Knihu s tímto názvem napsal V.P. Borovička a možná i někdo jiný. Kdy to všechno vlastně začalo? Někdy v první půli prosince roku 98. Byla neděle odpoledne a najednou zazvonil telefon. Volal Pepa a chtěl, abych propojil telefon Nokia s handheldem Sharp. Je to prý pro nějakého Američana, který na to strašně kvaltuje. Že prý celé vybavení přiveze kolem páté. Bral jsem tuto práci  jako odreagování, protože jsem už byl týden na neschopence a odborná činnost byla něčím, co mě dostalo do dobré nálady. Pátá uběhla, blížila se šestá a nikde nikdo. O půl osmé večer dorazil Pepa. Hodil mi na stůl brabici a dodal. Je to fofrovka, dnes to musí fungovat. Celé zařízení jsem vybalil a zároveň jsem vyvalil oči. Nokia 6110 a Sharp HC4600. Telefon jsem znal, ale na Sharpa jsem zíral. Mašinka s Windows CE, barevná a docela vymakaná. Komunikace měla probíhat pomocí IR. Hodinu jsem si s tím hrál, ale i když toho bylo na stole hodně, pořád mi něco chybělo. Nějaký soft k telefonu, který by se nahrál do Sharpa. K telefonům Nokia se dodává NCDS, ale ta bohužel nepodporuje Windows CE. Ha, co s tím? Pepa zavolal známému specialistovi na mobilní telefony a ten okamžitě začal: "tohle funguje, několikrát jsme to testovali". Nebylo mi jasné, jak to mohlo fungovat. Druhý den jsem si ověřil, že ten dotyčný specialista kecal. Navíc toho Sharpa asi těžko mohl někdy vidět, protože se právě objevil na trhu. Odvezli si všechno s tím, že je potřeba koupit jiný telefon, jehož soft podporuje Windows CE. Volba padla na Ericsson SH888.

Druhý den už jsem měl nový telefon. Instalace proběhla bez problémů. Nastavil jsem parametry, zadal telefonní číslo a program začal vytáčet. Spojení bylo navázáno. Úspěch se tedy dostavil. Aspoň teď jsem si to ze začátku myslel. Bohužel spojení bylo po třiceti vteřinách ukončeno a načtení WWW stránky neproběhlo. Ha. A kde je chyba? Okamžitě jsem kontaktoval hotline operátora, kde mi bohužel nikdo neporadil. Snad jen to, že bych měl zavolat dodavateli software. Tam mi sdělili, že mají poruchu a že už připojení nefunguje asi čtyři dny. Na závěr jsem byl ubezpečen, že se na závadě pracuje a mělo by to v brzké době začít fungovat. Tak jsem se připojoval, ale po třiceti vteřinách jsem byl odpojen. Úspěch se dostavil až pozdě odpoledne. Tak jsem úkol vyřešil a nyní mělo dojít k tomu, abych funkční zařízení předal a předvedl zákazníkovi. Zavolal jsem  Pepovi, který byl s oním američanem v kontaktu. Čas předání byl dohodnut na osmou večerní. Pepa přijel, ještě jsem si několikrát ověřil funkčnost a vyrazili jsme.

Dotyčný člověk bydlel v místním hotýlku. Vešel jsem dovnitř. Celý hotel šíleně páchl přepáleným olejem a cigaretovým kouřem (jsem odnaučený kuřák). Zaklepali jsme na dveře, otevřel člověk, který vypadal jako by byl propuštěn ze Sing Singu. Pohublý a ostříhaný na neznatelného ježka. Protože měl právě nějaké jednání, chvíli jsme zůstali stát v předsíni. Ovšem do pokoje bylo vidět a něco jsem také zaslechl. Seděl tam další zavalitý chlapík s býčí šíjí a hovořil do mobilního telefonu plynnou ruštinou. To mě docela překvapilo. Američani a Rusáci se nesnášejí a tady vegetují, jako by se nechumelilo. Rusák za chvíli vypadl a teď se nám začal věnovat Mike. Čekal jsem, že bude nutný překladatel, kterého jsem ale nikde neviděl a tak už jsem si opakoval anglická slovíčka. Překvapilo mě, že na nás spustil naprosto perfektně česky. Ani náznak cizího přízvuku.

Konečně jsme vstoupili do pokoje. Na posteli se rozvalovala spoře oděná kočka. Dvounohá. Něco ve stylu Angeliny Jolie (nebo jak se to píše). Jak se Mike zmínil, byla právě po operaci. Ale hulila jak fabrika. No, to není podstatné.

