Zajímá vás, kdo koho miluje?

Nebo s kým kdo půjde na oslavu narozenin? Mě tedy ne! Proč nám všichni bez ostychu servírují své soukromé záležitosti?

Češi! Závidíme si všechno, tak proč ne třeba i mobil? Nikdy jsem si nevšiml mobilního telefonu například u Němce. Oni buď telefonují, nebo mají mobil schovaný někde hodně "hluboko". Představte si velké nákupní centrum ve větším městě. Kdo má telefon, ten ho ukáže. Drží si ho v ruce, má ho za pasem, neustále ťuká do klávesnice SMSky (za chůze), listuje v seznamu atd. Můj kolega se stal svědkem typického příkladu. Poslechněte si jej:

Velkokapacitní veřejná jídelna. Chlapík kolem třicítky. V jedné ruce lžíce. Horká polévka na talíři. Zvoní telefon. Hraje melodie Elišky. Chlapík bere do druhé ruky telefon. "Prosííím... ano... ano... hmmmm... ne... ano..." Polévka už je studená. Můj kolega stihl vystát frontu, sednout si, najíst se a napít. Odchází z jídelny a jedním uchem stále slyší: "... ano... ovšem... jistě... ano..." Mezitím ovšem zazvonilo v oné jídelně asi tak dalších pět mobilů. Je to ostuda! Proč nám všichni bez ostychu servírují své soukromé záležitosti? Stali jsme se otroky těch malých krabiček?

V celosvětovém měřítku patří Češi k těm národům, které si mobilní telefony osvojily takřka ze dne na den. Zkusme se nad tím zamyslet. Zkusme si dát jasná pravidla! Když jsem na obědě, tak se chci v klidu najíst! Jestli mě někdo shání, musí si prostě počkat, vždyť on určitě také někdy jí. Když jdu do kina, nechám mobil doma! V nemocnici ho vypnu! V práci jsem na pevné lince v kanceláři - vypnout. V autě ho raději vypneme kvůli bezpečnosti. Doma vypínat - vždyť si chci odpočinout. V noci - vypnout a spát. V tramvaji - vypnout, stejně ho neuslyším. Ve vlaku - vypnout, nic moc signál. No a je to. Mobilní telefon? Na co vlastně! Zvykli jsme si být neustále k zastižení, ale to přece není to, co chceme. Chceme být pány svého času. Nechceme neustále vysvětlovat svým drahým protějškům, kde jsme a proč tam jsme. Nechceme říkat kamarádům, že na ně dnes nemáme čas, že jsme někde o třicet kilometrů dále, ale přitom být u sousedů. Nechceme říkat šéfovi, že jsme nemocní, ale válet se na koupališti. Nechceme přece všem lhát? Nebo vy ano?

Naučte se svůj telefon vypínat. Nebojte se odmítnout hovor, když se vám právě teď nechce s volajícím hovořit! Ideální kombinaci představuje pager spolu s mobilem. Při volání na pager si to už každý rozmyslí. Je to vlastně jakýsi filtr telefonních hovorů. Zapípá pager, kouknu se na display a vidím: "Ta instalace nevyšla, zdá se jim to drahý! Zavolej, Karel." Shledám-li tuto informaci důležitou, je jen a jen na mně, zda na ni odpovím (a kdy). Mohu se v klidu připravit a zavolat. Nechci tu snad poučovat nebo někomu něco nařizovat. Zkusme se jen zamyslet nad tím, co pro nás mobilní telefon vlastně znamená. Zkusme si občas říci "A dost, vypínám!". Co takhle dát si mobila do kabelky, kufříku, tašky nebo do šosu. Nemusí přece každý vidět že "já jsem mobilní". A mimochodem, víte, že dnes každý operátor poskytuje tzv. záznamovou hlasovou schránku?

Je spousta věcí, které se budeme muset ještě naučit. To, že si někdo koupí za třicet tisíc přístroj, z něj přece ještě nedělá "správného mobilistu". Mobil se dnes stal jakýmsi šperkem. Chceme ho ukazovat, ale zároveň máme strach ho dát z ruky. A navíc - ze dvou metrů nikdo nepozná, jestli to, co se mi tam třpytí, je pravé zlato!

Michal Šiman

(vybráno z www.novinky.cz)