěží
rozeznávali schody na schodišti. Až ve druhém patře jsme dohnali Štěpánka, který
přikryt černou kšiltovkou vypouštěl koutkem smradlavá oblaka a pomalu se šinul
vzhůru. Zavřeli jsme se do třídy, aby na nás kouř nemohl, ale za chvíli vešel
Štěpánek, postavil se k tabuli, vydechl, a když zas bylo vidět, pronesl svým
tichým chraptivým hlasem: "V budově školy je zakázáno kouřit. Já to vím, ale mám
nepřekonatelné nutkání. Takže komu z vás sedících v první lavici vadí kouř,
sedněte si prosím dozadu." A začal přednášet. Chvílemi mu nebylo ani rozumět, to
když se zrovna nenamáhal vyndat doutník z úst, kromě toho, že se optické
vlastnosti vzduchu stále měnily k horšímu. Když zpopelnil i brčko doutníku,
všichni jsme si oddechli. Dokonce i soused, který už asi čtvrt hodiny nepsal,
jen vydával příšerné dávivé zvuky a ve smrtelných křečích se zalamoval na židli
a v pravidelných intervalech mlátil čelem do stolu, takže nebyl slyšet výklad. Z
okolí se ozýval nervózní sykot, ten však nepomáhal, protože soused dál štípal
stůl. Pak i on náhle přestal a šťasten se sesul na podlahu. Ale Štěpánek dlouho
neotálel, vytáhl stříbrný zapalovač, nový doutník, chvíli ho nahříval a pak vše
začalo znovu. Na konci přednášky zrakově slabší jedinci nedohlédli ani do sešitu
(krátkozrací odhazovali brýle s komentářem, že darmo visí na nose), jen jsme
slyšeli, jak Štěpánek poděkoval za pozornost a jak vrzly dveře. "To se mu to
chodí, když je na to zvyklej!", ozvalo se zleva a vzápětí nato dotyčný převrhl
stůl. "Počkejte, otevřeme okno!", řekl jiný hlas a skutečně bylo slyšet, jak
otvírá okno. "Radši dvě!", promluvil někdo dva metry ode mne, ale nejspíš už ho
otevřít nestihl, protože nejdříve zakopl o židli a pak mi zmizel z dohledu za
doprovodu řinčení skla. Od té chvíle se nikdo neodvážil ani pohnout. Ve všech
směrech jsme tušili něco nebezpečného. A kromě toho se ze všech stran ozývalo
těžké kašlání a co chvíli cosi plesklo o podlahu, takže jsme se nemohli ani
navzájem dorozumět. Konečně jsem nahmatal zeď a plazil se ke dveřím, zde se už
vytvořil řetěz a studenti spojenými silami překonávali příkré schodiště ke
dveřím. Více než logikou jsme se některé hodiny zabývali historií. Jednu
přednášku věnoval Němcům. Vyprávěl nám o jejich nátuře. Začal od lesa: Ve
Francii v dávných dobách, kdy se ještě psalo inkoustem a na každé lavici byl
kalamář a husí brk, aby studenti měli čím psát, přednášel na univerzitě stařičký
profesor, který se stále pletl, až jednomu studentovi došla trpělivost, vstal a
hodil po něm kalamář. Netrefil ho, inkoust se roztekl po tabuli a chudák
profesor se zhroutil. Ovšem ve Vídni to došlo mnohem dál. V podobné situaci
student vystoupil do uličky, vytáhl revolver a tentokrát se trefil. Jiný
příklad: V době renesance se Němci, nikdo neví, co je to popadlo, začali cítit
předurčeni k tomu, aby pokračovali v odkazu antiky. Rekonstruovali latinu, takže
latina, která se dnes používá, je vlastně dílem německých osvícenců. Jenomže
problém byl s výslovností, ta se ani nemohla dochovat. Ale oni se i s tím
vypořádali, takže nynější latinská výslovnost pochází z Německa. Dále Štěpánek
pokračoval už v současnosti. Jeho tchán profesor medicíny měl jet na sympózium
do Itálie, kolébky latiny, a tak si začátek svého projevu připravil v latině.