Předvedl jsem připojení na Internet, ukázal nějaké zajímavé WWW stránky a to bylo vše. Následovala debata na téma tiskárna. Rozhodl se, že se pořídí Canon BJC-80. Z dalšího rozhovoru bylo zřejmé, že tu hodlá založit firmu a dovážet ze Států auta. Celá návštěva trvala asi dvě hodiny. Odjeli jsme, ale asi po sto metrech zazvonil mobil. Mike si žádal adresy na nějaké porno servery. Hm. Tak tohle bylo první setkání, ale to je opravdu jen začátek.

Druhý den, snad kolem deváté ráno, zase telefon. Volal Mike, že mu nejde spojení na Internet. Dožadoval se okamžitého řešení. Moc se mi nechtělo, ale zákazník je zákazník. Nechtělo se mi hlavně proto, že v pokoji bylo silně nahuleno. A když říkám silně, tak myslím doslova. Za deset minut jsem byl na místě. Mike čekal v recepci a hovořil s chlapíkem, který se dost podobal včerejšímu Koljovi, ale mluvil tentokrát česky. Poslal mě nahoru, abych to už začal pracovat, že za chvíli přijde. Po zaklepání se ozvalo: "dále". Manžeka pobíhala po pokoji, jen tak v prádle, které víc odhalovalo než zakrývalo. Zaptal jsem se jestli můžu dál. Řekla že ano. Asi jí to nevadilo. A stále hulila jako fabrickej komín.

Když konečně dorazil Mike, vysvětli jsem mu, že připojení není ještě úplně funkční díky problémům, které má operátor. Je nutné se pokoušet několikrát. Toto vzal na vědomí, ale zároveň se zeptal, koho má žalovat. Celá událost se odehrávala v den, kdy USA zaútočily na Irák. Pak nastala debata na téma politická situace v ČR a jak se k tomuto konfliktu vláda postaví. Prý potřebuje ze Států převést jistou finanční částku a toto by mohlo jeho plány zhatit. Opět následoval dotaz na porno servery.

Za chvíli dorazil onen chlapík, se kterým Mike hovořil v recepci. Jednalo se o bývalého prodejce aut. Prý toho nechal, když ho někdo začal vydírat a jeho společníka sejmuli. To už jsem si začal připadat jako na trní. Včera Kolja, dnes zabitý společník. A co bude zítra?

Odjel jsem s divným pocitel v oblasti žaludku. Možná to bylo tím, že jsem od rána nic nejedl, a nebo taky ne. Na jednu stranu jsem byl spokojen, že dělám práci, která mě baví, ale na drouhou stranu tu byl onen žaludeční pocit, že něco není v pořádku. Pro dnešní den jsem už chtěl mít klid, uložit se do postele a pořádně se vypotit. Ale všechno dopadlo úplně jinak.

Kolem šesté večer dorazil Pepa a Mike. Provedli jsme připojení BJC-80. Vše bez kabelů, IR fungoval parádně. A to nemluvím o hodinkách Timex, do kterých chtěl Mike přetáhnout data se Sharpa. Tento úkol byl splněn a Mike se vyjádřil v tom smyslu, že je spokojen a že spolupráce bude pokračovat dál. Za dva dny po této akci si Mikův společník Václav objednal u Pepy počítač. Nechtěli nic podřadného, muselo to být to nejlepší a nejdražší. Mašina za padesát litrů. Do dvou dnů byla mašina postavena, další dny se testovala a pak ji Pepa předal. Až do tohoto okamžiku vše fungovalo. Bohužel, když došlo na placení, už to bylo horší. Nastaly klasické výmluvy. Nikdo nic nevěděl, banka nefungovala a pak už nikdo nezvedal telefon. A při té příležitosti Mike změnil hotel. Našel si byt v centru města.

Čtrnáct dní bylo ticho po pěšině. Ozval se Václav, že mu ten počítač nějak nejde. Jeho synátor tam mastil hry. Protože nebyl zaplacen, Pepa ho odvezl do dílny a začal se pídit po penězích. Nikdo se k ničemu neměl. A ticho po pěšině tu na nějakou dobu bylo zas.

