Když jsem nastoupil na vojnu, byl právě podzim. Přijímač byl u konce, rozhodili nás na útvary a tam první nástroj, kterým jsem bojoval, bylo koště. Bitva s listím před štábem. Zametalo se na hromady, které nikdo neodnášel a které rozfoukával vítr. Byla to nekonečná práce, bitva, kterou jsem jednoznačně prohrál. Když napadl sníh, vše se opakovalo už v jiném obsazení. Nepřítel nebylo listí, ale bílá hmota, která se musela také zamést, aby lampasáci neuklouzli, když přicházeli na své pracoviště. Bylo mi to jedno, ba naopak jsem si říkal: "Ať si všichni zlámou hnáty". Ten, kterému jsem to přál nejvíc, byl ale mimo hru. Jeho dovážela až přímo před štáb černá služební Volha. V té době ještě plukovník, později generál. Ano, sám velký Kublaj

Na něho se váže ještě jedna vzpomínka z velitelského stanoviště. Probíhal poplach nesmírné důležitosti. Generál byl přítomen a vše pozorně sledoval. Já, jako pomocník operačního dozorčího, jsem zabezpečoval spojení. Generál si u SODa vyžádal, aby mu sehnal velitele ertézetky. Tomu se to ale nepodařilo. Protože SOD byl Sultán, chtěl jsem ho vytočit a ertézeťáka jsem sehnal během půl minuty. Generál se nejdříve podíval na Sultána, potom na mě a já si najednou vzpomněl na text jedné písničky: "Cáry vlajky hvězdnatý po kopcích vítr vál, tam uprostřed svých vojáků leží i generál". Po ukončení poplachu jsem vypadl z PLESu na okružní procházku a bylo mi divně. Pohledy arogantního generála jsem neměl rád. Po ukončení vojny jsem ho už nikdy neviděl. Třeba jel pořádat poplachy k Little Big Hornu.