MÝ HOBBY

Zpočátku byly těmi součástkami drátky, žárovky a ploché baterie. Pak různá vyřazená relé a otočné voliče z telefonních ústředen 1. generace. Ale to už jsem vstoupil na střední školu elektrickou v Pardubicích. Tam jsme se ve volném času věnovaly alchymii: prováděli jsme elektrolýzu mléka se solí síťovým napětím za vzniku jakéhosi žlutozeleného plynu. Pak jsme pouštěli 10A monočlánky, ale nevybouchly. Pak jsme pouštěli asi 50kV z měniče do bažantů z prvního patra, kupodivu i izolanty jako svetr či bačkora se jevily jako vodiče. Taky jsme dělali blesky - tady je návod: připravte si dvě tuhy z mikrotužky, na jedné straně odizolovanou síťovou šňůru zapojenou do zásuvky, baterku či zapalovač a nakonec klíče od jističů. Pak už je to jasné. Upozorňuji, že podobné experimenty mohou podle vyhlášky 50/78Sb a ve znění pozdějších úprav provádět pouze osoby znalé s vyšší kvalifikací přezkoušené podle §6.

A to už na sebe nenechaly dlouho čekat polovodiče. Ještě mě zastihlo v našich zemích doznívající germanium v podobě GS507 a GA???. GS507 byl zajímavý tranzistor lze ho plně využít dodnes v nejmodernějších zapojeních! … poněvadž jeho pouzdro je plné kvalitní silikonové vazelíny a jeden tranzistor vystačí na podmazání 2-5 chladičů (podle velikosti)… (-:

Samozřejmě, že v polovině 80.let byly známy i křemíkové polovodiče…avšak byly dost drahé…např. univerzální tranzistor KC507 stál jeden 5 Kč, což byla čtvrtina mého tehdejšího měsíčního kapesného. A se sortimentem to bylo jako se vším: kupovalo se, co právě bylo, protože to pak nebylo, když to bylo náhodou potřeba. Součástky např. na zesilovač se sháněly třeba rok! Dneska mě to připadá absurdní, když si napíšu seznam většinu toho dostanu hned a ještě si můžu vybírat. A za babku. Za totáče to měli bastlíři fakt těžký…i když…na druhou stranu…nabídka našich výrobců elektroniky byla tehdy taková, že jí mohl konkurovat kdejaký bastlíř…to dneska bych si televizi či video asi nestavěl.

Pak jsem propadl obvodům TTL 74xx. Ty byly sice taky drahé, ale daly se sehnat v bazarech desky ze sálových počítačů, kde jich bylo jako maku. Kupoval jsem je a vyletovával do zásoby ve velkém. Vždyť se z nich nechal postavit třeba počítač! Něco jsem taky postavil. Např. časovač na rádio či TV. Ale když jsem navrhl univerzální kapesní čítač, vyšla mi spotřeba 3A, což je dost…on taky počítač postavený z těchto obvodů byl veliký jako větší obývák a měl příkon jako RD vytápěný elektřinou v lednu. Dal se z nich postavit i malý, osobní počítač – výkřik našeho socialistického průmyslu: IQ151, který se vyráběl dokonce sériově. Stál 15.000Kč (jako velká barevná TV). Možná bych ho měl přiblížit: byl černobílý (jen černá a bílá!), musel na něj být speciální monitor, měl příkon 100VA a tlačítka podobná zvonkovým, psaní na něm doslova bolelo. Vážil aspoň 10kg. V té době se začal vyrábět v Anglii počítač ZX Spectrum, který měl 15 barev, šel připojit k normální TV, byl asi 4x menší, měl 4x větší paměť, příkon max. 9VA. Šel k němu připojit obyčejný kazeťák a na něj nahrávat programy a hry. Cenu si nepamatuji, já ho koupil starší, ale určitě nestál víc než polovinu IQ151. ZX Spectrum u nás byl asi jako když vtrhli Španělé s puškami mezi Indiány, kteří neznali ani kolo, ani železo, ani koně. To byl náš průmysl za totáče, to naše “rodinné stříbro”, to je to, co teď chtějí západní firmy zlikvidovat, aby jim to nekonkurovalo…bacha na ně!

