Zimbabwe aneb Zázrak v divočině

O Africe se často říká, že je kontinentem na okraji civilizace. Nuzné chaloupky obehnané plotem z nalámaných klacků a ukřičené, pestré trhy nám často vnucují myšlenku, že takhle se přece žít nedá. Smradlavé hromady odpadků uprostřed zaprášených, omšelých měst lákaly dokumentaristy od té doby, co byla koloniím udělena nezávislost. A není divu – co uspokojí lidský hlad po exotice lépe než zobrazení bídy, života, který je na pohled o tolik ubožejší než ten náš. Žádná auta, žádné televize, dvanáct dětí, jídlo celý rok jen z kukuřice a měsíční příjem kolem 30 dolarů... Dá se bez všech výkřiků civilizace vůbec přežít? Ano, dá. Dokonce materiální nedostatky nejsou na obtíž. To, co je výše uvedeno, se týká především původního obyvatelstva Afriky, nikoliv bělochů v Africe žijících, jak dokládá následující příběh.

Zapomněl jsem, kde to bylo. Vím jen, že jsem se už třetí den prodíral nepříjemnými pláněmi suchých keřů s dvoucentimetrovými trny a odpornými pavouky v neméně odporných chaoticky spletených sítích. Krví podlité škrábance byly obtaženy žlutavými vlákny pavučin a na nohách se dělaly slušné mapy z potu a prachu. Mačeta při sekání nepomáhala, protože dřevo bylo tak zkostnatělé a odolné, že nešlo přeseknout a jihoamerická ocel se o něj tupila. Takhle jsem si to nepředstavoval. Vkročil jsem nazdařbůh do divočiny s romantickou představou dobrodružství a divočáren, ale zatím jsem potkal jen pavouky, dvě agresivní polodivoké krávy a hada, který se rychle odplazil. Po nocích cvrkali různí brouci a občas slabě zapípal ztracený pták-noční lovec. Musel jsem spát ve spacáku, aby se různé breberky nezakusovaly do kůže. Bylo příšerné dusno. Hvězdy slabě opalizovaly v tetelícím se vzduchu a přes den se do sluneční dráhy nepostavil žádný mrak. Voda pomalu docházela a já se cítil vyčerpaně. Podle mapy měla kousek na východ téct řeka. Na sklonku třetího dne jsem skutečně její vyschlé koryto našel. Prach, nikde ani kapka vlhkosti. Beznaděj v okolní přírodě mě svírala jako obrovské kleště a nebýt optimistických hor směrem na západ, asi bych začal trudnomyslnět. Čtvrtý den se stala neočekávaná věc. Uschlé kořeny lupaly pod nárazy vibramové podrážky a náhle se mezi monotónní praskání vmísilo slabé "tluk-huuum, tluk-huuum". Asi tři hodiny jsem postupoval za zvukem v domnění, že se jedná o nějaký stroj. Zvuk se nese v africkém tichu na neuvěřitelnou dálku a domorodci jsou schopni slyšet autobus o 45 minut dříve, než k nim dorazí.

neobydlenosti krajiny Rachot zničehonic zmlknul, já odhrnul pár posledních trnů a vstoupil na paseku, kde... Víte, jak se cítili Jeníček a Mařenka, když je zprostředka temného nočního lesa zachránila perníková chaloupka? Úžas, nedůvěra, nadšení, strach – to všechno se slilo do jedné věty: "Už blbnu." Na pasece totiž stál úhledný srub s úhlednou garáží, ve které bylo velmi úhledně zaparkováno ohromné auto s pohonem na čtyři kola. Talíř na střeše srubu jsem identifikoval jako televizní anténu a dráty vedle sloužily patrně stejnému účelu. "Tluk-huuum," ozvalo se znovu zpoza domu. Byla tam ohromná díra, jáma jako do pekla a v ní plál studený oheň, ze kterého bolely oči. O kousek dál stál (úhledně v malé ohrádce) generátor a dobíjel sadu autobaterií. To on vydával ty podivné zvuky. Oheň v jámě nebyl božským zázrakem uprostřed divočiny, jaký viděl Mojžíš na keři, ale, jak jsem zjistil, pouze slída. Ale jaká! V životě jsem neviděl takové množství blyštivých plošek. Malé jeskyně zářily i zevnitř, protože stačil maličký paprsek slunce, aby se na miliardách plošek odrazil do neskutečného množství pableskujících světel. Oslepeně jsem se znovu vyhrabal z díry ven a doslova narazil na obtloustlého bělocha, který mě s pobavením pozoroval.

"Vítej! To je můj důl na slídu, támhle kousek těžím magnetovec," oslovil mě a představil se jako Kirby. Slušně a co možná nejdůstojněji jsem odpověděl, ale můj vzhled mě pasoval spíš na nuzáka, než na cestovatele-dobrodruha.

"To nic, umeješ se, dáme pivko a pokecáme," zareagoval Kirby na můj pohled, kterým jsem se ohodnocoval. Zašli jsme předtím ještě k druhému dolu, kde asi dvacítka černochů pečlivě vybírala maličké kusy černého nerostu ze sít a posílala je v malém výtahu (taktéž manuálním) vzhůru. Kdyby nebylo Kirbyho, na kterého všichni přátelsky mávali, tak by důl vypadal jako vize zneuznaného důstojníka nacistické armády. Kirby mě po čase informoval, že nerost, který domorodci v potu dobývají, se těží jen na několika místech na světě a NASA ho vykupuje za úžasné peníze, které mimo jiné dovolují Kirbymu mít tenhle fantastický domek.

"Podívej, tady je lednice, vařič, televize, video, klimatizace a tam vedle se můžeš připojit k Internetu," objasňoval mi jednotlivé místnosti a šlapal přitom lehkým křupáním na deseticentimetrové kudlanky nábožné. Měl tam všechno, co jsem kdy já neměl, a to počítám i šváby, kudlanky, ohromné mravence, pavouky, štíry pod polštářem a monstrózní plechovku s nápisem "100% hubič hmyzu". Život v divočině si přizpůsobil s nenuceností hodnou civilizovaného člověka a netrpěl materiálním nedostatkem čehokoliv. Sprcha se studenou vodou, ochlazovaná speciálním zařízením ("Vezli mi to sem vrtulníkem, vyžeň nejdřív ty gekony."). Záchod se žumpou ("Použil jsem starší důlní jámu, bacha, pod splachovadlem je had."). Internetové připojení přímo přes satelit ("Nejdřív nechtěli, ale dal jsem jim o 30000 USD víc.") a zařízení zprostředkovávající nejrůznější druhy požitků - od televize až po zásobenou lednici.

Ten večer jsem se přejedl. Kirby zaúkoloval jednu černošku, aby připravila jídlo z podivných maličkých luštěnin, které chutnaly jako brambory a vylupovaly se z tuhého obalu. K tomu upekl čerstvě zaříznutou ovci a já jsem neměl odvahu mu říct, že maso nejím. Naštěstí se večeře odehrávala pod hvězdami na okraji slídového dolu a Kirby měl dva psy... Ale ty triliony hvězdiček v každém koutku jámy nikdy nezapomenu – bylo to hezčí než kdybyste se dívali na Mléčnou dráhu dalekohledem.

PS: Fotky slídy a Kirbyho tu nejsou kvůli tomu, že se mi zase jednou rozmlátil foťák...

Pavel Dobrovský

Autor je novinářem na volné noze.

(vybráno z www.novinky.cz)