Ale co se nestalo, místo potlesku sklidil akorát smích a ještě si ho italští
kolegové dobírali, že proč tak šišlá? Jiná přednáška byla věnována sendvičům.
Prý mu jakási země nabídla pro několik studentů pobyt spojený s výukou v
některých oblastech. Ale pak z toho vyplynulo, že byl projekt zamýšlen pro
africké země a program obsahuje dánské účetnictví a podobné věci. Slušně tedy
nabídku odmítl, ale byl mu nabídnut jiný, už lákavější program. Ale abych
nepředbíhal. Štěpánek přišel do třídy, vyndal doutník z úst a pravil: "Ví někdo,
co je to sendvičový semestr?" Dlouho se nic nedělo, a tak se ptal dál: "Ví
někdo, co je to sendvič? ...tady už to slyším... Prosím vás, sendvič vypadá
takhle:" a na tabuli nakreslil půdorys, bokorys a řez sendvičem: "Todle je
chleba, todle sýr a tady je zase chleba. Ví někdo, jak vzniknul sendvič? Ne, za
to Edison nemůže, prosím vás, to byl v Anglii lord Sandwich a ten propadl hře v
bridž. Ví někdo, co je to bridž?... Tak ten lord Sandwich nutil své
služebnictvo, aby s ním celý den hrálo bridž. Samozřejmě, že hráči museli někdy
jíst. Ale že lord nechtěl kvůli tomu hru přerušovat, nechával jídlo podávat při
hře. Kdo však hraje karty, ví, že se nesmí zamastit, ani jinak zašpinit. A tak
lord nechával všechno jídlo balit do chlebů. No a podobně vypadá i sendvičový
semestr. Trochu teorie, pak praxe a zase trochu teorie." Smazal popisy chlebů a
sýru, nahradil je teorií a praxí a pomalu přešel k výše zmíněnému telefonátu.
Programování
Jméno Kryl pro mnohé studenty znamená postrach. Ne že by Rudolf Kryl byl přísný
pedant, naopak, jedině on na začátku každé přednášky nebo cvičení s námi probral
nejnovější aktuální události ze života fakulty a ani při zkoušce není nikterak
záludný, ale ono úskalí je spíše v celkové náročnosti zkoušky. Písemka trvá něco
přes čtyři hodiny a pak následuje pro každého ještě půlhodinové posezení nad
tímto dílem. Z čehož je vlastně vidět, že zkouška z programování není nic
jednoduchého. Jeho přednášky nemají vysokou návštěvnost. A to z několika důvodů.
Na rozdíl od docenta Berana si asi rád přispí, takže termíny jeho přednášek
bývají odpoledne, spíše k večeru a velmi často v pátek 15:40. Druhým důvodem
bude styl přednášení. Přednášky si připravuje na fólii k meotaru a jak z jeho
omluv při častých chybách vyplývá, noc předtím, takže se při hodině nezdržuje
psaním, jen v rychlém rytmu přehazuje fólie nebo, a to je častější, opravuje
chyby. Za tímto účelem má v první lavici stálé návštěvníky z řad budoucích
učitelů (jsou učenlivější), za všechny bych jmenoval třeba Lenku, kteří s sebou
nosí centrofix, aby opravy byly vidět. Když zrovna nikdo z nich nepřijde, Kryl,
aby nás nezkazil, chybná místa zakrývá klíčema, perem, křídou, prsty,
kapesníkem, ponožkou, no prostě vším, co je po ruce. Naštěstí mu předměty brzy
dojdou, takže lze sem tam zahlédnout nějaké to slovo. Jeho výklad je tedy příliš
rychlý na ty, kteří nevědí, o co jde, ale na druhé straně díky záměru sloužit
jako přehled, zbytečný pro ty, co věc znají. Naskýtá se tedy otázka, kdo na
přednášky vlastně chodí. Nejspíš jen obdivovatelé nebo ti, co dokáží rychle psát
a chápat. Ale přesto se stane, že někdo zaspí, či co a nestihne fólii opsat a
ještě je tak drzý, že to dá najevo. Kryl sice v podobných situacích říká, že
jestli jede moc rychle, máme říct, že zpomalí, a také říká, že si máme meotar
zaostřit sami, že on to nepozná, ale přesto všichni radši mžourají na rozmazaná
písmena, než aby někdo vstal a zatočil kolečkem. Jednou zas někdo naletěl na
jeho přívětivé řeči a přihlásil se, že to nedopsal. Kryl, který už byl na cestě
pro jinou fólii, se zastavil: "Já počkám, já počkám!" a ani se neotočil, jen
naslepo hodil fólii zpět na meotar, složil si ruce na prsa a s výrazem
nejvyššího utrpení civěl do kouta. Až vysoký šum ho probudil z rozjímání, otočil
se na plátno a spatřil, jak je vidět jen nepatrný okraj celého textu. Na omluvu
vyprávěl veselou příhodu z dob, kdy se matematikům přednášela ještě fyzika.
