Evropská unie a hospodářská svoboda

Prohlašuji, že diplomovou práci na téma "Evropská unie a hospodářská svoboda" jsem vypracoval samostatně a že všechny v ní použité zdroje jsem uvedl v seznamu na jejím konci.

Poděkování:

Děkuji tímto všem, od kterých se mi při zpracování této práce dostávalo inspirace, podpory a zázemí. Především děkuji vedoucímu diplomové práce, Prof. Ing. Luďku Urbanovi, CSc., za cenné připomínky, rady a trpělivost se studentem, který má poněkud odlišné názory.

Problematika Evropské unie je pro mnohé, a zvláště pak pro státy ucházející se o vstup do EU, mezi něž patří i Česká republika, velmi aktuálním tématem. Takřka denně se EU objevuje v médiích a politikové nás přesvědčují o bezvýhradné správnosti směřování k EU. Já jsem však naneštěstí takový věčně nespokojený element, který nad vším moc přemýšlí. Vždy, když se chystám přijmout zásadní životní rozhodnutí (např. jak hlasovat v případném referendu), snažím se o co nejhlubší logickou analýzu problému s co nejmenší mírou přihlížení k tzv. veřejnému mínění. Cílem této práce by měl být právě takový můj kritický (ve smyslu hodnotící) pohled na problematiku výhodnosti případného členství České republiky v EU. Bez zbytečného zastírání musím předeslat, že hlavní problém vidím v protikladu slov a činů na straně EU. Především jde o rozpor mezi deklarovanou liberalizací na straně jedné a růstem byrokracie na straně druhé. Toto tvrzení se budu snažit níže dokázat.

Základem této práce je analýza současné hospodářské politiky v Evropské unii, a to z hlediska jejích teoretických východisek, konkrétně rozborem základních dokumentů (tzv. primární legislativy). Stěžejní částí je potom porovnání zjištěného stavu s názorem liberální teorie. Ta totiž nejdůsledněji hájí zájmy trhu, jakožto souhrnu spontánních projevů svobodné vůle miliónů lidí, která vede k uspokojování jejich nejnaléhavějších potřeb. To je podle mne žádoucí stav společnosti, kterého sice nebylo ve známé historii lidstva dosaženo, ale v obdobích, kdy se mu nějaká skupina lidí snažila přiblížit, dosahovala nejlepších výsledků v uspokojování potřeb svých členů (na rozdíl od socialistických experimentů 20. století)¹.

V závěru práce bych měl dospět k jasné představě o vlivu plánovaného rozšíření EU na hospodářskou svobodu v České republice. To bude zároveň hlavní faktor pro vytvoření si mého osobního názoru na výhodnost tohoto kroku pro obyvatele České republiky. Z hlediska osobních ambicí očekávám od práce hlubší seznámení se s procesy a vazbami v rámci hospodářské politiky, které nebývají tak často diskutovány. Zároveň bych chtěl liberalismus - směr, k němuž inklinuji - podrobit tvrdé zkoušce při konfrontaci s jinými světovými názory i hospodářsko politickou realitou.

Ačkoliv v ekonomii existuje mnoho teoretických (či ideologických) směrů (jmenujme institucionalismus, evolucionismus, komunismus, socialismus, merkantilismus, ekonomii strany nabídky, teorii veřejné volby, teorii racionálních očekávání, teorii vlastnických práv, ordoliberalismus, monetarismus, ...)² tato práce bude především o srovnání dvou z nich: intervencionismu a liberalismu. Pro prevenci velmi snadno vznikajících nedorozumění tyto dva pojmy (pro potřeby této práce) nejprve precizně vymezím. Soustředím se především na vztah obou myšlenkových proudů k trhu, který oba uznávají³ jako nejlepší systém pro fungování ekonomiky - spontánního a nenásilného mechanismu uspokojování lidských potřeb.

Důvod, proč zde "démonizuji" trh, a stavím jeho význam nad všechny ostatní pojmy moderní ekonomie, a proč předkládám ekonomickou svobodu jako základní kritérium rozhodování (např. o vstupu do EU) je prostý. Všechny ostatní mikroekonomické pojmy (nabídka, poptávka, alokace, ceny, peníze, dělba práce, ...) i makroekonomické konstrukce (národní hospodářství, produkt, zaměstnanost, cenová hladina, platební bilance, ...) a jejich stavy (elasticita, růst, pokles, akcelerace, deprese, inflace, ...) jsou buď nedílnou součástí existence trhu nebo jejím přímým důsledkem⁴. Když jsem pojem trh slyšel v hodině ekonomiky na střední škole poprvé (bylo to krátce po roce 1989), představoval jsem si pod ním prostě tržiště se zeleninou. Několik let mi trvalo pochopit jej v celé jeho abstrakci, až jsem došel k závěru, že je to v podstatě jiné jméno pro souhrn všech lidských činností, při nichž dochází k nenucené směně aktiv. Jde tedy o spontánní uspořádání lidské společnosti, v němž dochází k přirozené dělbě práce a její výsledky jsou směňovány tak, aby umožnily maximální míru uspokojení momentálních potřeb všech účastníků směny. Je to jediný mně známý systém ekonomického uspořádání společnosti, který pro svou existenci nevyžaduje iniciaci násilí, a je tedy jako jediný spravedlivý.⁵ Každá alternativa, ať již násilně regulovaný trh nebo přímo centrálně plánovaná ekonomika, neumožňuje obyvatelům daného území naplňování jejich svobodné vůle, a tedy nejefektivnější způsob uspokojování jejich jedinečných, neměřitelných, neporovnatelných a stále se měnících potřeb.

Liberální ekonomie je, dle mého přesvědčení (které se ne vždy shoduje s názory klasických liberálů), ucelený logický systém pojímající celou oblast běžně chápané ekonomie, včetně konkrétních hospodářsko politických doporučení (ač velmi specifických). Navíc však nevychází z (příliš) zjednodušených pohledů na (mezi)lidské chování (tj. trh) obecně, čímž nejen potvrzuje svou kompaktnost, ale hlavně dává důvěryhodnost svým závěrům.

Asi všichni se shodnou na tom, že liberalismus je myšlenkový směr, který hlásá svobodu. Obávám se však, že to je vše, na čem se většina hypotetických respondentů shodne. Existuje totiž, z historických i jiných důvodů, mnoho rozdílných způsobů, jakými je liberalismus vnímán. Za liberální jsou označovány směry, které hlásají sociální rovnost, stejně tak jako ty, které se opírají o politický konzervatismus. Za liberály se označují jak přívrženci rovnosti příležitostí⁶, tak zastánci radikálního libertariánství⁷. Méně informovaní lidé jsou navíc s to, plést si liberalismus s anarchismem.

Tyto nejednoznačnosti vznikají zčásti rozdílností názorů na určité otázky svobody uvnitř vlastního liberálního hnutí. Důležitým momentem je však i způsob, jakým se jiné myšlenkové směry vůči liberalismu vymezují. Např. marxismus označuje za liberální (či kapitalistické) snad vše, co neodpovídá striktním zásadám komunismu⁸ nebo alespoň socialismu.⁹ Nekomunistické je však např. i sociálně demokratické počínání levicových vlád, které je mírně řečeno tržně nekonformní. Podobně i konzervatismus zatahuje liberály, politicky řečeno, doleva. Tentokrát jde však o vymezení pozitivní v tom smyslu, že konzervativci svou intervencionistickou hospodářskou politiku presentují jako liberální.¹⁰

Cítím proto naléhavou potřebu důrazně upozornit na to, že v následujícím textu bude pojem liberalismus představovat proud označovaný jako klasický liberalismus, který čerpá především z myšlenek představitelů tzv. Rakouské školy¹¹ a vyznačuje se metodologickým subjektivismem a individualismem. Pro připomenutí uveďme, že stěžejními představiteli této školy jsou Ludwig von Mises, Friedrich A. Hayek a z modernějších např. Israel Kirzner. Neztotožňuji se však již plně např. s americkými libertariány, jako je Murray N. Rothbard. Důvodem tohoto mého odmítavého postoje jsou nejasnosti ohledně zajišťování vymahatelnosti práva v jimi navrhovaném systému (ačkoliv ta není často zajištěna ani v dnešním "právním státě").

Nyní bych rád konkrétně vymezil myšlenkový systém, který pracovně nazývám čistý ekonomický liberalismus. Zde jsou příklady jeho obecných (a přitom realistických) východisek:

Pro zjednodušení budeme dále předpokládat, že pro celou společnost existuje organizace na bázi státu (nebo pojišťovny kombinované se soukromou strážní službou)¹², která zajišťuje dodržování základních práv pro všechny členy společnosti, a to přibližně v takové míře, v jaké to činí stát dnes. Mezi základní (a jediná vynutitelná) lidská práva přitom lze počítat:

Výdaje na tuto právní ochranu by dosahovaly stejných proporcí (měřeno řekněme podílem na GDP) jako v dnešním systému. K jejich pokrytí by tedy stačila např. nepřímá daň na veškeré zboží a služby ve výši 2 %. Tímto zjednodušením se vyhneme složitým morálně-filosofickým problémům, které již nejsou polem působnosti ekonomie. Tím nechci v žádném případě říci, že nejsou zajímavé, avšak Jejich pochopení vyžaduje hlubší znalost filosofie. K jejímu studiu jsem zatím neměl mnoho příležitostí, a proto si ještě nedokáži udělat stabilní a podložený názor na podstatu rozporů mezi oběma křídly liberálů v této oblasti. Za reprezentanty těchto křídel mohou být jmenování např. M. N. Rothbard¹³ na straně jedné, a Jiří Kinkor¹⁴ na straně druhé.

Uspokojovat lidské potřeby v civilizované společnosti (tj. takové, která není postavena na násilí) je možné až po nabytí (vlastnických) práv k příslušným prostředkům uspokojení těchto potřeb. Vlastnická práva lze přitom legálně nabýt jen těmito třemi způsoby:

Pokud je pro některé lidí výhodnější získávat část prostředků k uspokojování svých potřeb směnou než individuální výrobou, vzniká trh. Ten je vnějším projevem svobodné vůle (při donucení nejde o trh, ale o násilí)¹⁵ dvou jedinců zvýšit svůj užitek (v nejširším smyslu tohoto slova) změnou vlastnických práv k určitým věcem. Tento mechanismus funguje stejně při směně dvou jedinců "primitivních" kultur, dvou jedinců "vyspělých" kultur i při interkulturálních obchodech (pokud ovšem žádná ze stran nepoužívá násilí nebo výhrůžek jeho použití). Stejně tento mechanismus platí i při směně mezi "nicotným" občánkem velkoměsta a "mocnou" korporací provozující hypermarket. Vždy jde totiž o dobrovolnost, při snaze o maximalizaci subjektivního, neměřitelného a interpersonálně neporovnatelného užitku, který vzniká porovnáním momentálně pociťovaných potřeb s dostupnými informacemi o disponibilnosti vzácných zdrojů potřebných k uspokojení těchto potřeb. Z výše uvedeného navíc vyplývá, že soukromé vlastnictví je nutnou podmínkou existence trhu.

Pod tímto pojmem (stejně jako v případě předcházejícím) si různí ekonomové představují velmi odlišné přístupy. Obecně lze za intervencionistickou označit jakoukoli hospodářskou politiku, která páchá státní zásahy do tržní ekonomiky.¹⁶ Významným myšlenkovým zdrojem těchto přístupů je bezesporu učení J. M. Keynese a jeho následovníků, klasický americký institucionalismus nebo třeba francouzský strukturalismus.¹⁷ Z důvodu čistoty přístupu k liberalismu, však bude v této práci za intervencionistický považován i "liberální" konzervatismus založený na moderní neoklasické makroekonomii (včetně např. monetarismu, ekonomie strany nabídky či ordoliberalismu). Předmětem zájmu zde naopak nebudou teorie centrálního plánování, mezi něž patří všechny odrůdy socialismu a komunismus. Obecně by se tedy dalo shrnout, že intervencionismem budou v této práci rozuměny všechny hospodářské politiky vycházející z názorových proudů, které sice uznávají aktivní úlohu trhu, ale považují za nezbytné jej v určité (byť malé) míře doplnit regulací ze strany státu.

Mohlo by se zdát, že tolik rozdílných přístupů nemůže mít společné rysy, které by mne opravňovaly zařadit je do jedné skupiny. Já se domnívám, že hlavními společnými znaky těchto směrů jsou kolektivismus, myšlenková nekonzistentnost a u většiny též přílišné zjednodušování reality. To jsou však rysy velmi důležité (nejen) pro tuto práci. Podrobněji proto nyní rozeberu dopady těchto charakteristik na svobodné trhy a tím i mé výhrady vůči nim a tedy i vůči myšlenkovým směrům s nimi operujícím.

Začnu od mé poslední výtky - přílišného zjednodušení reality. Toto se při zkoumání ekonomiky projevuje přijímáním různých předpokladů v jednotlivých teoretických modelech. Na "dokonale konkurenčním" trhu se tak můžeme setkat s předpokladem dokonalé informovanosti.¹⁸ Při zkoumání trhů výrobních faktorů se zase většinou vychází z předpokladu homogenní (a někdy i substituovatelné) práce, půdy a kapitálu.¹⁹ Na trzích obecně se pak pomocí jiného modelu dospěje k jednotné ceně daného statku a dílčí nebo dokonce celkové rovnováze.²⁰ Těmito předpoklady a závěry se však dané modely, a tedy i myšlenkové směry na nich stavící, odsunují pryč z reality života jedinečných živých nedokonale informovaných lidských bytostí, které se snaží uspokojovat své nejnaléhavější potřeby a jejichž nehomogenní práce není ve výrobě škrtnutím manažerova pera substituovatelná za půdu či kapitál. Únik z reality daný příkladem výše jmenovaných předpokladů mi připadá natolik závažný, že výsledky zkoumání těchto směrů, ač třeba dosažené logickým postupem, jsou použitelné pouze pro onen nereálný svět. Připadá mi to stejné, jako kdyby letečtí inženýři při návrzích letadel abstrahovali od gravitace a atmosféry a potom se divili, že jejich výtvory nelétají.

Pokud jde o myšlenkovou nekonzistentnost je k dispozici příkladů celá řada a většinou přitom souvisejí s kolektivistickým charakterem intervencionistických teorií. Často stačí srovnat mikroekonomickou a makroekonomickou část mainstreamových učebnic ekonomie. Zde je do očí bijící příklad z pera profesora Samuelsona: "Nejdramatičtějším příkladem důležitosti tržní ekonomiky ... je vývoj v západním Německu po 2. světové válce. V roce 1947 klesla výroba a spotřeba na velmi nízkou úroveň. ... Trhy byly zmrzačeny řízením cen a všezahrnující státní regulací. ... V roce 1948 vláda ... obnovila efektivní fungování tržního mechanismu. Výroba a spotřeba velmi brzy výrazně vzrostly: otázky co, jak a pro koho byly znovu řešeny prostřednictvím trhů a cen. Lidé to nazvali 'hospodářským zázrakem' ... Je třeba zdůraznit, že trhy neustále konají podobné zázraky všude kolem nás ..."²¹ O několik (set) stran dále se pak můžeme dočíst: "Konkurenční trhy jsou zdatné zejména při řešení problémů co a jak ... Ale trhy nemají žádný zvláštní talent k nalézání nejlepšího řešení otázky pro koho. Nejefektivnější ekonomika na světě může vytvářet takové rozdělování mezd a majetku, které by neuspokojilo ani nejhorlivějšího zastánce volných trhů."²² Toto celé je dále zajímavé ve srovnání s definicí pozitivní ekonomie: "Neexistuje prostě žádná správná nebo nesprávná odpověď na otázku, jak vysoká by měla být inflace, zda by měla společnost pomáhat chudým, ... Tyto otázky řeší politická rozhodnutí, nikoli ekonomická věda."²³

Zbývá dokázat mé obvinění intervencionistických teorií z kolektivismu. Myslím, že to bude vcelku snadné, neboť již význam slova "intervencionismus" (zasahování) evokuje činnost usilující o změnu svobodného individuálního rozhodnutí v souladu s názorem jiných jedinců o uspořádání společnosti. Lepší důkaz než lingvistická analýza však myslím podají slova vyřčená představiteli těchto směrů. Zde je několik příkladů:

Jsem si vědom toho, že část neshod mezi liberalismem a intervencionismem je dána rozdílným výkladem stejných termínů. Pokusím se tedy nyní převést alespoň ty nejdůležitější pojmy do společného jazyka. Zvolím přitom ten, který je mi bližší (zvláště díky své konzistentnosti a logice), tedy liberální.

