Naučné stezky

Luhy Litovelského Pomoraví

1. Vítejte v Litovelském Pomoraví

Chráněná krajinná oblast Litovelské Pomoraví byla vyhlášena v roce 1990 na rozloze 96 km² především k ochraně jedinečně zachovalých ekosystémů v nivě řeky Moravy. Zde uprostřed rozlehlých rovin Hané, se jako zázrakem zachoval rozlehlý komplex lužních lesů, jehož osou je meandrující potok Moravy četnými bočními rameny a tůněmi.

Typickou tvář krajiny, kterou utvářely pravidelné záplavy a staleté citlivé hospodaření člověka v nivě řeky, dotváří druhově bohaté vlhké louky. Příkladem může být nedaleká Přírodní rezervace Plané loučky – přírodovědecky nejcennější luční území střední Moravy.

Ovšem i jiné poklady přírody čekají na pozorného návštěvníka naší CHKO. Severozápadně od Litovle se rozkládá velký lesní komplex Doubrava, jemuž daly jméno rozsáhlé dubo-bukové lesy – doubravy. U Mladče se nad nivou Moravy zdvihá vápencový kopec Třesín se svými jeskyněmi.

Charakter krajiny Litovelského Pomoraví dotváří několik jezer po těžbě štěrkopísku, která slouží jako významná tahová zastávka mnoha druhů ptáků. V okolí Olomouce k nim patří Chomoutovské jezero (přírodní rezervace) a jezero Poděbrady – vyhledávané přírodní koupaliště.

Jezero Poděbrady - přírodní rezervace vzniklá po těžbě štěrkopísku

2. Krajina v minulosti

Krajina moravní nivy prošla během historického období bouřlivým vývojem. Původně souvislý komplex lužního lesa, který se táhl od Černobíla až po Litovel, zabíral celou plochu nivy řeky Moravy. Během středověku byl luh postupně v řadě oblastí vyklučen. Zemědělská půda v nivě však pro velké zamokření a občasné zaplavování nebyla využívána jako pole, ale spíš jako louky a pastviny pro koně a krávy (až do počátku 19. století připadalo na jednoho sedláka 8 – 9 koní).

Významným zásahem do podoby krajiny bylo také zřizování rybníků ve druhé polovině 15. a v 16. století. Spotřeba ryb, jenž tvořily důležitou složku potravy (postní jídlo), byla mnohem vyšší než dnes. Výnosy z rybníků byly vyšší než z tehdejšího zemědělství. Proto byly rybníky zřizovány všude, kde to bylo možné a dosahovaly značné rozlohy. V okolí Horky se nacházely tři rybníky : Horní, Dolní a Rozvižď. U Skrbeně to bylo dokonce šest rybníků, z nichž největší byl Nový rybník.

Rybníky vedle ryb hostily též bohatou zvířenu : žáby, želvy, bobry, vydry a hlavně vodní ptactvo – kachny, husy, potápky, volavky. Kdysi zde žil i nesyt – jak dříve označovali pelikána. Rybníky zanikly počátkem 19. století s intenzifikací zemědělské výroby a pěstováním cukrovky. Vysušením vodních ploch došlo k podstatné změně celého rázu krajiny a též místního klimatu.

V současné době se uvažuje o obnovení některého ze zdejších rybníků. Rybníček by měl být i v budovaném areálu ekologické výchovy Sluňákov, jenž vzniká na místě bývalého rybníka Rozvižď.

3. Mokřady a jejich význam v krajině

Jako mokřady označujeme území přechodné povahy mezi systémy vodními a suchozemskými. Hladina vody zde leží blízko povrchu země, nebo je to území mělce zaplavené. Pramen, tok, potok, bystřina, říčka, řeka, tůň, rybník, jezero, močál, bažina, blata, slatiniště atd. – to všechno jsou mokřady. Mokřady jsou velmi důležitým prvkem krajiny. Vyrovnávají průtoky v tocích, zadržují vodu a pomalu ji uvolňují. V dobách, kdy nivy řek nebyly narušené tak jak dnes, bylo nebezpečí povodní mnohem menší.

Mokřady jsou důležitou zásobárnou pitné vody. V krajině působí rovněž jako klimatizace, neboť výparem vody vyrovnávají výkyvy teplot především v letních měsících. Z přírodovědeckého hlediska patří mokřadní území k těm nejbohatším a nejzajímavějším, neboť jsou domovem řady vzácných a ohrožených živočichů a rostlin.

