aneb po stopách Transsylvánské Trofeje 1996 a 1997

Myšlenkou vrátit se na Podkarpatskou Rus jsme si v roce 1997 když jsme odjížděli v koloně doprovázené policisty z nedokončené Trophy na maďarské hranice krátili čas. Dnes je pátek 18. května 2001 21.30 a odjíždíme ve složení Ivan, Martin a Petr, kteří jedou s Gazem 69 a ve druhém voze jede Adam a Petr s Tatrou 803 MoR. Čeká nás téměř šestisetkilometrový přesun přes Slovensko. Ivan zajíždí čerstvě zgenerálkovaný motor Volha, který jsme včera namontovali do Gaza a tak se jízdní průměr se ustálil na 55 km/h. Nad ránem usínáme před Nitrou.

sobota Moc toho však nenaspíme, protože vstáváme brzo, aby jsme dohnali časovou ztrátu. V 16 hodin jsme na slovensko-ukrajinských hranicích. Následuje vyplňováni několika stránek celního prohlášení ukrajinštinou, po dvou hodinkách jsme hotovi. Díky znalosti azbuky nejsme v takové pozici jako Holanďani, kteří neznajíce písma stojí bezradně nad lejstry. Na první benzínce za hranicemi plníme nádrže po okraj a platíme 17 Kč za litr. Navigátoři otevírají itineráře a vyrážíme Užgorodem směr Něvické. Zde byl start první etapy soutěže Transsylvánia v roce 1996. Po prohlídce trosek hradu pokračujeme, ale jen kousek. V lese se setmělo a tak nacházíme místo pro kemp. Rozděláváme oheň a hodnotíme naše první cestovní dny. Auta jsou "doladěna", vybavení a věci si pomalu nacházejí svoje pevné místo. Jen některým se nedaří najít ani lžičku.

Neděle 20.5 Je neděle, kontrolujeme auta a pokračujeme v cestě. "Bloudíme" podle intíku a hledáme tu správnou cestu do kopců. Po pěti letech, které uplynuly od soutěže jsou některé cesty zarostlé a naopak vyježděny nové. Konečně se chytáme a míříme k prvnímu bodu, který je dán body GPS. Podle záběrů ze soutěže a vzpomínek Petra určujeme místo – Bažinu. Pro účastníky soutěže znamenalo její překonání i několik hodin, letos je vyschlá a tak se její průjezd pro nás stává jen otázkou několika minut. Pak opět mizíme v lese. Odpoledne jsme stále na části první etapy. Ta končí brodem. V potoku ze sebe smýváme prach předchozích dní a připravujeme se na další chuťovku dnešního dne. Tou je výjezd do téměř 1500 metrů na poloninu Rinu, kde byl cíl jedné z dalších etap. Tento vrchol je znám jako místo, kde měly být umístěny rakety středního doletu SS 20. Vzhůru vede panelová cesta , my však volíme jednu z "polňaček". Ta prověřuje bezezbytku naše auta. Náklony a sklony mnohdy překračují 30 stupňů. V tisíci metrech u jezírka sbíráme dřevo ( na vrcholu je jen kosodřevina a lišejníky). Pokračujeme dál, slunce už opět začíná zapadat za vrcholy Karpat. Když jsem najeli na panelku, zjistila posádka Gazu, že někde utrhli kardan zadní nápravy. Zbytek cesty teda pokračují stylem "Wartburg". Se setměním dojíždíme zbylé stovky výškových metrů a rozbíjíme tábor u metrových (tloušťkou) vrat atomových krytů. Výškoměr ukazuje 1481 m.n m. a teploměr klesl jen pár stupínků nad nulu. Všude okolo je sníh. Velice brzo usínáme ve stanech.

pondělí 21.5 Ráno se koulujeme na sněhu a sjíždíme do nejbližší dědiny, kde na první pokus v kýblu s náhradními díly nacházíme co potřebujeme. Utržený křížek se podařilo nahradit (Gaz, Uaz, ZIL všechno je stejné) a tak se loučíme s obyvateli, pro které jsme byli zpestřením. Zkratkou, kterou nám ukázali pokračujeme. Vjíždíme do oblasti Šiput v jedné ze zatáček nacházíme vodopád a proti proudu pokračujeme na přejezd hřebene. Sjíždíme do jednoho údolíčka a v hlubokých kolejích pokračujeme dolů. Ke slovu přichází sekera a Márty provádí průzkum. Po několika stech metrech nás zastavuje přes cestu spadlý strom. Už víme proč se nás lesáci ptali jestli máme motorovou pilu. Naštěstí se údolíčko trochu rozevřelo a tak ke slovu přichází navijáky a my se navíjíme na stráň a potom spouštíme dolů. Těchto 50 metrů trvá téměř dvě hodiny. O tom, že jsme se dostali na další úsek Trophy nás utvrzuje utržený tlumič některého účastníka soutěže, ale šipka, která nám ukazuje směr našeho dalšího bodu GPS se začíná stáčet na jinou stranu a naše cesta tak začíná mít tvar kola. To se nám po několika kilometrech potvrzuje výjezdem v místech ze kterých jsme před několika hodinami vyjeli. Okruh ihned dostává jméno po jejím autorovi - Adamův. Opět se potvrdilo, že písmena GPS nejsou od Global positions system , ale vznikla na Moravě a znamenají Gde Proboha Su. Ihned je při večeři ve vyschlém   korytě řeky navržena nová trasa a ve večerních hodinách se vydáváme na silniční přejezd. Usínáme pod hvězdnou oblohou něco po půlnoci.

