Ve dnech 3. až 6. července 2000 jsem se svými přáteli vybral na Zbojnickou chatu ve Velké Studené dolině ve Vysokých Tatrách. Všem svým známým na CB pásmu a zejména v ostravském CB klubu OSCAR VICTOR, jsem oznámil své portablové vysílání z Vysokých Tater.
Konečně nastala vytoužená chvíle a já po strastiplné kalvárii se svou CB výbavou v batohu jsem stanul tváří v tvář tatranským velikánům a začal se v té výšce pídit, kam, že tu svou zamilovanou drátovku - Countryovku pověsím. Však běda. Nikde nic nebylo, protože v té výšce nešlo nalézt kousek delšího dřeva a ani nic se nedalo postavit tak dlouhého, co by pro Countryovku stačilo, i když na mě osobně prý příroda nešetřila. Nakonec se chataři Pavlu Štočkovi mé osoby zželelo a vyčlenil pro tuto potřebu pár desek z bednění po obnově vyhořelé chaty Zbojnička. Dokonce mi věnoval několik hřebíků a pomohl mi desky stlouci do jakéhosi stožárku. Ten nebyl moc dlouhý a fungoval pouze do druhého závanu větru. Již ten první naznačil, že to nebudeme mít jednoduché a ten druhý již byl úspěšný a trosky stožárku skončily na našich hlavách. To nás přesvědčilo o marnosti našeho počínání. Osud zřejmě rozhodl o tom, že se máme věnovat jiné činnosti. Proto jsme uložili desky tam, kde byly původně a já jsem své CB nádobíčko uložil zpět do batohu.
Za svou snahu zviditelnit v éteru Zbojnickou chatu jsem byl pozván chatařem na borovičku s hořcem, který roste na Slovensku jen v Tatrách. I když v tom pití byl hořec, tak mi smylo hořkost neúspěchu. Ostatně spousta přítomných hostů obojího pohlaví nasvědčovala tomu, že večer nebude nudný a také nebyl. Stal jsem se dokonce ústředním hrdinou radovánek, a to zejména tehdy, když chatař všem oznámil vyhlášené pátrání po nějakém nezvěstném Josefovi Rondlovi, který se nikde nehlásí a údajně se beze stopy ztratil, i když se měl právě ozývat ze Zbojnické chaty. Když se nikdo ke jménu nehlásil, musel jsem tak učinit já. Tím jsem všechny překvapil, protože moji volačku neznali. Ostatně sám termín „volačka“ si zaměňovali spíše se slangovým výrazem pro pánskou ochranu. Proto mé skutečné příjmení bylo rázem zapomenuto a slul jsem od toho okamžiku jako Josef Rondl z Ostravy.
V dalších dnech mého pobytu v Tatrách jsem si už neničil nervy a zdraví neúspěšnými pokusy o zavěšení antény a věnoval se túrám na Prielom (2288 mn.m.), Polský Hrebeň (2200 mn.m.) a Východnou Vysokou (2428 mn.m.). Zde bych chtěl upozornit všechny potencionální návštěvníky slovenských velehor na nebezpečí rychlé změny počasí. Nemyslím tím vichr vzniklý od barových ventilátorů, ale ten přírodní, který změní během jedné minuty sluneční pohodový den na ledový mrazivý liják, který nečekaně proniká až na kůži, což se mi skutečně stalo. Zaskočen jsem nebyl jenom já, ale i jiní, což jsem zjistil, když jsem uslyšel volání o pomoc. Přispěchal jsem a pomohl turistce ze Slovenska v návratu na stezku a pak zpět na chatu, kde jsem byl odměněn borovičkou s hořcem a žhavým boskem. Ostatně měla totiž štěstí, že byla značně vyvinutá, což mi usnadnilo práci při vyprošťování, protože tolik nevyklouzávala. Myslím, že na pobyt v Tatrách dlouho nezapomenu.
V Tatrách jsem svoji volačku proslavil, ale vzápětí téměř upadla v zapomenutí, když vešlo ve známost mé spojení s jednou slovenskou expedicí. Toto spojení se odehrálo při Soutěžním expedičním vysílání pořádaném letos (rok 2000) CB klubem Ostrava OSCAR VICTOR. Byl jsem účastníkem později vítězné expedice Čerňava z kóty stejného jména v Hostýnských vrších ( na snímku dole Repa Rondl a Radek Hrabůvka). Tehdy službu konající operátor Ludva Hrabůvka navázal spojení se slovenskou expedicí vysílající v oblasti Banské Bystrice. Po úvodním kontaktu, když ohlásil jméno a kótu naší expedice, najednou však nebolo „očuť“. Když se to několikrát opakovalo, tak Ludva vyzval onu expedici, aby přiznala barvu, že s námi nehodlají navázat spojení z důvodu (tehdejší) právní úpravy na Slovensku, že to pochopíme. Nebolo očuť i dále. Pak jsem se ujal majku já a navázal jsem spojení svojí mateřštinou tj. slovensky. Představil jsem se volačkou Jožo Masárik z Veľkého Rovného.
A co to! Najednou bolo „očuť velmi dobre“ a spojení bylo perfektní. Jistě je doma nad mapou velmi potěšil náš lokátor Čerňavy JN89VI, který jsem jim rád a s pohnutím v srdci sdělil. Tak od té doby vešel ve známost můj umělecký pseudonym Jožko Masárik.
Zdraví Josef Rondl ze CB klubu Ostrava OSCAR VICTOR.