Po otevření západního trhu v posledních letech jsme poskočili ve vývoji v elektrotechnice tak 10 let a přeskočili obvody řady 4000, které u nás začínaly, ale ve světě končily. Postavil jsem z nich tedy alespoň ten univerzální čítač, co jsem o něm už psal. Místo 3A měl spotřebu 10mA při stejných funkcích. Prostě pokrok.

V posledních letech jsou dostupné programovatelné součástky, jako jsou hradlová pole či jednočipové procesory. V jednom takovém procesoru se dá naprogramovat čítač, na jaký jsem potřeboval 13 obvodů řady 4000, s mnohem lepšími funkcemi, paměťmi operacemi apod. Ty jsou známy taky už od počátku 80.let, ale až v posledních letech jsou cenově dostupné i po kusech a člověk si je může naprogramovat i doma. Prostě bomba. A rok od roku je jsou lepší a lepší…
Jediný problém s nimi je, že vývojové a programovací prostředky jsou až na výjimky (či vyjímky?) dost drahé (10x tis. Kč).

Neustále velký oříšek pro bastlíře – buďto si je dělá sám a jsou nekvalitní nebo si je nechává dělat a jsou drahé – pak je jeho cena srovnatelná s cenou součástek.

kdy	co	popis	pozn.
?93	Melodický zvonek	až 16-tónová melodie programovatelná laděním trimrů, melodii možno ukončit kdekoliv; až 4 vstupy, každý mohl hrát melodii od jiného místa (možno i např. 2 melodie po 7-mi tónech); výstup 5W; ošetření proti trvalému hraní při držení tlačítka; modul hraní byl jako deska, aby bylo možné použít např. obvody s písničkou (v té době u nás začínaly)…nikdy jsem však jinou desku neudělal	s menšími opravami a úpravami používán od 94
94-96	Vnější hlídací zařízení	Vně domu rozmístěna světla s čidly PIR, každé bylo upraveno, aby šlo spínat malým napětím a zároveň aby se malým napětím indikovalo zapnutí na tablu uvnitř. Zapnutí jakéhokoliv světla bylo signalizováno sirénou, později upraven zvuk na takový, který neruší, jen upozorňuje Problémy: občas do jednoho světla napršelo a to se pak samo rozsvěcelo; venkovní čidla PIR reagují i na zvířata a při větších poryvech větru; v zimě i na otevření okna pod světlem
95	Univerzální čítač a měřič rychlosti větru	již v “Historie” zmíněný s 13 ks. logických obvodů řady 4000; displej LCD 3a1/2; 4 rozsahy: 200Hz, 20kHz, 2MHz a nastavitelný 10-100Hz pro měření rychlosti větru; vstup TTL i analogový (citlivost ca. 0.5Všš); funkce HOLD; pokus o podsvícení displeje (nic moc); napájení baterií 9V, příkon 10mA (vč. podsvícení)
97	Časový spínač pro rádio a TV	Připojený spotřebič možno tlačítkem zapnout/vypnout, zapnout/vynulovat časovač pro zapnutí/vypnutí; plynule nastavitelný čas: 2 rozsahy 5-90min a 40-720min, avšak žádná přesnost; indikace pomocí LED. Postavený technikou TTL, řídící obvody se při vypnutém zařízení odpojují kvůli spotřebě. Triak 4A. Hlavní důvod postavení byl snaha o využití nahromaděných obvodů TTL, zejména 7400. Dodnes každý den používám; opravoval jsem dosud jediný studený spoj.	chodí pořád
	Stolní teploměr pro vnější a vnitřní teplotu	S východoněmeckým převodníkem C520. Měření chodí celkem bez problémů s max. zjištěnou chybou +-1V v rozsahu –20 +35°C. Ani se za ta léta nerozšteloval. Horší to je se zobrazováním: použil jsem ze zásob digitrony, abych se jich zbavil. Svítily však čím dál míň, tak jsem zvýšil anodové napětí na asi +220V, trochu se to zlepšilo, ale teď už zase jen tak mžourají, některá čísla se ani nezobrazují celá. Čím to může být? Jinak jsou ty digitrony fakt hezký!	chodí pořád
	Aktivní zátěž 70W, 10A, 40V, AC/DC	Při zkoušení napájecích zdrojů a měření vnitřního odporu napájecích transformátorů je potřeba mít něco, čím je zatížit. K tomu se obvykle používají odpory nebo reostat (takový výkonový potenciometr), tyto však při větším výkonu smrdí a můžou člověka i popálit. Při tom existuje velmi elegantní řešení s jedním výkonovým tranzistorem (např. KD605) na chladiči a obyčejným potenciometrem mezi B a C (lépe logaritmickým pro větší rozsah). Pro střídavé napětí stačí přidat usměrňovač. Odpor je sice poněkud nelineární (nehodí se pro měření např. nf. zesilovačů) a také se nedá ocejchovat, to však u výše uvedeného použití nevadí (stejně je třeba měřit I a U). Parametry: Pmax=70V, Umax=40V=, Imax=10A, R=ca. 0.5ohmů...2kohmů
	Zkoušečka pro malé napětí	S tímhle výrobkem jsem zvlášť spokojený: do pouzdra od číny od K-I-Nu se mě podařilo dostat 2 tužkové baterie a zkoušečku s následujícími parametry: 5 LED pro indikaci: zkratu (U<0.6V), záporného napětí (-60..-2V), napětí 6V (2V..7V), 12V (5V..15V), 24V (10V..60V) napájecí napětí 2..4V (baterie mohou být skoro vybité a chodí to bez změny parametrů). Příkon naprázdno (zapnutý) <0.1mA.
		... aj.