Myšlenka integrace Evropy je zajisté velmi stará. Některé historické zdroje nám dávají vytušit podobné snahy již od dob středověku. Svým, ač velmi agresivním způsobem, se o její sjednocení pokusil např. i fašismus.³⁹ Objektem zájmu této práce je však demokratická integrace započatá po 2. světové válce. Jejími předzvěsty byly např. výzva W. Churchilla z roku 1946 k založení Spojených států evropských.⁴⁰ Dalším faktorem povzbuzujícím integrační nálady byl jistě i Marshallův plán poválečné obnovy Evropy.⁴¹ Za přímého předchůdce je však obecně považována až Schumanova deklarace z roku 1950.⁴²

Oficiální kroky, které později přímo vedly k dnešní Evropské unii, započaly v dubnu 1951 v Paříži. Tehdy přijala mezivládní konference Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli (ESUO) s platností 50 let. Společenství vzniklo k 1. červenci 1952 a jeho členy byly Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko. Cílem ESUO byla koordinace rozvoje odvětví těžby uhlí a zpracování oceli, což byly v té době převažující odvětví ekonomik všech signatářských zemí. Vedle ekonomických cílů si zúčastněné státy od smlouvy slibovaly také prevenci další (světové) války, jejíž nemožnost měla být dána vzájemnou provázaností ekonomik členských států.

Jsem si vědom toho, že tento dokument vznikal ve specifických historických podmínkách, a proto používal nástroje nestandardní pro běžnou hospodářskou politiku. Přesto, a bez ohledu na skutečnost, že platnost této smlouvy zanedlouho skončí, si nyní dovolím poukázat na některé její negativní dopady pro hospodářskou svobodu.

Článek 3, písmeno f: Orgány společenství budou ... ve společném zájmu ... zajišťovat dodržování spravedlivých limitů vývozních cen.

Zde je jasně vidět snaha o cenovou regulaci. Tato praktika je jednoznačně odmítána nejen liberály, ale i drtivou většinou mainstreamových ekonomů. Jako příklad takového liberalismem nenakaženého kritika uveďme opět profesora Samuelsona: "Vlády ovlivňují cenu ... též stanovováním maximálních stropů nebo minimálních úrovní, které brání fungování ... trhů. Nabízené množství se již nemusí rovnat objemu poptávky... Výsledkem jsou deformace a neefektivnost."⁴⁴

Článek 4, písmeno b: Se společným trhem ... uznávají se za neslučitelné a v důsledku toho podle této smlouvy ... za zrušené a zakázané ... opatření nebo praktiky, které vedou k diskriminaci mezi výrobci, mezi kupujícími nebo mezi uživateli, zejména pokud jde o ceny nebo dodací podmínky, nebo dopravní tarify a podmínky, jakož i opatření a praktiky, které zasahují do svobodné volby dodavatele.

Z tohoto článku je vidět typická snaha o přizpůsobení struktury reálného trhu nereálným předpokladům neoklasické ekonomie (tedy tzv. dokonalé konkurenci). Tomuto tématu se budu podrobněji věnovat v subkapitole 4.7.

Integrace dále pokračovala jednáním druhé mezivládní konference v letech 1955 až 1957. Jejím vyústěním bylo přijetí dvou dokumentů: Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství (EHS) a Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii (Euratom). Signatáři těchto tzv. "Římských smluv" bylo v březnu 1957 týchž šest států, které se účastnily ESUO. Od 1. ledna 1958, kdy vstoupily Římské smlouvy v platnost, tak v západní Evropě existovala tři společenství složená vždy z týchž šesti zemí. Z organizačně právního hlediska by se dalo říci, že šlo o jakási siamská trojčata, neboť některé orgány měla společná (Parlamentní shromáždění, Soudní dvůr) jiné orgány mělo každé společenství vlastní (Komise).⁴⁶

Nyní se pokusím charakterizovat dopady Smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství na svobodné trhy.

Článek 2: Úkolem Společenství je ... podporovat ... nepřetržitý a vyrovnaný hospodářský růst ...

Klasický problém hospodářského růstu je pro liberály příkladem vnášení morálních soudů do jinak hodnotově neutrální ekonomické vědy. Pro individualistický myšlenkový směr je totiž nepřijatelný agregátní pohled na ekonomické dění. Odmítají proto i agregované veličiny typu GDP, které právě k onomu měření růstu slouží. Argumentace liberálů je prostá. Vedle oficiálních, měřitelných a ekonomií hlavních proudů popsaných transakcí dochází v ekonomice k mnoha dalším statisticky nezjistitelným dějům, které mohou být pro mnohé účastníky trhu ještě významnější (a to nejen v pozitivním slova smyslu) než ty měřitelné.⁴⁷ Nemá potom smysl usuzovat na vývoj určité skupiny jednotlivců jen podle toho, jak se vyvíjela určitá měřitelná část jejich vzájemných tržních směn. Typickým příkladem může být autonehoda, která má pozitivní dopad na GDP, neboť vzrostou výkony lékařských služeb a musí se vyrobit nové auto. Těžko lze ale předpokládat, že by vedla ke zvýšení (individuálního a interpersonálně nesrovnatelného) užitku účastníků této nehody a příbuzných obětí. Chápeme-li trh jako přirozený systém svobodné směny vedoucí k nejlepšímu známému způsobu uspokojování nejnaléhavějších potřeb účastníků, potom růst jejich užitku je zaručen již samotným tímto systémem a žádná státní organizace, která by jej zajišťovala, není nutná. Jelikož navíc preference účastníků trhu nejsou známy (a nejsou ani zjistitelné jinak než jejich projevením se při svobodné směně)⁴⁸, nemůže ke zvýšení jejich užitku cílevědomě a plánovitě přispět žádná třetí osoba. Dle liberálů je tedy nejlepší cestou k růstu (ve smyslu možností a kvalit uspokojování lidských potřeb) odstranění bariér svobodného obchodu, které si EHS stanovuje v jiných článcích Smlouvy.⁴⁹

Článek 39, odstavec 1: Cílem společné zemědělské politiky je: ... b) zajistit ... slušnou životní úroveň zemědělského obyvatelstva, zejména zvýšit individuální příjmy osob pracujících v zemědělství; ... e) zajistit přiměřené ceny zboží dodávaného spotřebitelům.

Písmeno b) slibuje zajištění slušné životní úrovně zvýšením příjmů. Toho lze dosáhnout buď dotacemi (těm se budu věnovat dále) nebo regulací cen. K cenové regulaci otevřeně nabádá i písmeno e).⁵⁰

Článek 40, odstavec 2: Aby bylo dosaženo cílů stanovených v článku 39, bude zřízena společná organizace zemědělských trhů. Tato organizace bude mít jednu z následujících forem ... b) povinná koordinace různých prodejních organizací v jednotlivých státech;

Již samotné slovní spojení "povinná koordinace" jasně dokazuje násilný, pro liberální ekonomii zcela nepřijatelný, zásah do tržních struktur.⁵¹

Článek 46: Jestliže je v některém členském státě určitý výrobek předmětem vnitrostátní organizace trhu nebo jakékoli vnitřní úpravy se stejným účinkem, které v soutěži ovlivňují podobnou výrobu v jiném členském státě, ustanoví členské státy vyrovnávací dávku na dovoz tohoto výrobku.

Tento článek je typickým příkladem základu bludného kruhu regulací. Namísto aby byla vyvinuta aktivita k odstranění existující regulace (která je zde správně vnímána jako negativum) v jednom ze členských států, je povoleno regulovat (nyní jako by už nešlo o škodlivý jev) i v ostatních státech Unie. Myslím, že toto mohl být začátek dnešní neudržitelné⁵² dotační politiky v zemědělství.

Článek 49: Ihned po vstoupení této smlouvy v platnost určí Rada na návrh Komise ... opatření nezbytná k postupnému uskutečnění volného pohybu pracovních sil ... zejména tím, že ... d) zřídí vhodný aparát k propojení nabídky a poptávky na trhu pracovních sil a usnadnění jejich vyrovnávání tak, aby se předcházelo vážnému ohrožení životní úrovně a zaměstnanosti v různých oblastech a odvětvích.

Aktivní politika zaměstnanosti je typickým příkladem arogantního přístupu státu k trhu, kde stát předstírá, že je schopen nejen říci, co je pro trh horší, a co lepší, ale ještě zařídit věci tak, aby nastala ta varianta, o které předpokládá, že je lepší pro všechny. To je však dle výše uvedené realistické definice trhu nemožné. Nedovedu si představit, jak by stát se sebevětším úřednickým aparátem dovedl předpovědět preference miliónů lidí, kteří představují tržní poptávku. Jak by mohl stát předpovědět, kolik pracovních sil budou ochotni a schopni zaměstnat podnikatelé, tedy lidé snažící se co nejefektivnější kombinací zdrojů uspokojit přání co nejširší skupiny spotřebitelů tak, aby z toho měli sami prospěch.

Stejně tak nerozumím tomu, proč by se měla "podporovat" upadající odvětví. Pokud chápu správně pojem upadající odvětví, je jeho příkladem např. výroba mechanických psacích strojů. Toto odvětví snižuje výrobu, neboť klesla poptávka po daných produktech. Ta poklesla proto, že se od určitého období začalo větší množství svobodných lidí svobodně rozhodovat pro nákup jiných výrobků (např. elektronických psacích strojů nebo počítačů). Potom nevidím žádný rozumný důvod k tomu, aby vláda (nebo nadnárodní autorita) z daní vybraných na tzv. společné zájmy financovala výrobu něčeho (mechanických psacích strojů), o čem se lidé svobodně rozhodli, že to nechtějí. Kdyby tato iracionální politika byla důsledně aplikována v dřívějších dobách, pravděpodobně by nikdy nedošlo k rozvoji automobilismu, neboť silná lobby odborářů výrobců žebřiňáků by jistě prosadila nesnesitelné zdanění továren pana Forda a vysoké dotace ve svůj prospěch.

Podobně je tomu i s problematikou regionů. Rozhodne-li se nějaký soukromý investor ke stavbě továrny např. poblíž krajského města, je to asi proto, že tam je dostupná infrastruktura a kvalifikovaní lidé. Proč by se tedy měly od všech občanů vybírat peníze na to, aby daný investor postavil tuto továrnu někde v horách, kde žijí lidé, kterým zaměstnání nestojí za to, aby se do města přestěhovali nebo tam dojížděli.

Článek 55: Ustanovení této kapitoly se nevztahují ... na povolání, která jsou ... spojena ... s výkonem veřejné moci.

Opět jde o ukázkový příklad jakéhosi zoufalého pokusu o kompromis, jehož racionalita mi uniká. Nacionalisté by se patrně bránili formulacemi typu "Přece nebudeme na tak významných místech zaměstnávat cizince." Já si ale nejsem jistý, že úřednice přijímající žádosti o sociální dávky by mne na životě mohla ohrozit více než pekař nebo zaměstnanec soukromé vodárenské společnosti. Jediný rozdíl lze najít v tom, že výkonná moc je představitelem monopolisty na násilí - státu. Nemění to však nic na mém pocitu, že se to v Evropské unii se skutečným volným pohybem osob nemyslí vážně. Spíše jde o "volný pohyb pracovních sil" v odvětvích, u nichž to není zakázáno. A to je přesně příklad toho, co jsem naznačoval v úvodu této práce - Evropská unie překrucuje ideály svobody a do praxe uvádí jen jakési polovičaté hybridy, které jsou pravděpodobně spíše výsledkem politických kompromisů než seriózních snah o nastolení svobodného tržního prostředí.

Článek 56, odstavec 1: Ustanovení této kapitoly a opatření učiněné na jejich základě nevylučují použitelnost právních a správních předpisů, které stanoví zvláštní režim pro cizí příslušníky ...

Tento článek je nejen potvrzením mých výše zmíněných úvah o neupřímnosti deklarovaného svobodného pohybu osob, ale i jako smutným příkladem státní xenofobie, který jde přesně proti duchu mezinárodní spolupráce a respektu. Nemám k dispozici žádný prováděcí právní předpis, na němž bych mohl iracionalitu tohoto článku prakticky ukázat. Lze však myslím reálně předpokládat, že je uplatňován na omezování svobodné směny mezi "tuzemskými" prodejci a "zahraničními" zákazníky. V tom případě, ať již jde o zboží jakéhokoli druhu, je těžko pochopitelné, proč by nemělo být prodáváno všem (případně jeho prodej všem zakázán).

Článek 73, odstavec 1: V případě, že pohyby kapitálu vyvolávají poruchy v působení kapitálového trhu v některém členském státě, zmocní Komise po vyslechnutí Měnového výboru tento stát, aby v oblasti pohybu kapitálu učinil ochranná opatření, jejichž podmínky a způsoby Komise určí.

U tohoto článku je zarážející především fakt, že vůbec není definováno, co je to "porucha v působení kapitálového trhu". Obecně si pod tímto pojmem představuji prudký pokles nějakých ukazatelů (např. burzovních indexů) finančního resp. kapitálového trhu. Takový pokles většinou přichází s odlivem (zahraničních) investic, a naopak s jejich přílivem indexy rostou. To je ale myslím zcela funkcionální záležitost, neboť právě proto ty indexy existují. Pokud však má "svobodný" systém učinit "ochranná opatření" vždy, když se indexy pohnou směrem dolů, potom nejde o svobodný systém, ale o systém jednosměrný - zaměřený jen na příliv kapitálu a bránící jeho odlivu. To je ale totéž jako vyhlásit absolutní svobodu pohybu a v okamžiku, kdy začne ze země více lidí odcházet, než do ní přicházet, najednou hranice zavřít.

Článek 77: S touto smlouvou nejsou v rozporu podpory, které vyplývají z potřeby koordinovat dopravu nebo které odpovídají náhradě za určitá plnění související se závazky vyplývajícími z pojmu veřejné služby.

Tento článek reprezentuje dvojí deformaci trhu způsobenou státním zásahem. Pokud mu dobře rozumím, snaží se umožnit dotace na veřejnou hromadnou dopravu. Vychází tedy z často ventilovaného názoru, že v případě hromadné dopravy a celé železnice trh tzv. selhává, neboť preferuje neekologickou individuální dopravu. Trh však neselhává, a to nejen proto, že jako abstraktní sumarizace množiny dobrovolně uskutečněných transakcí mezi jednotlivci, toho ani není schopen. Trh (zde ve smyslu rozhodování lidí o tom, jaký typ dopravy použít) se řídí cenami (srovnávání omezených zdrojů s osobními preferencemi) a dochází logicky k výběru varianty dosahující stejných přínosů s nižšími náklady, což je často doprava silniční. Dříve než zavádět novou regulaci trhu (např. dotace ekologičtějším přepravcům) by bylo vhodnější zjistit, co je příčinou stávajícího stavu. Já jsem tak učinil a došel k závěru, že příčinou je jiná státní regulace v oblasti dopravy - monopol na silnice. Přesněji řečeno to, že stát z daní vybraných od všech občanů staví a udržuje neskutečně nákladnou síť silnic, které zdarma (s výjimkou jistých zanedbatelných poplatků za dálnice) poskytuje všem motoristům.

Nelze se potom divit, že se spotřebitel rozhodne pro levnější variantu, kterou mu samotný stát tak velkoryse dotuje. Na připravované stavbě dálnice D 47 a na mnoha jiných projektech již zrealizovaných v zemích Evropské unie je vidět, že tento stav je nadále neudržitelný. Teprve až bude zpoplatněno používání všech silnic (třeba formou různých silničních známek v kombinaci s klasickým mýtným), vyplatí se používat hromadnou dopravu více než individuální a železniční více než silniční.

Článek 79, odstavec 1: ... musí být v dopravě uvnitř Společenství zrušena veškerá diskriminace, která se projevuje v tom, že dopravce uplatňuje na totéž zboží dopravované za stejných okolností ceny a dopravní podmínky odlišné z důvodu země původu nebo určení dopravovaného zboží.

Názor, který nyní vyslovím, se možná bude zdát na první pohled jako protiřečení si ve všem, co jsem dosud napsal. Chci se totiž přimluvit za právo na diskriminaci. V žádném případě zde ale nechci obhajovat rasistickou či jakoukoli jinou formu nevyprovokovaných násilných aktů vůči příslušníkům jakékoli skupiny lidí či jednotlivci. Jen se domnívám, že by měl mít majitel nákladního automobilu právo určovat si kdy, co, kam, jak a za kolik bude ochoten odvézt. Článek 79 se však snaží zasahovat do cenové tvorby (což je vždy špatný přístup)⁵³, ačkoli mohla být původní myšlenka vedena dobrými úmysly (jimiž ostatně bývá podle prof. Hayeka často dlážděna cesta do pekel). Lékaři prý kdysi poskytovali ošetření méně majetným pacientům s výraznou slevou a vzniklou ztrátu kompenzovali vyššími (křížovými) cenami u majetnějších klientů. Myslím, že podobný sociální rozměr mívá i přepravné za potraviny diferencované podle toho, zda jde o zásilku pro supermarket nebo o humanitární pomoc.

Článek 80, odstavec 1: Počínajíc druhou etapou je v dopravě uvnitř Společenství zakázáno uplatňovat takové ceny a podmínky stanovené některým členským státem, které jakýmkoli způsobem podporují nebo chrání jeden nebo několik podnikatelských subjektů nebo oborů, ledaže by Komise k tomu dala zmocnění.