Nejvýznamnější mokřady světa jsou chráněny tzv. Ramsarskou úmluvou (z roku 1971). ČR k této úmluvě přistoupila až v roce 1990. Litovelské Pomoraví bylo mezi tzv. Ramsarské mokřady zapsáno v roce 1993.

4. Periodické tůně – smuhy

V nivě každé řeky nedotčené činnosti člověka bychom našli poříční tůně, odstavená ramena a další mokřiny. Mokřady a nivě vznikají odřezáváním meandrů a vymílací (erozní) činností vody při povodni. Zvláštním typem tůní jsou tůně periodické, neboli sezónní, které zůstaly v Litovelském Pomoraví zachovány v poměrně hojné míře. Na jaře se plní povodňovou vodou a poté zvolna vysychají. Jsou to obvykle nejhlubší části povodňových koryt, kterým se na Hané říká smuhy.

Vysychající odstavené rameno řeky Moravy nadaleky Hynkova

Těmi protéká jarní povodňová voda a zásobuje lužní les vodou. Po opadu povodně zde voda zůstává déle a v nejhlubších částech smuh se udržují periodické tůně obvykle až do konce května. Tyto tůně hostí svéráznou faunu. K typickým obyvatelům patří drobní korýši - žábronožka sněžní a listonoh jarní. Jejich životní cyklus je vázán právě na krátké období, kdy se tůně zaplavují vodou. Tehdy se rychle vyvíjejí a rozmnožují. Většinu roku pak přečkají pouze jejich vajíčka, která příští povodeň roznese do dalších tůní.

Oba druhy patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny, neboť ubývá jejich biotopů - periodických tůní. Dalšími obyvateli tůní jsou např. plži (bahenky, okružáci, plovatky), vodní brouci (např. vodomil), množství larev hmyzu (včetně nepopulárních komárů), ale i čolci a několik druhů žab.

5. Co roste v lužním lese

Luhy jsou typickými lesy nížin, jejichž existence je závislá na vodních tocích a jejich dynamice. Dynamikou přitom rozumíme především pohyb hladiny vody. Na jaře se povodeň rozlévá po lese, postupně opadává, vsakuje se a v létě už je hluboko pod povrchem. Lužní lesy dělíme na tzv. tvrdý a měkký luh – podle tvrdosti dřeva hlavních dřevin.

V měkkém luhu rostou převážně dřeviny s měkkým dřevem – vrby, topoly ale také jasany. Měkký luh najdeme v nejvlhčích místech v blízkosti toků. Nejdůležitějšími dřevinami tvrdého luhu jsou dub letní, jasan ztepilý, jilm vaz a lípa srdčitá.

Nejkrásnější je lužní les na jaře, před olistěním stromů. Sluneční paprsky dopadající na půdu doslova vytáhnou z cibulek, oddenků a hlíz odpočívajících v zemi tisíce jarních květů.

6. Zemědělská krajina

Oblast Hané je nepřetržitě obývaná od neolitu (cca 10 tisíc let). Člověk postupně kácel lesy a získával prostor pro pěstování plodin a pastvu. Začal tak vytvářet tzv. kulturní step, kterou postupně osídlovali mnozí nelesní živočichové. Typickým příkladem může být např. skřivan, koroptev, křepelka, zajíc, sysel, křeček či hraboš polní. Zdomácněl zde i ve středověku vysazený bažant a divoký králík.

Rozsáhlé zásahy do zemědělské krajiny po 2. světové válce změnily pestrou mozaiku políček, luk, pastvin, mezí a úhorů v „širé lány“, po kterých se proháněly těžké stroje. Nebývalých rozměrů dosáhlo používání umělých hnojiv i přípravků na ochranu rostlin před škůdci. Zmizely meze, remízky a s nimi i koroptve, zajíci a další obyvatelé zemědělské krajiny. V důsledku narušení ekologické rovnováhy dochází čas od času k přemnožení hrabošů.

Jejich přirození predátoři – dravci, sovy a drobné šelmy byli považováni za škodnou a hubeni všemi prostředky. Nejvíce je ale rovněž postihly celkové změny v krajině. K ochraně kultur může pomoci podpora dravých ptáků pomoci vyvěšování budek či umisťování berliček.

