Louis Armstrong byl v jistém smyslu "prvním" jazzovým umělcem, tedy jednou z osobností, jež předurčily hudební tvář celého století. James Collier, jazzový vědec, který roku 1983 publikoval faktograficky nejdůslednější, a tudíž v lecčems novou biografickou studii, si klade otázku: "Proč právě Armstrong?" Stručně shrnuto, Bix Beiderbecke a Fats Waller byli prý možná stejně talentovaní jako on, ale byli vychováni v uškrcené viktoriánské tradici, která je učila, že jisté věci je dobré cítit a říkat a jiné nikoliv. Oba se vlastně upili dříve, než stačili naplno rozvinout svůj dar. Armstrong vyrůstal v dostatečně primitivním prostředí, aby věřil, že v pořádku je to, co cítí, prostě proto, že to tak cítí, a není nutné to nijak ospravedlňovat. Vyjadřoval se přirozeně a bez zábran a v tom tkvělo prvotní kouzlo jeho osobnosti.

GENIUS LOCI

New Orleans byl počátkem století prosycen hudbou jako málokteré místo kdekoliv i kdykoliv na světě a krédo užívat si života po všech stránkách tu zanechala francouzská minulost města. Muzikant tu mohl střídat živobytí v "honky-tonks", tedy lokálech, kde jeden až tři hudebníci hráli pomalá drsná blues k tanci, kterým šlapky stimulovaly zákazníky, ve větších tančírnách, přímo v nevěstincích nebo v parcích při víkendových piknicích, v restauracích, na ulicích, na svatbách nebo na slavných neworleanských pohřbech, kdy kapela smutně kvílí při pochodu na hřbitov a při stejném repertoáru se pak vesele roztančí na cestě z něj.

Louis vyrůstal přímo v "černém Storyvillu", tedy v menším, zato divočejším dvojčeti slavné stejnojmenné čtvrti nevěstinců a lokálů pro bílé, která se nacházela opodál. Drsná klientela, chlapi s nutnou výbavou nožů i střelných zbraní, především černí dělníci z přístavu, od železnice a z plantáží tam chodili pít, hrát, tancovat, kupovat kokain a holky, poprat se a užívat si hudbu. Honky-tonk bary, kde se ještě v krátkých kalhotách učil Armstrong hrát na kornet, byly přímo v bloku, kde bydlel, nebo poblíž. Jako malý špehoval trhlinami v polorozpadlých zdech chudých baráků, co se děje uvnitř. "Ženské tančily na barech se zelenými bankovkami za podvazky a někdy nahé. Lehávaly si na zem a třásly břichy, dokud jim chlapi nedali cukrátko," vzpomíná pamětnice profesionálka. Ještě než dospěl, zažil Armstrong více lidských emocí než většina jeho posluchačů za celý život. On sám vybuchoval vždy nejčastěji smíchem. Což měla skoro vždy na svědomí marihuana, jejímž byl doživotním denním konzumentem a kvůli níž měl také svůj jediný dospělý konflikt se zákonem. "(Marihuana) je tisíckrát lepší než whiskey. Je to pomocník a přítel, je velmi dobrá na astma, pro relaxaci nervů. Na rozdíl od mých narkotických přátel, co se píchají do zadku jehlou, jsem měl vždycky jasno v hlavě, ode dne, kdy jsem se narodil." Dokonce žádal prezidenta Eisenhowera o její legalizaci. Jsme-li u závislostí, Armstrong nikdy příliš nepil, odpor k alkoholu získal v dětství díky své matce, a neexistuje žádný důkaz o tom, že by se dotkl tvrdé drogy. Zato existuje mnoho důkazů o jeho workoholismu.

FAZOLE S RÝŽÍ

Armstrong vždy uváděl jako den svého narození Den nezávislosti roku 1900. Jenže 4. červenec byl prý tehdy velmi oblíben u všech Američanů, kteří neměli rodný list. Oficiálně se nejčastěji uvádí 4. srpen 1901, ale existují seriózní odhady, že to bylo o několik let dříve. Je tedy docela dobře možné, že svět už oslavu Satchmových stých narozenin promeškal. Údajně neexistuje vůbec žádný doklad o Armstrongově existenci do jeho osmnácti let. V autobiografii Satchmo popisuje Armstrong své dětství s nostalgií, která kontrastuje s líčením všech těch otřesných okolností, a tahle útlá knížečka je krásným důkazem jeho dobrosrdečné povahy.