Tento článek zde zmiňuji pouze jako jednu z ukázek toho, jak se Komise aktivně zapojuje do regulací trhu, což musí vést zákonitě jen k byrokratizaci a lobbingu. Navíc má jít patrně o druhá zadní vrátka pro dotace veřejné hromadné dopravy, kterou by bylo možné řešit (jak naznačuji výše) privatizací nebo zpoplatněním užívání silnic.

Článek 103, odstavec 1: Členské státy považují svou politiku, která se vztahuje k vývoji hospodářské konjunktury, za otázku společného zájmu.

Jak jsem již zmínil při kritice makroekonomických agregátů,⁵⁵ liberálům je cizí hodnotit určitou skupinu lidí sčítáním nebo srovnáváním nějakých numerických údajů. Nepřipadá jim správné hodnotit např. 10 miliónů lidí žijících v České republice podle toho, že se mění určitá statistická veličina (např. GDP), která obsahuje jen oficiálně podchycený zlomek měřitelné části všech provedených transakcí. Mnohem větší váhu (ve smyslu schopnosti uspokojovat nejnaléhavější potřeby lidí) mohou být transakce neměřitelné, související např. s rozvojem lidského kapitálu. Slepé sledování určitého výseku lidských činností a jejich preferování před vším, co státní statistika nedokáže zachytit, může vést jedině k degradaci oněch neměřitelných, často velmi lidských, hodnot. Problematika měření GDP je patrná např. v systému národních účtů⁵⁶, které si musejí u tzv. netržní produkce pomáhat konstrukcemi typu oceňování v nákladech výrobních činitelů, odhady apod.

To už vůbec neuvažuji výše zmíněný free software, jehož oficiální tržní cena je rovna 0, a tudíž do GDP vůbec nevstupuje, ačkoli milionům lidí pomáhá uspokojovat jejich potřeby stejně efektivně jako software komerční. Když už mluvím o statistikách a počítačových programech, nemohu si odpustit zmínku o zaslepených snahách dosáhnout nejlepšího průměru. Za jeden z alternativních ukazatelů vyspělosti ekonomik se někdy udává odhad podílu nelegálně používaných programů v té které zemi. Za vzor jsou přitom dávány Spojené státy americké s "pouhými" přibližně 25 %. Osobně nepovažuji trh, na němž po každé třetí transakci dochází k jedné krádeži za nic vzorového. Vnímám jej spíše jako odstrašující příklad totálního selhání státu v oblasti zajišťování práv těch, jejichž licenční podmínky jsou masově porušovány. Většina vlád naopak ještě tím, že sama komerční produkty bezohledným způsobem používá⁵⁷, čímž nutí k jejich používání i občany, kteří na ně ne vždy musí mít.⁵⁸ Kdyby místo toho vlády používaly free software⁵⁹, nejen, že by ušetřily peníze daňových poplatníků, ale zvýšily by též bezpečnost svých informačních systémů⁶⁰ a snížily hospodářskou kriminalitu v zemi. Dále by tím snížily inflaci⁶¹ a podíl velkých korporací na trhu (ke kterému nejdříve významnou měrou samy přispěly a pak se jej tragikomicky snažily kriminalizovat). V neposlední řadě by přispěly ke skutečné lidské solidaritě založené na dobrovolném bezplatném poskytování svých produktů ze strany programátorů všem zainteresovaným uživatelům.

Článek 104: Každý členský stát sleduje hospodářskou politiku nutnou k zajištění rovnováhy své celkové platební bilance a k udržení důvěry ve svou měnu, přičemž pečuje o zajištění vysokého stupně zaměstnanosti a stability cenové hladiny.

Na tomto článku liberálové nesouhlasí především s instrumentem platební bilance.⁶² Nevidí totiž rozdíl v tom, zda dochází ke svobodné směně zboží za peníze mezi dvěma občany jednoho státu nebo mezi občany různých států. Smyslem trhu a ekonomického systému vůbec je přece to, aby lidé svobodnou směnou dosahovali zvyšování svého užitku. Je-li směna skutečně svobodná, tedy i dobrovolná, zvýšil se užitek u obou stran směny. Postihování občanů zdaněním zvaným clo za to, že se zúčastnili směny peníze za jablko místo jablko za peníze, vypadá jako středověký merkantilismus.⁶³

Druhou výtkou je samozřejmě úzkostlivá péče o hodnoty makroekonomických agregátů (zaměstnanost a cenová hladina). Stabilita měny by měla být podle liberálů samozřejmostí, kterou by zajišťovala konkurence emisních bank.⁶⁴ O zaměstnanosti jsem se sice zmiňoval již v souvislosti s článkem 49, ale rád bych k tomu ještě něco málo přidal. Na trhu práce jde vlastně jen o prodej jistého druhu služby, a proto nevidím rozdíl mezi např. soukromou trafikantkou a pokladní Českých drah. Nechápu tedy, proč by měl stát zajišťovat odbyt služeb kterékoli z nich. Myslím, že obě se svobodně rozhodli, zda budou své služby prodávat přímo zákazníkům (s výdělkem v podobě zisku rozpočítaného na jednotlivé kusy zboží) nebo zprostředkovaně (tedy přes zaměstnavatele a za mzdu). Rozdíl je jen v tom, že trafikantka uzavírá smlouvu s každým zákazníkem, kdežto pokladní jen se zaměstnavatelem. To ale pořád není důvod k nucení kteroukoli ze stran, aby do pracovní smlouvy musela zahrnout ustanovení, s nimiž nesouhlasí (např. trvání na dobu neurčitou), nebo zvýhodňovat jeden z popsaných způsobů prodeje výsledků své práce.

Článek 119: Každý členský stát zajistí v průběhu prvé etapy uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou práci a bude ji nadále udržovat.

Vskutku nejsem ani v nejmenším zaměřen proti ženám, ba právě naopak. Kdybych byl podnikatelem, pravděpodobně bych je zaměstnával přednostně a za odvedenou práci bych je odměňoval přinejmenším stejně jako muže. Liberál však nemůže souhlasit s tím, aby podnikatelům, tedy nositelům nejmocnější hybné síly ekonomiky⁶⁵, těm, kteří objevují existenci něčeho dosud netušeného⁶⁶, byla brána svoboda rozhodnout, co učiní se svým majetkem. Proč by např. italská podnikatelka - majitelka ovocného sadu - měla platit stejnou mzdu za česání ovoce italskému zaměstnanci a české studentce, která vykonává v rámci brigády stejný druh práce se srovnatelnými výsledky? Nebo naopak, proč by skotský farmář měl skotské zaměstnankyni vyplácet tak nízkou mzdu, na jaké se dohodl s českým studentem? Zmíněný článek nemá tedy nic společného s nějakým odstraňováním "bezpráví", jak se na první pohled tváří. Spíše jde o další rafinovaný pokus propašovat do právního řádu "svobodné" Evropy komunistické rovnostářské praktiky, a to prostřednictvím regulace cen, jejichž destruktivností vůči skutečně svobodnému trhu jsem se zabýval výše v tomto textu.⁶⁷

Článek 123: Aby možnosti zaměstnávání pracovních sil ve společném trhu byly rozšířeny a přispělo se tak ke zvyšování životní úrovně, zřizuje se v rámci ustanovení dále uvedených Evropský sociální fond, ...

Často máme možnost sledovat zpravodajství, v němž např. francouzská pobřežní hlídka nečinně přihlíží, kterak se v moři topí desítky afrických černochů, snažících se spáchat zločin, který je ve "světle" evropské "sociální" politiky neospravedlnitelný - nabízet na prodej svou levnou pracovní sílu. Ti, kteří strastiplnou cestu přes Středozemní moře nějakým zázrakem přežijí, jsou poté internováni v nějaké budově v Paříži a až se za peníze vybrané od francouzských občanů sežene letadlo jsou luxusně přepraveni zpět do afrických pouští.⁶⁸ Podobné scény lze samozřejmě vidět i na česko-německé hranici, trajektech na Britské ostrovy,⁶⁹ a mnoha dalších místech Evropy. Nemohu se proto ubránit dojmu, že aby možnosti zaměstnávání pracovních sil ve společném trhu byly rozšířeny, a přispělo se tak ke zvyšování životní úrovně, není třeba něco zřizovat, ale spíše rušit! A to konkrétně imigrační úřady, které násilím brání dobrovolnému uzavírání pracovních smluv mezi podnikateli v členských zemích Evropské unie a lidmi, kteří od vlády nedostali povolení ke vstupu na soukromý pozemek tohoto podnikatele.⁷⁰ Vždyť co jiného, než levná pracovní síla by mohlo zajistit přiměřené ceny zboží dodávaného spotřebitelům?⁷¹ Co jiného lze považovat za zvyšování životní úrovně než to, že chudý afričan nasytí z peněz získaných ve Francii výměnou za svou poctivou práci své hladem umírající děti?

Není snad flagrantnějšího příkladu zneužití státní moci lobbistickými skupinami. Těm, ať už jsou to odboráři, francouzští přepravci či nečestní podnikatelé, se podařilo do Římské smlouvy vpravit zvrácenou logiku, že ze "sociálního" pohledu je důležitější, kolik barevných televizorů má doma evropský dělník, než kolik dětí levného afrického zájemce o dané pracovní místo zemře hlady.

V dané souvislosti nelze neuvést ještě jednu velmi se nabízející myšlenku. Rázně přitom předesílám, že tím nemám ani v tom nejmenším úmyslu obhajovat, omlouvat či schvalovat jakékoli násilí, ale pokusit se předložit jednu z možností jeho vysvětlení. Daná myšlenka zní: Lze se divit tomu, že za podmínek budované nedobytné a silou chráněné "sociální" pevnosti Evropa⁷² vzniká v méně rozvinutých zemích odpor k vyspělému Západu, který může vyvrcholit např. bezprecedentními atentáty, jakých jsme byli svědky 11. září 2001? Já se domnívám, že právě v článku 123 nastiňovaná asociální sociální politika je převelmi významnou příčinou zvětšujícího se rozdílu životní úrovně mezi Západem a Východem, resp. bohatým Severem a chudým Jihem.

Článek 125, odstavec 1: Na žádost členského státu uhradí Fond ... 50 % výdajů ... za účelem: a) zajištění nového produktivního zaměstnání pracovníkům odborným přeškolením, příspěvkem na přesídlení; b) poskytování pomoci pracovníkům, jejichž zaměstnání je úzce nebo zčásti omezeno nebo dočasně přerušeno v důsledku konverze podniku na jinou činnost, aby jim bylo umožněno udržet stejnou úroveň mezd do doby, kdy budou znovu plně zaměstnáni.

Pokud bych chtěl vyjádřit svůj názor na toto ustanovení, musel bych se opakovat.⁷³ Stručně řečeno je nejasné, jaký vidí EU rozdíl v sociální potřebnosti mezi např. soukromou prodavačkou květin a zaměstnankyní botanického podniku, která prodává výpěstky své firmy v podobném stánku. Proč by zmíněné podpory na rekvalifikaci a přestěhování neměly být poskytovány i soukromým podnikatelům, kterým se přestane v jejich oboru náhle dařit? Myslím, že obě skupiny jsou si rovnocenné, a zároveň jsem přesvědčen, že státní či jakákoli jiná nedobrovolná⁷⁴ podpora by neměla být poskytována ani jedné z nich, ani žádné jiné. Jde o jednoznačně škodlivý zásah do tržního mechanismu, který pod pohrůžkou násilí odebírá majetek těm, kteří úspěšně uspokojovali potřeby jiných lidí, aby je neefektivně přerozdělil mezi různé nátlakové skupiny. Zcela nesmyslné rozlišování mezi dělníky a soukromými podnikateli navíc nepříjemně zavání třídním dělením společnosti v Marxově stylu.⁷⁵

Článek 130: Úkolem Evropské investiční banky je přispívat k tomu, aby se společný trh vyváženě a nerušeně rozvíjel ... Za tím účelem usnadňuje ... financování ... : a) projektů rozvoje méně rozvinutých oblastí; b) projektů modernizace nebo konverze podniků anebo rozvinutí nových činností potřebných k postupnému zavedení společného trhu ...; c) projektů společného zájmu pro více členských států ...

Opět jeden článek plný rozporů. Vůbec z něj např. není jasné, co, jak a proč by mělo být na trhu vyvážené. Další vnitřní rozpor je pak v tom, že zde zakládaná organizace má regulací trhu přispívat k jeho nerušenosti. Toho by podle mého názoru dosáhla nejlépe tím, že by jej sama nerušila, tedy nesnažila se nahradit jeho spontánní mechanismy svým násilným působením s nejasnými cíli. Hlavní výhrady má ale liberalismus samozřejmě k jednotlivým cílům EIB:

a) Zde bych mohl jmenovat mnohé již výše zmíněné výhrady. Např. zpochybnění GDP jako nástroje pro měření všestranného rozvoje regionu.⁷⁶ Slepá snaha o zvyšování GDP regionu za každou cenu mívá zničující dopady na životní prostředí či jiné neměřitelné hodnoty kvality lidského života, které GDP nebere v potaz. Dále je zde faktor soukromého vlastnictví. Jednak nemůže nikdo nutit soukromé investory co (např. který pozemek) si za své peníze koupí. A za druhé, obyvatel "méně rozvinuté oblasti" je legitimním vlastníkem jeho rodinného domu a nikdo mu v principu nebrání jej prodat a koupit si jiný prostředek pro bydlení v oblasti, která mu více vyhovuje.⁷⁷ Jinak je tomu však v případě, kdy existuje státní bytová politika, daně z převodu nemovitostí a jiné zábrany svobodného trhu v této oblasti. Dále může působit citový faktor - tedy že dotyčný je k danému regionu a jeho obyvatelům citově poután. Potom je ovšem jeho rozhodnutí zůstat dobrovolné a vychází prostě z toho, že varianta zůstat je pro něj v žebříčku preferencí výše, než varianta odejít. Nekvantifikovatelné náklady tedy převyšují kvantifikovatelné výnosy. Jde o svobodné rozhodnutí jedince se všemi důsledky.

Dále se v problematice regionální politiky projevuje i morálně filosofický faktor. Je samozřejmé, že lidé nejsou spokojeni, pokud se jejich majetek nachází v lokalitě, kde žádný podnik neprojevuje zájem o nákup právě jimi nabízené práce. Je možné, že v jiné lokalitě by docházelo snadněji k uzavření kontraktů o prodeji jejich práce, což by vedlo k růstu uspokojování jejich potřeb. Ale právě to je princip soukromého vlastnictví, které je systémem hranic v mezilidských vztazích deterministicky nutným pro fungování svobodného trhu.⁷⁸ Kdyby soukromé vlastnictví a dobrovolné způsoby jeho směny nebyly respektovány, došlo by ke zhroucení lidské společnosti do propasti nekonečného násilí, které by zahubilo jakékoli aktivity (např. technologicky vyspělou výrobu) zvyšující možnosti pro kvalitnější uspokojování většího množství lidských potřeb. Není tedy morálně ospravedlnitelné, aby obyvatelé méně rozvinutých oblastí používali stát k vymáhání části majetku pod pohrůžkou násilí od obyvatel více rozvinutých oblastí. Pokud by je však přesvědčili o potřebnosti příspěvků na rozvoj svého regionu na svobodném principu, nic by nebránilo vzniku nadace nebo jiného standardního nástroje svobodné společnosti pro projev skutečné solidarity⁷⁹ (např. výtěžky z prodeje výrobků obyvatel méně rozvinutých oblastí se speciální značkou, podobně jako je tomu dnes u projektu "Ostrovy života").

Při použití argumentů o dobrovolných příspěvcích je vždy namítáno, že taková činnost by nikdy nemohla pokrýt rozsah dnešní sociální politiky. Abstrahuji-li od skutečnosti, že by se disponibilní důchod obyvatel při zrušení dnešních systémů přerozdělování takřka zdvojnásobil, musím zmínit ještě můj silný pocit, že tyto systémy vytvářejí až příliš měkké polštáře, neboli jsou často zneužívány. Kupříkladu já jsem člověk s relativně závažnou vadou zraku, úředně uznanou změněnou pracovní schopností a částečnou invaliditou. K tomu všemu bydlím v Olomouci, tedy v "méně rozvinutém regionu" a zároveň v okrese s nejnižší průměrnou mzdou v ČR.⁸⁰ Z principu věci bych tedy měl stát široce rozkročen někde uprostřed Německa, abych mohl mít jednu ruku napřaženou před Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR a druhou v Bruselu. Místo toho mám v místě svého bydliště (nikoli tedy např. v Praze!) již tři vážné zájemce o mé zaměstnání v ekonomické oblasti (u jedné ze společností již dokonce více než půl roku na částečný úvazek pracuji). Na závěr mých poznámek k regionální politice bych rád uvedl citát Marca Aurelia: "Všude tam, kde lze žít, lze žít dobře."

b) Jen stručně - modernizace a rozvoj podniků je záležitostí jejich majitelů, a neměl by tedy mít nic společného se státní organizací, pokud ovšem nejde o podnik státní (tedy znárodněný).⁸¹ K zavedení společného svobodného trhu je třeba odstranit násilné zásahy do procesu směny a ne zavádět nějakou výrobu.

c) Jak jsem již uvedl v bodě b), je-li společným zájmem zavedení svobodného tržního systému, potom stačí odstranění stávajících bariér. To je otázkou politických a úředních rozhodnutí, která tuším EIB v seznamu cílových subjektů nemá.

