B. Marek (dále B. M. ): "Pane magistře, mohl byste našim čtenářům říci, jak se vlastně stalo, že jste se octl mezi zrakově postiženými, a jaké byly začátky vašeho působení mezi nimi?"

V. Dudr (dále V. D. ): "No, jak jsem se octl. Já jsem mezi zrakově postiženými vlastně od narození. Především jsem ani nevěděl, že trpím nějakou oční vadou. Zrakové potíže nebyly zpočátku příliš patrné. První potíže závažnějšího typu se projevily při řízení automobilu a čtení většího množství textů. Teprve pak jsem vyhledal odbornou lékařskou péči a dozvěděl jsem se, že je to s mým zrakem dosti špatné. Následky byly pro mě hodně nepříjemné, především vzhledem k mému povolání. Přesto jsem jej ještě nějaký čas vykonával ale se značným vypětím. Po pětadvaceti letech jsem tak opustil svou profesi středoškolského kantora, přičemž posledních pět let jsem zastával učitelské povolání prakticky poslepu. V nastalé situaci jsem se šel na tehdejší ústředí invalidů zeptat, co mám vlastně dělat. Chtěl jsem nějakou radu, a oni mě tam k mému překvapení přijali do zaměstnání. Bylo to tehdy na druhém oddělení, které pracovalo také pro zrakově postižené. Samozřejmě nebylo to náhodou. Měl jsem totiž už přece jen nějaké zkušenosti jako funkcionář na Praze 9 a již tam jsem veškerou problematiku lidí se zrakovým postižením dobře poznal. Práce v tamější specifické organizaci mi udělala jisté renomé, protože jsem pochopil, že chci-li někoho něčemu učit, musím nejprve nabýt zkušeností sám a pak je předávat druhým, čemuž dnes říkáme sociální rehabilitace. Místo, na němž mě SONS dnes zaměstnává, v té době vlastně neexistovalo a spolu s dalšími spolupracovníky jsem teprve začal razit novou myšlenku v pojetí ozvučování našich měst ve prospěch zrakově postižených. Podařilo se mi přilákat ke spolupráci všemožné firmy ať už stavařské či plastikářské vyrábějící různé materiály nezbytné v našem oboru, tak i řadu skutečných odborníků. Mnozí z nich také projevili chuť angažovat se v této oblasti. V oné době byl mým nejbližším spolupracovníkem pan Ing. Lněnička, projektant, který shromáždil v tomto směru zkušenosti a poznatky ze zahraničí. Mám na mysli praxi odstraňování architektonických bariér nebo potíže v běžném silničním provozu. Navíc jsme i sami společně vymysleli některé nové systémy, především zvukové majáčky, a hlavně se nám podařilo je zapracovat do stavebních předpisů. V poslední době se daří podobná věc také v resortu dopravy."

B. M. : "To, co říkáte, je jistě velmi pozitivní, ale je zde otázka, nakolik jsou teoretické nápady promítány do praxe a především, jaká je momentální situace v kraji Vysočina?"

V. D. : "Přiznám se, že jsme byli trochu naivní, když jsme se domnívali, že bude-li vše ošetřeno předpisy a vyzkoušeno nevidomými spolupracovníky, máme vyhráno. Bohužel jsme se přesvědčili, že vyhráno zdaleka není. O tom svědčí i váš kraj Vysočina, ale i jiná místa ČR. Předpisy pro nové stavby a přestavby se ne zcela dodržují. Snažíme se ve větší míře pro všechny stavaře a odborníky v tomto oboru ještě více zdůrazňovat ty prvky, o které nám především jde ve prospěch našich zrakově postižených. Samozřejmě je důležitý tlak ústředí v celostátním měřítku, ale očekáváme účinnou pomoc funkcionářů SONS v konkrétních místech. Ve vašem případě na okresech Jihlava, Třebíč, Žďár nad Sázavou, Havlíčkův Brod a Pelhřimov. Musíte primátory či starosty upozorňovat, že se předpisy nedodržují a neúnavně apelovat na jejich dodržování. Velmi vhodné a též nepříliš náročné z hlediska financí je dodatečné ozvučení přechodů. Domnívám se, že je v silách místních výborů SONS tuto pomoc vyjednat. Jiná věc je ozvučení dopravních prostředků nebo zavedení orientačních majáčků. To je poněkud finančně náročnější, ale přesto by bylo žádoucí přesvědčit radní, aby je zařadily do rozpočtu svého města. Musím na závěr říct, že i u vás na Vysočině máme příslib některých starostů, že se naše pomůcky zmíněných typů v jejich městech brzy objeví. Jsem zvědav, kdy tomu bude i v Jihlavě."

B. M. : "Děkuji za rozhovor."