Cvičení z fyziky měli zrovna tak pozdě večer, látce nerozuměli, ale chodili tam
kvůli pěkné cvičitelce, která ovšem musela příklady počítat sama. Jednou zas
pozdě k večeru se zeptala: "Můžu už to smazat?" a jeho kolega odtušil: "Ale
pište to klidně do toho!" Mezi jeho další veselé příhody patří historka
vztahující se k algebraickému oboru - teorii grup. V úterý, když vycházely ruské
knižní novinky, akademik Kořínek zašel do cizojazyčné literatury. A najednou
jindy tak rozvážná kapacita zneklidněla, začal tam nekontrolovaně pobíhat a
vykřikoval: "Skupiny jsou nesmysl! Skupiny jsou nesmysl!", ale nikdo ho nebral
vážně. Konečně na sebe upoutal pozornost, a aby dodal svým slovům váhu, řekl, že
je akademik, jenže odpověď byla ještě pádnější: "To překládal taky akademik!"
Existuje spíše zajímavá, než užitečná věta: vždy existuje algoritmus rychlejší
alespoň o konstantu. Ale je to vlastně podvod, protože není taková blbost, aby
nemohla být větší. Vyprávěl nám o jednom diplomatovi (to je ten, co dělá
diplomku), který se zabýval problémem výtahů. Zrychlit co nejmenšími náklady
přesuny lidí v baráku. Pilně navštěvoval výzkumný ústav pohybu nahoru a dolů a
tam našel zajímavou studii, týkající se jednoho amerického mrakodrapu, kde
řešili stejný problém. Ale řešení je vskutku komické: u výtahu zdvojili kabinu -
takže ti, co chtěli do lichých pater nastupovali v suterénu a ostatní v přízemí.
Ale všichni jistě nahlédnete, že toto dvojnásobné zrychlení je vlastně jen
zdánlivé. Nicméně se dá ve zrychlování pokračovat, kabina výtahu může mít 3, 4,
5 pater a absolutního zrychlení se dosáhne, až kabina výtahu bude mít stejný
počet pater jako mrakodrap.Umělá inteligence, to je velmi praktická disciplína,
u nás třeba zatím ne, ale představte si americký mrakodrap, stovky pater, tisíce
bytů, v každém bytu záchod a odpadní potrubí má přece jenom konečnou kapacitu.