Účelem této smlouvy bylo organizační zjednodušení, neboť v době jejího přijetí měla všechna tři společenství (ESUO, EHS a Euratom) většinu orgánů samostatně. Přijatá opatření byla tedy politicko technického rázu a do charakteru hospodářské politiky nezasáhla. Nepovažuji tudíž za účelné věnovat se zde liteře Slučovací smlouvy. Bylo by zajímavé srovnat počet úřednických zaměstnanců před a po uvedení této smlouvy v život, a konfrontovat tak teorii veřejné volby⁸³ s praxí. Tato čísla se mi však naneštěstí nepodařilo získat.

Ani samotná Schengenská dohoda ani její prováděcí vyhláška z roku 1990⁸⁵ neobsahují ustanovení bezprostředně související se svobodnou směnou, a proto se jimi zde nebudu podrobněji zabývat. Je však nutné připomenout významný přínos těchto dokumentů ke svobodě pohybu a pobytu uvnitř dnešní Evropské unie.

Podobně jako Slučovací smlouva, ani Jednotný evropský akt neměnil přímo cíle hospodářské politiky dnešní EU. Přinesl většinou jen změny v organizačním uspořádání, některých procedurálních otázkách a stanovil závazné lhůty k uskutečnění některých dříve stanovených cílů. Některá dílčí ustanovení však přece stojí za bližší rozbor z liberálního pohledu.

Článek 18, odstavec 3: Komise bude ve svých návrzích uvedených v odstavci 1, jež se týkají zdraví, bezpečnosti, ochrany životního prostředí a ochrany spotřebitele, brát za základ vysokou úroveň ochrany.

Důsledkem nemístného vnášení morálních soudů do čistě ekonomických teorií jsou filosoficky falešné konstrukce typu ochrana spotřebitele.⁸⁷ Ačkoli to možná není populární, snažím se vše analyzovat logicky. Vzhledem k tomu, že v dobrovolné směně vstupují do kontraktu obě strany na základě svobodného rozhodnutí a s cílem získat touto transakcí větší hodnotu, než jakou nabízí, není důvod proč některou ze stran před jejím vlastním rozhodnutím chránit. Ochrana je samozřejmě na místě v případě, kdy jedna ze stran nebude plnit ustanovení svobodně uzavřené smlouvy. Potom by měla nastoupit síla v podobě státu a zajistit spravedlnost (tj. stav neporušování smlouvy)⁸⁸ poškozené straně bez ohledu na to, zda je to ta, která směňovala peníze za jiný statek (tzv. spotřebitel), nebo ta druhá (tzv. obchodník).

Připadá mi však zcela zvrácené zakazovat a priori prodej nějakých výrobků či služeb. Pokud je po nějakém statku poptávka znamená zákaz jeho prodeje jen vznik černého trhu, tedy kriminalizaci obchodu. Poukazování na zdravotní či jinou závadnost je samozřejmě záslužné a spotřebiteli jistě poptávané. Z toho však nutně nevyplývá, že by to měl dělat stát a že by měl ještě ke všemu násilím bránit osobám obeznámeným s riziky daného výrobku v jeho směně (a spotřebě). Mnoho liberálů se v této souvislosti poukazuje na standardní mechanismy svobodné společnosti jako jsou média nebo soukromé certifikační společnosti. Ostatně vezmeme-li v úvahu současnou praxi tzv. ochrany spotřebitele v protikladu s realitou např. nemoci šílených krav, vidíme jasně, že státní ochrana spotřebitele zcela selhává. Nejen, že dává spotřebitelům falešný pocit bezpečí, ale navíc se řídí spíše politickými zájmy svých reprezentantů, než vlastní ochranou spotřebitelů. O tom svědčí nejlépe populistické pojídání hamburgerů některými čelními představiteli v obavě z reakce hamburgeromilné části voličstva na případné označení hovězího masa za potenciálně nebezpečné. Důsledky známe z médií, která často o výskytu nového případu BSE informují dříve než státní úřady, pro které je důležitější např. to, z kterého místa danou skutečnost ministr veřejnosti ohlásí než zdraví obyvatel. A byla to právě média, díky kterým se na podzim 2001 podařilo shromáždit maso z první nakažené krávy na Slovensku po té, co je státní úřednice pustila do prodeje! A byla to právě dobrovolná aktivita soukromého masokombinátu, která vedla k odhalení prvního případu BSE v ČR.

Soudný člověk samozřejmě nemůže tvrdit, že nestátní certifikační společnosti a média jsou všelékem a že ve svobodné společnosti nemůže docházet k chybám či omylům. Jistotu v principiálně nejistém světě zaručit prostě nelze. Logicky vzato však soukromým institucím založeným na vzájemném soupeření v kvalitě a rychlosti poskytování služeb však hrozí poněkud méně, že sklouznou k byrokratickým praktikám či politikaření.

Článek 19, odstavec 1: Aby se zajistilo sbližování hospodářských a měnových politik, které je nezbytné pro další rozvoj Společenství, ...

Podle liberálů (a především potom libertariánů)⁸⁹ samozřejmě není žádná hospodářská ani měnová politika nezbytná, naopak spíše škodlivá.

Článek 21A, odstavec 1: Členské státy věnují zvláštní pozornost zlepšování zejména v oblasti pracovního prostředí, zdraví a bezpečnosti pracujících a stanoví jako svůj cíl slaďování podmínek v této oblasti, při zachování zlepšení již učiněných.

Technická bezpečnost je sice důležitá věc, nedomnívám se však, že by si proto z ní musel stát udělovat monopol. Opět bych zde viděl vhodný prostor pro certifikační agentury.⁹⁰

Článek 21A, odstavec 2: Aby se napomohlo dosažení cíle vytyčeného v prvním odstavci, Rada ... schvaluje ve formě směrnic minimální standardy umožňující jejich postupné dosahování, majíc na zřeteli podmínky a technické předpisy každého členského státu. Tyto směrnice nebudou vytvářet administrativní, finanční a zákonná omezení, která by zdržovala vytváření a rozvoj malých a středních podniků.

Abstrahuji-li od prosté skutečnosti, že první a druhé souvětí jsou ve zjevném protikladu a téměř se vzájemně vylučují, musím říci, že se ztotožňuji spíše s druhou větou. První věta nejen, že vede k brzdění rozvoje podniků všeho druhu, ale znemožňuje jisté části nezaměstnaných prodávat svou práci na trhu, ačkoli by oni byli ochotni přistoupit na podmínky třeba jen mírně neodpovídající příslušné směrnici. Jde o typický příklad toho, kdy "prodělnické" opatření vede ke zvyšování nezaměstnanosti.⁹¹ Ostatně srovnání čísel o nezaměstnanosti v "sociální" Evropě a "antisociálních" USA hovoří za mnohé.⁹²

Článek 21A, odstavec 3: Ustanovení přijatá podle tohoto článku nebrání žádnému členskému státu ponechat nebo zavést přísnější opatření na ochranu pracovních podmínek, slučitelných s touto smlouvou.

Zde je jasný příklad toho, že Evropská unie selhává v roli garanta svobodného hospodářského prostoru, když svým členským státům povoluje bez zjevného důvodu zvýhodňování některých subjektů trhu před jinými.⁹³

Článek 22: Komise usiluje na evropské úrovni o rozvíjení dialogu mezi managementem a pracujícími, který by mohl, pokud to obě strany požadují za žádoucí, vést ke vztahům založeným na dohodě.

Tomuto ustanovení je velmi těžké porozumět. Každý dobrovolně uzavřený pracovně právní poměr je přece již z principu uzavřen na dohodě. Proč by tedy měl stát (nebo Unie) dohlížet na to, aby docházelo k něčemu, k čemu dochází spontánně již tím, že existuje trh. S trochou nadsázky mi to přijde jako hypotetické ustanovení, "aby Komise usilovala o růst trávy na jaře".

Článek 23: Společenství se zaměřuje zvláště na zmenšování nerovnoměrností mezi různými regiony a zaostalosti regionů, jimž se dostává nejmenší podpory.

Pokud by většina populace cítila potřebu podporovat nějaký region, mohla by to činit jednoduše přednostním nákupem výrobků z této oblasti pocházejících.⁹⁴ To je přirozené chování, které je podepřenou i praktickými příklady v podobě např. programu USA na zvýšení spotřeby banánů, aby se pěstitelům z Jižní Ameriky vyplatilo pěstovat tuto plodinu více než suroviny k výrobě drog. Jinými příklady by mohly být akce Fischer či Ostrovy života, kdy lidé dobrovolně kupují dražší výrobky s vědomím, že část ceny bude využita k pomoci určité skupiny sociálně znevýhodněných lidí.

Druhým úhlem pohledu je hledisko ekologické, kdy jsou tzv. zaostalé regiony hodnoceny jen z úzkého pohledu makroekonomických agregátů. Po stránce jiné (např. krása krajiny, klid a jiné neměřitelné hodnoty zvyšující individuálně pociťovanou kvalitu života místních obyvatel) však daný region může vysoce převyšovat Prahu, Dublin, Paříž či jakýkoliv jiný tzv. rozvinutý region. Násilná snaha o unifikaci regionů na základě daného přístupu v minulosti by mohla mít za následek, že by dnes kupříkladu Kanárské ostrovy byly baštou těžkého průmyslu, neboť z pohledu padesátých let 20. století mohly být za zaostalý region považovány. Podobně absurdní by se mohl někomu za 50 let jevit akt industrializace Hané formou průmyslových zón, které jsou dnes tak populární.

Zcela základním argumentem liberálů je však samozřejmě trh. Vždyť "zaostalé" regiony jsou zaostalé proto, že do nich neplynou soukromé investice. Ty jsou zcela samozřejmě realizovány v regionech s nejpříznivějším poměrem očekávaných nákladů a výnosů. Na druhou stranu lidé bydlící v méně industrializovaných regionech v daném regionu nikdo násilím nedrží. Pokud pro ně má peněžně lukrativní zaměstnání (nebo jakýkoli jiný faktor) větší hodnotu než prostředí venkova, nikdo jim nebrání přestěhovat se např. do Prahy, v EU pak i do jiného členského státu. Pokud se dotyčný přestěhovat nechce, je to vnější projev toho, že setrvání ve stávajícím regionu je pro něj větší hodnotou než rozdíl individuálně pociťovaných přínosů a újem z přestěhování.⁹⁵ K migraci (a tudíž i nenásilnému řešení problému "zaostalých" regionů) by přitom mohl přispět nejvíce stát, a to tím, že by konečně dereguloval (tedy ukončil násilné omezování dobrovolně uzavíraných smluv) nájemné na trhu bydlení.

Článek 24: Zájmem Společenství je posilovat vědeckou a technickou základnu evropského průmyslu a podněcovat zvyšování jejích konkurenčních schopností na mezinárodní úrovni.

Nejlepší cestou, jak by Evropská unie mohla pomoci rozvoji vědy by bylo přestat jí házet klacky pod nohy omezováním mezinárodního pohybu osob (to se naštěstí alespoň uvnitř EU již děje), zatěžováním dovozu moderní techniky cly či bránění soukromým firmám v kooperaci na výzkumu nástroji tzv. ochrany hospodářské soutěže.⁹⁶

Článek 25: Činnost Společenství vztahující se k životnímu prostředí bude mít tyto cíle:

(III) zajišťovat uvážlivé a racionální využívání přírodních zdrojů.

V oblasti státní "ochrany" životního prostředí bych jen poukázal na rozdíl stavu, v jakém byla příroda v zemích komunistických, tj. státně paternalistických, a v zemích kapitalistických, tj. oněch blížících se "bezcitnému" neregulovanému trhu. Přesto, že socialistické Československo mělo jeden z nejkvalitnějších zákonů na ochranu vod⁹⁷ v Evropě, řeky u nás byly v roce 1989 téměř bez života. A jaderná elektrárna také nevybouchla žádnému zápaďáckému kapitalistovi, který se snažil ušetřit na nákladech při její stavbě.⁹⁸ Dále bych rád případné zájemce o problematiku životního prostředí ve svobodné společnosti odkázal na specializovanou literaturu k této oblasti.⁹⁹

Smlouva o EU vznikala v devadesátých letech dvacátého století, tedy až po praktickém prokázání pozitivních přínosů pravicově orientované hospodářské politiky let osmdesátých a po konci studené války. Není tedy možné ospravedlňovat její státně paternalistická regulační ustanovení. Zaměřím se sice jen na její nejkřiklavější prohřešky vůči principům svobodné společnosti, ale o to méně shovívavý budu.

Článek G, odstavec 2: Společenství bude mít za úkol ... podporovat ... harmonické a vyvážené rozvíjení ekonomických činností, udržovatelný a neinflační hospodářský růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň sbližování ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životního standardu a kvality života a hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými státy.

Tento článek jasně prokazuje kontinuitu politiky státního zasahování do svobodné směny. Vzhledem k výše naznačeným přístupům liberální ekonomie si jednotlivé cíle tohoto článku dokonce protiřečí. Např. je těžké si představit, jak lze skloubit cíl "vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany" s cílem "zvyšování životního standardu a kvality života". Lze to pochopit ve "státě blahobytu", kde je životní standard a kvalita života měřena množstvím spotřebovaných veřejných statků.¹⁰¹ V reálném pestrobarevném světě, kde lidem vždy nevyhovuje státem naplánovaná životní úroveň měřená spotřebou něčeho, jsou však lidské hodnoty jiné. Pro mne osobně je život kvalitnější tehdy, když mi stát nebere část poctivě vydělané mzdy, kterou bych jinak využil k financování svých zálib, které se shodou okolností často blíží tomu, co stát nazývá sociální pomoc. Naopak mi velmi vadí, když stát onu část mé mzdy používá k financování kin¹⁰², k podpoře sportu¹⁰³, k financování boje neschopné armády, ke zbytečnému utrácení za drahý komerční software¹⁰⁴, ale především k živení byrokratického aparátu, jehož hlavní náplní práce je, aby mi tu mzdu odebíral. Proto je obtížné pochopit, jak souvisí zdaňování pro realizaci teoreticky pochybných sociálních experimentů s růstem životní úrovně. Nejvyšší míru zdanění měly mimochodem centrálně řízené ekonomiky a ty k životní úrovni svých obyvatel příliš nepřispívaly.¹⁰⁵

Článek G, odstavec 20: Rada rozhodne ... o přijetí ustanovení pro sladění legislativy týkající se daní z obratu, spotřebních daní a dalších forem nepřímého zdanění v takovém rozsahu, v jakém je takováto harmonizace nezbytná, aby bylo zajištěno vytvoření a fungování vnitřního trhu během časového limitu stanoveného v článku 7a.

I zde se ukazuje, že hlavním cílem Evropské unie není liberalizace. Ustanovení týkající se nejrozšířenějšího a nejzávažnějšího porušování majetkových práv, kterého se moderní demokratické státy dopouštějí - zdanění¹⁰⁶ - je zde jednoznačně zachováno jako legitimní prostředek fungování států a celé EU. Je samozřejmé, že dnešní systém financování státních služeb není možné změnit překotně. Je však na pováženou, že jedinou povinností, kterou si Unie v této oblasti dává je harmonizace daní a nikoli jejich snižování. Navíc vytvoření a fungování vnitřního trhu je otázkou nebránění obyvatelům různých evropských zemí ve svobodné směně. K tomu není zapotřebí harmonizovat překážky směny, ale odstranit je nebo je alespoň významně omezit.

Článek G, odstavec 25: Členské státy a Společenství budou jednat v souladu s principem otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží, podporujíce efektivní přidělování zdrojů a ve shodě s principy stanovenými v článku 3a.

Toto je v principu velmi liberální článek, který je obávám se často desinterpretován a devalvován iracionálním kolektivistickým výkladem klíčových pojmů, v něm obsažených. Pro níže uvedenou část 4.7, v níž se budu podrobněji zabývat problematikou hospodářské soutěže, je však důležitá formulace "v souladu s principem otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží", tedy nikoli dokonalou konkurencí! Ve zcela nepochopitelném rozporu s výše citovaným principem otevřeného tržního hospodářství je další část odstavce 25 "Aby se zajistila užší koordinace ekonomických politik a řízené sbližování ekonomické výkonnosti členských států, ...", která otevřeně hovoří o řízení ekonomiky!

Článek G, odstavec 25: Prvořadým cílem ESCB bude udržet cenovou stabilitu.

