Johann
Sebastian Bach
*1685 Eisenach
+1750 Lipsko.
Jako největší osobnost barokní hudby první poloviny 18. století ve svých skladbách shrnul a uzavřel celou epochu hudebního vývoje. V centru jeho tvorby stojí díla duchovní, zejména kantáty, kterých se dochovalo přes dvě stě. Neméně významné jsou však Bachovy skladby pro klávesové nástroje, varhany nebo cembalo, jeho současníci považovali za nejlepšího varhaníka, jaký kdy žil. Důležité jsou také jeho skladby komorní a orchestrální, k těm nejslavnějším z nich patří Braniborské koncerty.
Na rozdíl od slavných soudobých hudebníků nikdy neopustil Německo, celý život strávil v německých městečkách a zámeckých rezidencích, kde se pěstovala hudba (Lüneburgu, Arnstadtu, Mühlhausenu, Výmaru, Köthenu), a teprve v roce 1723 se stal na zbývající čtvrtstoletí svého života regenschorim a kantorem školy při chrámu sv. Tomáše v Lipsku. To ovšem neznamená, že Bachovo kompoziční umění do sebe nevstřebalo vše, co v hudbě vytvořily předchozí generace hudebníků a čím se obírali i jeho současníci. Důkladně se obeznámil jak s hudbou nizozemskou, tak španělskou a francouzskou, a zejména pak italskou, kde barokní instrumentální formy prožívaly vrcholnou etapu svého rozkvětu.
J. S. Bach své kompozice zpravidla vytvářel pro potřeby dvora nebo chrámu, nebo k poctě některých šlechtických osobností; mezi hudbou chrámovou a světskou však nečinil velkého rozdílu. Celé jeho dílo se nezachovalo, přesto je obrovské. Obsahuje 200 kantát, různé mše a pašije, instrumentální koncerty a suity, skladby pro sólové nástroje počínaje varhanami, klavírem a cembalem (preludia, fantazie, fugy, vícehlasé invence) až po sólové housle nebo violoncello (sonáty a partity) nebo jejich kombinace v malých komorních souborech.
K Bachovým vrcholným polohám od meditace až po dramatičnost hudebního výrazu patří například Janovy a Matoušovy pašije, Mše h moll a Magnificat, Braniborské koncerty, Goldbergovy variace, Italské a Francouzské suity a konečně pedagogicky zaměřená díla Temperovaný klavír, soubor preludií a fug ve všech tóninách, a Umění fugy pro varhany, poslední, nedokončené dílo autorovo, v němž tato forma instrumentálního vícehlasu, rozvíjená v devatenácti skladbách z jediného modifikovatelného tématu, je dosud nepřekonaným uměním. Jen geniální duch Bachova formátu dokázal po celoživotních uměleckých zkušenostech v tvůrčí a praktické oblasti vytvořit tak ojedinělá a ve své náročnosti dokonalá díla.
Bach celý svůj život žil skromně, ve stálé práci a ustavičných starostech s umělecky nedokonalými soubory, zpěváky i instrumentalisty. Často mu bylo vytýkáno, že zanedbává své povinnosti ve škole sv. Tomáše i v péči o hudbu v dalších čtyřech chrámech v Lipsku, za niž nesl odpovědnost. Také interpretaci vlastních děl si jistě představoval jinak, než jak to dokázali hudebníci, s nimiž byl nucen spolupracovat. I jeho rodina byla početná a přinášela mu mnoho starostí. Ve dvojím manželství měl dohromady 20 dětí, z nichž některé byly mimořádně nadané. Ke konci svého života podobně jako Händel oslepnul. Bach zemřel jako vážený lipský kantor, jeho dílo však na dlouhý čas upadlo v zapomnění. Skladby z otcovy pozůstalosti zdědili synové, jen část z nich se však dochovala dodnes. Bachovi současníci, podobně jako jeho synové, se již ohlíželi po jiném druhu umění, bližšímu době rokoka a klasicismu. Umění velkého Johanna Sebastiana bylo pro ně konzervativní, nezáživné, příliš učené a málo životné.
Skutečným zlomem v zájmu o Bachovo dílo však bylo až provedení Matoušových pašijí Felixem Mendelssohnem-Bartholdym v Berlíně v roce 1829 po 75 letech od Bachovy smrti. Na novou generaci zapůsobila tato hudba jako zjevení. Od této chvíle dochází postupně k renesanci celého skladatelova odkazu i k pochopení jeho tradičních, z hudebního protestantismu vyrůstajících kořenů. V souladu s nacionálními tendencemi v umění je potom Bachovo dílo prohlášeno za vrcholné německé umění, je vydáno a stává se předmětem pečlivého studia skladatelů i hudebních interpretů.
J. S. Bach stanul na průsečíku minulosti a budoucnosti, když ve svém díle uskutečnil dokonalou syntézu vícehlasého, tj. polyfonního a kontrapunktického umění a přivedl je na vrchol dosažitelných možností, a zároveň otevřel perspektivu novému vývoji - po stoletém zapomnění jeho tvorby vůbec. Jeho hudba reprezentuje nejsložitější a nejnáročnější hudební umění v celém dosavadním vývoji. Bach, opíraje se o lidovou tradici protestantského chorálu, dokázal vždy z jediného tématu vykřesat nesmírné množství variant a vytvořit z nich dokonalou zvukovou formu. Vrcholem tohoto jeho umění byly fugy, v nichž nejprve téma přednášel jeden hlas a po něm jej postupně přebíraly další hlasy, vokální nebo instrumentální, a při vzájemném proplétání rostly do emotivně stupňovaného a nesmírně působivého hudebního tvaru.