Blížil se čas první dovolené. Číslo klesalo, ale pořád to bylo ještě strašně moc. Přijel pro mě brácha a tak jsem byl doma během necelé hodinky. Už v autě jsem na sebe navlékl civil, abych se zbavil zelené vycházkové uniformy. Sice vojenské řády nařizovaly, že i v době dovolené musím chodit ve stejnokroji, ale to by mohl snad jen blázen. Doma jsem zalezl na delší dobu do vany, abych ze sebe smyl to zelené svinstvo.

Byl středa a já přemýšlel, co bude dál. Vyrazil jsem po kámoších, ale doma většinou nikdo nebyl. Vojna nás rozhodila a tak jsem hledal ty, kteří zůstali. Hudební odnož organizovala diskotéku a předpokládal jsem, že tam někoho známého potkám. Zábavní akce se měla konat v pátek večer. Bylo léto, takže v osm večer bylo ještě vidět. Akce se uskutečnila v místní tělocvičně. Dorazil jsem dříve, jak je mým zvykem a pomáhal s rozmístěním aparatury. Potkal jsem tam Pepka, Morouše a Zdenka. Monika organizovala a vybírala vstupenky. Začali hrát po osmé a já hledal s kým tančit. Zahlédl jsem ji hned. Nedala se přehlédnout. Postávala sama v potemnělém sále a moc se mi líbila. Vše už bylo v párech a já nechtěl riskovat, že se opozdím. Vyrazil jsem a tanec začal. Vidím to jako dnes, že jsme spolu tancovali sérii ploužáků. Představili jsme se. Laďka-Milan. Ač jsem se snažil o rozhovor, nějak to vázlo. Jen se do mě zavěsila a neodpovídala. Byla sama ve svém světě a já nevěděl co dál. Ploužáky ustaly a byla tu přestávka. Vyšla před sál a pořád byla zadumaná. Teď už mi začala odpovídat. Měli tam sraz třídy, ale nepovedl se jim. Pak jsme šli zase na parket. Teď už rozhovor nevázl a bylo zřejmé, že si rozumíme. Byl jsem potěšen. Konec konců, co si voják může přát po deseti měsících v gumové krabici. Bylo to nádherné, fascinující, jedinečné a já si přál, aby nikdy nebyl konec. Bohužel, diskotéka končila ve dvě v noci. Rozešli jsme se asi o půl třetí.

Šel jsem domů plný zážitků a pořád jsem si probíral včerejší večer. Našel jsem někoho, na koho bych mohl v zeleném pekle myslet. Něco takového jsem potřeboval. Na vojnu jsem totiž odcházel a nesl si s sebou kopačky. Měsíc před narukováním mně Šárka sdělila to sladké tajemství a tak jsem zůstal sám. No a teď vše ukazovalo, že by se situace mohla změnit. Laďka, Laďka, Laďka. Pořád jsem si to jméno opakoval. Usínal jsem a byl jsem spokojen.

Druhý den jsem se odpoledne vypravil tam, kde jsem chtěl najít svůj obrázek. Aúúúú. Na čtrnáct dnů odjela někam na prázdniny. Včerejší den byl nádherný a dnes taková studená sprcha. Kde já budu za čtrnáct dnů? Zase mě pohltí zelené peklo. Domů jsem šel jako slimák. Mohl jsem jet autobusem, ale šel jsem pěšky. Pořád jsem vzpomínal na včerejšek a bylo mi moc smutno. Dovolená, která ještě pokračovala se změnila na vzpomínkovou akci. Už jsem si plánoval opušťák, abych svůj objev mohl zase vidět. Co teď a co potom? Snažil jsem se něco vymyslet, ale vůbec se mi nedařilo. Pořád jsem před sebou viděl Laďku a nic jiného mě nezajímalo.

Dovolená končila a já si plánoval, jak to bude dál. Šlo to možná lépe, než jsem čekal. Laďka se měla vrátit z prázdnin a já jsem dostal celodenní vycházku. Třikrát hurá. Nic lepšího mě nemohlo potkat. Hodil jsem na sebe civilní oděv a za chvíli jsem zvonil u dveří, za kterými byla Laďka. Byla sama doma a já jsem si už vše maloval růžovými barvami. Seděli jsme na koberci v pokoji a poslouchali to, co se hrálo na diskotéce. Dalibor Janda naléval do sklenic jahodový koktejl a pak ho vystřelil na Mars. Arnošt Pátek snil sny o tygří lady. Alphaville zněli jako melodie a Elton John zpíval smutnou píseň.

Rozpovídal jsem se o tom, jak jsem rád, že ji zase vidím a jak je to na vojně hrozné. No a najednou, mi mezi řečí bylo sděleno, že jsem druhý v pořadí. Jak mi pošeptala do ouška, už s jedním Milanem chodí. Bohužel to nejsem já. Ani to nezačalo a najednou byl konec. Nedalo se nic dělat. Snad jen se vrátit zpět a odčítat si dny. Ještě mi chybělo dost dní do konce. Milan mě předběhl. I to se stává. Čtrnáct dní a všechno se otočilo v můj neprospěch. Seděl jsem před útvarem, na místech pro čistění zbraní a kouřil jsem jednu startku za druhou. Bylo mi smutno a přemýšlel jsem, jak z toho ven. Další vojenské zážitky mi umožnily rychle zapomenout. Ale ne úplně. Čas od času si vzpomenu. Od té doby jsem Laďku už nikdy neviděl. No a to asi bude vše, co bych k tomu řekl.