Tato formulace v liberálním pojetí postrádá smyslu. Je-li cenou dohodnutý poměr směny jisté části aktiv dvou svobodných lidí, nemělo by na ni mít chování žádné třetí osoby (nebo organizace) vliv. Nutit někoho, aby směňoval jedno aktivum (zboží) za jiné aktivum (peníze) ve stejném poměru jako někdy v minulosti, je v rozporu s cílem "otevřeného tržního hospodářství s volnou soutěží".¹⁰⁷ Jediné, co by dávalo v souvislosti s činností emisní banky smysl, je udržování hodnoty emitovaného platidla, čehož lze dosáhnout jeho důvěryhodným krytím.¹⁰⁸ Hodnota společné evropské měny za první dva roky své existence přílišnou stabilitu na světových devizových trzích neprokázala.¹⁰⁹

Článek G, odstavec 25: ECB bude mít výlučné právo povolovat vydávání bankovek uvnitř Společenství. ECB a národní ústřední banky mohou takovéto bankovky vydávat. Bankovky vydané ECB a národními ústředními bankami budou jedinými bankovkami, které mají status zákonného platidla uvnitř Společenství.

Toto je typické ustanovování pravého státního, resp. nadnárodního, monopolu udílením privilegií. Problematika monetární politiky není hlavním tématem této práce, proto bych se jí zde nerad podrobněji zabýval, a omezím se tedy jen na konstatování, že free banking se mi v podání některých autorů jeví velmi reálně. Zájemce o hlubší studium odkazuji na specializované zdroje.¹¹⁰

Článek G, odstavec 28: Společná obchodní politika bude založena na jednotných principech, zvláště pokud jde o změny v tarifních sazbách, uzavírání celních a obchodních dohod, dosahování jednotnosti v opatřeních liberalizace, vývozní politiky a opatřeních na ochranu obchodu, jako jsou opatření, přijímaná v případech dumpingu a subvencí.

Do očí bijící je v tomto článku směšování liberalizace s protekcionismem a cly.

Článek G, odstavec 30: Za účelem zlepšit pracovní příležitosti pro pracující na vnitřním trhu a přispět tím ke zvýšení životní úrovně zřizuje se tímto Evropský sociální fond ...; bude se zaměřovat na to, aby pracující snadněji získávali zaměstnání, aby se zvýšila jejich geografická a pracovní mobilita uvnitř Společenství a aby byla usnadňována jejich adaptace na průmyslové změny a na změny ve výrobních systémech, zejména prostřednictvím odborného výcviku a rekvalifikace.

Ukázka použití pojmu životní úroveň v praxi tzv. sociální politiky. Je samozřejmé, že pro mnoho lidí je prodej vlastní práce velmi důležitou záležitostí. Nesdílím však názor, že řešení problémů s odbytem mé práce by měli nedobrovolně financovat jiní lidé. Pokud si to ale představitelé Evropské unie myslí, potom je naprosto nepochopitelné, proč dělají rozdíl mezi lidmi, kteří svou práci prodávají přímo (zaměstnanci) a těmi, kteří cenu své práce rozpouštějí do cen jimi nabízených statků (podnikatelé). Proč by měl být zaměstnanec velkopekárny zvýhodňován před soukromým pekařem?¹¹¹ Tato nesmyslná privilegizace dělnické třídy, a třídní dělení společnosti vůbec, mi nepříjemně zavání marxismem.¹¹²

Článek G, odstavec 38: Činnost Společenství bude zaměřena na prevenci nemocí, ... včetně drogové závislosti, ...

Zde si nemohu odpustit uštěpačnou poznámku o pokrytectví tzv. boje civilizovaných zemí proti látkám způsobujícím závislost. Pokud by měla být tato slova míněna vážně, znamenalo by to tvrdý postup proti prodejcům a výrobcům všech těchto látek, tedy především tabáku a alkoholu. Pokud však dnešní vlády tvrdí, že pivo a cigarety zakázat prostě nejde, protože jsou již příliš rozšířené, potom to není nic jiného, než prachsprosté výmluvy. Snad právě proto, že je nějaká droga rozšířená nejvíce, měl by na ni bojovník proti drogám útočit nejrazantněji, a ne honit postpubertální výrostky, kteří si v květináči pěstují rostlinu, jejíž účinky jsou možná slabší, než leckterý alkohol. Ač žádné drogy neužívám, nevadí mi, pokud má někdo jiný názor. Samozřejmě si potom musí takovou drogu koupit za své prostředky, jejím užíváním a svým chováním nepoškozovat zdraví a majetek ostatních, a v neposlední řadě si hradit i případné léčebné náklady.

Článek G, odstavec 38: Společenství bude přispívat k dosažení vysoké úrovně ochrany spotřebitele ...

Ani falešný koncept ochrany spotřebitele Evropskou unii neopustil.¹¹³ Neboť se dále v článku zmiňuje povinnost "poskytování adekvátních informací spotřebitelům", dovolím si u tohoto tématu trošku se zastavit. Já osobně si nekupuji žádné zboží, k němuž mi prodejce neposkytne informace o jeho původu, době výroby, u potravin i složení, době trvanlivosti apod. Jsem si vědom, že označování výrobků příslušnými etiketami, dodávání manuálů v češtině a další dnešní legislativou vyžadované atrakce se promítají do nákladů a tedy i ceny výrobku. Nevidím však důvod, proč by někteří lidé (méně zásadoví než já) nebo ti, kteří dokonale ovládají cizí jazyky nebo daný výrobek dobře znají, měli povinně vyšší cenou doplácet na služby, které nechtějí. Je to další z mnoha příkladů umělého zvyšování cen výrobků pro spotřebitele, což je v rozporu s ustanoveními samotné Římské smlouvy.¹¹⁴

Tato smlouva je v pořadí poslední generální revizí výše analyzovaných dokumentů.¹¹⁶ Na rozdíl od předchozích smluv ji proberu jen stručně, a to z několika důvodů. Jednak z hlediska prostorového, neboť této kapitole jsem v rámci své práce věnoval již nepoměrně mnoho místa. Dále též proto, že se v ní většinou jen opakují nebo dále rozvíjejí teze, k nimž jsem se již výše vyjadřoval, a v neposlední řadě z toho důvodu, že odráží současný stav hospodářské politiky, kterému se věnuji v následující kapitole.

Z podobných důvodů se nebudu také zabývat jinými dokumenty, které by si to možná zasloužily více, neboť detailně prezentují konkrétní kroky orgánů EU proti svobodnému trhu. Jde především o Bílou knihu Růst, konkurenceschopnost, zaměstnanost ¹¹⁷ a Bílou knihu Evropská sociální politika¹¹⁸. Ve vztahu nátlaku ze strany EU na úpravu legislativy kandidátských států je pak samozřejmě stěžejní Bílá kniha "Příprava přidružených zemí střední a východní Evropy na začlenění do vnitřního trhu Unie". Tyto materiály však s radostí přenechám k analýze svým kolegům, které také oslovila logika a reálnost argumentů liberální ekonomie.

Nyní tedy v krátkosti k Amsterdamské smlouvě (nejprve část měnící Smlouvu o založení ES, na závěr článek z části o zjednodušení některých ustanovení):

Článek 109n: Členské státy a Společenství pracují ... na rozvoji koordinované strategie zaměstnanosti a zejména na podpoře kvalifikace, vzdělání a přizpůsobivosti pracovníků a schopnosti trhů práce reagovat na hospodářské změny, ...

Nejlepším způsobem, jak zajistit flexibilitu trhu práce (tj. zajistit jeho schopnost reagovat na hospodářské změny), je podle liberálů jednoznačně přestat klást překážky svobodné migraci ve formě deformací trhů dopravy¹¹⁹ a bydlení (regulace nájemného, daně z převodu nemovitostí apod.).

Článek 109o, odstavec 2: Členské státy považují podporu zaměstnanosti za záležitost společného zájmu ..., přičemž přihlížejí k vnitrostátním zvyklostem, které se týkají odpovědnosti sociálních partnerů.

Tato otevřená podpora netržním mechanismům, které se od dob komunistů 19. století¹²⁰ snaží získat násilím moc nad trhem práce je na počátku století 21. nepochopitelná. Zaměstnanci i zaměstnavatelé (stejně jako pekaři a spotřebitelé rohlíků) mají jistě právo sdružovat se v jakýchkoli organizacích, ať už se jim říká komory, odbory, kluby či jinak. Proč by ale jedna z těchto stran měla mít právo jednostranně a beztrestně (např. formou stávky) porušovat uzavřené smlouvy, a to ještě za otevřené podpory vlády, se mi logicky vyvodit nepodařilo. Ve svobodném tržním prostředí 21. století by se měla neopodstatněná, násilím vynucovaná moc těchto spolků, které navíc nereprezentují zdaleka ani polovinu všech zaměstnanců¹²¹, spíše snižovat.

Článek 117: Společenství a členské státy, ..., mají za cíl podporu zaměstnanosti, zlepšování životních a pracovních podmínek, přiměřenou sociální ochranu, sociální dialog, ... Soudí, že takový vývoj bude nejen výsledkem fungování společného trhu, ..., ale také výsledkem postupů stanovených touto smlouvou...

Má-li být trh v EU skutečně svobodný, potom by výše zmíněné cíle měly být zájmem konkrétních jednotlivců působících na trhu. Státy (a EU) by měly zajišťovat toliko dohled nad absencí agrese vůči fyzické podstatě majetku, zdraví a životům těchto tržních subjektů.¹²² Zlepšování životních a pracovních podmínek např. do značné míry závisí na tom, kolik z poctivě vydělaných peněz zůstane fyzickým (i právnickým) osobám k jejich vlastnímu rozhodnutí o jejich vynaložení. Výraz přiměřená sociální ochrana je pak natolik vágní, že by snad ani neměl být součástí právního předpisu. Co se týká sociálního dialogu, ten nechť probíhá zcela svobodně, tj. bez možnosti odborářů vydírat zaměstnavatele nepostižitelným porušováním dobrovolně uzavřených smluv.

Článek 118, odstavec 5: Předpisy přijaté podle tohoto článku nebrání žádnému členskému státu, aby zaváděl přísnější ochranné opatření ...

Další jasně deklarovaná shovívavost k růstu státního paternalismu v oblasti politiky zaměstnanosti.¹²³

Článek 119, odstavec 1: Každý členský stát zajistí uplatnění zásady stejné odměny mužů a žen za stejnou nebo rovnocennou práci.

Praktická realizace omezování svobody v uzavírání smluv o pronájmu výrobního faktoru práce.¹²⁴

Článek 30: Množstevní omezení dovozu, jakož i veškerá opatření s rovnocenným účinkem, jsou zakázána.

S radostí musím konstatovat, že Amsterdamská smlouva skutečně přispěla k růstu hospodářské svobody v Evropské unii. A ustanovení s podobným účinkem v ní lze naštěstí najít více. Jiná výše kritizovaná ustanovení Římské smlouvy jsou pak zmírněna. Myslím tedy, že na závěr této jinak velmi kritické části mé práce lze konstatovat, že v poslední době se do základních dokumentů EU začínají dostávat skutečně liberální myšlenky, ač jsou často zčásti degradovány některými výjimkami.

Již z předcházející kapitoly je zřejmé, že v rámci EU neexistuje hospodářská politika v klasické podobě, neboť některé její složky jsou již centralizovány, jiné dosud zůstávají plně v pravomoci členských států. Jinde zase bylo centralizace obecně dosaženo, ale tato se (prozatím) nevztahuje na všechny členy. Existují dokonce anomálie, kdy rozhodnutími některých subjektů hospodářské politiky EU jsou vázány i nečlenské státy.¹²⁵

Centralizace měnové politiky dosáhla prozatímního vrcholu 1. 7. 1999, kdy začala platit jednotná evropská měna - Euro. Ačkoli by se mohlo zdát, že organizace této politiky je podobná s běžnou národní měnovou politikou, realita je zcela jiná.

Dne 1. července 1998 zahájila svou činnosti Evropská centrální banka (ECB) se sídlem ve Frankfurtu n. M. Tato organizace plní však pouze funkci realizátora měnové politiky. Orgánem s rozhodovacími pravomocemi v této oblasti je totiž Evropský systém centrálních bank (ESCB), který je tvořen ECB a centrálními bankami všech států, které se účastní EMU.¹²⁶ Názory liberálů v této oblasti reprezentuje asi nejlépe F. A. Hayek.¹²⁷

Pokud oblast monetární politiky vykazuje jisté nestandardnosti, potom evropská politika fiskální nemá s učebnicovými modely společného téměř nic. Centrální rozpočet sice existuje, avšak jeho velikost, tvorba, rozdělování a funkce mají od běžného státního rozpočtu velmi daleko. Zatímco objem rozpočtů členských států EU tvoří v průměru kolem 40 % jejich GDP, centrální rozpočet představuje asi 1.25 % GDP EU. Rada ministrů přitom přijala usnesení podle něhož nesmí tento podíl vzrůst nad 1.27 %.¹²⁸

Příjmy evropského rozpočtu nejsou tvořeny přímými platbami, ale daněmi a cly, která vybírají členské státy. Některé platby (např. určitá cla) musí členské státy povinně odevzdávat rozpočtu EU, jiné příspěvky jsou stanoveny dle výše GDP konkrétního členského státu. Výdaje evropského rozpočtu jsou tvořeny téměř výhradně příspěvky pro zemědělství a strukturální politiku.

Z výše uvedeného je jasné, že takovýto rozpočet plní pouze redistribuční funkci. Je zcela nepoužitelný z hlediska stabilizačního, především vlivem dlouhodobě předem daných výdajů a pravidel pro získávání příjmů. Zároveň nutno podotknout, že je absolutně zakázáno jakékoli úvěrování ze strany ECB.

Je jistě chválihodné, že došlo k výraznému omezení regulace obchodu mezi subjekty z různých členských států Evropské unie. Méně již však liberála potěší přetrvávající státní zásahy např. v oblasti obchodu se zemědělskými produkty. Zcela jiná je však situace ve vztahu k zemím, které nejsou členy EU. Zde jsou stále uplatňována vzájemná omezení obchodu jako cla. To i přesto, že ekonomická věda nesčetněkrát prokázala, o jak zkázonosné narušování tržního mechanismu jde, že přináší újmu oběma stranám a že i jednostranné odbourání těchto překážek je být prospěšné pro samotného iniciátora.¹²⁹

Tato, někdy zvaná též průmyslová politika (nebo i podpora konkurenční schopnosti průmyslu), je v Evropské unii realizována převážně prostřednictvím strukturálních fondů (ERDF, ESF, EAGGP, ...). Jejími hlavními cíli jsou podle dokumentu Agenda 2000¹³⁰: pomoc zaostalým oblastem, hospodářská a sociální rekonstrukce oblastí a strategie rozvoje lidských zdrojů. Zaměření průmyslových politik se postupně změnilo z plošného na odvětvová. Významným zdrojem těchto politik je Bílá kniha Růst, konkurenceschopnost a zaměstnanost¹³¹, která vidí možnost realizace cílů, jež má ve svém názvu, prostřednictvím rozvoje transevropských sítí.

Zdá se tedy, že namísto toho, aby byly prokazatelně neefektivní a destruktivní zásahy do ekonomiky odbourávány, dochází k jejich stále rafinovanějšímu ukrývání. Ani proevropští autoři knih o hospodářské politice EU však nemohou zastřít fakt, že tato strukturální politika je oblastí velmi spornou a přiznávají to hned v prvních větách příslušných kapitol.¹³² Zajímalo mne proto, jakými argumenty tuto politiku obhajují. Pan profesor Jakš kupříkladu píše: "Role průmyslové politiky pak se vidí především v identifikace a podpoře růstu těch průmyslových odvětví a oborů, které mají mimořádný význam pro celý průmysl, hospodářství, ba celou společnost... Naopak příznivci opačné linie zdůrazňují, že státu stačí pouze odstraňovat ty překážky, které brání volnému účinkování tržních sil, a že jakýkoliv pokus o vymezení a priori strategicky důležitých sektorů je velmi nejistý. Jakkoliv lze teoreticky tyto modely tvořit a prohlubovat, praxe jednoznačně prokázala a prokazuje, že tržní reality jsou v jednotlivých zemích i v širším pohledu vzdáleny premisám volné soutěže a že existuje celá řada důvodů, proč ze strany státu je třeba i v rámci průmyslové politiky přispět ke zlepšení výkonnosti průmyslu na domácím trhu, včetně privatizace a podporou mezinárodní kooperace."¹³³

První dvě souvětí tohoto citátu vyjadřují jasně a přesně kontrast intervencionistického a liberálního přístupu. Souhlasím samozřejmě s onou opačnou linií, neboť ta říká vše. Jak jsem již uvedl v kapitole 2, liberalismus bývá často neprávem napadán za to, že odmítá nějakou státní politiku. Tito kritikové však zapomínají, že fakt odmítání jejího poskytování z rukou státu neznamená odmítání jejího principu. Podpora významných odvětví je vskutku důležitá. Tu však právě zajišťuje tržní mechanismus, neboť je projevem svobodné vůle směňujících stran. A jen tito dobrovolní účastníci trhu, hnáni svými neměřitelnými subjektivními potřebami vědí, co je pro ně důležité, to pak za nabízenou cenu nakupují, a tím dávají najevo, že je pro ně daná výroba důležitá. Naopak to, že nějaké odvětví upadá je prostě příčinou toho, že jeho výrobky nemají mimořádný význam pro průmysl či celou společnost, a tudíž je protismyslné snažit se o jejich záchranu či podporu. Jediný logický důvod, který pro takovou činnost nacházím a který nemá s efektivitou tržního mechanismu nic společného, je potřeba voličských hlasů pro nějakého poslance Evropského parlamentu od lidí zaměstnaných v určitém odvětví.