7. Selské hráze

Odlesňování pohraničních hor při kolonizaci ve 12. století měklo za následek změnu vodního režimu, neboť zde pramení většina našich řek. Niva začala být častěji a pravidelně zaplavována a zanášena naplavenou hlínou. Do té doby byly nivy velkých řek z hlediska záplav poměrně bezpečná, o čemž svědčí archeologické nálezy sídel (hradišť) z doby slovanské a římské.

V minulých staletích vznikl systém tzv. selských hrází, který umožnil rozlití povodňových vod do lužního lesa a vlhkých luk u řeky a chránil sídla a pole před povodněmi. Tyto hráze po úpravách slouží dodnes.

Selské hráze v úseku Hynkov – Lhota jsou zajímavé i z botanického hlediska. Zatímco na jedné straně je lužní les, vlhké louky a Mlýnský potok, na druhé straně jsou většinou pole. Na samotné hrázi pak najdeme několik druhů poměrně sucho – a teplomilných rostlin, pro které právě těleso hráze představuje ostrov v moři luhů, vlhkých luk a polí. Roste zde např. marulka klinopád, tomka vonná, kostřava ovčí, huseníček atd.

8. Mlýnský potok

Rameno Moravy odbočující na jezu u Řimic, které teče souběžně s Moravou až k Olomouci se odedávna nazývá Mlýnský potok (v některých úsecích též Malá Voda či Střední Morava). Již od středověku byla snaha využívat vodní síly k pohonu mlýnů. Hynkovský jez, jeden z nejdůležitějších na řece Moravě, byl vybudován již ve 13. století. Od konce 15. století stál mlýn např. v nedaleké Lhotě (dnes pila). V obci, nedaleko vyhlášené hospody, stojí tradiční hanácká dřevěná zvonička.

Meandry jednoho z ramen řeky Moravy v CHKO Litovelské Pomoraví

Na území CHKO Litovelské Pomoraví je dnes celkem 12 vodních mlýnů, malých vodních elektráren (MVE) a pil. Elektrická energie z MVE, která dříve zásobovala nejbližší obce, je zařazována mezi ekologické (obnovitelné) zdroje energie.

Přesto však je situace trochu složitější. Problémem může být např. tzv. bariérový efekt pro ryby, kdy objekt MVE na toku tvoří nepřekonatelnou překážku pro ryby a další vodní obratlovce a rozděluje (fragmentuje) tak řeku na několik víceméně izolovaných úseků. Tento efekt lze částečně eliminovat výstavbou rybích přechodů (tzv. rybochody).

9. Řeka Morava

Řeka Morava u Střeně patří k přírodovědecky nejcennějším územím CHKO Litovelské pomoraví. Řeka zde prakticky nebyla upravena a tak máme možnost udělat si představu, jak kdysi vypadaly naše nížinné toky. Jedná se o unikát ve středoevropském měřítku. Proto je řeka společně několika bočními rameny a navazujícími břehovými porosty chráněna jako Národní přírodní rezervace „Ramena řeky Moravy“.

Morava zde pozvolna plyne k Olomouci, klikatí se (meandruje), vymílá břehy a na druhé straně vytváří písčité a štěrkové lavice a náplavy. Za vyšších stavů vody zaplavuje okolní lužní lesy a jejich systémy tůní.

Řeka Morava pod jezem nedaleko Hynkova

Přirozené úseky toků jsou biotopem vzácných a ohrožených druhů živočichů. Na štěrkových náplavech hnízdí chráněný kulík říční a pisík obecný, ve strmých březích hloubí své nory bobři, ondatry a ledňácci. Četným živým organismům slouží řeka Morava jako důležitá migrační trasa. Vedle ryb nebo semen nesených vodou po ní „cestují“ i vzácní zástupci naší fauny – skrytě žijící vydra říční a bobr evropský.

Vodní toky však mohou napomáhat i k šíření druhů nežádoucích jako je např. nebezpečný bolševník velkolepý, asijské křídlatky, netýkavka žláznatá či javorovec jasanolistý.