Kdyby všichni obyvatelé najednou spláchli, mohlo by to znamenat obrovskou
katastrofu! Proto je každé splachovací zařízení opatřeno malým počítačem, který
si nejdříve ověří, zda je cesta volná, a pak teprve vše vypustí do odpadu.Při
probírání už konkrétních programovacích jazyků nejdříve zabrousil do minulosti a
neodpustil si zmínit se o knize anglického autora nového assembleru MIC, který
byl nezávislý na konkrétní realizaci čísel v paměti. Dnes se to může zdát divné,
ale tou dobou ještě existovaly vedle sebe dvojkové i desítkové počítače, takže
tato vlastnost byla skutečným přínosem. Jenže autor připojil příklad: Kdyby
přiletěli Marťani s počítačem v trojkové soustavě, i jim by assembler MIC
fungoval. A v ruském překladu bylo pod poznámkou uvedeno: V Moskovskom
gosudarstvennom universitětě postrojili trojičnuju sčotnuju mašinu Saturn. Další
poznámka se týká snadnosti vytváření datových typů v jazyce Simula: Nemáte
válcovnu? Chybí vám vysoká pec? V Simule nic snadnějšího, napíšete new(vysoká
pec) a už ji máte! Krylovou chloubou bylo zařízení počítačových laboratoří. Do
té doby byl k dispozici jen sálový počítač, se kterým se dorozumívalo
prostřednictvím děrných štítků. Vypadalo to takhle: student v přízemí v děrovně
vyděroval program buď na štítky nebo na děrovači disket na disketu. Odnesl to do
čtvrtého patra, zde si počkal na výpis chyb, seběhl do přízemí, patřičné štítky
předěroval, atd... Ale vybudovat počítačovou síť nebylo nic snadného. Poznávali
jsme to při jeho pravidelných vstupech na začátku přednášek. Vyprávěl nám, jak
počítače zítra přistanou v Ruzyni, ale židle jsou někde na Slovensku. Druhý
týden. Počítače už rozbalují a zapojují, ale židle jsou stále někde na
Slovensku. Další týden: Do sítě ukládají programové vybavení , židle však stále
nepřišly a vypadá to, že studenti budou programovat vstoje či vleže. Jeho
aktuality se po listopadu vůbec prodloužily a přestaly mít veselý charakter.
Krátce po revoluci nám oznámil, že dostal novou funkci, takže má teď na dveřích
vizitku: Pracovník pověřený konsolidací pracovního procesu, ale nikdo, tedy ani
on neví, co to znamená. Ale nic si z toho prý nedělá, protože téměř celou vojnu
strávil ve výzkumném ústavu algebraického boje tady v Braníku, kde se pouze
sestavovaly vzorečky s touto tematikou: Co se stane, když se setkají 2 tanky, 14
samopalů a 3 děla. S nástupem nového roku přišly nové starosti s prvním
ročníkem: byl přijat dvojnásobný počet uchazečů, než je možné se stávajícím
počtem pracovníků katedry informatiky zvládnout. Zbývá buď přijmout posily na
katedru, ale na to nejsou peníze, nebo se studentů nějakým přirozeným způsobem
zbavit. Ale vypadá to, že vše zůstane tak, jak to je. Takže kvalita výuky zřejmě
pořádně klesne. A apeloval na nás, abychom se více zajímali o věci, které se nás
týkají, že mnohé začíná být horší, než to bylo před revolucí. A přidal postřehy
z nových studijních řádů: Student se smí přihlásit ke studiu až poté, co složí
maturitu, nejpozději však do 30. března. - Většina vašich mladších kolegů zde
studuje tedy protiprávně. Jako poslední bod je, že se předpisy máme řídit
přiměřeně, ale co je to přiměřeně, to nikdo neví. Při rozdělování zápočtových
programů poznamenal, že sice nebudou všechny stejně náročné, ale na druhé straně
se vyhne takovým obrazům, jaký se mu naskytl při vybírání zápočťáků na fyzice,
kde již několik let dostávají všichni tentýž příklad. Jeho nejmenovaný kolega
stál u stolu s velkým děrovačem a každou donesenou práci okamžitě proděravěl.
Když se ho ptal, co to jako má znamenat, dostal odpověď, že oni by mu to příště
přinesli znovu.
Závěrem bych dodal ještě několik pěkných výroků:
Je to rada, to je jako když se říká, že je správné sportovat, ale neznamená to,
že kdo nesportuje, je blbec a má se za to pronásledovat! Nedaleko Pardubic žije
člověk, který vymyslel ohromnou věc, strašně dlouho psal do novin, na různá
místa, ale bez odezvy. A přitom jeho nápad, že by každý rok začínal stejným
dnem, by ušetřil hromady papíru na kalendáře. Backtracking - to je metoda hrr na
ně, a když to nepójdě, tož cófnem! Jeden systémák si povzdechl, proč se děti
neučí šestnáctkovou soustavu. Nedošlo mu, že by to musel změnit geneticky, až se
děti začnou rodit s šestnácti prstíkama. Co dělá matematik? Něco definuje, a pak
se celý život, a i jeho žáci, živí tím, že dokazují, že to co definoval,
nevystihuje danou skutečnost dokonale. Na 50. str. učebnice C++ je ve cvičeních:
Napište alespoň 10 výrazů, které nemají smysl a jsou syntakticky správně. Zadání
písemek bylo zavařeno v igelitových pytlících, aby to studenti, náhodně se
pozvracející, nepoškodili. Matematika na ekonomce se skládá ze sčítání a
odčítání, občas i z násobení, a vyskytne-li se dělení, je to už vyložená
sprosťárna. Prosím vás, nepište si všechno, co na přednášce odvykládám. Kdysi
jsem přednášel programování pro studenty pedagogické fakulty a těm když jste
řekli vtip, a pak jste jim ho zopakovali, tak ho měli v sešitě dvakrát!