Dále pan profesor říká, že liberální modely jsou jen teoretické, neboť praxe je vzdálena volné soutěži. To lze chápat dvojím způsobem. Buď má pan profesor na mysli nějaké jiné ekonomy, kteří pracují s modýlky dokonalé konkurence, nebo konstatuje tautologii. Skutečně totiž platí, že pokud existují strukturální politiky a jiné násilné zásahy do tržního mechanismu, potom to již nejsou svobodné trhy. To mi ovšem nepřipadá jako argument pro to, aby měla strukturální politika dále fungovat, ale spíše naopak. Dále se v citátu tvrdí, že existuje celá řada důvodů pro existenci státních zásahů na podporu průmyslu, avšak v celém zbytku oné kapitoly není zmíněn ani jediný. Jako příklady realizace strukturální politiky nakonec pan profesor uvádí privatizaci a podporu mezinárodní kooperace, což jsou ovšem tradiční argumenty liberálů. Tato kniha tedy k vyřešení kontroverznosti názorů nepřispěla, naopak do nich vnesla nový chaos tvrzením, že existují přístupy A a B, přičemž B je špatné, a proto se musí používat přístup A, nejlépe ovšem s využitím nástrojů, které hlásá B.

Revize základních smluv provedené v 90. letech začlenily oblast životního prostředí mezi politiky EU. Jde o výraz trochu pozdě uznané chyby dřívější bezohledné honby za růstem, kterou jsem již výše kritizoval.¹³⁴ Po seznámení se s argumentací liberálů v oblasti životního prostředí¹³⁵ jsem však dospěl k závěru, že svůj přístup v této oblasti pojala Evropská unie poněkud nešťastně. Klíčovým problémem životního prostředí je totiž to, že někdo svou činností narušuje zdraví či majetek někoho jiného. V tom případě jde ovšem o porušení vlastnických práv, které by mělo být soudně postižitelné s možností kompenzace oběti ze strany agresora. EU však svou politiku staví na stanovování ekologických norem, finančních podporách ekologickým projektům a systému ekologických daní.¹³⁶ To je ve výše zmíněné logice totéž, jakoby zlodějům povolila legálně krást cizí majetek do určité hodnoty, přispívala jim na dobrovolnou resocializační kůru a od každého občana vybírala preventivně antikriminální daň. Většina států EU skutečně vybírá poplatek za každé pořízení či registraci automobilu bez ohledu na to, zda a kde jej bude majitel používat.¹³⁷ Přitom ovšem z vybraných daní staví dálnice i přes ekologicky citlivé oblasti či kdekoli, kde to majitelům okolních pozemků vadí, aby tak zajistila rozvoj transevropských sítí tolik nutný pro strukturální politiku a její cíl - honbu za růstem.

Bezesporu nejrozsáhlejší a nejnáročnější součást hospodářské politiky Evropské unie, a to jak finančně, tak administrativně. Otevřeně se přitom přiznává, že jde o státní regulaci, na kterou se již z principu společných politik nevztahuje ani subsidiarita, a také je veřejně známo, že její financování je velmi náročné a po rozšíření Evropské unie na východ možná i nadále nemožné (alespoň v současném rozsahu). Podívejme se proto na důvody, které podle pana profesora Šreina¹³⁸ vedly k jejímu vzniku.

Jako první je zmiňován argument soběstačnosti. Ten je podle mne pochybný již ze svého principu, neboť Evropa vzhledem ke své poloze může být dosti těžko soběstačná v produkci tropického ovoce, koření nebo třeba kakaa.¹³⁹ Sám profesor Šrein přitom přiznává, že motivy tohoto cíle jsou politické, nikoli ekonomické. Jde tedy o další součást oprávněně kritizované "pevnosti Evropa". Je přece historicky prokázáno, a byl to v podstatě jeden z důvodů vzniku EHS, že mezinárodní dělba práce a nikoli izolacionismus je nejlepší prevencí válečných konfliktů. V neposlední řadě lze tomuto přístupu vytknout též fakt, že státními subvencemi vytváří podmínky skutečně nekalé konkurence pro zahraniční zemědělce (zvláště ty z chudších zemí), a tím upírá možnost legální obživy pro jejich obyvatele.

Druhým argumentem profesora Šreina pro zemědělskou politiku je rovnoměrné osídlení území EU a zabránění odchodu vesnického obyvatelstva do měst. Jako odstrašující příklad je uveden vylidněný venkov v bývalém SSSR. Není mi sice známo, jaký osud postihl vylidněný venkov našeho bývalého vzoru, ale ze svých znalostí ekonomie a základních znalostí přírodovědy bych odhadoval, že došlo k člověkem nerušenému rozvoji přírody a poklesu ceny tamních pozemků. Za další nevidím důvod bránit lidem svobodně se rozhodnout, zda budou bydlet ve městech nebo jinde. Vždy se přece rozhodují na základě toho, co si myslí, že je pro ně a jejich rodiny lepší, a je tudíž nepochopitelné, proč je nutit za peníze daňových poplatníků k tomu, co považují za tu horší variantu.

Třetím deklarovaným důvodem je polypol,¹⁴⁰ který prý vystavuje zemědělce nebezpečí diktátu ze strany odběratelů jako jsou cukrovary, mlékárny apod. Tady nelze než zopakovat, že každý akt dobrovolné směny uskutečňují obě strany pouze v případě, že je pro ně výhodnější než jiné jim známé alternativy. Navíc evropským zemědělcům nikdo nebrání zakládat v "boji" proti kartelům odběratelů kartely dodavatelů, neboli sdružovat se v jakýchsi odbytových organizacích, či podnikat jakékoli jiné nenásilné kroky, které by zlepšily jejich vyjednávací pozici. Pokud se nesdružují, je to opět jejich svobodné rozhodnutí, za něž by měli nést odpovědnost oni sami a ne je prostřednictvím mechanismu státního násilí přenášet na jiné subjekty.

Dále pan profesor zmiňuje potřebu cenové stability, která souvisí mj. s výrobními cykly danými biologickou povahou výroby. Pokud jde o zájmy spotřebitelů, potom by jejich poptávku měl v zimních měsících uspokojit dovoz z jižní polokoule. Zemědělci prostě v daném oboru podnikají s vědomím jeho specifik, a proto by měly být subvencování stejně jako jiní sezónní podnikatelé (např. výrobci plavek, provozovatelé lyžařských vleků, zmrzlináři), tedy vůbec. Proti životím pohromám se navíc mohou pojistit.

V předposledním argumentu je opět operováno výše zmíněným vylidněním venkova a na závěr přichází konstatování o rozdílu v životní úrovni mezi venkovem a městem. Životní úroveň v obou typech sídel musí být z principu rozdílná, neboť město nabízí více možností k uspokojování běžných i méně obvyklých lidských potřeb. Někdo může naopak preferovat přírodu a klidné prostředí venkova, potom se prostě rozhodne nepřestěhovat (resp. vystěhovat z města na venkov). Ve snaze nějak násilně lidem bránit realizaci jejich přání či provádět jakési projekty sociálního inženýrství či architektury krajiny lze jen těžko hledat racionální smysl. A podporovat rychlejší růst příjmů zemědělců, který přitom neodpovídá růstu jejich produktivity je už zcela flagrantní nesmysl. Pokud se někomu práce v zemědělství líbí a je spokojen s příjmy za své produkty, neboli s tím, jak výsledky jeho práce hodnotí lidé, kterým mají sloužit, nechť tuto práci vykonává. Pokud se mu jeho hodnocení ze strany jiných lidí nelíbí, nechť jim nabídne produkt jiný nebo se svými produkty živí sám. Ostatně nejlepší způsob, jak dosáhnout růst příjmu zemědělců je právě to, aby se jich část přestěhovala do měst (a přestala tedy být zemědělci), čímž by klesla zemědělská produkce, a tím přírozeně vzrostla její cena.

Myslím, že jsem přesvědčivě prokázal, že ani jeden z důvodů existence společné zemědělské politiky EU, které předkládá profesor Šrein, nemá v prostředí svobodného tržního hospodářství opodstatnění, a celá tato oblast by proto měla být z aktivit vrcholových orgánů EU odstraněna. Důvody jejího stálého přetrvávání i přes mnohé snahy o reformy v posledních 20 letech vidím v několika bodech, kterými argumentují zastánci školy veřejné volby.¹⁴¹ Je to neochota evropských politiků činit nepopulární opatření vůči velkému počtu potenciálních voličů a snaha mnoha bruselských úředníků zpracovávajících přebujelou agendu této politiky nepřijít o svá místečka.

V této části se, jak jsem slíbil výše, blíže zaměřím na analýzu politiky tzv. ochrany hospodářské soutěže z liberálního pohledu. Ten se výrazně liší od mainstreamových teorií, které jsou založeny na nerealistickém modelu dokonale konkurenční struktury trhu. Oba přístupy se zjevně snaží o hledání jakési efektivnosti systému. Soudobá ekonomie ji však vidí ve sledování abstraktního modelu, kdežto liberální ekonomie v projevu svobodné vůle reálného člověka, který je ostatně zdrojem, cílem i iniciátorem veškeré ekonomické aktivity.

Nejen z důvodu pojmové nejednotnosti v krátkosti zopakuji základní argumenty obou proudů, které jsou patrné i z terminologie uvedené v části 3.2 tohoto textu.

Již na této argumentaci je vidět zcela rozdílná filosofie na pozadí obou názorových proudů. Právě tento zřejmý rozpor, stejně jako důsledná proargumentovanost liberálních názorů proti regulaci hospodářské soutěže¹⁴⁴, mne vedly ke zvolení tohoto tématu jako stěžejního v mé diplomové práci. I já (kdysi zastánce otevřených státních zásahů do fungování společnosti včetně zvyšování daní) jsem totiž na jeho případě nejjasněji a nejsnáze pochopil logiku liberálních argumentů. A to i přes fakt, že jsem se nejprve musel probudit z iluze, do níž mne uvrhli samozvaní liberálové z řad našich demokratických politiků řečmi o tom, že regulace hospodářské soutěže je liberální hospodářskou politikou.

Výklad začnu od liberální kritiky institutu ochrany hospodářské soutěže. Nejčastější výhradou je zneužitelnost takového politického nástroje ze strany konkurenčního subjektu právě k získání výhody na trhu nekalým způsobem.¹⁴⁵ K tomuto účelu se v praxi využívají dva nástroje. Prvním je snaha zabránit slučování či obdobnému rozhodnutí majitelů konkurenčních podniků o svém majetku, aby tak nemohly úsporou nákladů dosáhnout levnější výroby, a tak zcela legálně konkurovat méně efektivnímu subjektu na trhu. Úřad pro ochranu hospodářské soutěže se nabízí jako ideální nástroj k tomu, aby tyto neefektivní subjekty mohly svou "žalobou" využít státního násilí (které má sloužit k ochraně mírumilovných svobodných lidí)¹⁴⁶ proti svému konkurentovi, který se prostě snaží uspokojit maximální množství spotřebitelů za co nejnižší ceny.

Druhou, patrně ještě zrůdnější, formou využití této politiky je oblast mezinárodního obchodu. Zde totiž existují instituty dumpingu, které dávají příslušným úřadům nevídané možnosti v oblasti zásahů do soukromí podniků, které měly tu "drzost" prodávat levně. V hospodářské politice EU jsou tyto instituty zakotveny především v nařízení Rady č. 384/1996. Podle něho může Poradní výbor (byrokratický aparát zřízený Komisí) uvalit na obviněného předběžné antidumpingové clo. Ve vlastním šetření se potom Komise snaží s oběma stranami sporu najít tzv. normální hodnotu výrobku. Pokud soukromý podnik potrestaný bez jakéhokoli předchozího prokazování "viny" chce dále s jinými soukromým subjekty na území Unie obchodovat, musí se podrobit bezprecedentnímu zasahování do svého soukromí, když "je nutné provést kalkulaci nákladů na základě podkladů od dovozce"¹⁴⁷, tj. předložení vnitropodnikových dokumentů, celého nákladového účetnictví (zvl. kalkulací) apod.

Ani nevím, co si mám myslet o vyjádřeních snažících se dokázat, že "Komise zachází s antidumpingovým nařízením velmi uvážlivě, aby se její antidumpingová politika nezvrhla v ryze ochranářský systém, ...".¹⁴⁸ Tuto snahu prý dokazuje skutečnost, že "Komise se v každém přešetřovaném případě snaží maximálně o nějaký kompromis, ... V celém průběhu šetření se neustále snaží přesvědčit obviněného dovozce, aby buď svoji cenu zvýšil nebo omezil objem svých prodejů na teritoriu EU."¹⁴⁹

Z citovaného je jasně vidět, že jde stále o obviněný subjekt, jemuž "vina" nebyla prokázána, což odporuje i dnešním listinám a chartám základních práv, které většinou mluví o právu na spravedlivý proces, presumpci neviny a podobných věcech. Další "mírný" nesoulad shledávám v tom, že se Komise snaží přesvědčit dovozce, aby zvýšil ceny, když jedním z cílů hospodářské politiky EU má být zajištění přiměřených cen zboží dodávaného spotřebitelům¹⁵⁰ (nemluvě samozřejmě o tom, že cenová regulace samotná je destruktivním zásahem do svobodného trhu)¹⁵¹. Poslední část citované věty hovoří jasně o omezování svobodného obchodu, čímž se dostává do rozporu s článkem 18 Smlouvy¹⁵², článkem 29¹⁵³ a dalšími ustanoveními.

Tím jsem se dostal od obav liberálů ze snadné zneužitelnosti politiky hospodářské soutěže k důkazům o tom, že její zásady jsou v příkrém rozporu jak s cíli deklarovanými Římskou smlouvou tak především se zásadami svobodného obchodu, jakožto spontánního a flexibilního mechanismu zefektivňujícího uspokojování lidských potřeb bez použití násilí. Jsem však dlužen vysvětlení, co považují liberálové za hlavní slabinu celého systému regulace hospodářské soutěže. Tím je vymezení hranic tzv. relevantního trhu.

Od pojmu relevantní trh se odvíjí většina aktivit spojených s hodnocením hospodářské soutěže. Nejčastěji bývá definován jako území daného státu. To ovšem znamená, že se stejně hledí na firmu s dominantním postavením ve Francii jako na tu s dominantním postavením v Lucembursku, ačkoli je v rozloze oněch zemí (a tedy i ve velikosti obou trhů) jistý nepoměr. Definice pojmu relevantní trh je však naprosto klíčová. Pokud by byl totiž vymezen příliš úzce (např. na území jednoho města), existovaly by firmy s dominantním nebo dokonce monopolním postavením na každém takovém trhu. Byl-li by však definován na celý kontinent či planetu Zemi, žádný monopol (a většinou ani dominantní postavení) by neexistoval. Obdobná situace je v definici substitutů a komplementů, které je již ve své podstatě velmi subjektivní (někomu je jedno, zda pije kávu nebo čaj, jiný je ochoten pít pouze určitou značku čaje). Mimo to, konkurence mezi různými způsoby řešení daného problému vedou často k technickému pokroku v dané oblasti (např. konkurence letecké a automobilové dopravy, pevných a mobilních telefonů apod.), a tím k růstu možností uspokojovat potřeby stále většího počtu jedinečných lidí.

Další výhradou liberálů je způsob, jakým je definováno nežádoucí jednání údajného provinilce proti čestné soutěži. Zajímavý je už samotný historický vývoj této problematiky. Např. již to, že "antimonopolní" zákonodárství vznikalo od 90. let 19. století, kdežto mainstreamová ekonomie se touto problematikou začala zabývat až ve 30. letech století 20.¹⁵⁴ je přinejmenším podivné. Sám profesor Samuelson (žádný to odpůrce teorií nedokonalé konkurence) o tomto vývoji píše: "Populistické nálady pak vedly k Shermanovu zákonu. ... Avšak kromě antipatie k 'monopolizování' neexistují doklady, že by měl někdo jasnou představu o tom, které akce měly být považovány za zákonem dovolené nebo zakázané.".¹⁵⁵ Škarohlídům by se tedy snadno mohlo zdát, že mainstreamové teorie nedokonalé konkurence vznikly na politickou objednávku, aby v době rostoucích státně paternalistických nálad 30. let¹⁵⁶ zpětně ospravedlnily dřívější kroky vlád, a připravily tak úrodnou půdu pro další regulace.

