Jednou, myslím, že jsem to měl asi za 430 přišel na útvar dočasný převelovací rozkaz. Měl jsem být převelen do místa svého bydliště, na vojenské výpočetní středisko. Když jsem se nad tím zamyslel, došlo mi, že to nebude samo sebou. Protože jsem před vojnou pracoval jako programátor a znal jsem velitele tohoto střediska, došlo k převelení. Ještě před obdržením povoláváku jsem se bláhově domníval, že bych vojnu přečkal zde. Nestalo se tak a já rukoval úplně jinam. Jak čas ubíhal, tuto možnost jsem úplně vypustil. Když se to konečně stalo, byl jsem překvapen.

A hned byl na světě jeden z dalších paradoxů. Ač jsem měl jet domů, najednou se mi nechtělo, protože jsem si již zvykl na pár kámošů. V den, kdy jsem měl provést přesun z jedné posádky do druhé, pro mě přijel táta, a když jsem vypadl z letiště, byl jsem už v pohodě. Nejdříve jsem se zastavil doma a dal si horkou koupel. Ve vaně jsem se povaloval asi hodinu. Pak už nebylo zbytí a já se musel hlásit.

Oblékl jsem se do zelených vycházkových hadrů a vyrazil jsem. Vyšel jsem z baráku, neušel jsem ani deset metrů a chytil mě nějaký lampasák, který mě vydusil za neupravenost. Protože bylo léto, vyhrnul jsem si trochu rukávy u košile. A to byl kámen úrazu.

Dorazil jsem na útvar a zahlásil se u dozorčího. Odvedl mě do kanceláře zástupce velitele, kde proběhl přijímací pohovor. Ukázali mně regál, vyfasoval jsem některé výstrojní doplňky a vyrazil jsem na svoje pracoviště. Byla to obyčejná kancelář, kde sedělo několik vojáků z povolání. A musím dodat, že se ke mě chovali normálně. Na to jsem nebyl zvyklý. Okamžitě jsem si vzpomněl na pojeb, který jsem absolvoval nedávno. Vyfasoval jsem příručku operačního systému k počítači ADT4500 a začal jsem studovat. Tohle mě bavilo. Nastudoval jsem systém a pak nastalo programování v jazyce Fortran a Pascal.

Pracovní doba za chvíli končila, tak jsem šel na pokoj. Zde bylo asi deset záklaďáků. Různé nástupní ročníky, ale šikan neexistoval. Stal se zázrak. To jsem nečekal. Na pokoji se nacházel pouze Míra, tak jsme začali klábosit na téma vojna. Na jaké jiné téma taky hovořit, že? Za chvíli dorazil zbytek záklaďáků. Faust, Kráťa, Duch, Kody, Studeňák a špagy na jehož jméno si už nepamatuju. Dobrá parta.

Druhý den jsem hned po ránu vyrazil do kanceláře. Náčelník projekce mě informoval, že během týdne pojedu já a ještě několik vojáků z povolání do Bratislavy. Náše oddělení mělo předvádět projekt leteckého výcviku a já se měl účastnit jako provozní programátor. Hm, konečně jsem byl doma, a hned jsem měl vyrazit do světa. Konec konců, ať se něco děje. Tak jsem ještě do odjezdu nastudoval pár věcí abych byl v obraze. Doma jsem byl snad jednou. Jeli jsme autobusem. Protože se mnou jeli VZP, měl jsem v terénu klid od lítaček. Dorazili jsme do Bratislavy. První úkol byl, najít naše působiště. Nechal jsem se vést a asi po půl hodině jsme našli co jsme hledli. Všem nám udělali kafe a začalo se hovořit o problémech. Šéf projekce mě zasvětil do problému a já už věděl, co budu programovat. Byla to práce asi na čtrnáct dnů. Ale tohle mě bavilo a tak jsem se pustil do díla okamžitě. Do konce pracovní doby jsem naprogramoval první sekci.

Nastal druhý, důležitější úkol. Najít ubytovnu. A začaly problémy. VZP byli ubytováni o několik ulic dál a já měl ubytovnu na druhém konci města. Někdo navrhl, abych zůstal s nimi, že je tam volný pokoj. To jsem nečekal. Skutečně mě tam propašovali a já si vegetil v prázdném pokoji. Když se setmělo, uvažoval jsem, že bych vyrazil na procházku do města. Ale neměl jsem civilní oděv a když bych šel v zeleném mundůru, na prvním rohu by mě sebrala lítačka. Tak jsem to vzdal a šel spát. Průsery jsem odložil na pozdější dobu. Pár dní jsem provozoval programátorský job a když jsem měl veškeré podklady k projektování, odeslali mě zase zpět. Hurá, jel jsem domů. Tady to fungovalo docela jinak. V pracovní době programování, odpoledne buď veget na pokoji, nebo vycházky.