Otec Willie Armstrong byl patrně silná osobnost, ale se synem a jeho matkou se prakticky nestýkal, měl jinou rodinu. Louis ho popsal slovy: "Ostrý vysoký chlap, stejně šikovný jako dobře stavěný. (...) Neměl čas mě cokoliv naučit, měl moc práce s lítáním za holkama." Jeho nezájem nesl těžce i v dospělosti a snažil se tohle bílé místo zaplňovat jinými vztahy. Matka nechala Louise nejprve na vychování tchyni a sama se přestěhovala na Perdido Street, přímo do středu černého Storyvillu. Pro Louise poslala až okolo roku 1905, aby se postaral(!) o ni, tehdy nemocnou, i o svou tříletou sestřičku Beatrice, přezdívanou Mama Lucy. Během dvanácti let, co Louis u matky žil, se prý v jejich bytě vystřídalo asi šest mužů, které chlapec sotva mohl považovat za náhradní otce. Chodil do školy, naučil se číst, psát a počítat. Matka nebyla často doma celé dny a Louis musel shánět jídlo sám, prodával noviny, občas něco ukradl, dělal poslíčka prostitutkám nebo hrál kostky (to po celý život). Od deseti let se cítil být hlavou rodiny.

Zní to jako kýč, ale vyprávěla to poslední Armstrongova žena Lucille: koupila vánoční stromeček a postavila ho do hotelového pokoje. Když odcházeli spát a Louis byl stále jak dítě u vytržení ze světýlek na něm, chtěla je zhasnout. "Ne, nech to svítit," bránil se Armstrong, "to je první vánoční stromeček, který jsem kdy měl." Bylo mu čtyřicet.

« Během svého pražského pobytu v roce 1965 navštívil Louis Armstrong divadélko Semafor, kde jej obklopily místní hvězdy. Vlevo z profilu vidíme Jiřího "Satchma" Jelínka, který uměl Louise skvěle imitovat, zády k nám je Jiří Šlitr, za Mistrem se ukrývá Eugen Jegorov, zamyšlený pohled vrhá Jiří Suchý.

V ČELE DECHOVKY

Louis už jako dítě založil vokální kvartet z kluků, kteří chtěli také dělat muziku a doufali, že něco vydělají na nárožích. Scházeli se pilně třikrát týdně asi dva roky a Dippe€r (jedna z dětských přezdívek adresovaných Armstrongovým ústům), tak absolvoval svůj první a nezanedbatelný trénink v improvizovaném vícehlasu. Kamarádi z kvarteta byli na silvestra roku 1912 nebo 1913 svědky osudné příhody. Armstrong vzal doma osmatřicítku svého tehdejšího otčíma, aby mohl přispět ke všeobecnému bengálu slepými patronami, a byl za tuhle nevinnou střelbu umístěn do sirotčince pro barevné. V drsném prostředí pro něj byla jedinou útěchou místní kapela. Jeho talent nebyl zdaleka běžný a Louis se od tamburíny rychle propracoval až ke kornetu. Zhruba šestnáctičlenný Colored Waif’s Home Band vždy jednou týdně pochodoval městem. Dobový dechovkový repertoár byl plný sentimentálních melodií, přehnané dynamiky a pronikavých vysokých tónů, a tak Louis směle dobýval vysoký rejstřík, ohýbal tóny, trápil zvuk dusítkem, vydatně "growloval" a s láskou kreslil melodii. V bílých kalhotách a modrém gabardénovém kabátku se musel cítit jako král, když kráčel po Perdido Street v čele kapely.

Když se okolo patnácti let dostal z útulku ven, musel opět živit rodinu. Celý život se vlastně cítil povinen dělat něco pro druhé. Jako se rozdával na pódiu, rozdával i v životě. Ve třicátých letech prý začal půjčovat lidem peníze. Manažer mu pro tyto příležitosti později dával několik set dolarů denně a v šatně se tísnilo plno starších kamarádů a náhodných známých.

Jiný příklad: Roku 1914 otěhotněla dcera strýčka Isaaka, čtrnáctiletá sestřenice Flora, se starým bělochem, který si zval do domu černé holčičky. Na soudní řešení nebylo ani pomyšlení. Narodil se chlapeček Clarence a Flora zemřela po porodu. Louis si vzal Clarence k sobě, aby mu nahradil otce, ale chlapeček jednoho dne uklouzl na balkóně, spadl na schody a poranil si hlavu tak, že zůstal mentálně postižený. Armstrong ho pak finančně zajišťoval celý život.