Samotný fakt populistických kroků učiněných zákonodárci bez existence jakékoli (byť mylné) teorie, ještě není vědeckým protiargumentem. Profesor Samuelson však opět nahrává odpůrcům zásahů do tržního mechanismu, když přiznává, že "Nejnápadnější protimonopolní případy nesouvisely s chováním, ale se strukturou. Dochází k nim buď při pokusech rozbít velké firmy, nebo při předjímacích soudních případech, zahajovaným proti navrhovaným fúzím."¹⁵⁷ Liberálové nevidí hlavní problém v předpokladech modelů nedokonalé konkurence, tedy existenci překážek tzv. dokonalé konkurence. Naopak by se radovali, že i jejich kolegové z hlavního proudu si uvědomili, jak se skutečný svět liší od jejich utopických představ. Hlavní zkázou teorií tržních struktur je chybná interpretace toho, co pravdivého neliberální ekonomové o světě kolem sebe zjistili. Namísto toho, aby přetvořili své zjevně chybné teorie, začali vyvíjet velké úsilí k tomu, aby přetvořili okolní svět (do té doby jakž takž svobodné směny) k obrazu svých sci-fi modelů s dokonalou informovaností, nulovými transakčními náklady apod.¹⁵⁸

Důkazem mého tvrzení v prostředí Evropské unie jsou příslušná ustanovení Římské smlouvy¹⁵⁹ (kterým jsem se v části 3 záměrně nevěnoval):

Článek 85, odstavec 1: Se společným trhem jsou neslučitelné a jsou proto zakázány veškeré dohody mezi podniky, ... zejména pokud: a) určují přímo nebo nepřímo nákupní nebo prodejní ceny anebo jiné obchodní podmínky;

Na přednáškách mikroekonomie jsem pravda slýchal, že malé hodné firmy udávající svůj produkt na dokonale konkurenčním trhu s jednotnou rovnovážnou cenou vždy poslušně tuto cenu přijímají. V praktickém životě jsem ale jaksi nezaznamenal, že by v supermarketu či pekařství nad přepravkami s chlebem visela informace ČSÚ o momentálně platné rovnovážné ceně chleba v České republice. Vždy tam nacházím jen informaci o tom, za kolik mých korun je se mnou majitel obchodu ochoten směnit daný bochník chleba. Já se pak svobodně rozhoduji o tom, zda na jeho nabídku přistoupím či nikoli. Podobně jsem se rozhodoval, zda do supermarketu či jiného obchodu vstoupím a budu tam dodržovat pravidla chování (tj. obchodní podmínky) stanovené jeho majitelem. Je-li toto chování (byť na úrovni velkovýrobců a distributorů zcela jiných statků) se společným trhem EU neslučitelné a proto zakázané, potom společný trh EU nemá nic společného se svobodnou směnou.

b) omezují nebo kontrolují výrobu, odbyt, technický rozvoj nebo investice;

Je snad naprosto normální, že podnik kontroluje vlastní výrobu a odbyt. Také by nejen měl, ale pokud chce na reálném trhu přežít, pak dokonce musí investovat, a tím podporovat technický pokrok. To je ostatně podle profesora Kirznera¹⁶⁰ přímo definičním znakem podnikatele, bez ohledu na velikost jeho výroby. Omezovat neefektivní výrobu je snad logickou reakcí na pokles zisků a je to přesně aktivita, o kterou se nákladně a často neúspěšně snaží strukturální politika EU.

Každý se může svobodně rozhodnout o tom co ze svého majetku, s kým, kde, kdy, jak a za co smění. Popření tohoto práva na nakládání se svým majetkem je porušením základních lidských práv. Jinak by tomu samozřejmě bylo, kdyby jeden podnik na základě výhrůžek či iniciací násilí bránil jinému podniku prodávat své produkty na nějakém území. To je samozřejmě ideální případ pro zásah státu proti utlačovanému podniku, nikoli však proti oběma s odvoláním na jakési rozdělování si trhů.

d) uplatňují vůči obchodním partnerům nerovné podmínky při rovnocenných transakcích a staví je tím do nevýhodného postavení v soutěži;

Žádné dvě transakce nejsou rovnocenné. Každý člověk může mít k různým osobám sympatie či antipatie a podle těchto subjektivních kriterií se rozhodovat za jakých podmínek je ochoten s tou kterou osobou obchodovat. Objekty směny přitom v čase mění svou hodnotu. Nutit někoho směňovat část jeho majetku s někým jiným za podmínek, které uplatnil v jiném čase, na jiném místě a s jinou osobou je flagrantní omezování vlastnických práv.

e) váží uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana přijme další dodávky, které podle povahy věci nebo podle obchodních zvyklostí nemají s předmětem takové smlouvy žádnou souvislost.

Stále jde o svobodný obchod, který druhá strana nemusí přijmout. Obchod se však uskuteční vždy, když jej bude "silnější" i "slabší" strana považovat za výhodnější než jiné možnosti. Pokud se mi tedy nelíbí, že mi dané CD jeho majitel nechce prodat bez časopisu, ke kterému je přiloženo, nemusím si ho kupovat. Považuji však za amorální na tohoto člověka poštvat policii, aby jej donutila se mnou dané CD bez časopisu směnit. Potom už nejde o svobodnou směnu, nýbrž o násilné vyvlastnění s kompenzací diktovanou mnou jako agresorem.

Článek 86: Se společným trhem je neslučitelné a je proto zakázané, aby pokud to může ovlivnit obchod mezi členskými státy jeden nebo několik podniků nepřípustným způsobem těžilo z dominantního postavení na společném trhu ... Takové zneužívání může zejména spočívat: a) v přímém nebo nepřímém vnucování nepříznivých nákupních nebo prodejních cen anebo jiných obchodních podmínek;

V prostředí svobodné směny nelze podmínky vnucovat. Pokud by bylo v obchodě použito násilí, nebyl by to již obchod, ale akt agrese. Slušnou (nebo i méně vybíravou - pokud neporušuje vlastnická práva adresáta) nabídku k uzavření obchodu však v žádném případě nelze za vnucování považovat.

b) v omezování výroby, odbytu nebo technického rozvoje ke škodě spotřebitelů;

Spotřebitelé nemají žádný nárok na to, aby s nimi majitel továrny směňoval své výrobky nebo aby je dokonce vynalézal. Zdá se proto, že autoři Římské smlouvy jsou mírně řečeno odtrženi od reality. Čtenářům, kterým toto ustanovení připadá opodstatněné bych proto doporučil dílo Klasika.¹⁶¹

c) v uplatňování nerovných podmínek vůči srovnatelným obchodním partnerům při srovnatelných transakcích, takže jsou tito partneři stavěni do nevýhodného postavení v soutěži;¹⁶²

d) ve vázání uzavření smlouvy na podmínku, že druhá strana učiní další platby, které podle své povahy nebo podle obchodních zvyklostí nemají s předmětem takové smlouvy žádnou souvislost.¹⁶³

Článek 92, odstavec 1: S výhradou odchylek stanovených touto smlouvou jsou se společným trhem neslučitelné takové podpory pokud mohou ovlivnit obchod mezi členskými státy poskytované v jakékoli formě státy nebo ze státních prostředků, které narušují soutěž nebo hrozí narušením soutěže tím, že zvýhodňují určité podniky nebo výrobu určitého zboží.

Typicky účelové ustanovení papírově ospravedlňující zásahy do tržního mechanismu. Problémem ovšem je, že subvence z veřejných rozpočtů jsou ve vztahu k subjektům ze třetích zemí nekalou konkurencí bez ohledu na to, zda si to EU ve své primární legislativě ustanoví nebo ne. Na základě vlastní zkušenosti se však obávám, že oportunismus je dosti typickou vlastností orgánů deklarujících snahu o dohled nad hospodářskou soutěží. Jmenovat lze např. aktivity Úřadu na ochranu hospodářské soutěže ČR. Pokud už člověk přistoupí na zvrácenou logiku celého systému klasifikace hospodářské soutěže, potom by očekával, že jednotlivé úřady budou mezi sebou solidární. Je tomu však právě naopak. Když např. úřady USA shledaly firmu Microsoft vinnou ze zneužívání dominantního postavení, řekl bych si, že proti ní zahájí celosvětové tažení po boku se všemi ostatními antimonopolními úřady. Jaké bylo tedy pro mne překvapení, když jsem si pracujíce na počítači bez operačního systému a jiných programů od firmy Microsoft snažil přečíst internetovou stránku Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR ¹⁶⁴ a ono to nešlo. Hlavní menu stránek Úřadu totiž (bez jakéhokoli zjevného důvodu) používá náročný programovací jazyk Java, který lze spolehlivě interpretovat téměř výhradně prohlížečem Microsoft Internet Explorer. Tabulky s vysvětlivkami k hledání informací na stránkách jsou potom uloženy v uzavřeném formátu programu Microsoft Excell. Tím Úřad jednoznačně podporuje další upevňování dominantního postavení pravomocně odsouzené firmy Microsoft, nemluvě o tom, že zcela znemožňuje čtení svých internetových stránek pro nevidomé uživatele internetu. Na můj slušně formulovaný dopis upozorňující na zmíněné chyby a naznačující nenáročný způsob jejich odstranění se mi dosud (v době uzávěrky diplomové práce tedy asi po měsíci) ani neobtěžovali odpovědět.

Svůj názor na vstup ČR do EU vyjadřuje veřejně mnoho lidí, zvláště státních představitelů. Ti většinou s menšími výhradami souhlasí a básní o výhodách, které nám vstup přinese. Od bezhlavého souhlasu se v poslední době politikové přesunuli do stádia, kdy hledají na EU chyby, které konzistentně kritizují tak, aby se názor na EU v různých politických stranách alespoň něčím lišil. V závěru však stejně všichni dojdou k názoru, že výhody převáží nad zmiňovanými nevýhodami a že jsme již příliš daleko na to, abychom se mohli vrátit. Nesmím však opomenout ani velké ekonomy v naší politice, kteří se pro svá politická tvrzení snaží vykonstruovat zcela nové ekonomické modely.¹⁶⁵ Najdou se i některé extremistické skupiny, které EU z principu odmítají a hledají pro svá tvrzení ekonomické pseudoargumenty typu srovnávání peněžních částek vynaložených na vstup s přislíbenými transfery z rozpočtu EU.

Což o to. Náklady na vstup do EU vysoké jistě jsou a ještě budou. Jen součtem "Výdajů na realizaci Národního programu přípravy ČR na členství v EU" z jednotlivých kapitol státního rozpočtu ČR na rok 2001¹⁶⁶ zjistíme částku 20,931546 mld. Kč. Dokazování toho, proč nás EU nebude chtít v brzké době přijmout pomocí grafů může mít také něco do sebe. Já se však snažím posoudit skutečnou podstatu negativ a pozitiv případného členství. Liberalismus, díky své neodtrženosti od reality, předpokládá, že neexistuje žádné univerzální pozitivum, které by bylo možné prefabrikovaně dodávat lidem. Pozitivní je pro člověka to, co souvisí s užitkem. Užitek, jak známo, je naprosto subjektivní a interpersonálně nesrovnatelný. Nelze tedy nějakou akci vůči velkému počtu jedinců (např. 10 mil. obyvatel ČR) jednoznačně pozitivně hodnotit. Co však hodnotit lze jsou dopady negativní. Jednoznačně negativní je násilné omezování svobod, které by mohl každý dle svého uvážení využít k dosažení toho, co jemu a právě jemu momentální přináší nejvyšší užitek. Jednoznačně je tedy možné vyvodit, že každá regulace trhu, každé zdanění, každé omezování uzavírání smluv, každý diktát, každý monopol působí k omezení hospodářské svobody, a tedy negativně. Stejně tak není nikdy možné říci, že nějaký transfer, dotace, "velký třesk", "nový či starý úděl", veřejný statek či jakékoli jiné státní opatření působí jednoznačný užitek.

Po těchto slovech by se mohlo zdát, že prohlásím, že vstup ČR do EU by byl jednoznačným negativem, neboť by znamenal přijetí všech těch regulačních, svobodu pošlapávajících opatření. S lítostí však musím konstatovat, že Česká republika již většinu evropských regulací do svého právního řádu zapracovala, a tak samotný vstup už nebude znamenat velký rozdíl.¹⁶⁷ Existují však nejméně dva důležité faktory, které nebyly přímým objektem analýzy předchozích kapitol. První z nich je pozitivum v podobě rozšíření prostoru svobodnějších trhů, než jaké má obyvatel ČR dnes k dispozici. Druhý, který pociťuji negativně, je další vzdálení se politiky od občanů, tedy přesun mnoha kompetencí do Bruselu.

Hodnocení těchto dvou faktorů mi trvalo delší dobu. Na základě studia dokumentů EU i sledování reálného chování orgánů EU jsem však nakonec dospěl k jednoznačnému závěru: Negativa převyšují přínosy.

Zdůvodnění: Rozšíření jednotného evropského trhu sice přináší pozitiva i v jeho stávající regulované podobě, avšak je zde vážné nebezpečí jeho dalšího omezování. To lze vysledovat nejen v nedávné historii vztahů mezi jednotlivými členskými státy, kdy byly jednoznačně vyhlašovány zákazy dovozů určitých komodit z jiných států EU apod. Zcela reálná jsou však dnes již dohodnutá omezení trhu pracovních sil pro nastávající členy. To, že vlády několika států EU chtějí znemožnit svým občanům nákupy za přijatelnější ceny (a jednají tak v rozporu s článkem 39 Římské smlouvy) díky levnější pracovní síle z ČR je jejich věc. Jak ale může stejné poškození trhu vlastní země vyjednat prostřednictvím svého bruselského zástupce i vláda ČR a ještě to prezentovat jako cosi pozitivního, to skutečně za hranicí pochopitelnosti.

Druhou stranou mého zdůvodnění je zmíněná a oprávněná obava z centralizace moci. U té totiž nelze, přes všechna velká slova o subsidiaritě, očekávat zlepšení, ba právě naopak. Evropští mocní to dokazují stále dalšími a dalšími kroky ve smyslu pozitivní integrace - tedy novou a novou regulací svobodného trhu. Z těchto kroků lze jmenovat zavedení Ústředního systému centrálních bank s diktátem Eura, společnou zemědělskou politiku, která by se dle subsidiárního principu měla řešit spíš na úrovni okresů než EU, apod. Hlavní nebezpečí, které pro svobodný trh v centralizaci evropské moci vidím, je ztráta flexibility, a tudíž znemožnění dalších liberalizačních reforem. Názory některých našich konzervativních politiků, že EU není ideální, ale musíme do ní vstoupit, abychom to mohli změnit, jsou podle mne liché. Vzhledem k velikosti České republiky a připravovaným změnám v procedurálních mechanismech EU na základě Agendy 2000¹⁶⁸ spíše reálně hrozí, že se náš trh stane obětí různých novodobých socialistických experimentů převážně levicové EU.

Doporučení: na základě výše zmíněného docházím k závěru, že bezmyšlenkovitý a ukvapený vstup ČR do EU je třeba jednoznačně odmítnout. To však neznamená, že nelze využít existujících výhod částečného zlepšení hospodářské svobody, které evropská integrace přinesla. Česká republika by se mohla, po vzoru Švýcarska, Norska a Islandu, účastnit Evropského prostoru volného obchodu. Mohla by si tak sama určovat míru vnitřní liberalizace a využívat výhod liberalizace vnější. Z právního řádu by Parlament mohl odstranit všechny ty intervencionistické právní normy, které byly přijaty s odůvodněním typu "musíme to schválit, neboť to po nás vyžaduje EU".

Vedle zmíněných zemí by se našlo ještě mnohem více těch, které by do EU nikdy nevstoupily, kdyby se v úvahu bral výsledek vždy prvního uspořádaného referenda o vstupu do EU a nikoli až první referendum s pozitivním výsledkem. Dalším faktorem v hodnocení referend je podíl oprávněných voličů na celkové populaci, ale hlavně stanovení kvóra. Pokud se za kvórum považuje většina zúčastněných voličů a referendum je platné při 50% účasti, znamená to, že o EU rozhoduje 26 % oprávněných voličů, tedy asi 20 % populace.¹⁶⁹ To se však dá interpretovat i tak, že 80 % obyvatel členských států EU si její existenci nepřeje. V případě, že se za kvórum bere většina všech oprávněných voličů, jde o diktát cca. 40% "většiny" vůči 60 % nesouhlasících obyvatel Evropy.

Je tedy zřejmé, že můj návrh není nijak originální. Co však na své práci za přínosné považuji, je konstruktivní, logické a čistě pozitivisticky ekonomické zdůvodnění mého návrhu.