Po několika dnech volal Mike, že Václav je podvodník a že s ním už nespolupracuje. Počítač by stejně nezaplatil, protože je po uši v dluzích. Že si ho tedy vezme on, ať ho okamžitě dovezeme. Právě se prý vrátli ze Slovenska a musejí do rána napsat hromadu smluv. Pepa už byl opatrnější a tak navrhl, že na tuto práci dodá jiný, slabší počítač. Ten původní až po zaplacení. A tak jsme kolem desáté noční montovali z dílů 486ku a kolem půlnoci byla na místě. Nad vchod do bytu si Mike pověsil americkou vlajku a nápis Tady bydlí Mike. Ovšem do domu se nedalo dostat. Zvonek nebyl označen a vstup byl možný jen po předchozím volání na mobil. To fungovalo. V tom bytě vždy někdo byl a později se zase začali vyskytovat Koljové. Ale bylo jich víc a tak jsem přešel k označení Timur a jeho parta. Práce pro Mika byla zajímavá v tom, že žádosti o služby bylo možno očekávat každým okamžikem. Mně volal málo, ale Pepu si vychutnával třeba ve dvě v noci. Navíc se v této sešlosti objevil pan Rudolf, specialista na hry. Vzhledově vypadal jako golem s podobným ježkem. Asi kámoš ze Sing Singu. Počítač byl konečně zaplacen, ale ještě se do toho namočila leasingová společnost. Hned na to se nainstaloval a Mike si ještě vyžádal modem a scanner. O další tiskárně ani nemluvím. Počítač už tedy u Mika fungoval, ale záliba pana Rudolfa ho dostala do stavu, kdy nějakým neodborným zásahem klesl znatelně výkon. Mikovi to vadilo a Rudolf chtěl hrát. No tak se objednal ještě jeden počítač.

Když se předala nadupaná mašina, začaly další a další problémy. Mike chtěl vypalovat, scanovat, surfovat po Internetu. Bohužel vysvětlit postupy jednou nestačilo. Probíhalo to tak, že se tam fungovalo celý den a končilo se v pozdních večerních hodinách. To co bylo právě teď nastaveno a předvedeno, během patnácti minut po našem odchodu přestávalo fungovat. S Pepou jsme uzavírali sázky, kdo se lépe trefí do času, kdy někdo od Mika zavolá. Kolikrát se stalo, že jsme ani nestačili dojet domů. Mike mluvil stále jen o tom, že mu něco nefunguje, ale už se nezmiňoval o placení. Nezmiňoval se, nebo to taktně a diplomaticky přešel mlčením.

Pan Rudolf stále mastil na Mikově mašině, protože mašina na jeho herní vášně byla v montážní lince. Mikova mašina měla stále nižší výkon a naše návštěvy byly častější. Dokonce nás napadlo, jestli by nebylo dobré se tam nastěhovat.

Před domem postávala stále nová auta. Nejdříve Lincoln, pak Audi, různé Fordy a Mercedesy. Podle toho co tam stálo, se dalo poznat, kdo je doma. Najednou nás napadlo, když jsme tak s Pepou klábosili o dalším postupu, že to opravdu začíná smrdět. Už od začátku jsem se instinktivně vyhýbal složce Dokumenty, abych náhodou něco neviděl. Pepa asi neměl onen instinkt a tak z něho vylezlo, že prodej aut je asi jen zástěrka. Hlavní činnost by měl být úplně jiná. Obchod s děvčaty a praní špinavých peněz. Nevím kde na to přišel. To je jedno. Ale jak to tak vypadá, nějaký bordel skutečně finančně podporuje.

K této problematice se váže ještě jedna historka. Jednou, myslím, že to bylo taky v nočních hodinách, volal abych mu rozběhl Internet. Je to nezbytně nutné. Když mně pak ukázal o co jde, docela mě to pobavilo. Podal si inzerát, ve kterém hledal přítelkyni, které není sex cizí. To je docela zajímavé. Počítač pro pana Rudolfa byl hotov. Tak jsme ho tam vezli kolem desáté večer. Bylo to trochu problémové, protože nemohl pochopit základní věci ohledně obsluhy počítače. Přivezli jsme i pořádné repro bedny, který si ale vyžádal Mike ke svému počítači. Chtěl jsem je tedy umístit do Mikova kanclu, ale bylo zavřeno. Měl jednání. Po chvíli vylezl Mike s chlapíkem, který vypadal jako Lux a Tom Selleck dohromady. Nevěnoval jsem tomu velkou pozornost. Když se ale Mike vyjádřil, že jednání se šéfem kriminálky dopadlo výborně, zůstal jsem stát s otevřenou hubou. Není to takhle náhodou prorůstání organizovaného zločinu do státní správy?