Bydlíš na koleji? Pánbůh s tebou!
Každý z nás má své stálé či přechodné bydliště, kde na něj čeká postel, v
bohatších rodinách i peřina s polštářem. Například kolega Kubát, aby netrpěl
depresemi, že je z chudé jihomoravské vísky, si každoročně přináší s sebou na
kolej svou vlastní duchnu, aby se pak mohl před ostatními vytahovat, že on má
peřiny dvě, a každý večer si hází kovovou desetikorunou, pod kterou si schová
pravou nohu a pod kterou levou, na rozdíl od těch, co o svou jedinou přikrývku
přišli někde v průběhu stávky a na noc se teď přikrývají deseti otevřenými
sešity z analýzy. Budově koleje už dávno prošla garanční lhůta, a tak se podle
toho chová. Některá okna nejdou zavřít, jiná i po zavření zůstávají stále
otevřená. Zbylá okna jsou uměle udržována v zavřeném stavu dlouhými hřeby.
Ústřední topení je na tom obdobně. Aby nezarezly roury, je teplo dodáváno
trvale, takže pokoje se značně liší průměrnou teplotou podle počtu nezavřených
oken a polohy uraženého kohoutu. Ale jinak ostatní zařízení je zcela uzpůsobeno
matfyzákům. Dveře jsou označeny štítky "TAM" a "SEM", aby byl minimalizován
počet neúspěšných pokusů při jejich používání. Hlavním dveřím dominuje nápis:
"Nenechal jsi klíč v zámku?" a jednoduchý nákres s vysvětlením, co je to zámek.
Na záchodě najdete poučení: "Pokud tu nejsi omylem, nezapomeň spláchnout!" a
ledničku zdobí: "Vstupujte jednotlivě." Kromě matfyzáků žijí na koleji i jiná
zvířátka. Sice nejsou pěstována plánovitě jako třeba na koleji přírodovědců,
zato je s nimi větší sranda. K životu na koleji patří pravidelné hony. Podnikaví
studenti prodávají i lovecké soupravy: 2 pastičky na myši, 15 molových kuliček,
prášek na mravence, láhev na šváby, kapesní lupu, píšťalku na svolávání poplachu
a pět centimetrů krejčovského metru na měření úlovků. Hromadné akce probíhají
pod vedením zkušených lovců, kteří jsou obeznámeni se zvyky lovné zvěře a mají
vynikající výsledky. Předávání pokojů bývá každoročním vyvrcholením sezóny,
neboli zlatým hřebem zdejšího pobytu. Pověřený pracovník pečlivě prošmejdí celou
buňku, a to by v tom byl čert, aby se nenašlo něco, na čem by se dalo inkasovat.
Nezkušení prváci naletí téměř na každou ptákovinu.
"Tady je otlučený dřez!"
"To máme zapsané! Tady, otlučený dřez."
"No dobrá, co by tak ještě... á tady, odřený stůl!"
"Taky máme!" "A co fleky na zdi? Ty nemáte zapsaný!"
"Ale ty jsme přece nemohli udělat, to vzniklo při malování!"
"Já vám to věřím, ale nemáte to zapsaný. Celá místnost stojí vymalovat 350
korun, zeď... kolik máte?"
"Málo!"
"Máte 150?"
"Jenom stovku!"
"Tak za sto!"
A nezkušený prvák vydražil stejnou zeď, za kterou se platilo i před rokem,
dvěma... atd. Kdežto kolega Smejkal ví, co napsat: "Fleky na zdi!"
