O poněkud širších možnostech PMR vysílaček, než uvádějí výrobci těchto staniček jsem se čirou náhodou dozvěděl poměrně nedávno. Původně jsme domů pořídili dvě PMR staničky Hoffer z Globusu pro spojení na výletech a synovi pro spojení při airsoftových mačích. Za všechno vlastně může právě jedna z těchto vysílaček, která na větší vzdálenost, než na dva kilometry přímé viditelnosti, zatvrzele odmítala fungovat. Typická glóbusárna, jak můj syn Vláďa nazývá produkty pocházející z marketů. Samozřejmě mne to štvalo a různě jsem je mezi sebou porovnával a testoval. Při jednom z mnoha marných pokusů kousek nad městem jsem zachytil hovor pilota nějakého ultralehkého letadélka se zemí. Krásně jsem ho první Hofferkou bral skoro hodinu, zatímco druhá Hofferka jako obvykle zarytě mlčela. Letec občas hlásil nějaké názvy vesnic, nad kterými letěl, ale ty mi nic neříkaly. Pátral jsem po obloze, kromě modelu letadla se kterým nad loukou poletoval jeden kolega modelář však ve vzduchu nebylo vidět nic. Náhle to z reproduktorku zahulákalo: "Štiřín! Vidím Štiřín!" a já se málem posadil. To je totiž osadička blízko Benešova, odhadoval jsem to alespoň na v té době pro mne neuvěřitelných 70 km. Tehdy mne napadlo zapátrat a zjistit si o PMR trochu víc… kde jinde, než na internetu. Po zadání hesla "PMR" na mne kromě Elixu, Almatu apod. vypadly i Jerryho PMR stránky se spoustou odkazů na PMR anténky, úpravy staniček, atd., atd...

Když už jsme konečně vlastnili funkční vysílačky, nemohli jsme si nechat ujít ani štafetu PMR. Postupně jsem "slepil" a otestoval několik antének, dokonce jsem si i zvykl na zkoumavé pohledy turistů sledujících podivné individuum vláčející po Českém středohoří různé trubky, dráty a zvláštní anténky a skládající z toho všeho podezřelé konstrukce.

Ve štafetový den jsme spolu s Ládinem LT vyrazili do terénu mnohem později, než jsem měl původně v úmyslu. Termín štafety se mi totiž setkal ještě s termínem jiné akce, probíhající dopoledne v Chebu. Vše ale dobře dopadlo, a vlastně jsme měli kliku… mezi osmnáctou a devatenáctou hodinou, tzn. v době, kdy bychom už byli na portejblu, se přes Litoměřice prohnala poměrně slušná bouřka. Přes balkónové hábéčko jsem ještě doma slyšel Míru Vědomice, jak se s kýmsi baví a nakonec jsem zachytil pětkovým rádiem i Petra Opatov, od kterého jsme měli přebírat štafetu, respektive on zachytil mne, když jsem se snažil spojit s Mírou Vědomice. S ohledem na nadmořskou výšku balkonu pouhých 200m n.m. s azimutem skrz dva paneláky a hábéčkem trvale namířeným na Kladno to byl slušný výkon. O hodinu později jsme spolu s Ládinem LT dorazili na Vrchovinu 676m, a za dalších 15 minutek byly antény vztyčeny.

Vztyčeno. Celé to měří asi 5 metrů. Nahoře je kolineár, pod ním nefunkční yagi, v dolní části snímku je vidět osvětlení stožárku. To není kvůli nízko letícím nočním rogalistům, na dohled jsou totiž tři posedy. A na posedech v noci bývají myslivci lačnící po kořisti. Na čekanou, když se před posedem válí přes 100 ovcí, by sice šel snad jen magor, jenže člověk nikdy neví…

Do startu zbývalo asi 40 minut, když se EXPEDICE ARTABAN konečně mohla ohlásit. Jen pro úplnost: náš portejbl nebyl přímo na kótě 676 m Vrchovina, přes tuto kótu se začalo valit na šesti kanálech poměrně silné rušení a na sedmém kanálu to pípalo, jako kdyby nad Litoměřicemi pořád ještě lítal Sputnik. Pravděpodobně to šlo z vysílače na nedalekém kopci Kukla. Aby bylo možné použít všesměrovou anténu, museli jsme se schovat asi 300 m po hřebeni níž k jihovýchodu na vyvýšenině odhadem cca 670m n.m. Z předstartovního chaosu na 4. kanálu vyšlo najevo, že pár staniček bude chybět. Ládin LT měl výbavu ( Hoffer + HB9CV) také s sebou, tak jsme nabídli pomoc a Ládin LT byl pověřen nahrazením ze Sedla spláchnutého Zdeňka UL s č. 25. Nakonec se vše v dobré obrátilo, slyšeli jsme spoustu stanic, viz. report níže, obě předávky proběhly hladce, a i když při stavbě antén ještě pršelo, v průběhu štafety na nás z oblohy začaly pomrkávat hvězdičky. Jediným záporem byl uvolněný a zkratovaný kabel z yaginy, kterou jsme měli nachystanou pro Moravu a v panující tmě a větru jsem nebyl s to s tím něco udělat. Ládin byl zase trochu nesvůj z neustálého bečení linoucího se z nedaleko ležícího stáda ovcí a mému ujištění, že to jsou JEN ovce bez beranů a psa ( to jsem si pečlivě prověřil už dříve) příliš nevěřil. Po zdárném ukončení štafety už nás bohužel chlad a zima doslova vyhnaly z portejblu, takže jsme mezi balením v rychlosti udělali ještě dvě spojeníčka a rádi odklopýtali ( jeden by neřekl, co se po setmění na úplně rovné louce objeví různých drnů, děr, a já nevím čeho ještě ) zpět do auta.

Fotograf expedice - Ládin LT se vrátil z obhlídky okolí a hlásí, že jsme padli do obklíčení rafinovaného stáda ovcí.

Na příjmu. V pozadí je celta jako závětří, na vrcholku závětří má Ládin provizorně napíchlé hábéčko a nasměrované přesně 166o na Toma a Páju Borotín… :o)

Slyšitelnost většiny staniček byla pětkovým rádiem.

Takhle "připravené" nás zastihlo Jerryho volání do zpětného kolečka ;o)

Všechno sbaleno, honem do tepla!

Na další slyšenou se těší Zdeněk & Ládin LT

73!