úterý 22.5 Ráno panuje dobrá nálada, časová ztráta je dohnána, sluníčko svítí. Za Volovcem doplňujeme nádrže a pokračujeme po silnici na Mežgorje. Projíždíme místy, kudy nás minule deportovali na hranice. Prohlížíme si nedostavěný obří hotelový komplex a pokračujeme dál. Podle mapy volíme kratší cestu, jak uvádí mapa "s pokrytím". Čím je pokryta nevíme, ale za to se nám naskytují nádherná "panoramata". Na vrcholu hřebene se s námi dává do řeči jeden z místních, který pracoval u nás. Radí nám kudy dál a co navštívit. Pokračujeme sjezdem na Siněvir. I zde se přehnala povodeň. Tuny kamení lemují nejen koryto řeky, ale jsou i na silnicích v dědinách. Opět jedeme krokem. Zastavujeme u ledovcového jezera. Po prohlídce a odpočinku následuje opět přesun. Tentokrát míříme na Koločavu. Tato známá obec je pro dnešek poslední na pevném povrchu. Vyjíždíme za ni do hor a míříme do Komsomolsku. Podle místních ji gruzavíky zvládají za dvě hodiny. Koleje vyjetý od Zilů, Krazů, Kazů a podobných jsou mnohdy až metr hluboké. Na jedné  křižovatce jedeme do leva a míjíme závoru. Po asi kilometru padání do údolí se před námi objevuje stržený svah. I přes snahu najít možnost překonání překážky se vracíme na křižovatku. Pokračujeme pořád dolů i zde je cesta stržená, ale cestáři vytvořili sjezd do koryta řeky. Postupujeme pomalu, v korytě jsou obrovský balvany. Občas si TATRA chytne za některý z nich. Čekáme na Gaza. V jedné ze zatáček dojíždíme buldozer. Ještě chvílu trvá než si nás všimne a pouští před sebe. Zastavujeme a zdravíme se. Buldozerista se ptá odkud jedeme a tak odpovídáme, že s Česka. Ptáme se na další průběh cesty a na možnost navštívit nějakou hospůdku. Pak již jen brodíme řeku a jsme v cíli cesty. Dáváme základ a vyrážíme do hospody. Při vstupu si podvědomě začínáme notovat s klasickými melodiemi. Objednáváme si po pivku Obolon a pak ještě jednou. Pro místní se stáváme atrakcí. Chodí se na nás dívat od dětí po stařešiny. Když říkáme odkud jedem, tak jsou u vytržení, samotná představa takové dálky je pro ně nepředstavitelná, většina byla nejdál v sousední vsi. Tak, aby tady na nás více vzpomínali lepíme na výčep samolepku Červeného Draka a hospodského jím s patřičným vysvětlením obdarováváme. Po půlnoci nasedáme do aut a jedeme hledat nějaké místo pro přespání. Opět zničené cesty. Tak zastavujeme až na místě bývalé úzkokolejné trati. Podle podemletých pražců a vytrhaných kolejí víme, že žádný vlak v noci nepojede a tak klidně spíme.

