Africké čelisti

"Dem serfovat, kámo," oznámil mi Johan příšernou poloafrikánskou angličtinou. Zrovna jsem si připomínal domov poslechem cédéček českého kytaristy Štěpána Raka, kterého Johan obdivoval, ale přerušení kulturních momentů něčím akčnějším jsem přijal s povděkem.

"Nemám pro tebe serf, ale pláž je tam fakt kůl, takže si vem jen šnorchl a brejle," dodal. Naložil na záda prkno a šlo se nejdřív do několik surfových obchodů, ne snad kvůli zakoupení užitečných pomůcek, ale kvůli informacím, kde jsou teď velké vlny. Auto splnilo podstatnou část přemístění se na velké vzdálenosti. Za chvíli jsme stanuli na místě.

Na pláži se na mě Johan už ani nepodíval, nasadil prkno a rozjel se k ústí řeky, aby čekal na vlny. Společně s ním se tam hemžili ještě další tři surfaři a vzájemně na sebe pokřikovali rady, jak na kterou vlnu naskočit. Zatímco jsem se potápěl u břehu, tak Johan chytal malé vlnky a nechával se pohodlně unášet, aby pak znovu doplaval na naskakovací stanoviště. Stalo se to zrovna ve chvíli, kdy jsem byl nad vodou. Od surfařů se ozval křik a pak příšerný jekot. Otočil jsem se a podíval na Johana, co se děje, ale nikde jsem ho neviděl. Pouze jeho delší blond vlasy se občas ukázaly nad vlnou. Čtyři prkna plavala volně na hladině a pouze výkřiky v afrikánštině naznačovaly, kde jsou jejich majitelé. Pomalu jsem se za nimi vydal a občas se potopil do hloubky, abych si prohlédl zajímavý kámen, nebo rybku. Už jsem byl asi dvacet metrů od Johanovy hlavy, když náhle voda trochu ztmavla a já proplul chuchvalcem jakési narudlé špíny. Vynořil jsem hlavu, rozhlédl se, a pak jsem je uviděl. Tři surfaři, společně s Johanem, před sebou tlačili prkno, na kterém leželo zakrvácené lidské tělo a syčelo skrz zaťaté zuby nadávky. Okamžitě jsem se vyděsil a uvědomil si, že jsem právě proplul lidskou krví a v panice jsem plaval ke břehu. Pocit žraloka, blížícího se zezadu (a o tom, že to byl žralok jsem ani na chvíli nepochyboval) mě pronásledoval a já se bál dokonce otočit. Jen jsem plácal rukama a nohama v šílené touze být už na mělčině a na písku. V těch okamžicích jsem cítil, že vůbec nezáleží na rychlosti mého plavání, ale na žralokovi pode mnou, kterého žádným způsobem nemůžu ovlivnit. Byl jsem absolutně bezmocný, jen jsem se držel posledního stébla záchrany, které představovalo plavání.

Proč žralok zaútočí? Když pomineme skutečnost, že v Jižní Africe se vyskytuje žralok bílý, který má k trhání lidí největší sklony, tak se nabízí jediný důvod. V některých přímořských městečkách si místní založili společnosti, jejichž jedinou výbavou je loď a klec, která se spouští do vody. V kleci jsou pochopitelně turisté, kteří si chtějí užít dobrodružství při pohledu na proplouvající žraloky. Žraloků ale zase není tolik, takže se zákazník musí uklidnit tím, že mu lovec nahází před klec fláky krvavého masa, které bezpečně přilákají ne jednoho (nebo dva), ale rovnou pět až šest ohromných žraloků. Žraloci pochopitelně útočí i na klec, a když pak mají příležitost stáhnout nějakého "nechráněného" člověka z hladiny, tak to rádi udělají, třeba jako pomstu za tu šaškárnu s klecí.

Jak vidíte, na břeh jsem se dostal. Dostali se na něj i všichni ostatní, a to společně s napadeným surfařem. Pohled na ránu odkryl systém, který žralok používá - nejenže kousne, ale i trhne, takže v lýtku postiženého byly dvě hluboké rány, kterými prosvítala kost. Okamžitě přijela sanitka:"Vy blbci, proč surfujete u ústí řeky, když je tam těch potvor nejvíc?!" otázal se dobromyslně starší černošský medik.

"Ale taky největší vlny," poznamenal přímočaře Johan, ale i jeho vyvedl žralok z bezstarostné nálady. Prohlédl jsem si prkno - docela slušné stisky žraločích zubů byly vidět po celé jeho délce.

Abych se přiznal, už jsem se v Knysně moc dlouho nezdržel a do mořské vody jsem za následující půlrok vlezl jen jednou. Obávám se, že už nikdy nebudu schopen v moři pořádně plavat, aniž bych pod sebou necítil torpédovité cosi, neviditelný stín, tušenou hrozbu v podobě žraloka.

Pavel Dobrovský

Autor je novinářem na volné noze.

(vybráno z www.novinky.cz)