[Přijímač] Naše skupina odcházela ven z tělocvičny, tam někam do povzdálí. Opravdu se šlo na párek. Vstoupili jsme do jídelny, kde už jsme vojnu poznali v „plné kráse“. Hlavní kuchař, mazák, zařval hlasem, který nepřipouštěl odpor: "Vrkni číslo zobe". Jaké číslo, co to je? Nikdo neznal odpověď. Při třetím opakování tohoto rozkazu začal hlas nabírat na intenzitě. Všichni sklopili oči do talíře a věnovali se raději svému jídlu. Bohužel dost dobře nešlo pozřít. A pak jsme za chvíli všichni sborem řvali mazákovo číslo. Nevím jaké číslo to tenkrát bylo. Podobné číselné hlášky se opakovaly den po dni až do povýšení. Následoval odchod na ubikace. Tam se rozvaloval na posteli desátník Kramer. A už to jelo. Vybalit věci, všechno v poklusu a pořád řvaní. Na pokoji byl z mazáků jen desátník. To snad ještě ušlo. Ale vyjít na chodbu se nevyplácelo. Jednou jsem neopatrně na chodbu vyšel. A už to jelo zase. Dvacet nebo více párů kanad vyčistit a roznést po jednotlivých pokojích. Komu které boty patří to jsem nevěděl. A tak jsem si to odnesl. Chytili mě pod krkem a začalo vyhrožování. Pokud se to stane ještě jednou, tak to bude horší. Tak potom jsem už na chodbu nevycházel, pokud to nebylo nezbytně nutné. Záchody byly ovšem na druhé straně chodby a tak to dost dobře nešlo. Slabší povahy to řešily tím, že vylezly z okna a obcházely celý dům. Ale ono to bylo prašť jako uhoď. Večer bylo nutno udělat rajóny. Bláhově jsem si myslel, že se dělají jednou za týden. Ale chyba lávky. Dvakrát denně. První úklid jsem si vyfasoval já, ještě s jedním spolubojovníkem. Klasická věta, "co je černý bude bílý", byla znát. Uklízela se právě ona chodba, na kterou jsme se báli vyjít. Byla dlouhá asi tak dvacet metrů, možná ještě delší. Mazáci nám provedli hned na uvítání rozplavby. Na každý metr dva kýble vody a šůrovat. Ale kartáč nebyl na násadě. Takže na kolena a už se jelo. Pokud něco nešlo čistícími prostředky, tak se používal písek. A čistící prostředky nebyly samozřejmostí. Kdo si je sehnal, byl dobrej. Kdo ne, měl smůlu. A tak to šlo každým dnem.

Nejhorší okamžik byl asi druhý den ráno, kdy naše družstvo stálo před jídelnou. Tam jsem si poprvé uvědomil, jak dlouhé mohou být dva roky. A zdálo se mi, že jsem pochopil, co je to nekonečno. Mazáci, kteří postávali kolem, měli různé slovní připomínky a nezůstávalo jen u těch slovních . Pokud na požádání nebyla dodána cigareta nebo jistý finanční obnos, dotyčný obdržel na místě tatranku, facku nebo odměna následovala večer. Tam jsem poprvé pronikl do mazácké hantýrky. Výrazy jako drsná planina, doktor Mengele, půlhodinka s diagnózou, mazlákové blues říkaly vše. Tyto pojmy rozebírat nebudu, ale v dalším textu budou podrobně vysvětleny. A tak někteří mladí, nebo snad všichni, začali kupovat cigarety. Někdy i více druhů, podle momentální chuti mazáků. A domů odcházely dopisy, že by bylo vhodné poslat nějaké peníze. Vojenský život je drahý.

Mimo úklidu se provozoval i výcvik. Ráno byl nástup na rozdělení do dalšího zaměstnání. Nejdříve nás učili chodit. Pochodovat a vše kolem toho. Za stálého řevu se pochodovalo od rána do večera. Komu to nešlo, byl předveden na hlášení ke kapitánu Lamkovi. Tvrdilo se o něm, že byl degradován, protože byl příliš velitelsky náročný. V jeho kanceláři jsem se setkal s takzvanými pastičkami. Kroutit ušima až se to nedalo vydržet. A tak jsem si kroucení odbyl jen jednou od desátníka Kramera, který tento způsob trestu také občas používal. Ale večer se mi omluvil. To jsem nečekal. Ve druhém družstvu se vyskytoval desátník Bednařík. To už byl větší kalibr. Bylo radno se mu vyhýbat. Jednou jsem se neopatrně vyskytl v jeho blízkosti a okamžitě jsem si vydrhnul mimo plán. Dovolání nebylo. Připadal jsem si opravdu blbě. "Jste míň než hovno" se mazáci vyjadřovali každou chvíli a dávali nám pocítit svoji nadřazenost. Opravdu jsem si tak připadal a vše se zaměřilo na to jak přežít.

Následovala taktika. Plížení, běh, dobývání nepřítele. Kdo nemohl, byl pokopán a popliván. Já to tenkrát nebyl. Ten kluk už opravdu nemohl a oni ho kopancema popoháněli vpřed. Moc nechybělo aby se složil. Ale tenkrát to ještě prošlo. Ostatně tento druh velitelské náročnosti procházel stále. Rotmistr Slíva se na ostrý výcvik pravidelně zaměřoval. Vždy bylo velice složité odlišit šikan od velitelské náročnosti. A ta hranice byla opravdu někde jinde. Stále jsme byli vedeni k poslušnosti pomocí strachu. Pokud by snad někdo měl chuť a šel si stěžovat, bylo mu naznačeno co by se asi stalo. A tak nikdo nešel. Nejschůdnější cesta byla držet hubu a krok. O to se všichni snažili. Ale vždy se najde někdo, kdo vyčnívá z řady. Tady vyčníval Efendi. Byl to chlap jako hora a potkat ho někde mimo vojnu, asi bych se lekl a vzal roha. Ale mazák, který byl o dvě hlavy menší s Efendim cvičil jako s hadrem. A Efendi ani necekl a dělal vše co si mazák řekl. Měl strach a nebyl sám.