středa 23.5 Ráno nás budí zima a ledový vítr. Přejíždíme na místo, kde už svítí slunce a je o poznání tepleji. Hodně práce je na cestě přes Turbot do Černé Tisy, tu pomáháme upravit, aby mohl projet před námi stojící Kamaz. Adam mezitím od řidičů zjišťuje další cestu. Dál žádná není. Vzala ji voda. Ta nejkratší jediná možná vede přes hřebeny a vrcholy Karpat. Na břehu řeky vaříme něco teplého do žaludku a teprve pak se vydáváme vzhůru. Cestou potkáváme lesnáky. Nakládáme je a vyvážíme do sedla ve výšce 1400 metrů. Ukazují nám jak dál do Černé Tisy. ... tolko goroj, ně tuda , ně sudá, tolko goroj ... Pokračujeme ještě několik kilometrů a pak na jednom závětří zastavujeme. Začíná kontrola aut. Gazisté jen doplňují oleje a benzín, tatrovácí zjišťují prasklý nosný rám a ustřižený výpustný šroub diferenciálu. Zatím, co jedna skupina čistí soukolí převodů zadního diferenciálu od bahna, druhá připravuje nový šroub z kusu dřeva. Představa, že jedeme 65 km bez oleje je hrozná. Po třech hodinkách jsou obě auta připravena. Tatra musí kvůli rámu jet opatrně. Cesta vede po vrstevnici a posádkám se tak naskýtají překrásný pohledy. Výškoměr stoupá a překračuje 1500 metrů. Pak přichází úsek se zmrzlou vrstvou sněhu na cestě. Tudy letos ještě nikdo neprojel. Nacházíme místo, kterým se napojujeme se na původní cestu. Všude mimo ni jsou prudké svahy a údolí, s hloubkou několik set metrů. Začíná zapadat slunce. Před námi vede cesta prudce vzhůru. Podle mapy by to měl být nejvyšší bod v okolí. Redukovaná jednička a pohled na sklonoměr ukazující 30% . Výškoměr ukazuje 1776 m.n.m. Následuje prudký sjezd dolů k opuštěným salaším u pramenů Černé Tisy. Dál cesta opět nikam nevede – vzala ji voda. Opět nahoru a dalších několik kilometrů po hřebeni. V této situaci jede jako první GAZ. Ivan provádí průzkum , "našel jsem sjezd " ozývá se do vysílačky, teprve pak se vydávají vozy.Je načase v nádržích je vidět na dno. Serpentýnama padáme do údolí, už je úplná tma. V dálce jsme zahlédli světla. Ivan hlásí, že je to Gaz 66 , že s ním jede k nám. Potkali jsme se s cestářama , kteří opravují zdejší "cesty". Musíme se obrátit a jet s nimi. Z tohoto místa jinudy cesta nevede (vše strženo). Vedou nás do průsmyku. Gaz 66 si místy musí do zatáček najíždět na dvakrát. V průsmyku na severní straně je sněhové pole tak 2.5 m vysoké . Jedeme ještě několik hodin po vrstevnici lesem. Konečně před sebou vidíme světla Jasinji. Loučíme se a odjíždíme hledat nocleh. Ten nacházíme v místech kam jsme původně měli přijet. Černa Tisa.

čtvrtek 24.5 Ráno se s majitelem pozemku na kterém kempujeme domlouváme na možnosti opravit rám u Tatry. Petr odjíždí. Vrací se až odpoledne. Startujeme a vyrážíme do průsmyku Jablonický, kde se stýkají dva okresy Podkarpatský a Ivano-frankovský a který byl v obou válkách dějištěm bojů. Na DAIce sou Gazisti zastaveni a policista je vyzývá k upevnění přední SPZ na vozidlo. Když ji přidrátují, ptají se jestli "tak dobro"?. S odpovědí: "tak prekrasno" se loučíme. Obracíme na jih a jedeme přes Rachov a Luhy. Opět tankujeme až po okraj nádrží. Čeká nás průjez do oblasti Hoverly. Opět jsou rozbité cesty a tak pokračujeme průměrem 30 km/h. Projíždíme přes závoru do chráněné oblasti. Po několika kilometrech zastavujeme u domečku ve kterém je hlídač. Zjišťujeme, že se dál nedostaneme, dál jsou jen stržené mosty. Rozděláváme oheň, pije se vodka a vzájemně ochutnáváme národních kuchyní. Mezi tím vším se dozvídáme mnoho zajímavého o tomto území. Jdeme spát. Ráno Ivan, Márty a Petrové podniknou výstup na vrchol Hoverly.

pátek 25.5 Za úsvitu a po rychlé snídani odchází čtveřice na vrchol. V ruce nákres ze včerejška, který by měl urychlit výstup. Jdeme svižně prudce vzhůru. Původní cestu vzala voda, ale i tak po třech hodinách dosahujeme vrcholu. Vystoupali jsme na nejvyšší místo podkarpatské Rusi a tak následuje nezbytné foto a přípitek Červeným drakem. Pohledem na protější masív, který jsme zdolávali před dvěma dny se loučíme s Hoverlou a scházíme do údolí k autům. V podvečer přejíždíme do Solotviny, kde jsou solná jezera. Zastavujeme u nich.

sobota 26.5 Ráno probíhá koupání. Toto jezero má svou specifiku a to že teplá voda se drží dole. Stojíme tak na horkých kamenech a nechce se nám ani hýbat. Přesto se domlouváme a odpoledne vyrážíme na poslední úsek naší cesty. Přes Chust míříme do Mukačeva. Následuje prohlídka města a odeslání zpráv z internetky. Na náměstí se opět stáváme středem zájmu. Konečně se nám podařilo vyrazit a míříme k hranicím. Naposledy plníme nádrže až po okraj. Ještě fotky a záběry u ukrajinských výsostných znaků a pohlcuje nás byrokratický proces. Tentokrát jsme na ukrajinské straně odbaveni rychle. Platíme "silniční" daň a přesunujeme se na slovenskou stranu. Hodiny plynou. Blíží se půlnoc. Konečně se zvedá závora. Za nejbližší dědinou rozbíjíme náš poslední bivak.

neděle 27.5 Nazpět přes Slovensko jedeme cestou pod Tatrami. Místy využíváme kousků dálnic. Starý Hrozenkov a poslední vytažení pasů. První česká hospoda je naše. Gaz i Tatra obstáli, obstály i posádky.

Za devět dní jsme najeli 1500 km z toho 500 po cestách, ale především necestách Podkarpatské Rusi, kam se asi ještě někdy vydáme.