"Počkejte, jaký fleky?"
"No tady všechny! Já to psal preventivně!"
"Jo tak preventivně! Ale támhleten flek tady určitě nebyl!"
"Ale byl, já jsem ho teď neviděl!" a i kolega Smejkal má problémy.
Studenti se do svých pokojů dopravují většinou výtahy. Pro dvacet čtyři pokojů
mají k dispozici čtyři výtahy rozmístěné po patře tak, aby se nedaly přivolat
všechny najednou. Ale skutečnost je jiná. Student zamkne pokoj, oběhne celé
patro, pro jistotu namačká všechna tlačítka a systematicky výtahy obíhá. Takto
to udělá každý. Cesta výtahem je ještě náročnější. Výtah jen popojíždí a stále
zavírá a otvírá dveře. Takže sklerotický matfyzák půlku svého studia stráví ve
výtahu. Mezi nimi má zvláštní postavení tzv. rychlovýtah. Ten staví jen v
patrech od desítky nahoru, ale poněkud zvláštním způsobem. Občas se stane, že
když vystupuje první, zarazí se ve dveřích s výrazem, jako by nastoupil do
špatného vlaku, odplivne si, utrousí: "Zase přejel!" a zhnusen zamíří ke
schodišti. Ostatní osazenstvo výtahu se vykloní ven, poulí oči na číslo podlaží
a s odporem odfrkává. Pak se ozve souběžné dutě znějící pleskání, to jak se
všichni v těsném sledu za sebou u hodí do čela. Potom se nahrnou k tlačítkům a
během několika sekund svítí celý sloupec. Do toho a do zvuku zavírajících se
dveří vykřikne ten, co chtěl jet jen o patro výš: "Počkejte, já jsem měl
vystoupit!" Ale ne vždycky výtahy jezdí. Málokdy se stane, že jezdí všechny.
Kdežto opačný stav je poměrně častý. Už jenom pomyšlení na takovou situaci
nahání hrůzu a kdo ví, co ještě. To se pak jindy osiřelá schodiště stávají
hlavní dopravní tepnou dvacetipatrové budovy. Severní schodiště bývá zpravidla
určeno na sestup. Tam vládne optimistická nálada. Sestupující ještě nevědí, že
se budou stejnou cestou zanedlouho vracet pro tramvajenku, pak pro sešit a k
polednímu ještě pro lístek na oběd. Zato uživatelé jižního schodiště to už vědí,
těžce oddychují a není jim příliš do řeči. Další oblastí matfyzáckého života je
telefonování. Každý matfyzák pozná telefon a umí ho používat. Po každé přednášce
se vytvoří před přístrojem obrovská fronta a všichni si chtějí, nadrženi dlouhou
abstinencí, vychutnat slasti této nádherné činnosti, která je skoro všude
dostupná a jen za korunu. Ve frontě si navzájem vyměňují zkušenosti ze svých
hovorů a krátí si tak dlouhou chvíli. Taková fronta by mohla leckoho odradit,
ale postupuje celkem rychle. Nejen proto, že někteří stojící, kteří si
nedostatečně opakovali účel stání, zapomenou, co tu chtěli, a odcházejí, ale
studenti si často chodí jen ohmatat sluchátko nebo si zatočit číselníkem a pak
nadšeni poslouchají, jak vrčí. Častěji se odváží i sluchátko sejmout, plni
napětí si ho opatrně přiloží k uchu a potom s blaženým úsměvem dychtivě
naslouchají přerušovanému tónu. To však jsou jen ti, kteří už protelefonovali
své měsíční kapesné. Existují i takoví náruživci, kteří se vzdávají i jídla v
menze ve prospěch telefonování. Kolejáci celé hodiny prosedí u telefonu a
navzájem se obšťastňují hovory. Telefony jsou nevhodně umístěny v úzké chodbě k
záchodu vedle umyvadla, takže všichni čtyři obyvatelé buňky se tísní kolem,
navzájem si berou sluchátko a plácají se přes ruce. Někdy vytáčejí čísla
nazdařbůh a plni očekávání se snaží co nejvíce zaslechnout z druhého konce.