Nápadů je spousta, času však mnohem méně…kéž by ho bylo alespoň jako doposud!

Pozor! Bastlení bez potřebného povolení je ve většině případů nezákonné!

Jde hlavně o práci na zařízeních nn v blízkosti napětí i bez napětí bez odborného dohledu. K tomu je třeba mít nejméně kvalifikaci “znalý” (§5), a k té ukončené vzdělání v elektrotechnice. K samostatné práci pod napětím §6. K výrobě něčeho je třeba §8+§6 a k návrhu vlastního zapojení navíc §10 a k tomu roky praxe a zkoušku jednou za tři roky před komisí.
Bez obav lze pracovat s bezpečným napětím nebo proudem, pokud ho dodává schválený zdroj (nebo adaptér) za dodržení jeho pracovních podmínek. Bezpečné napětí je v dílně 50V~/100V= a venku či v koupelně 12V~/24V=.

Jen díky toleranci úředníků lze oficiálně neoficiálně bastlit. Je to sice podivné, ale asi to u nás jinak nejde. Ale jakmile úředník bude chtít, klidně se po nás sveze...

Jak už to tak v konzumních společnostech chodí, přišla doba (léto 1993), kdy jsem měl ušetřeno určité množství peněz a netlačen potřebou zajistit jídlo či střechu nad hlavou nebo se postarat o rodinu jsem přemýšlel, jak si koupit nějakou zbytečnost. Mobilní telefony tehdy ještě nebyly, PC-IBM byly stále ještě drahé a můj C64 (nebo jsem už měl C128D?) mě zatím plně uspokojoval. Tak co jiného?

Tak jsem si řekl, že si pořídím foťák, takový ten, co si tam člověk může cokoliv nastavit. Žádná inspirace, žádná výstava či přítel; jen tak mě to napadlo.