BALĺK Z JIHU

Svou muzikantskou vášeň nemohl pěstovat naplno, dokud neměl vlastní nástroj. Chodil po barech a čekal, až ho někdo z muzikantů nechá zahrát. Znal jen dvě písničky z bluesového repertoáru, ale když se do nich pustil, dojal celé okolí. Čtyři mistři kornetisté se stali Louisovými bohy – Freddie Keppard, Bunk Johnson, Buddie Pettit a Joe King Oliver. Poslední z nich, robustní tyranský leader, si malého, plachého génia zamiloval jako vlastního syna. Když dostal angažmá v Chicagu, doporučil za sebe Louise Kidovi Orymu, šéfovi nejlepšího bandu v New Orleansu. Armstrong vzápětí vyplul coby profesionální hudebník na výletním parníku po obrovské Mississippi, a vůbec poprvé se tak ocitl mimo město. Podruhé se mu to přihodilo roku 1922. Oliverova telegramu s pozváním do Chicaga nemohl neuposlechnout, i když by byl raději zůstal doma.

V Lincoln Gardens, kde hrál Joe Oliver, to hudbou i tancem vřelo každý večer a Louis se v tomto prostředí vyjímal jako pěkně objemný balík z venkova. Hrál druhý kornet a držel se v pozadí, aby kapelníka nezastínil. Ze čtyř Armstrongových sól na nahrávkách The Creole Jazz Bandu je však zřejmé, že žák už ve skutečnosti předstihl učitele, i když Oliver samozřejmě určoval styl.

Patovou situaci nakonec od piana vyřešila křehká Lilian Hardinová, neobyčejná dívenka (vážila pětačtyřicet kilo, zatímco "Malý Louis" víc než dvojnásobek), která vyměnila akademickou půdu za chlapský svět tehdejší "pop-music". Tou byla totiž začínající móda jazzu především. "Byla jsem tehdy na vrcholu, nosila norkový kožich a jezdila v černém bouráku a on byl zelenáč z New Orleansu," vzpomíná Lil. Přesto se zamilovala, začala se o něj starat, zorganizovala svůj i Louisův rozvod (jeho první ženou byla prostitutka), roku 1924 vystrojila svatbu a snažila se všemocně minimalizovat Oliverův vliv. "Vždycky, když k nám Joe přišel, bylo to, jako by vešel Bůh. Louis nebyl nikdy schopen se uvolnit, když mu byl nablízku, protože se bál, že by mohl udělat něco, co by Joea rozrušilo." Nakonec, když Louis od Olivera odcházel, byl tak nervózní, že to musel Joeovi za něj oznámit jiný člen kapely.

DUJ MOCNĚ

Fletcher Henderson uslyšel Armstronga na návštěvě New Orleansu. "Nemohl jsem na toho kluka zapomenout. Ať si říká kdo chce co chce, Louis byl lepší než Oliver." O dva roky později mu učinil nabídku do svého orchestru a byl překvapen, když ji Louis přijal. Ve skutečnosti ho přemluvila Lil. New York byl centrem začínajícího nahrávacího průmyslu, správné místo ve správné době pro černého muzikanta. Louis působil stále trochu jako venkovský ňouma, ale získal si okolí smyslem pro humor. "Myslel jsem si, že to znamená ,pound plenty’ (duj mocně)," prohlásil, když ho přísný Henderson pokáral, že si nevšiml dynamického znaménka pp a nehrál pianissimo. Armstrong jezdil s Hendersonovým big bandem po Státech i nahrával, ale byl čím dál více nespokojen s pracovní morálkou tělesa. Jednou ho poslali, aby prodloužil představení, zachraptěl svým hlubokým témbrem Everybody Loves My Baby, zahrál k tomu na trubku a sklidil ovace. Publikum si ho od té doby žádalo vždy a Armstrong pak zpíval i s big bandem, i když méně, než si představoval. Nakonec ho Lil přemluvila, aby se stal členem její kapely v Chicagu. To byl první Armstrongův krok k sólové dráze, k pověstným Hot Five a Hot Seven, souborům, jež změnily dějiny jazzu.