Červeně mají označena v telefonním seznamu čísla kolejní rady, vrátnice, menzy a
pokojů studentů pedagogiky, kteří jsou přízemní lidé, nesnáší telefonování,
sprostě nadávají a tudíž vytáčení těchto čísel jen kazí náladu. Zato zavolat na
matfyzácký pokoj je požitek. Volaný nechá přístroj chvíli vyzvánět, aby ve
volajícím vystupňoval napětí, pak pomalu sluchátko zvedne a přívětivým hlasem
praví: "Haló?" Na to volající čeká. Už nevydrží napětí, rychle si přehodí
sluchátko ke druhému uchu, nedoslýchaví zastrčí naslouchátko do druhého ucha, a
nervózně si několikrát poposadí brýle; studenti bez brýlí aspoň nervózně
zaťukají slepeckou holí. A pozdrav opětuje: "Haló!" Následuje krátká pauza, kdy
volající i volaný prožívají navázaný kontakt. Pak svorně zafuní a oba s
uspokojením sluchátko položí. Dříve býval telefon i v každém výtahu. To studenti
neztráceli čas a telefonovali i cestou výtahem. Většinou první telefonoval a
ostatní oddaně naslouchali. Mnohdy byl hovor tak napínavý, že telefonující
odmítal vystoupit, zastavil výtah a pokračoval v hovoru. Takže výtahové telefony
podléhaly značnému opotřebení. Prohmatané sluchátko, utočený číselník... No
prostě závada na závadu. Jenomže studenti pak odmítali výtahy s nefungujícími
telefony jezdit, opovržlivě obcházeli prázdný výtah a s touhou v očích hleděli k
přecpaným výtahům s telefony v neustálém chodu.
Jediná místnost, kde matfyzák netrpí netrpělivostí a stihomamem je počítačová
laboratoř. Ba naopak, najít zde volné místo je umění. Většinou tu však ani
nebývá fronta, protože tento fakt je všeobecně znám. Když někdo přijde, plaše se
rozhlédne a náhle vzkřikne: "Nebude někdo končit?" Naivně čeká, že někdo vyskočí
a pustí ho na své místo, protože tu seděl už moc dlouho; všichni ho akorát
stihnou výsměšnými pohledy, a tak nejdříve projde kolem počítačů a snaží se
poznat známé tváře. Ale i to není zas tak jednoduché, protože mnozí už tu sedí
několik dní a stále se nemají k odchodu. Pozdraví se tedy aspoň s Tydlitatem,
pochválí Žídkovi plnovous, zeptá se Kobylky na zdraví, ale to už neměl dělat,
protože Kobylka ho nyní nepustí, dokud mu dopodrobna nevylíčí, co všechno za
dobu své dnešní přítomnosti stihl vykonat. Proti své vůli se dotyčný dozví,
kolikrát Kobylka zablokoval počítačovou síť, jak se mu to pokaždé povedlo a aby
o nic nepřišel, že mu to ukáže. Dotyčný se brání, že to není třeba. Kobylka po
delším přemlouvání upouští od tohoto záměru a náhradou nabízí lepší zábavu: v
nekonečném cyklu Žídkovi posílat sítí neslušné zprávy. To dotyčného úplně
odradí, znovu se pozdraví s Tydlitatem a odchází.
