II. ročník výjezdu na Praděd

(napsáno 7. září 2006)

Již mnoho let jsem si chtěl dokázat, že není problém zdolat Praděd na kole. Ne z Karlova pod Pradědem, kam jsem jezdili několik let s rodinou na dovolenou, to je pouze 15 kilometrů, ale z Olomouce, vzdálené od nejvyšší hory Moravy více jak 70 kilometrů. Nikdy jsem se však nemohl rozhoupat, až konečně loni, 1. září 2005, na závěr mé letní dovolené jsem se konečně odhodlal. Výlet se nemohl vydařit lépe, a proto jsem se rozhodl, že letos si tuto poměrně náročnou trasu zopakuji. Termín pochopitelně 1. září jako loni. Jen jsem doufal, že mi počasí bude alespoň trochu přát.

Den před plánovaným výletem, 31. srpna jsem se nachystal, i když předpověď počasí byla poněkud nejistá – oblačno až zataženo, místy déšť nebo přeháňky. Ale taková předpověď byla už několik dní a počasí přesto bylo přijatelné. Jestli pojedu se rozhodne až ráno. Budíček jsem si udělal ve 4.20, abych stačil posnídat, překontrolovat věci na cestu a v 5.00 vyrazit. Rychlý pohled z okna – místy prosvítají na obloze hvězdy, je tedy polojasno, neprší, na teploměru 8°C, bude to chtít lehké tepláky a pod žluté tričko triko s dlouhým rukávem. Oběd jsem si zajistil na 13.00, i když jsem si nebyl zcela jist, jestli se do té doby vrátím – při průměrné rychlosti 20 km/h je to sedm a půl hodiny čisté jízdy a půl hodiny zbývá na přestávky.

5.00 – vyjíždím směr Chomoutov, Štěpánov. Tam potkávám kolegyni Jitku jedoucí do práce. Zdravím ji, ona, zachumlaná do bundy s kapucí neodpovídá, pravděpodobně ještě spí. Druhá Jitka již na pozdrav odpovídá, asi je to ranní ptáče jako já. Krnov, Žerotín - začíná svítat. Vypadá to, že bude krásný den. Zato cesta moc krásná není. Samá záplata, drncá to až hrůza. Ale je to nejkratší cesta a prakticky bez provozu. Teplota se pohybuje stále mezi sedmi a osmi stupni. Újezd, Dlouhá Loučka – 30 kilometrů už mám za sebou. Odbočuji na uzavřenou silnici z  Loučky do Rýmařova. Konečně silnice bez lavorů a záplat, ale jen kousek. Valšovský důl je uzavřen, silnice zrušená, na cestě kaluže a bláto, ale jen přes vesnici. Následuje silnice s loni udělaným povrchem. Paráda. Má to ale jeden háček, 12 km do kopce, více či méně prudkého. Nejhorší je to v Ondřejově. Minulý týden jsem si tu udělal čtvrthodinovou pauzu, ale to pršelo. Dnes jedu dál. Odpočinu si až v Rýmařově.

Konečně jsem vyšlapal Ondřejovský kopec. Následuje prudký sjezd do Rýmařova. Odpočívám při jízdě, v Rýmařově se zdržovat nebudu. 45 km mám za sebou. Kudy dál? Po silnici na Bruntál? Ne, tam je velký provoz a je to dál. Pojedu zkratkou.

Za půl hodinky jsem v  Malé Morávce. V pohodě, odpočinu si až na Hvězdě. Ale to už doopravdy, 60 km v nohách a 8.05 na hodinkách. Bez zastávky jedu už 3 hodiny. Manželka zrovna vstává. Mám ji popřát dobré ráno? Raději ne. Určitě vstala, ale probudí se nejdřív až za hodinu. Akorát bych ji naštval. Půlka „margotky“, která mi zbyla z posledního výletu, 7 minut pauza a jedeme dál. Kopec na Ovčárnu mi nějak k srdci nepřirostl. Naopak, přímo ho nemám rád. Ani nevím proč. Nejspíš je to nejpomalejší šestikilometrový úsek – pod půl hodiny ho neudělám i kdybych se rozkrájel.

Co se to děje. Obloha se začíná zatahovat. Lehce mrholí. Snad to bude jen přeháňka. Zrovna jsem přemýšlel, jak s  focením, Foťák mám vždy s sebou, ale tentokrát jsem se focením nechtěl zdržovat. Jen zdokumentovat dojezd na Praděd – nejvyšší horu Moravy. Ovčárnu, Petráky, Barborku, vysílač ze všech světových stran, to vše již mám vyfoceno mnohokrát.

