Viktoriiny vodopády

Seděl jsem v kempu městečka Livingstone, pod moskytiérou uvázanou za nejnižší větev deštníkové akácie. Všude kolem zněla angličtina, hebrejština, francouzština a několik odstínů místních dialektů. To vše vydávali turisté ve stanech, na záchodech, zpití či nadšení a personál, kropící stromky kolem tábora. Voda narážela na větve a houfy maličkých opic s vřískáním poskakovali, snad dávali najevo pohoršení nad tím, že se nedostanou k turistickým cetkám a jídlu. I když bylo horko, vlhký vzduch se ztěžka válel po krajině a na těle se usazoval slizký pocit, jaký by mohly mít žáby, kdyby nad tím přemýšlely. A k tomu všemu se ozývalo temné hučení, jako kdyby poblíž pracovala továrna. Hučení a vlhkost jsou v Livingstone průvodním jevem Viktoriiných vodopádů. Vydal jsem se na krátkou procházku městem. Směrem k vodě, ale skutečnou návštěvu vodopádů jsem plánoval až na druhý den ráno. Tam, kde byl hukot nejsilnější, vyvstával kolmo vzhůru šedý sloupec vodní tříště a pomalu se snášel na deštný prales kolem. Pár dealerů drog a prostitutek se znuděně pokusilo navázat se mnou kontakt, ale brzy přesedlali na movitěji vyhlížející turisty. Bílých mužů a žen je kolem vodopádů opravdu hodně a slouží jako třepající se oslíčci.

"Kolik za kolu," zeptal jsem se u pumpy.

"Dva dolary, nebo táhni," odpověděl stručně pumpař. K jeho nelibosti jsem odtáhnul a raději se vrátil do kempu. Moskytiéra stále visela z větve, mravenci se k jídlu výjimečně neprokousali, v okolních stanech nebyli alkoholici a vládnul relativní klid. Usnul jsem překvapivě rychle. Stejně rychle jsem se budil každou půlhodinu, když kolem dupali stráže a dávali pozor na bezpečný život kempujících. V jednu chvíli někdo vedle promluvil ze spánku a hrdinná ochranka se zděšeným vykviknutím utekla, asi pro posily. Anebo to nebyla ochranka.

Viktoriiny vodopády. Upřímně řečeno, druhý den jsem se na ně vydal, ale pořádně nevím, jak vypadají. Jedinou jistotu, kterou koneckonců potvrzovali všichni, tvořilo výjimečně ohromné množství vody, které se po vydatných deštích valilo do soutěsky. Díky tomu padala voda nejen dolů, ale i nahoru, jak byla vytlačována z úzkého prostoru. Nic nebylo vidět. Vratká zábradlíčka z kůlů, umístěná těsně na kraji propasti, se ztrácela v poryvech vodních kapek. Rozbahněné cestičky hrozily nenadálým sklouznutím a tráva budila dojem bažiny. Tam, kde měly být monumentální vodopády, byla pouze vodní stěna. Slunce díky ní nemělo šanci ozářit bezprostřední okolí vodopádů a po deseti minutách jsem šel do spodního prádla. Ostatně, udělali to tak všichni rozumně vypadající lidé. Ušel jsem po cestičkách třicet metrů do deštného pralesa a narazil na vyschlou trávu. Za mnou se vodní živly předváděly v celé kráse a já koukal na vysušenou půdu. Byl to zoufalý obrázek, dokumentující cynismus matky přírody - raději jsem se vrátil do deště. Abych dodal své cestě špetku dobrodružství, vyšplhal jsem na uzoučký a kluzký převis trčící nad vodopády. Nic nebylo vidět – jak jsem mohl mít jistotu, že tam není jen ohromný reproduktor vyluzující šumění vodopádu? Uvěřil jsem teprve na druhé straně, za hranicí, na území Zambie.

Situace zde byla trochu jiná, vstup levnější a dokonce se těsně nad vodopády koupalo několik lidí a jeden slon. Překvapivě je řeka Zambezi poměrně mělká a v období sucha se dá přebrodit až na ostrůvky naklánějící se nad propast. Na jednom z nich kdysi přistál Livingstone, pohlédl do hlubin a šokovaně pojmenoval krásnou scenérii podle královny Británie. Patriotismus se anglickým dobyvatelům rozhodně zapřít nedá a Viktorie bude navždy spojená ne s politikou, ale hlavně s vodopády a jezerem (nejen), což je trochu jiná forma věhlasu, než kterou by měl státník očekávat. Představte si Mackovy vodopády, nebo Grossovu soutěsku. Na jakýchkoliv velkých vodopádech, nehledě na jméno, je ke spatření úžasná věc: kulatá duha. Deset centimetrů před očima se vytvoří krásná kulaťoučká duha - jen ji chytit! Ruka marně prochází, zdá se, že chybí jen maličký kousek. Jakmile si snílek protře oko a sejme kapičky vody z řas, duha nenávratně mizí. Dokonce jsem takhle chytal duhy dvě, tři nebo čtyři. A pak se konečně objevily vodopády.

Jsou... nejsou... měly by být větší. Z fotek a popisů si člověk udělá představu o božské kráse, ale v realitě zjistí, že očekávání zabíjí skutečnost. Jsou pěkné. Voda se valí, pění, bublá a padá v takové mase, že ani nevypadá jako voda. Nemůžete to uchopit slovy ani představami, musíte se jen dívat a sledovat pěnivou hřívu stékající dolů. A pak, jakmile se vyrovnáte s pohledem, na vás zaútočí zvuk. Dunivé bubnování se zaryje do uší a náhle, z ničeho nic, jste hrozivě malincí a zbyteční. Nemůžete dělat nic jiného než obdivovat dokonalou konstrukci, za kterou může náhoda a štěstí. Když tam stojíte dlouho, což v podstatě nejde, tak vás náhle přepadne pocit nudy a zklamání – už nikdy pro vás Viktoriiny vodopády nebudou tajemstvím, záhadou a třeba i místem, které chcete spatřit. Ještě jednou se podíváte, pak výhled zakryje vodní mrak a na rozloučenou můžete pozorovat odtékající Zambezi, pod vodopády horce divokou, posléze se uklidňující. V tu chvíli jsem uvěřil všem báchorkám o Nyaminyamim, bájném hadovi řeky Zambezi, jakési odrůdě lochnessky. A nevěděl jsem, jestli se chci někdy vrátit. Ale asi ano – abych si to, co se nedá zachytit slovy, znovu prožil (nebo se o to alespoň pokusil). Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká se. Doslovně vzato je to pravda. Alespoň u divoké Zambezi.

Viktoriinými vodopády končím blok vyprávění ze Zimbabwe. Stalo se toho v té zemi hodně, ale jsou to jednoduché příhody z cestovatelského života, které si vybavuji jen s pomocí deníku. Rozloučil jsem se rychle s naší ambasádou a slíbil, že nebudu dělat mezinárodní skandály (což se tak úplně nevyvedlo), rozloučil jsem se i s několika černošskými rodinami na předměstí, které jsem náhodou poznal, a samozřejmě s Britsovými, kteří mi poskytli na dva měsíce azyl

Díky.

Pavel Dobrovský

Autor je novinářem na volné noze.

(vybráno z www.novinky.cz)