Nevím, ale zrovna zde bych šéfa krimináky nečekal. A když, tak za zcela jiným účelem. A jak bylo někde řečeno, peníze umlčí každého. Pepa to zhodnotil naprosto přesně: "Sem se chodí pro peníze". Akorát nám nezaplatil ani korunu. To je tak trochu smůla. Po této události asi už i Pepa otočil. Snažil se návštěvám v tomto bytě pokud možno vyhýbat. Ale asi ne moc důkladně, protože zase někde zaslechl, že Mike se tu usadí na trvalo, protože do Států už nemůže. Co se týká Mikova zdravotního stavu, tak byl věčně u doktorů. No a neustéle hovořil o operacích. Buď on nebo jeho manželka byli na operaci, nebo se tam chystali. Pan Rudolf se projevil jako bodyguard. Ovšem s jedním zásadním problémem. Povolávací rozkaz. Ale myslím, že tento problém se dá velice jednoduže vyřešit. Hádejte jak? Berou všichni, takže není co řešit.

Auta, která postávají před domem zase financuje Timur se svojí partou. Ale kdo financuje Mikův nový dům, který má stát za městem? Tohle tedy už nevím. A co je ještě nového? Fred by se měl přesunout do Států. Prý tam bude organizovat byznys. Konec konců proč ne. A protože je toho na mě už dost, zvlášť když z toho nekouká ani koruna, natož dolar, jdu od toho. Na každém kroku to smrdí průserem a co se stalo naposledy, to už už bylo dost husté. Fredovi se podělal jeho domácím počítači disk. Já ho měl oživit. Měl jsem pocit, že je časovaná bomba, ale nechtěl jsem být ten, kdo ten pekelný stroj spustí. Fred, jak jsem tak odhadl, byl finanční a ekonomický expert tohoto spolku. Už tohle dávalo tušit, že bych tady mohl na něco narazit. A tak jsem to udělal tak, abych nic neviděl. I když to dost dobře nejde. Co třeba takové jméno XXXX? Bývalý vysoký státní úředník? Nejdřív ředitel kriminálky, teď zase tohle. Už nechci nic slyšet ani vidět. Jdu od toho. Astalavista baby.

Odbočka k Mikovi. Je ve vyšetřovací vazbě. Je dost možné, že ho někdo prásknul. Pepa se vyjádřil v tom směru, že by to mohla být konkurence, která podniká ve stejném oboru. Zmínil se taky o tom, že by to byl Václav nebo Tlouštík. Takže tohle podnikání vzalo za své. Americké způsoby tu asi nefungují. A jednání se šéfem kriminálky zjevně úspěšné nebylo. Pepa tedy přišel o mašinu  a o haldu spotřebáku. Budiž.

A co náš přítel Mike? Jak se věci mají? Pořád je ve vyšetřovací vazbě. Někde lítá ve vzduch sedmset padesát tisíc a možná ještě víc. Tak ti, kterým dlužil, zavolali policajtům a ti si pro něho došli. Prý nebyl problém za večer v šantánu utratit čtyřicet tisíc. Kočka dvounohá jeho manželka byla. Už není. Teď to táhne s bodyguardem, panem Rudolfem. A často navštěvují kožní oddělení.

Co dál? V neděli, tedy minulou, ti, kterým dlužil, začali rabovat jeho kvartýr. Rabování začalo v okamžiku, kdy ho odvezli do vyšetřovačky. Na jednu stranu se není co divit. Zařízení kvartýru bylo kompletně od jiných osob. Mike nezaplatil ani korunu. Kvartýr mu vybavili lidé, kterým něco slíbil. A jak to tak odhaduju, sliboval dost. Auta, práci ve Státech a mnoho dalších věcí. Nikdo nedostal nic. Akorát pan Rudolf nějakou kožní chorobu. Co na to XXXX? Dá od toho ruce prýč, nebo ho bude zastupovat? Kdo ví. A je mi to jedno. Tenhle člověk mě nezajímá.

Teď jsem hovořil s Pepou. Mike byl prase na úrovni. Hulil jak komín, po autě rozházené prezervativy a další chuťovky, o kterých snad ani psát nebudu. Zajímavější je další věc. Nejaké prchy vykouřil i Timurovi. Ukrajinci jsou naštvaní a snad právě proto se Mike uklidil do vyšetřovací vazby. Už měl být venku, ale odhaduju, že nebude pospíchat. Timur asi čeká. Jak bylo řečeno, všechny prachy jsou v prdeli. A jak to bude dál? Uvidíme.