Cvokové

(napsáno 15. září 2006)

Kdysi dávno, už to bude víc jak 30 let, jsem v kině zhlédl překrásnou francouzskou komedii z prostředí cyklistických závodu. Jmenoval se Cvokové. Tento film na mě velice zapůsobil, možná proto, že už tehdy jsem dával kolu přednost před školou a možná i před děvčaty. Myslím si, že právě tento název nejlépe vystihuje některé cyklisty, mezi které se řadím také já.

Výprava do Slavkova za veterány, průjezd Prostějovem v 5 hodin ráno

Někdo, když mu řeknu, kolik mám už letos najeto, odpoví, že jen honím kilometry. Na jedné straně je pravda, že si vedu statistiku, kolik kilometrů jsem najel, a to každý den, kolik kilometrů má jak která trasa. Ale na druhé straně mně tato statistika usnadňuje rozhodování, kam pojedu, jak dlouho mi to bude trvat a jestli vůbec tuto trasu zvládnu. A abych zvládl i delší trasy, často i za krátkou dobu, vyšlapal kopec bez odpočívání v každé zatáčce, musím být troch vytrénován.

A proč vlastně jezdím? Někdo hraje fotbal, někdo chodí na ryby. A jiný zase do hospody. Já se rád kochám krásnou přírodou, historickými památkami a zajímavostmi, a to všechno neuvidím ani na stadioně, ani u rybníka, musím se k  tomu nějak dopravit. A kolo považuji za téměř dokonalý dopravní prostředek, tichý, přiměřeně rychlý, nevypouští do ovzduší jedovaté zplodiny, lze je bez problému kdekoli zaparkovat a jeho provoz je nesrovnatelně levnější jak ostatní dopravní prostředky. A když zmoknu? V létě mi to nijak nevadí, jen mám troch strach z bouřky, když vidím, jak dopadají blesky do polí kousek od silnice. A pokud je špatné počasí, tak na výlety nejezdím.

Labutí rodinka na jezírku Poděbrady po páté hodině ráno koncem června

A proč o sobě mluvím jako o cvokovi nebo bláznu? Já si myslím, že jsem naprosto normální. Těmito jmény mě nazývají všichni ostatní, ať už jsou to členové rodiny, přátelé a kamarádi nebo spolupracovníci. Ale asi budou mít pravdu oni, je to názor převážné většiny. Tak například, kdo vstane ve čtrvt na pět, udělá si snídani, připraví se a přesně v pět hodin, ještě za tmy, při teplotě, která nepřesahuje 8 stupňů, vyrazí na stopadesát kilometrů dlouho trasu z Olomouce na Praděd a zpět a jede téměř bez přestávky, aby v jednu stihl oběd? Nebo kdo sedne na kolo už ve čtyři ráno, aby byl v sedm hodin v 65 km vzdáleném Slavkově na výstavě historických vozidel?

Ranní rosa koncem léta

Ten, kdo si to nedovede představit, asi neví, jak je nádherná cesta v létě, v sobotu nebo v neděli brzy ráno, kdy je ještě příjemně chladno, na trávě okolo cesty se třpytí rosa, na silnici pochopitelně žádný provoz, protože všichni ještě spějí. To si vždycky říkám: A teď je celá Haná moje, jenom moje.

Na konci léta nebo když na počátku podzimu začne babí léto, vyjíždím většinou ještě za šera. To se už musím trochu obléci, protože je ranní teplota někdy hodně pod deset stupňů. Tento chlad mívá za následek mlhy, které se při východu slunce válejí po zoraných polích. Všude třpytící se rosa a pavučiny babího léta a hlavně ticho a klid. O to všechno přicházejí ti, kteří si rádi pospějí, ti normální, o kterých se v žádném případě nedá říci, že by byli blázni nebo dokonce cvokové.