Královna Viktorie - babička Evropy

Královna Viktorie tvoří mezi potentáty minulými i současnými vzácnou výjimku - byla totiž úplně normální, neřkuli obyčejná. Ve společnosti ostatních "velikých", například morbidního opilce Petra Velikého, chladnokrevné travičky Kateřiny Medičejské či paranoidního zabijáka, v něhož se ke stáru proměnil Jindřich VIII, tím působí až exoticky. Narodila se 24. května 1819 jako dcera Eduarda, vévody z Kentu, a vnučka krále Jiřího III. Na trůn nastoupila v osmnácti letech po smrti svého strýce Viléma IV. a vládla celých 63 let (od roku 1837 do roku 1901). Třebaže byla královnou spíše průměrnou, její jméno se stalo symbolem celé epochy anglických dějin a anglického životního stylu v 19. století. Za jejího panování se Anglie stala mocnou koloniální říší - byla připojena Indie a jihoafrická kolonie.

Postavou byla malá (150 cm) s trochu vypouklýma očima, ale na to, že byla anglickou královnou, nevypadala zas tak zle. Ženy hannoverské dynastie se totiž vyznačovaly mimořádnou šeredností. V roce 1840 se provdala za prince Alberta ze Sasko-Koburské dynastie, s nímž měla 9 dětí. Byl to sňatek z lásky a protože ona byla královna a on pouze princ, o ruku ho musela požádat ona.

Když Viktorie nastoupila na trůn, byl ministerským předsedou Lord Melbourne, kterému velmi důvěřovala a který ji jako nezkušené adeptce vládnutí ve všem radil. S jeho následovníkem Robertem Peelem se spolupráce zhoršila. První spor vznikl o její dvorní dámy - Peel jí doporučil, aby nahradila dvorní dámy přívrženkyně strany Whigů dvorními dámami přívrženkyněmi Konzervativců. Viktorie to nejdříve uraženě odmítla, Peel rezignoval. Tím královna dostala cennou lekci, že hlavy státu se nesmí politikům plést do řemesla. Peelovi se nakonec omluvila a vycházeli spolu dobře.

Vlivem přehnaně ctnostného Alberta se stala velmi upjatou a prudérní. Její dvůr byl vážný, až nudný. Mírně řečeno. Nejsilnějším výrazem jejího slovníku bylo: "We are not amused." - nepovažujeme to za zábavné. Používala ho pouze když byla skutečně zhnusena. "Ta prokletá mravnost přivede všechny do záhuby," naříkal lord Melbourne.

Vysokou morálkou se ovšem nevyznačoval její nejstarší syn, následník trůnu Eduard VII. Přesto nebo právě proto, že ho rodiče velmi přísně vychovávali, byl jeho život jen sledem nepřetržitých pitek a sexuálních radovánek - měl prý více než 1500 milenek. Kromě žen ho zajímal též lov a dobré jídlo - prostě pro Viktorii byl těžkým zklamáním. Jinými slovy, nebyla jím vůbec pobavená. Ani trochu ne. Ovšem, je třeba říct, že si to zavinila částečně sama - nepustila ho vůbec k vládnutí, nenesl za nic odpovědnost a prakticky prožil celý svůj život čekáním na trůn. Nebylo tedy divu, že si krátil čas smilněním, obžerstvím a alkoholem. Každý musíme nakonec něco dělat. Králem se stal až v šedesáti letech.

Za vlády Viktorie vznikla ještě další tradice - Angličané si zvykli sledovat s neutuchajícím zájmem rodinný život panovníka. Jak to dopadlo, je vidět u současné generace panovnického rodu, kde především princi Charlesovi a princezně Dianě zájem sdělovacích prostředků život dvakrát nezpříjemnil.

Albert zasahoval do státních záležitostí jen velmi opatrně (samozřejmě přes Viktorii, sám neměl žádné pravomoce) a byla to v podstatě škoda, protože vše dělal chytře a s diplomacií. Když například Anglie chtěla zaslat depeši Spojeným státům americkým, která byla tak ostrá a po anglicku urážlivá, že by zcela jistě vyvolala ozbrojený konflikt, zmírnil text a škrtl nepřístojná místa. Měl také velkou zásluhu o uspořádání "Velké výstavy" v roce 1851, která představovala vrchol průmyslové prosperity Anglie.

Po jeho smrti Viktorie truchlila tak silně, až se někteří její ministři obávali, že by její téměř morbidní uctívání prince Alberta mohlo znamenat, že podobně jako její dědeček Jiří III. přišla o rozum. Ovdovělá královna skoro čtyřicet let neodložila smutek. Ponechala si všechny Albertovy osobní sluhy a ti měli za úkol udržovat jeho pokoje přesně v takovém stavu, v jakém je zanechal. Každé ráno přinášeli vodu a připravovali mu čisté šaty k posteli. Příbuzní si klepali na čelo, ale pro zbytek světa (kam tyto zvěsti pronikly) to bylo romantické a dojímavé.

Ve stáří se z ní stal hypochondr - přivolávala svého osobního lékaře třeba šestkrát denně a stěžovala si na nejrůznější potíže, většinou zažívacího rázu. Když byl její lékař na svatební cestě, zaslala mu lístek, na němž ho informovala, že "střeva fungují dobře". Co na to lékař, není známo.

Ke konci Viktoriiny vlády rozpoutala Anglie anglo-burskou válku v Jižní Africe (1899-1902). Stará královna osobně odjela do Irska získávat rekruty. (Mimochodem v této válce bojoval i Winston S. Churchill, což už nás spojuje s moderní dobou.)

V posledních letech života začala Viktorie trpět skutečnými zdravotními potížemi. Potrápil ji oční zákal, musela chodit o holi a nakonec byla upoutána na kolečkové křeslo. Zemřela 22. ledna 1901. Oplakával ji celý národ. Bujaré oslavy, kterými poddaní slavili úmrtí hannoverských králů, se pro tentokrát nekonaly. Další vzácná výjimka.

Mirka Lazarová

(vybráno z Nového dne)