V jednom dost dobrém bazaru v Praze 1 jsem si tedy koupil svou první zrcadlovku (jak se říká foťákům, kde si člověk může nastavit co chce a kde vidí v okénku přesně to, co bude na fotce (a jak to tam bude vypadat) a u kterých může vyměňovat objektivy):

Byla to starší východoněmecká Praktica MTL50. Základní objektiv mě brzy omrzel a našetřil jsem zase nějaké zbytečné peníze a tak jsem koupil jiný objektiv a po roce zase další, pak stativ atd. Některé objektivy (nové) stály víc než foťák (použitý).
S těmi penězi to nebyla zas taková sláva, proto jsem kupoval právě Prakticu. Za všechno, co jsem k Praktice dodnes koupil (vč. foťáku) jsem dal asi tolik, kolik by stál použitý levný typ “západního” foťáku bez objektivů.
Moje Praktica má ještě jednu neobvyklost: objektivy se přidělávají šroubováním (závit M44/1) a ne přes bajonet, jak je již dnes obvyklé. Je to asi levnější, výměna objektivu trvá sice déle, ale umožnilo mi to nechat si vyrobit celkem levně u soustružníka Prokeše u nás ve vesnici mezikroužky pro focení hodně zblízka (např. čipu v IO nebo struktury papíru či obličeje mouchy) a taky redukci k dalekohledu.
Vyfotil jsem na ní asi 2000 fotek a fotí dodnes. Jediný problém byl, že odešel asi v 1995 expozimetr (měří, kolik je světla). Opravu jsem však pořídil celkem levně v jedné opravně na Žižkově pod věží.

V jednom bazaru jsem však objevil zrcadlovku, kterou jsem si v obchodech jen prohlížel (stála nová 400USD, u nás tehdy kolem 15000Kč). Nefungovala, protože měla vybitou baterii. Ale hrozně se mi líbila, tak jsem to risknul a v supermarketu opodál koupil za 10USD novou baterii. Foťák jsem pak u bazarníka asi hodinu zkoušel-vypadal OK (jestli je opravdu OK se pozná vždycky až na prvních fotkách). Chtěl za něj 125USD, ale na starý trik, že mám u sebe jen...USD, při čemž jsem ze všech kapes vytahoval demonstrativně čtvrťáky a jednodolarovky, jsem ho ukecal na 115USD.

Byl to Canon EOS Rebel IIS (u nás jsou jiné typy, snad jako EOS1000 či 2000) a používám ho dodnes. S Prakticou nesrovnatelný: elektronická závěrka, automatické i ruční ostření, automatická i ruční clona, mnohem větší rozsah časů, zoom u základního objektivu, poloviční hmotnost, automatické převíjení a natahování atd. Udělal jsem na něm přes 3000 fotek a problémy jsem s ním měl zatím jen loni v Izraeli, kde malí agresivní palestinci rozlomili objektiv, když po nás metali kameny a o pár dní později mi ve foťáku ještě (nezávisle na tom kameni) praskla umělohmotná osička u hnacího kolečka u motorku. Naštěstí se podařilo obě závady na místě opravit a přišel jsem jen o málo záběrů. 2kn6a pan rajče

Jak můžete za těchto ukázkách vidět, tak všechno, co mě připadá nějak zajímavé: Krajiny, zvířata, kytky, města, reportáže z výletů, zvláštní věci ze života apod.

Fotím barevně na kinofilm 35mm (je to levné). Fotky zásadně sám nevyvolávám. Ačkoliv se dá koupit souprava na vyvolávání barevných fotek (viděl jsem novou asi za 30000Kč), nemyslím, že kvalita bude lepší než v laboratořích za miliony. Spíš horší. Nemluvě o ceně!

Fotky nechávám dělat 9x13. Na prohlížení to je sice dost malý formát, lepší je 10x16, ale ten je dost drahý. Raději udělám víc fotek 9x13. 8pl36a žába

Fotky mám evidovány v PC. Časově se to vyplatí - vytvořím jeden popis a pak ho tisknu na fotku i na popisku do alba a můžu taky fotky snadno vyhledávat. Pak v těch fotkách není nepořádek a i po letech vím, co na ní přesně je a z jakého je negativu i když si to už dávno nepamatuju.