Konečně závora. Příjezd na parkoviště u Ovčárny. Stále mrholí. Praděd se ztratil v mracích. To zhoršené počasí asi nebude otázkou jen několika minut, jak jsem si před chvílí myslel. Nevadí, bylo hůř. Šlapu dál. Na vrchol je to jen dva a půl kilometru. Tam si dám chvíli pauzu a konečně se trochu najím. Už mám hlad jako vlk.

Šlapu dál. Už od Ovčárny mám zaplé blikačky. Není mlha, silnice se ztrácí v nízké oblačnosti, viditelnost jen dvacet, třicet metrů. Na cestě pochopitelně ani noha. Kdo by chodil před devátou a ještě v takovém počasí na Praděd. Vždyť zmokne a stejně nic neuvidí. Snad jen nějaký blázen. Příliš prudké stoupání. Aha, do cíle už jen asi 200 metrů. Ještě štěstí, že to tu znám jak staré boty, jinak bych nevěděl, kde vůbec jsem.

V mlze předemnou se zjevuje vysílač. Jsem na vrcholu. Posledních pár metrů a jsem v cíli. Usedám na lavičku pod vysílačem, vytahuji svačinu a ledový – skutečně ledový – čaj. Teplota se stále pohybuje mezi 7 a 8 stupněm. Hodiny ukazují 9.02, na tachometru 72 km od startu, na stopkách 3 hodiny 52 minuty, průměrná rychlost 18,6 km/h. Začíná pršet. To mi tak chybělo. Vytahuji nepromokavou bundu. Stejně mi už začala být zima - přestal jsem se pohybovat.

Svačinka snězená, výhled do okolí žádný, nemá cenu se zdržovat. Odpočinu si cestou dolů, až do Malé Morávky – 14 km – prakticky nebudu muset šlapat. Ještě pohled do mapy. Nerad se vracím stejnou cestou. Ale abych stihl oběd, nemůžu si dělat příliš velkou zajížďku. Nejbližší odbočka je hned na Hvězdě – do Bruntálu. Je to jen asi o 10 km dál, ale po zkušenostech z minulého pátku, kdy jsem cestu z Bruntálu do Šternberka absolvoval, jsem tuto možnost zavrhl. S tolika hovady v kamionech jsem se již dlouhou dobu nesetkal.

Další odbočka v Dolní Moravici. Ano tam pojedu. Potom rovně na Břidličnou, Ryžoviště. To je ono. Zajížďka maximálně 10 km a klidná silnice. Je sice místy rozbitá, zato s minimálním provozem. Nesmím zapomenout, že je pátek.

Z Hvězdy na Praděd mi cesta trvala 50 minut, zpět jsem byl za 10. Prakticky na stejném místě, kde se při stoupání obloha zatáhla, přestalo pršet, a na Hvězdě už ani nemrholilo. V Malé Morávce už byla suchá silnice a obloha se začínala protrhávat. Projíždím Dolní Moravicí. Konečně se teplota vyhoupla nad 8 stupňů. V nepromokavé bundě bylo příjemně. S minimem vydávané energie jsem se nepotil a silný proud vzduch při rychlé jízdě mě neochlazoval. V  Břidličné odbočuji na Ryžoviště. Cesta do kopce, asi se budu muset vysvléct. Zatím se nebudu zdržovat, za chvíli stejně pojedu z kopce.

Ryžoviště, po šesti kilometrech bude Dětřichov. Stovku už mám za sebou. Konečně si budu muset tu bundu sundat a udělat si malou pauzu. Tam u toho lesa zastavím. Kde je nejbližší strom?, svačinka, ještě se napít – br!!!, ten čaj je pořád ještě ledový. No nic, jedeme dál. Kopec dolů, nádraží, serpentina, přejezd - to už je Dětřichov. Tady se mi minulý týden rozbila přehazovačka. Naštěstí to bylo za chvíli spravené. Kudy dál. Řekl jsem, že po státovce nepojedu, tak tedy na Moravský Beroun, Hraničné Petrovice – boha, samý kopec, to jsem si dal. Kdybych se vracel zpět přes Dlouhou Loučku, tak už jsem byl dávno na Hané – krásná rovinka. Po 130 km už jsem cítil každé převýšení. Ale časově jsem na tom skvěle. Půl dvanácté a domů už jen 20 km.

Za chvíli Jívová, dvakrát do kopečka a potom už jen sešup do Vésky a dále do Dolan. Posledních 10 kilometrů!, přes frekventovanou silnici Olomouce - Šternberk, kousek do Hlušovic, potom po cyklostezce do Černovíra a nakonec přes celé město domů. Na tachometru přesně 150 km, na hodinách 12.23 – do oběda se stačím ještě osprchovat. Výlet trval 7 hodin 20 minut, čistý čas jízdy 6 hodin 50 minut. Průměrná rychlost 22 km/h. Tak jsem to letos taky zvládl.