CHICAGO HOPE

Chicago mezitím zbohatlo a zdivočelo. V takovém prostředí se muzikanti těžko dokázali soustředit. Když se Hot Five, studiový kvintet založený v roce 1925, rozšířil o bubeníka a tubistu, vznikl soubor Hot Seven, jehož vrcholné nahrávky přinesly jazzu první sólové improvizace, předpokládající osobitý hráčský slovník a svébytnou stavbu. Takového projevu byl ovšem nejprve schopen pouze melodický génius Armstrong a pianista Earl Hines. Skladby Corney Chop Suey, Potato Head Blues, Sol Blues nebo West End Blues se staly vzápětí novými standardy a právě na nich si zkoušeli muzikanti sóla v pravém slova smyslu.

Pro živé hraní sestavila Lil větší orchestr s proměnlivým složením, Armstrong mimoto působil s Erskine Tate’s Vendom Orchestra a vydělával tak dost peněz. Lil koupila jedenáctipokojový byt, jenže manželství postihla krize. Louis by se bez Lil jistě nestal tím, kým byl, tedy známým hudebníkem, špatně však snášel její dominantní povahu, například způsob, jakým ho držela na tvrdé dietě. Když si navíc přivezl z New Orleansu postiženého Clarence, harmonii to nepřidalo. Jaké bylo Lilianino zděšení, když zjistila, že se její muž chce vrátit k Joeu Oliverovi! Ve skutečnosti už však Armstrong stál ve výtahu ke hvězdám a byla to síla jeho talentu, která mu nedala sklouznout zpátky.

ČOKOLÁdovÁ HVĚZDA

Na Armstrongovy koncerty už stály fronty. Deník Chicago Defender psal: "Louis Armstrong, největší kornetista v zemi, přitahuje pozornost bílých muzikantů, kteří chodí každý večer do Dreamlandu naslouchat jeho podivuhodným jazzovým kreacím." Louis byl hlavní hvězdou Sunset Café, špičkového profesionálního kabaretu s náročným programem s převážně bělošskou klientelou. Vedle kornetu začal hrát na trubku, nástroj, který mu učaroval silnějším a otevřenějším zvukem a jenž do té doby patřil do symfonického světa.

Roku 1929 Armstrong opět přesídlil do New Yorku a vyjížděl na turné s velkými orchestry, které právě přišly do módy. Do jeho života vstoupil první ze tří bílých manažerů, Tommy Rockwell, ředitel firmy O’Keh, typ, pro jaké měl Armstrong celý život slabost. Drsný chlap gangsterských manýr, agresívní obchodník, co hodně mluví a hodně pije. Rockwell jej záhy přiměl opustit big band plný kamarádů a nastoupit sólovou kariéru, právě posílenou obrovským úspěchem nahrávky hitu Fatse Wallera Ain’t Misbehavin’.

Musel to být krutý moment. Téměř navždy se Louis odřízl od minulosti včetně přátel a vložil svůj osud do manažerských rukou. Od této chvíle mu vybíral doprovazeče, repertoár i aranžéry tým profesionálů. Následujících šest let pracoval do úmoru, hrál čím dál bravurněji a výškovým rejstříkem zvedal sály ze židlí. Digby Fireweather napsal: "Na vrcholu své mladé formy Armstrong ,loupal’ vysoká C, jako by jen dýchal, a přišel s technickými ,tours de force’, které nikdy nezdegenerovaly do pouhých not. S jeho zpěvem vstoupila do populární hudby individualita, a ještě k tomu vynalezl scat, když na nahrávání zapomněl text. Největší byl jeho melodický talent, jeho výtvory byly stále analyzovány, harmonizovány a oslavovány ještě o půlstoletí později. Kromě toho, že hrál vždy výš a silněji, zjednodušil svou hudbu a vybrousil každou frázi k dokonalosti."

Roku 1932 vyjel Armstrong do Británie, která přijala rozpačitě jeho pódiovou prezentaci, nicméně tu dostal darem svou slavnou přezdívku. Šéfredaktor Melody Makeru špatně rozuměl jeho dialektu a výraz "Satchelmouth" (satchel = brašna, mouth = ústa) si na koncertě zapsal do notýsku jako "Satchmo". Ve skutečnosti bohužel neměly Armstrongovy rty k brašně příliš daleko, alespoň tvrdostí kůže. Už jako malý si uvykl na špatný nátisk a na nátrubek s příliš úzkou obroučkou a uvnitř rtů se mu tvořily tvrdé mozoly. Po celou svou kariéru musel každých zhruba pět let přetrpět v ústraní několikaměsíční dobu "hojení". Řešil prý své potíže způsobem hodným kluka z černého Storyvillu – odřezával ztvrdlou kůži žiletkou.