10. Obratlovci

Lužní lesy Litovelského Pomoraví jsou domovem celé řady živočichů. Velmi početnou a doslova nepřeslechnutelnou skupinou jsou ptáci. V luzích mezi Horkou a Litovlí hnízdí odhadem více než 60 druhů ptáků. Vedle početných pěvců (žluva hajní, několik druhů lejsků, budníčků, sýkor a pěnic atd.) zde najdeme i šplhavce (strakapoud prostřední, datel černý atd.), jejichž samci se na jaře ozývají známým klepáním do dřeva (nejčastěji na suchý pahýl).

Tato činnost má stejný důvod jako zpěv jiných ptáků – označuji domovský okrsek. V klidných zákoutích má své hnízdo čáp černý, krkavec, jestřáb, včelojed lesní. Ze savců jsou v luzích nejhojnější hlodavci, především myšice a norníci.

Naše nejbohatší savčí skupina – netopýři, má také celou řadu druhů žijících v luzích. Tzv. stromové druhy potřebují k životu mohutné doupné stromy, ve kterých se přes den ukrývají a samice rodí mláďata. Mezi nejhojnější patří netopýr rezavý, netopýr velkouchý.

Tůně a odstavená ramena v lese jsou typickým biotopem obojživelníků jako čolci, skokani (skokan hnědý, skokan štíhlý), ropucha obecná. Z plazů v luhu nejčastěji narazíme na užovku obojkovou, slepýše křehkého a vzácnější ještěrku živorodou.

11. Bezobratlí

Hmyz je nejpočetnější skupinou živočichů na naší planetě a také v lužním lese je značné bohatství druhů. Jako první se svou neodbytností přihlásí komáři. V opadaném listí bychom našli střevlíky – dravce mezi brouky. Častými druhy jsou např. střevlík fialový, střevlík kožitý. Řada druhů brouků je vázána na dřevní hmotu starých stromů, jako např. zlatohlávek skvostný, páchník hnědý, i náš největší brouk – roháč obecný. Nápadnými obyvateli lesních pasek jsou motýli – např. jasoň dymnivkový, batolec duhový, bělopásek topolový. V tomto století bylo v Pomoraví zjištěno 772 druhů motýlů.

Hmyzu žije v luhu mnohem více, ale jen vyjmenovat všechny mnohonožky, stonožky, mšice, křísy, ploštice, tiplice atd. by bylo na tlustou knihu.

Specifickým biotopem luhu jsou tůněa odstavená říční ramena, která přímo kypí životem. Tzv. periodické tůně jsou domovem dvou velmi vzácných druhů drobných korýšů – žábronožky sněžní a listonoha jarního. Dalšími obyvateli tůní jsou např. plži (bahenky, okružáci, plovatky), vodní brouci (potápníci, vírníci, vodomilové) a ploštice s malebnými jmény – splešťule, znakoplavka, bodule, jehlanka, bruskařka, vodoměrka.

12. Zvláště chráněná území

Historie ochrany přírody se začala psát v roce 1872, kdy bylo vyhlášeno první chráněné území světa – Yellowstonský národní park (USA). V Čechách vznikly první přírodní rezervace koncem 19. století díky módě romantismu a pochopení tehdejších majitelů panství. Od té doby tvoří síť chráněných území jeden z pilířů ochrany přírody. Ochrana vzácných a ohrožených druhů totiž není možná bez ochrany jejich biotopů. V ČR rozeznáváme 6 kategorií. zvláště chráněných území (národní park, chráněná krajinná oblast, národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace, přírodní památka).

Chráněná krajinná oblast (CHKO) je podle zákona o ochraně přírody definována jako rozsáhlé území s harmonicky utvářenou krajinou, charakteristicky vyvinutým reliéfem a významným podílem ekosystémů lesních a trvalých travních porostů atd. Hospodářské využití se provádí podle odstupňovaných zón ochrany tak, aby se udržoval a zlepšoval jejich přírodní stav. Nejpřísnější stupeň ochrany má v CHKO zóna první, tvořená převážně maloplošnými zvláště chráněnými územími (MZCHÚ).

Na území CHKO Litovelské Pomoraví je vyhlášeno celkem 26 MZCHÚ o celkové rozloze 1121,7 ha (12% rozlohy CHKO). Nejstarší z nich je Národní přírodní památka Třesín, chráněna již od roku 1933, největší pak Přírodní rezervace Litovelské luhy – 345 ha.