Při diskusích o vztahu čistého ekonomického liberalismu a Evropské unie se setkávám s tvrzením, že kdyby mělo být podle liberálů, nezbylo by z EU vůbec nic. To ale není pravda. Evropská integrace totiž mísí dvě různé integrační formy: odstraňování existujících (ekonomických) omezení a budování nadnárodních mocenských struktur.¹⁷⁰ Liberálové samozřejmě vítají odbourávání bariér, tedy onen negativní charakter integrace. Staví se však razantně proti pozitivní integraci s poukazem na fakt, že jde jen o nové omezování svobod.

Cílem této práce nemělo být v žádném případě diskreditovat princip Evropské unie a myšlenku sjednocené Evropy. Chtěl jsem pouze dokázat tvrzení, že současná hospodářská politika, prováděná orgány EU, je v rozporu se zásadami, které jsou navenek deklarovány, např. s myšlenkou svobodného obchodu. To se mi, myslím, v práci uspokojivě podařilo.

Stejně tak jsem splnil i další cíle vytyčené v úvodu. Blíže jsem se seznámil s argumentací obou hlavních ekonomických přístupů a dokázal jsem provést srovnání jejich postojů k určené problematice. Studiem základních materiálů jsem se dověděl více i o samotné Evropské unii, a díky tomu jsem se mohl fundovaněji vyjádřit k dopadům plánovaného vstupu České republiky do EU. Celkově vzato pro mne byla práce velkým přínosem. Navíc se domnívám, že užitečná může být i pro náhodné čtenáře v budoucnu, neboť nepracuje se zastarávajícími statistickými daty, nýbrž s danými názory staletých teoretických přístupů, jejichž otevřeného střetu jsme již dlouhou dobu v hospodářsko politické praxi svědky.

[1] Samuelson, Paul S. - Nordhaus, William D.: Ekonomie. 1. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1992, 1011 s.

[3] Holman, Robert: Vývoj ekonomického myšlení. 1. vyd. Praha, Liberální institut 1994, 56 s.

[4] Holman, Robert: Dějiny ekonomického myšlení. 1. vyd. Praha, C. H. Beck 1999, 544 s.

[5] Mlčoch, Lubomír: Institucionální ekonomie - učební text pro studenty vysokých škol. 1. vyd. Praha, Vydavatelství Karolinum 1996, 124 s.

[6] Němcová, Ingeborg - Žák, Milan: Hospodářská politika. 1. vyd. Praha, Grada Publishing 1997, 232 s.

[7] Hayek, Friedrich A.: Soukromé peníze - Potřebujeme centrální banku?. 1. vyd. Praha, Megaprint 1999, 164 s.

[8] Šíma, Josef: Free Banking - Záznam z diskusního fóra. 1. vyd. Praha, Liberální institut, Centrum Liberálních studií 1998, 32 s.

[9] Armentano, Dominick T.: Proč odstranit protimonopolní zákonodárství. 1. vyd. Praha, Liberální institut 2000, 122 s.

[10] Meiners, Roger E. - Yandle, Bruce: Jak common law chrání životní prostředí. 1. vyd. Praha, Liberální institut 2000, 38 s.

[11] Šíma, Josef: Právo a obrana jako zboží na trhu. 1. vyd. Praha, Liberální institut 1999, 120 s.

[12] Rothbard, Murray N.: Ekonomie státních zásahů. 1. vyd. Praha, Liberální institut 2001, 464 s.

[13] Kinkor, Jiří: Trh a stát - k čemu potřebujeme filozofii. 1. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1996, 176 s.

[14] Hayek, Friedrich A.: Právo, zákonodárství a svoboda - Nový výklad liberálních principů spravedlnosti a politické ekonomie. 2. vyd. Praha, Academia 1994, 416 s.

[15] Kirzner, Israel: Jak fungují trhy. 1. vyd. Praha, Liberální institut 1998, 90 s.

[16] Greger, Petr a kol.: Co je to, když se řekne Evropská Unie. 1. vyd. Praha, Centrum pro demokracii a svobodné podnikání 1997, 154 s.

[17] Jakš, Jaroslav: Quo Vadis Evropská Unie. 1. vyd. Praha, ETC Publishing 1998, 236 s.

[18] Šrein, Zdeněk: Hospodářská politika Evropského společenství. 5. vyd. Praha, VŠE 1998, 180 s.

[19] Šrein, Zdeněk: Mechanismy hospodářské politiky Evropské unie. 1. vyd. Praha, VŠE 1999, 369 s.

[20] Ort, Alexandr: Evropa od rozdělení k jednotě. 1. vyd. Praha, VŠE 1996, 398 s.

[21] Tichý, Luboš a kol.: Smlouva o Evropské unii, Smlouva o založení Evropského společenství. 1. vyd. Praha, Victoria Publishing 1994, 243 s.

[22] Cihelková, Eva a kol.: Amsterdamská smlouva a transformace Evropské unie. 1. vyd. Praha, VŠE 1998, 141 s.

[23] Witzová, Ivana: Důsledky vstupu České republiky do Evropské unie.1. vyd. Praha, Ústav mezinárodních vztahů 2000, 84 s.

[24] Šauer, Petr a kol.: Úvod do ekonomiky životního prostředí. 1. vyd. Praha, VŠE 1997, 140 s.

[25] Smith, Adam: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů. 1. vyd. Praha, Liberální institut 2001, 986 s.

[26] Spěváček, Vojtěch: Makroekonomická analýza a prognóza. 2. vyd. Praha, VŠE 1999, 119 s.

[27] Hart, Michael H.: 100 Nejvlivnějších osobností dějin. 1. vyd. Praha, Knižní klub 1994. 376 s.

[28] Faltus, Jozef - Průcha, Václav: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století. 1. vyd. Praha, VŠE 1996, 194 s.

[29] Urban, Luděk: Praktická hospodářská politika. 1. vyd. Praha, VŠE 1997. 190 s.

[30] Marx, Karl: Kapitál - kritika politické ekonomie, díl první. 1. vyd. Praha, Státní nakladatelství politické literatury 1954, 902 s.

[31] Rumjancev, A. M.: Slovník vědeckého komunismu. 1. vyd. Praha, Nakladatelství Svoboda 1978, 317 s.

[32] Klaus, Václav: Ekonomické perspektivy České republiky. 1. vyd. Praha, Meridian 1993, 304 s.

[33] Kadlčák, Richard - Šmejkal, Václav - Urban, Luděk: Průvodce podnikatele Evropskou unií. 1. vyd. Praha, Ministerstvo zahraničních věcí České republiky 2000, 123 s.

[03] http://www.euroskop.cz (stránky o Evropské unii na serveru Ministerstva zahraničních věcí ČR)

[04] http://www.compet.cz (stránky Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ČR)

[07] http://www.fsf.org (stránky Nadace pro tvorbu volného programového vybavení - Free Software Foundation)

In the text I try to find arguments whether to vote for or against the entrance of the Czech Republic to the European Union. The main circumstance of my decision is the economic freedom for all participants of the market. I compared an attitude of classical liberalism with all the modern forms of state paternalism, like socialism, keynes theory or monetarism. For me only the Austrian school of economics (and its followers) are the representatives of liberalism.

The main part of my work is to compare the text of the European Union primary legislation with the rules of economic liberty. As an example for a closer look I took competition policy. I found out that most of EU legislation is not liberal, but most of Czech legislation is EU compatible now. At the end I came with the idea that the best solution for the Czech republic would be to stay out of EU as a member of EFTA. In that case we could do both - liberalize our economy and take advantage of the European free trade area.

EU, entrance of the Czech republic, liberalism, paternalism, competition policy, economic freedom, Austrian school of economics, legislation

A120, A130, B110, B120, B130, B140, B240, B250, D400, D600, D730, D800, E100, E240, E310, E500, E600, F020, F150, F330, G180, H100, H210, H200, H400, H500

1Viz příslušné historické prameny, např. literatura [27], str. 120, 247, 318; dále je možné čerpat z literatury [28], str. 149 a 153.

3Za intervencionisty uveďme literaturu [1], str. 39, a literaturu [18], str. 11; za představitele liberalismu potom literaturu [25], str. 16, nebo třeba literaturu [12], str. 60.

10Příkladem tohoto dualistického přístupu konzervativců může být porovnání slov Prof. V. Klause otištěných na stranách 11 a 15 literatury [32].

12Více informací o teorii bezpečnosti zajišťované pojšťovnami lze nalézt v literatuře [11] nebo v literatuře [12], str. 75-84.

29Poznámka autora: celý tento text byl vytvořen výlučně s pomocí free software. Ten používám nejen pro jeho dobré vlastnosti (bez nadsázky srovnatelné s draze placenými ekvivalenty), ale hlavně proto, že na drahé komerční programy nemám. Respekt k hodnotám mírumilovné lidské společnosti (tedy dodržování vlastnických práv) mi totiž brání porušovat autorská práva jeho tvůrců tím, že jej ukradnu, jak je dnes relativně častým jevem - viz můj komentář ke článku 103 římské smlouvy v subkapitole 3.2.

35Zde je nutné poznamenat, že ochranou majetku se rozumí ochrana jeho fyzické podstaty, nikoli jejich tržní hodnotu, jak vysvětluje např. Freidrich A. Hayek v literatuře [14], str. 244-245.

46Pro velmi zdařilé popisy organizačního uspořádání evropských orgánů lze k hlubšímu studiu doporučit literaturu [16], literaturu [17], str. 36-57, nebo internetovou stránku [03].

50Údiv nad tím, že se praktiky cenové regulace mohou v moderní hospodářské politice vyspělých zemí (mezi něž se celá EU jistě řadí) vůbec ještě objevit jako standardní nástroj jsem vyslovil již v subkapitole 3.1 o Pařížské smlouvě.

51Kdybych chtěl být jízlivý, řekl bych, že o tom, kam vedly koordinace zemědělství (původně jistě také dobře míněné) Stalina a Mao Ce-tunga, jasně svědčí příslušné historické dokumenty (viz např. literatura [27], str. 247 a str. 318).

52Neudržitelnost stávajícího systému dotací pro zemědělství přiznává i Prof. Šrein na stranách 232 - 233 literatury [19].

53Vysvětlení viz subkapitola 3.1, kde jsem mj. komentoval článek 3 Pařížské smlouvy. Pro podrobnější liberální rozbor problému cenové tvorby odkazuji na literaturu [12], str. 103-114.

57Bezohledným používáním mám na mysli např. praktiky, kdy tvůrce nějakého datového souboru slepě předpokládá, že každý, kdo bude chtít daný soubor použít, má k dispozici přesně takovou verzi, program, operační systém nebo typ počítače jako měl tvůrce. Tak tomu ale zdaleka vždy nebývá. Většinou se sice soubor použít podaří, ale nevypadá přesně tak, jak jej autor vytvořil. část uživatelů však nemá možnost legálně použít daný software, a proto se uchyluje k jeho krádeži. V drtivé většině případů by tomu bylo možné zabránit dvěma kliknutími myši v průběhu ukládání souboru autorem. U větčiny programů je totiž možné vybrat např. místo formátu doc univerzální formát rtf nebo dokument uložit v HTML či v čistě textové podobě, tedy jako soubor txt.

58Spojením "na ně ... musí mít" lze rozumět nejen peníze k nákupu (či odvahu k nelegálnímu zkopírování), ale i ochotu učit se či používat ve většině případů zbytečně složité programy používané ke tvorbě jednoduchých datových souborů (např. balíky typu office namísto jednoduchých textových editorů).

60Většina volně šiřených operačních systémů používá nástroje pro definici přístupových práv ke všem souborům v počítači nebo celé síti, které znemožňují čtení, změny nebo mazání souborů nepovolanými osobami.

74Ve smyslu způsobu, jakým byly prostředky použité k výplatě daných podpor získány od jejich původních majitelů. Viz též definice pojmu solidarita v subkapitole 2.3.

77Ze strany paternalistů se objevují námitky, že hodnota rodinného domu někde v horách nemusí stačit k zakoupení bytu třeba v Brně. To je samozřejmě pravda, ale dobrovolně přijatá cena oběma stranami je definiční vlastností svobodné směny, a nelze ji proto kupujícímu nějak nařizovat. Je to stejné, jako bych si vzpomněl, že chci bydlet v Londýně a požadoval bych po orgánech EU možnost vyměnit stávající byt v Olomouci za srovnatelné ubytování v Londýně.

78Původ směnné hodnoty zboží na základě svobodné směny mimochodem uznává svým specifickým způsobem i Karl Marx - viz literatura [30], str. 102-103.

81Analogii mezi státním podnikem a znárodněním vyslovuji na základě úvahy, že peníze pro státem založený podnik pocházejí z daní, a jde tedy o násilím odebrané (tj. znárodněné) části soukromých podniků - konkrétně jejich zisků.

92Pro získání konkrétních statistických údajů odkazuji na stránky Eurostatu, které lze najít pod internetovým odkazem [02].

106 Libertariánský rozbor viz literatura [12], str. 179-244. Jiný pohled nabízí pan Kinkor v literatuře [13], str. 131-132.

109 Pro analýzu konkrétních hodnot odkazuji na internetové stránky Eurostatu, který je přístupný přes odkaz [02] a také na odkaz [09].

116 Pokud ovšem nepočítám Dohodu z Nice, která však dosud není schválena a některé státy ji již v referendu odmítly.

119 Např. stavěním silnic z vybraných daní a jejich následné bezplatné poskytnutí všem jako nekalou konkurenci železnici a dalším druhům dopravy. Blíže jsem se k tomuto tématu vyjadřoval v analýze článku 77 římské smlouvy.

125 Pro detailnější studium problematicky hospodářské politiky v EU bych rád odkázal na literaturu [17], literaturu [18], literaturu [19] a internetový odkaz [03].

129 Dokladem toho, že na škodlivosti cel se shodnou protekcionisté i liberálové, budiž literatura [1], str. 905, a literatura [12], str. 130-136.

139 Zde bych rád odkázal na známý fejeton "Já, tužka" pana Leonarda Reada, který lze nalézt na stránkách Liberálního institutu - odkaz [05].

152 členské státy prohlašují, že jsou ochotny přispívat k rozvoji mezinárodního obchodu a k odstraňování překážek pro směnu zboží...

154 např. Robinsonová, J.: Ekonomie nedokonalé konkurence, 1933 nebo Chamberlin, E.: Teorie monopolistické konkurence, 1933.

163 Mohl bych se sice odkázat na své vyjádření k písmenu e) minulého článku, ale nechci stále opakovat stejná slova. Proto odkáži i na první odstavec 52. strany Klasikova díla - viz literatura [25].

Vysoká škola ekonomická v Praze

Fakulta národohospodářská

Hlavní specializace: Hospodářská politika

Název diplomové práce:

Evropská unie a hospodářská svoboda

Prohlášení:

Poděkování:

Obsah

1. Úvod

2. Základní rozdíly intervencionistického a liberálního pohledu na hospodářskou politiku

2.1 Vymezení liberalismu

2.2 Vymezení intervencionismu

2.3 Sjednocení terminologie

3. Vývoj hospodářské politiky v rámci EU

3.1 Paříž, 1951 (platnost od 27. 7. 1952)⁴³

3.2 Řím, 1957 (platnost od 1. 1. 1958)⁴⁵

3.3 Slučovací smlouva, 1965 (platnost od 1. 7. 1967)⁸²

3.4 Schengenská dohoda, 1985⁸⁴

3.5 Jednotný evropský akt, 1987⁸⁶

3.6 Maastricht, 1993¹⁰⁰

3.7 Amsterdam, 1997¹¹⁵

4. Současný stav hospodářské politiky v EU

4.1 Monetární politika

4.2 Fiskální politika

4.3 Obchodní politika

4.4 Strukturální politika

4.5 Politika životního prostředí

4.6 Společná zemědělská politika

4.7 Ochrana hospodářské soutěže - podrobnější rozbor

5. Odhad důsledků vstupu ČR do EU

6. Závěr

Použitá literatura

Internetové zdroje

English Summary

Key Words

JEL Clasification

Vysoká škola ekonomická v Praze

Fakulta národohospodářská

Hlavní specializace: Hospodářská politika

Název diplomové práce:

Evropská unie a hospodářská svoboda

Prohlášení:

Poděkování:

Obsah

3.1 Paříž, 1951 (platnost od 27. 7. 1952)43

3.2 Řím, 1957 (platnost od 1. 1. 1958)45

3.3 Slučovací smlouva, 1965 (platnost od 1. 7. 1967)82

3.4 Schengenská dohoda, 198584

3.5 Jednotný evropský akt, 198786

3.6 Maastricht, 1993100

3.7 Amsterdam, 1997115

3.1 Paříž, 1951 (platnost od 27. 7. 1952)⁴³

3.2 Řím, 1957 (platnost od 1. 1. 1958)⁴⁵

3.3 Slučovací smlouva, 1965 (platnost od 1. 7. 1967)⁸²

3.4 Schengenská dohoda, 1985⁸⁴

3.5 Jednotný evropský akt, 1987⁸⁶

3.6 Maastricht, 1993¹⁰⁰

3.7 Amsterdam, 1997¹¹⁵