Louisovi nejbližší tvrdí, že byl až do konce života nevyléčitelně plachý, tichý, submisívní člověk, který si příliš nevěřil, raději nechával rozhodovat druhé a komplimenty ho přiváděly do rozpaků. "Jenže – paradoxně – když byl vyzván k hudebnímu souboji," píše Collier, "místo aby zbledl, jak se to nejistým lidem stává, znachověl jako uražený lev. ( ...) Zachovalo se mnoho historek o tom, jak se ho tehdy v klubech trumpetisté pokoušeli 'vyřídit'. Zkoušel to Johnny Dunn, Freddie Keppard, čtveřice mladých trumpeťáků se zaklínala, že ho jeden po druhém ,svlíknou do naha’. Ale Louis se rozhodl, že ho nevyřídí nikdo, a podle všeho se to nikdy nikomu nepovedlo. Vždycky bojoval ze všech sil a nandal to svému protivníkovi tak strašně, že ten se odplížil z pódia a pak i z klubu."

SMĚJ SE, SAKRA

Armstrong se v polovině třicátých let dostal hudebně na samý vrchol a plácl si se svým třetím manažerem, legendárním Joem Glaserem. Podle Maxe Gordona, majitele newyorského jazzklubu Village Vanguard, to byl "nejoplzlejší, nejnemravnější a nejhrubší agent", s nímž kdy sjednal koncert. "Ale ukázalo se, že jednal častěji správně než špatně, a nakonec jsem se naučil ho mít rád." Glaserovými klientkami byly kupříkladu Billie Holidayová, Ella Fitzgeraldová nebo Sarah Vaughanová. Armstrong mu totálně důvěřoval a nechal ho, k údivu mnohých, rozhodovat naprosto o všem. Bral všechna angažmá, která Glaser sjednal, a nikdy se neptal na nic včetně výše honoráře. Právě Glaserovým dílem je Armstrongova vizuální image, jež pomohla jeho svěřence dostat do filmu – jmenujme třeba Pennies From Heaven s Bingem Crosbym (1936) nebo New Orleans (1947). Vzápětí se stal Armstrong v elegantním obleku a s bělostným šátkem v ruce pro milióny lidí synonymem jazzu.

Tlak komerce na Satchma postupem doby stoupal a Glasera zajímal jen masový ohlas: "Louisi, zapomeň na všechny ty pitomý kritiky a muzikanty. Hraj pro lidi. Zpívej, hraj a směj se. Jenom se, sakra, směj!" I gramofonové firmy chtěly hity za každou cenu. Armstrong prý říkával: "Můžete mi ukrást cokoliv, ale ne můj potlesk." Výtky vůči přílišné komercializaci poslouchal nerad, protože chtěl být lidový. Zůstal veskrze skromným a dobrosrdečným člověkem, necítil se být "umělcem", podobně jako do určité doby Duke Ellington. Jen jakmile vycítil konkurenci, vytáhl do boje. Jak to u hvězd bývá zvykem, v jeho kapele nesměli hrát hudebníci ani špatní, ale ani příliš dobří.

Po válce končila éra velkých orchestrů, a tak roku 1947 založil Glaser a Armstrong malou kapelu, jež pak nesla celých čtyřiadvacet let jméno All Stars. Do Prahy přijela kapela All Stars roku 1965 v sestavě Billy Kyle (piano), Denny Barcelona (bicí), Eddie Schulman (klarinet), Arvell Shaw (kontrabas) a Tyree Glenn (trombón). Pečlivě zaranžovaná show, již obměňoval Armstrong zřídkakdy, si vysloužila kritiku na místech, kde hrál častěji. V Praze ho čekaly ovace dnes už legendární.

Kapela All Stars, v nichž rytmická skupina držela swingový rytmus, zatímco dechaři svými výkony stále upomínali na Armstrongovo rodiště, měla zničující pracovní tempo. První infarkt postihl Satchma už roku 1959. Posledních deset let jeho života proběhlo ve jménu nepolevujících turné, hitparádových úspěchů a vracejících se chorob. Roku 1969 zemřel Glaser a dva roky po něm, 6. července, i Armstrong. Zesnul v posteli, prý se usmíval. Svého času nejslavnější černoch na planetě po sobě zanechal neopakovatelně nazpívané hity When The Saints Go Marchin’ In, Blueberry Hill, Hello Dolly, What A Wonderful World, ale také příběh požehnaného a bezelstného člověka.

Petra Konrádová

Foto Vladimír Tůma

(vybráno z časopisu Reflex)