Nejlepší filmy i fotopapíry jsou podle mě Fuji a Kodak (ten má poněkud nepřirozeně jasné barvy). Na diáky 35mm však film Kodak už nikdy používat nebudu - vypadají otřesně (jsou do modra a mají malou hloubku kontrastu); mnohem lepší jsou na Agfě.

Na kvalitní focení nemusí být nutně foťák či kamera. Nevěříš? Pak koukni zde.

Nejlepší pro prohlížení je podle mě projekce na zeď jako u diáků. Ale já mám většinu obrázků na negativech. Přesto bych je chtěl promítnout na zeď, ale nevím jak na to. Napadají mě dvě možnosti:

Možnost promítat to přes počítač se mi nelíbí, protože kvalita i cena takových projektorů je zatím hanebná. Chtěl bych alespoň 1024x768, 16K barev.

Nejsem žádný cestovatel, ale náhodou jsem se jedním takovým seznámil a pár zemí s ním už projel.

Než jsem jel na první cestu, dlouho jsem přemýšlel, má-li to vůbec cenu.
Teď, pár let zpátky, vidím, že to rozhodně nebyl ztracený čas.

Až po pár měsících v cizině jsem začínal poznávat zásadní rozdíl mezi lidmi u nás a tam. A taky mezi úředníky, policajty, obchody a obchodníky, bankami atd. Naši národní povahu (tj. převládající a vně se projevující charakter většiny lidí) bych shrnul do několika vlastností: Závist (k těm co mají víc), nenávist, proradnost a neúcta k druhým. Sám to na sobě pozoruji a jen stěží a ne vždy úspěšně (spíš zřídka) odolávám zvyku. Nemůžu si pomoct, ale plni závisti a nenávisti mě připadají mnozí komentátoři v rozhlasu, TV a novinách a taky někteří politici kteří na tom dokonce budují kariéru. Však to nebylo náhodou, že po válce zrovna u nás měla největší podporu organizace, která legálně kradla, zavírala a občas i vraždila. Jistě jsou i pozitivní vlastnosti, ale o tom jsme se už dost naposlouchali ve škole v dějepise ale i denně ve sdělovacích prostředcích. Jak to trefně řekla naše učitelka češtiny Borová: ‚když třeba Švýcar vidí, že soused má lepší dům, snaží se mít taky takový, ne-li lepší; to když vidí Čech, který má jednu kozu, že soused má dvě, tak se snaží, aby sousedovi ta druhá chcípla, ne-li obě‘. Tímto ji pozdravuji.
Není to jen můj dojem, podobné zkušenosti trpce zakoušejí i emigranti, kteří se omylem vrátili.

Pokud máte snad jinou zkušenost, zvlášť jste-li navrátivší se emigranti, opravdu rád se o tom dovím a ještě raději změním svůj názor.

období	doba	vel. skupiny	Země	Cíl	Účel
93-95	několikrát: 7 – 14 dní		Rakousko, Švýcarsko	Bregenz výlet autem po Švýcarsku do Luzernu, Lichtesteinska, rétorománských kantonů v zimě několikrát v horských střediscích v Rakousku a jedou v CH Mainau u Konstanz	na návštěvě v normální rodině odpočinek, kamarádění s lidmi, turistika, zábava
97-98	1 rok	prvních 14 dní: 4, zbytek: 2	USA (10 měs.) Belize (5 dní) Guatemala (10 dní)	USA: Florida, Západní a Východní pobřeží, sever, pouště na jihu, Rocky Mts., Aljaška Mexiko: Yucatán, Chiapas, okolí Mexico City, Popocatépetl, jihozápad, středozápad (Mazatlan, Barrancas del Cobre), poloostrov Baja California Belize: téměř celé (je velké jako středočeský kraj) Guatemala: Tikal, Guatemala City, jezero Atitlán a okolí, Huehuetenango a okolí.	turistika, hlavně přírodní a historické památky; focení na kamarádění s lidmi byl čas jen výjimečně; Guatemalcům a Mexikánům jsme stejně nerozuměli
99	5 týdnů	3 – 4	Egypt (16 dní) Izrael (7 dní) Jordánsko (10 dní)	Egypt: významná města na Nilu od Káhiry do Aswanu, oázy Kharga, velká města na pobřeží Rudého moře, Sinai (Rudé moře a hory – výstup na Mojžíšovu horu) Izrael: pobřeží rudého moře (Eilat), Mrtvé moře, Nazaretské jezero, Jeruzalém a okolí, Nazaret, Golanské výšiny, Haifa, Akko Jordánsko: Amman, Mrtvé moře, Madaba a okolí (Mt.Nebo, Mahat Main), Petra a okolí (ne památky), Rudé moře (Aqaba)	Egypt, Izrael: turistika, hlavně přírodní a historické památky; focení na kamarádění s lidmi byl čas jen výjimečně Jordánsko: odpočinek, kamarádění s lidmi

