[Nádraží] Když jsem se jednoho říjnového dne ráno probudil, tušil jsem, že dnešek v mém životě mnoho změní. Vstal jsem, zabalil si vše, co bylo ve vojenském doporučení a vyrazil na nádraží. Tam jsem si koupil svoje první Startky, abych vypadal jako chlap a pohledem jsem vyhlížel ty, kteří měli stejný směr a osud. Mohl jsem je poměrné snadno rozeznat od ostatních cestujících. A tak jsem se připojil ke skupince, ve které se již debatovalo o časech příštích. A tak jsem se také zapojil, i když mi nebylo zcela jasné o co kráčí. Někdo měl informace od svých kámošů, kteří již VZS absolvovali. A tak debata pokračovala i tehdy, když jsme nastoupili do vlaku a vyrazili směr ne Praha, ale do přestupní stanice. Tam následoval přestup na trasu do našeho vojenského působiště. V tomto vlaku, který nás již vezl tím směrem, se skupinky debatujících rozdrobily a každý se jednotlivě věnoval alkoholu nebo úvahám. Díval jsem se z okna a bylo mi čím dál tím víc jasné, že toto bude něco jiného, než jsem do dnešního dne znal. Sice jsem viděl dost filmů z vojenského prostředí a přečetl si mnoho literatury, ale věděl jsem, nebo snad tušil, že skutečnost bude zcela odlišná. Co bude jiné, to zatím nebylo tak moc jasné.

[Ve vlaku] Snad jsem se na těch 730 dní i trochu těšil, protože těsně před nástupním dnem jsem se rozešel se svou holkou . Částečně jsem si myslel, že ve vojenském prostředí zapomenu na ten rozchod, který jsem měl stále v živé paměti. Později jsem pochopil, že jsem se pokoušel vyhánět čerta ďáblem. A tak jsem se věnoval úvahám, než vlak dojel do cílové stanice. Stál jsem v uličce a rozhlížel se kolem sebe. Někteří silně holdovali alkoholu, protože se s tím asi nedovedli vyrovnat. Na začátku cesty byla všude slyšet silná slova, která se úměrně ujeté vzdálenosti vytrácela a bylo stále větší tíživé ticho.

Když vlak zastavil a my vystoupili, vše už začalo dostávat konkrétní podobu. Velké množství sebevědomých civilistů, kteří jimi již za chvíli neměli být, vešlo do nádražní haly. A tam to začalo. Nějaký pošťák na nás začal řvát a mně bylo jasné, že jsem se v odhadu své budoucnosti asi trochu zmýlil. Za stálého řvaní nás rozhodili do autobusů a už nás vezli do kasáren. Tu cestu jsem neznal. Z města se vyjelo někam do polí a až v první vesnici se zabočilo na nenápadnou silnici, na jejímž konci byl vjezd do kasáren. Než se objevil vjezd se závorou, stále jsem doufal, že se z toho divného snu musím probudit. Bohužel se tak nestalo.

Bylo jasné, že náš příjezd je očekáván s napětím. Na vojácích se to dost dobře dalo poznat. Zatím jsem ale nechápal proč. Pochopil jsem to ještě týž den. Autobus zastavil mezi tělocvičnou a buzer placem. Velké množství civilistů zde bylo vysazeno s tím, že se postupně odeberou do oné tělocvičny. A tak jsem tam asi tak hodinu seděl a měl strach. Už bylo zřejmé, že nebude následovat procházka růžovým sadem. Listí pomalu žloutlo a padalo a já jsem snad v té chvíli už na nic nemyslel. Snad jsem se jen nesměle díval na dveře tělocvičny. Dovnitř vcházeli snad ještě lidé. Ven už ne. Ven vycházely neforemné postavy v modrých teplákových soupravách. Připadali mi jako roboti. Všichni naprosto stejní. A odcházeli kamsi do povzdálí. Proč a kam, jsem poznal za chvíli. Asi tak hodinu jsem pouštěl kluky před sebe. Potom už jsem ten tíživý pocit nemohl unést.

[Stříhali dohola ...] A tak přišla řada na mě. Šel jsem ve skupince asi pěti kluků. A pak to začalo. Zatím jen tak lehce. Odložit civilní oděv, nacpat do pytle a napsat adresu domů. Pak se fasoval vojenský oděv. Jak to probíhalo je asi jasné. Nikdo neznal svoji velikost a tak dostal to co bylo. Potom nastalo stříhání. Železná Mery a pár pomocníků vzalo do ruky nůžky a už to jelo. V zrcadle jsem se poznal jen podle toho, že jsem se pokusil o nějakou grimasu. A nebyl jsem sám. Někdo si všiml našich úšklebků a bylo nám naznačeno, že nás smích brzy přejde. Vyfasovali jsme mnoho zelených hadrů a nikdo netušil co s tím. A tak jsem se také převlékl do modrých tepláků a potom někdo zavelel: "Odchod na párek".