S Mírou jsme courali po městě. Když se setmělo, navlékli jsme civil a vyráželi do místních podniků. K tomu se váže jedna poznámka. Rotmistr, zvaný Vodovod, měl ve svém telefonním seznamu své současné i minulé známosti. Jednou, v nestřeženém okamžiku mu někdo ten notes sebral a telefony opsal. Z náčelnické kanceláře jsme prováděli telefonické balení. Náčelnická kancelář byla skutečně na úrovni. Koberec s vysokým vlasem, nábytek podle poslední módy, křesla i gauč. Takže v době večerní jsme si s Mírou uvařili kafe a začalo velké telefonování. Několikrát bylo balení ukončeno dříve, než začalo. Ale několikrát se zadařilo. Jindra byla první, se kterou jsem si dal rande v klubu Spartak. Perfektně tam hráli a tak jsme si povídali o všem, co nás napadlo. Sešli jsme se ještě několikrát, ale pak nastal útlum. Druhá známost byla Lenka. Protože jsme chtěli být zajímaví, naznačili jsme, že vojákujeme u paragánů. To zabralo. Setkání proběhlo opět ve Spartaku. Rozhovor se protáhl do pozdní noci a jen tak tak jsme se stihli vrátit do kasína. Zdálo se, že jsme uspěli. Lenka měla ještě sestru. A tak jsme si telefonovali, scházeli se a bylo to fajn. Duch chtěl taky nějakou buchtu nabalit, ale mělo to háček. Strašně se styděl. Bál se té holce zatelefonovat a jít na rande, to by byla jeho smrt. Tak jsem telefonoval v zastoupení Duchovi vyjednal rande. Ale Duch se styděl stále víc, tak na schůzku vyrazil Studeňák. A byl velice spokojen. Hmm, ještě teď si pamatuju, jak se po návratu rozpovídal.

Takže programování a baby. To bylo něco. Každou chvíli jsem telefonoval na bývalý útvar, abych věděl, co se děje. Martinko vždy odpovídal stejně jedním slovem: "pakáreň". Co se týká akce s Lenkou, začalo se to vyvíjet do zajímavých rozměrů. Míra navrhl setkání u nich v bytě, bez rodičů. Vše se připravovalo asi týden. Nakoupili jsme alkohol, prezervativy a vše, co k takové akci patří. Až konečně nastal den s velkým D. Vše probíhalo naprosto v pohodě, až do jedné odpolední. Následovala kontrola, kterou provedl major, řečený Ježek a výsledkem byly zatržené vycházky. A to byl konec. Od těch dob se takovému konci říká brzdná dráha. Konec byl totální. Holky si myslely, že jsme srabi, a už se s tím nedalo nic dělat. Vidím to jako dnes, když jsme seděli na pokoji, kouřili a strašně sprostě nadávali.

Léto uběhlo jako voda, překulil se podzim a začala zima. Krutá zima. A co je nejlepší v zimě? Cvičení. V těch největších mrazech jsme vyrazili jako liška k Táboru. Nebo někam tím směrem. Kolona složená asi z deseti vozidel jela skoro celý den, než jsme dorazili do prostoru cvičení. Tohle už nebyl veget s Lenkou ve Spartaku, tady šlo do tuhého do slova a do písmene. VZP přebývali ve vytopených přívěsech, záklaďáci jen ve stanu. A topení nefungovalo. Mám pocit, že mohlo být dobrých patnáct pod nulou. Možná víc. Zde jsem ale nepracoval jako provozní programátor, tady jsem byl pučmidrát. Roznášet terminály, tahat kabeláž a v noci stát na stráži nebo hlídat centrálu. Tu noc, když jsem stál na stráži si budu pamatovat pořád. Les, ve kterém bylo plno vojenské techniky potažené maskovacími sítěmi u každého stanoviště svítilo tlumené modré světlo. Bylo to zvláštní, tajemné a strašidelné zároveň. Slyšel jsem jen hukot centrál a občas jsem zahlédl stráž. Nikde ani noha, jen sem tam zasvítil ohýnek z cigarety.

Pokuřoval jsem a zároveň jsem myslel na to, jaké by to asi bylo u nějaké kočky v příjemně vyhřátém pokoji. Z přívěsů, kde přebývali vojáci z povolání se ozýval tlumený hovor, který později utichl. Světla v ležení zhasla a zůstávalo jen to modré osvětlení. Na co jsem ještě myslel? Přemýšlel jsem nad číslem. Do konce vojny mi zbývalo ještě asi tři sta dnů. Promítal jsem si vše, co jsem prožíval na vojně a hrozně si přál, aby tomu utrpení už byl konec. Byla hrozná zima a já se zahříval vzpomínkou na budoucnost. Představoval jsem si ten pozdně letní den, kdy se ráno probudím, už jako civilista a to šílené nekonečno bude minulostí. Nebýt té hrozné zimy, vše by asi bylo v pohodě. Ve várnici sice přinesli horký čaj, ale ten okamžitě chytil okolní teplotu, takže o zahřátí nemohla být řeč. Centrála, kterou jsem měl na stráži hlídat, občas zavrčela, jako by mlela z posledního. Ten zvuk jsem neměl rád a hlavně v noci se mi nechtělo doplňovat palivo. Počítač, který zabíral celou nástavbu nákladního automobilu, musel běžet neustále a výpadek centrály by byl hodnocen jako problém číslo jedna. Nikdy jsem, a to je moc dobře, palivo nedoplňoval. Faust se o to postaral sám a noční služba skončila bez závad. Ale spát se stejně nedalo. Ve stanu to bylo stejné jako venku, protože pes fungoval jen minimálně. Už nikdy víc noční hlídku a všude plno modrých světel.

Cvičení trvalo týden a jelo se zpět. Každý záklaďák to uvítal. Už jsem si představoval teplou kávu v náčelníkově kanceláři a další rande ve Spartaku. Bohužel se po návratu všechno zamotalo a já byl převelen zpět. Během dvou dnů jsem se připravil a nastal přesun do starých známých míst. Nechtělo se mi, ale vojna není kojná. Číslo se krátilo a já si říkal, že tohle už vydržím.