Vůbec první cestu na Západ jsme podnikli hned, jak to bylo dovolené, v roce 1990 do rakouského Saltzburgu. Jeli jsme na den naším veteránem (Renault 8, u nás luxusní auto) jen tak na blind. A nestačil jsem se divit: silnice nebyly samé díry, všude pořádek, všechny domy vypadaly jako nové, všude spousta pěkných aut a rychlých aut (na dálnici nás předjížděly i náklaďáky), obchody plné zboží, dokonce i prodavačky byly mnohem ochotnější než tehdy u nás. Taky jsem koukal na Alpy (obrázek je z okolí rakouské vesnice Damüls), ale věřím že třeba Kavkaz nebo Ural je zrovna tak úchvatný.
Od té doby se toho u nás hodně změnilo, zdaleka ne však všechno.

Pak jsem měl ještě několikrát příležitost pobýt vždy několik dní v Bregenz (spolková země Vorarlberg) u Bodensee, které je i na obrázku. Protože je to pohraniční město Rakouska u hranic se CH a D, jezdili jsme často do D např. nakupovat (bylo tam asi o 1/4 levněji a lepší banány) a občas i do CH.

Taky jsme se byli podívat na ostrově Mainau u Konstanz (D), kde mají ohromnou botanickou zahradu pro turisty. Obrázek se už nevešel do odstavce, takže jestli ho fakt chcete vidět vetší, klikněte na něj.

Samozřejmě, všude je chleba o dovu kůrkách. “Ale ´de tak ňák o ty kůrky, jaký ´sou!”, abych přibližně citoval bývalého nejchytřejšího komunistu a předsedu UV Milouše (nemyslím našeho Miloše!). Další jeho moudrosti si můžete stáhnout v mp3 zde.

O USA u nás panuje spousta předsudků a názorů, často nepravdivých.
Jel jsem tam mimo jiné proto, abych viděl, jak to tam opravdu je. Žil jsem tam nějakou dobu skoro jako Američan: chodil nakupovat, do práce, do banky, koupili a přihlásili jsme auto, jezdil s ním atd.
Za tu dobu jsem se přesvědčil v názoru, že v USA je:

Můžete se mnou nesouhlasit. Jasně, že i v USA se najdou jednotlivci, kteří se chovají jinak (já je potkával taky, byli to také občas Američani, ale většinou Češi a Mexikáni). Pokud máte jiné obecné zkušenosti, napište.

Asi namítnete, proč se tam neodstěhuju, když se mi tam tak líbí. To není žádné tajemství: prostě mě tam nechtěj. Klidný život jako normální Američan bych si mohl dovolit až tak po 10 letech, kdybych měl štěstí. A to je moc vysoká cena. Musím bohužel zůstat tady. Leda že bych byl třeba zločinec. Pak bych asi neměl co ztratit a zkusil bych to. Určitě.

Když jsem bydlel na venkově, chovali jsme králíky. Tento zvyk jsme přejali od rodičů mých rodičů, kteří to dělali hlavně aby ušetřili za maso, které bylo za totáče drahé (v reálných cenách), ne vždy k dostání a samá flaxa. Ještě si na to pamatuju.