Oddělení zmatků
Tržní ekonomika hýbe světem. Kdo nevykáže nějakou činnost, bude po zásluze
nahrazen, a tak chudáci proděkani, vedoucí kateder, vyučující, studijní rady
chrlí měsíc co měsíc nové předpisy, seznamy přednášek, studijní řády. Jen
studenti, ti nechrlí nic, ti naopak toto všechno mají postřehnout a řídit se
tím. Pravidelně dochází na studijní oddělení, kde se všechny tyto prameny kříží
a mají zde být uvedeny v soulad. Ale na studijním oddělení to vypadá jak v
televizním kurzu češtiny. Nejčastější odpověď je zde totiž "Nevím" a podle
výrazu jejich obličejů lze tušit, že nelžou a podobné reakce budou i na otázky
typu: Kdy končí semestr, kdo je děkanem a co je náplní vaší práce. V nevědění je
celé studijní oddělení vzácně sehrané. Každý přispívá svou troškou do mlýna, ale
bohužel, neví čím, takže v celkovém souhrnu neví nikdo nic. Průměrný matfyzák je
z toho přinejmenším zmaten. Při odchodu popřeje dobrou chuť a místo ke schodišti
zamíří do knihovny, kam si jde vypůjčit index. Občas přeci jenom prozradí část
studijních plánů, ovšem s takovým zpožděním, že už stejně neplatí. Tak vznikají
mezi studenty fámy. Studenti vykonávají náhodně nesmyslné akce s odůvodněním, že
se to má. Jako příklad poslouží povinnost zapsat si všechny přednášky, které
navštěvuji. Na to studijní oddělení vymyslelo rafinovaný protitah, tentokrát
podepsaný děkanem: povinnost ze všeho zapsaného složit zkoušku a za nesplnění
vypsalo vysoké penále. Výdobytek, jímž se honosí MFF, je tzv. zkušební zpráva,
kterou na jiných fakultách nenajdete. To je papír, který dubluje index. Všechno,
co se píše do indexu, patří i do zkušební zprávy, takže při rozdávání zápočtů se
cvičící téměř upíše k smrti. A má ještě jednu výhodu - velice rád se zapomíná
při různých příležitostech doma. Takže pro zápočet a pro známku chodí průměrný
matfyzák 2x až 3x. Mysleli jsme, že je to následek totality, ale od revoluce
vyplňujeme teď zkušební zprávy dvě: jednu si na studijním rovnou nechají, prý
kvůli počítači. Další speciální institucí, která se stará o blaho studentů, je
rozvrhová komise. Z její dílničky vychází každý semestr tzv. rozvrh hodin. Práci
mají opravdu těžkou. Musí vyhovět všem požadavkům rozmazlených studentů a
zvrhlých pedagogů - např: Vopěnka může přednášet jen odpoledne, protože
dopoledne spí. Grygarová musí mít přednášky až po deváté hodině, protože denně
dojíždí autobusem a nemůže přece vstávat dřív jak v půl sedmé! Kryl naproti tomu
neodjíždí vůbec, takže spolehlivě zaplní díry v pátečním odpoledni. Beran může
přednášet jen v učebnách s velkou tabulí, Nešetřil zas jen ve velkých učebnách,
aby jeho fanoušci nemuseli stát na schodech. Naopak Vlachovi stačí kabinet po
marxistech. U Pavelky je jedno, kde přednáší, není slyšet nikde. Tato a spousta
jiných omezení dělají práci rozvrhové komise velmi těžkou. (Za jiná omezení bych
uvedl jedno obzvláště svazující, že v jedné učebně nemohou probíhat dvě
přednášky současně!) Ale rozvrhová komise je z matfyzu, takže ví, jak na to.
Vychází ze základního předpokladu, že se život s nikým nemazlí. A podle toho
vypadají i výsledky její činnosti. přednášky doporučené pro jeden semestr se
konají buď za sebou v různých budovách po Praze, nebo dokonce v tutéž dobu. Není
výjimkou, že každou hodinu v jiné učebně. Cvičení se konají ve stejnou dobu jako
přednáška k nim a mnohdy i se stejným vyučujícím. Nicméně tento systém má i
světlé stránky. Šetří studentům čas a nakonec vyhovuje matfyzáckému způsobu
života. Usnadňuje práci při vybírání přednášek. Jsou možné dva přístupy:
- student si vybere jednu učebnu a tu vystuduje. Výhody: při počtu čtyřech
učeben studium trvá čtyři roky.
- student si vybere jednoho pedagoga a toho vystuduje. Pozn.: tato možnost
vychází z předpokladu, že jeden vyučující nebude i nadále zařazován na více
přednášek současně.
Jak vidno, matfyzáci nemají právě na růžích ustláno. Na druhou stranu i
osoby s podstatně těžšími vadami se s úspěchem zařazují do naší společnosti.
Přejme tedy matfyzákům úspěšné proplutí všemi úskalími, aby se i oni jednou
stali normálními, s odpuštěním, lidmi.
[ předchozí ] [ o úroveň výše ] [ následující ]
|