První prosincový den roku 2001, v sobotu, jsme se vypravili na Velký Javorník (JN99BM). Do chladného rána jsme vyrazili tři síbíčkáři: Jiřinka Vítkovice, Boris Ostrava a já, Radek Hrabůvka. Odjížděli jsme společně z nádraží Vítkovice, vystupovali jsme ve Veřovicích, odtama pěšky po žluté přes Padolí na sedlo U pramene Jičínky. V sedle chtěla Jiřinka Vítkovice ukončit svoji túru a dál být jen na poslechu až do našeho návratu. Jiřince jsme nabídli kvalitní nemrznoucí směsi zvané brejkotika a pak jsme ji společně ukecali, aby s námi pokračovala ve výšlapu, nyní už po červené.
Pak jsme opustili značenou cestu a stoupali jsme po vyšlapanější pěšině. Po chvíli jsme se dostali nad smogovou pokličku a nad námi svítilo slunce a viděli jsme nádherně modrou oblohu, že se ta modř medá popsat a ani fotogtafie nebo monitor to nejsou schopné zobrazit, to se musí jen vidět. U té modři bych ještě zůstal, viděl jsem mnohokrát modré nebe, ale některé odstíny jsou snad jedinečné a neopakovatelné. Slunce svítilo tak, že jsem si sundal zpod šustky svetr, abych se zbytečně nepotil. Ze stromů začal padat natátý mokrý sníh, na každého něco spadlo, největší zásah dostala Jiřinka přímo za krk a do kapuce. Potkali jsme rozjařenou skupinku, šli snad přímo z fotbalu do báru a pak na kopec. Hulákali na lesy, naštěstí jinak neobtěžovali, ani neničili přírodu a provětrání na čerstvém vzduchu jim určitě prospělo.
Na vrcholu jsme měli nádherný výhled. Bylo vidět okolní vrcholy, jako Borisberg (ve špatných mapách označen chybně jako Smrk), Lysá hora a několik dalších bezvýznamných (Radhošť, Kněhyně, Skalka). Hory vyčnívaly nad zvlněnou smogovou pokličku a bylo nám jasné, že nikde dole žádné slunce svítit nemůže. Dali jsme si brejkotika a další občerstvení a začli jsme z našeho portejblu navazovat spojení. Těch jsme měli dostatek vzhledem k rušení, které panovalo. Když se čas nachýlil, připravovali jsme se k odchodu, ať jsme jěště za světla dole. Všiml jsem si, že když stojím na vhodném místě, dole na smogu vidím svůj stín. Nikdy jsem nic takového neviděl, neslyšel ani jsem o tom nikde nečetl. Ukázal jsem to Jiřince i Borisovi, zamávali jsme svým stínům dole, ty také mávaly (samozřejmě, jak jinak) a dali jsme se ma odchod.
Šli jsme k Panence Marii a pak pokračovali mimo značky chodníčkem mezi modrou a zelenou. Šťastně jsme došli dolů do Frenštátu a vlakem jsme se vrátili do Ostravy Vítkovic. Jiřinka pořídila cestou nahoru a na vrcholu unikátní fotografie, tak jsme na ně zvědaví.
Každý pěší síbíčkář, který se se mnou kdykoli potká na horách, obdrží na požádání zlaté esíčko.