Králíky jsme si však nechali i v 90.letech, kde jsem se o ně postupně začínal starat jen já. Akorát porážku a přípravu jsem přenechával jiným. Dobrej alibismus, né?

Maso nebyl hlavní důvod, proč jsem je choval (to bych na tom dneska pěkně prodělal).

Nejkrásnější jsou mladí králíci tak po 14 dnech, kdy už mají srst a začínají vidět. Čím jsou pak větší, tím jsou vyčůranější a míň roztomilí (asi jako lidi). Tak po 5-ti měsících už nejsou vůbec roztomilí, už nerostou a taky jsou tito jedinci okoukaní a nezbývá, než aby uvolnili místo mladším, hezčím, roztomilejším.(-:

Chcete vědět, jak chovat králíky? To se tady nedozvíte. Doporučuji k tomu účelu koupit nějakou příručku. Je to lepší, než se na všechno ptát nějakého chovatel, stejně vás ani všechno hned nenapadne. Já se zde budu zabývat jen svými neodbornými postřehy.

Chovat králíky na maso není žádná legrace. Asi třetina mi za celou dobu chcípla na nějaké nemoci. Je to hrozné dívat se na ochromené či oteklé zvíře a nemoci mu pomoci. A domácí králíci jsou zvlášť choulostiví na nemoci. Další třetinu postupně zardousil náš bývalý pes vlčák, který byl chytrý skoro jako komisař Rex. Ačkoliv jsme mu všemožně bránili, aby se dostal ke králíkům, pokaždé přišel na něco nového a všechny je zamordoval. Dokonce se naučil zubama vysazovat vrátka z pantů nebo přelézat pletivový plot 1.2m vysoký tam a zpět. Několikrát vytrhal pletivo či celá dvířka králíkáren. Když byli králíci za sklem, klidně jím prošel. Museli jsme ho bohužel vrátit původnímu majiteli. Už jsem o něm víckrát neslyšel, zřejmě skončil jako poslední třetina králíků.

Jací jsou králíci? Jsou to relativně hloupá zvířata. Neumějí ani počítat jako ta opice 7.1. v televizi, ani neumějí přijít, sednout či trhat na povel.
Ale znají spoustu věcí, pro ně jistě užitečných. Například si pamatují, kde je to nebezpečné a kde ne. Když mně nějaký králík utekl, někam se schoval a já ho odtamtud vytáhl, tak už tam nikdy nevlezl, i když jsem ho tam třeba naháněl. Stejně tak králík nezabloudí (jako např. kůň nebo kočka), pokud není zrovna ve stresu.

Zde bych měl v rámci objektivnosti uvést, že i králík je schopen se po jistém úsilí naučit některým vlastnostem domácího mazlíčka - např. přijít na povel, spát na jednom místě (třeba na gauči), neutéct k sousedovi a dělat bobky na jedno míst. To však nebyl případ těch mých "mazlíčků".

Každý králík má jinou povahu. Některý je nebojácný, jiný dupe, když se k němu člověk jen přiblíží. Některý se bojí, když ho člověk hladí, jinému to vůbec nevadí a třeba při tom klidně žere. Dokonce i chuť má každý trochu jinou. Některý žral míň, jiný žral víc seno než trávu a další třeba obráceně. Zrovna tak co se týče třeba sexu...
Králíci mají lehký spánek. Chtěl jsem je někdy přistihnut v noci jak spějí. Povedlo se mi to jen jednou, když byla čerstvě posekaná tráva a kroky nebyly vůbec slyšet. Jinak byli vždycky vzhůru, když jsem k nim přišel.

Musí být králíci nutně v králíkárně? Jedna chytrá příručka praví, že “nejmenší výběh je lepší než největší králíkárna”. Sám jsem se snažil, aby králíci byli co nejvíce v nějakém výběhu. Nejdříve byl problém výše uvedený pes, který jak viděl králíka, tak ho nikdo neudržel. Výběh pro králíky musí být dobře zajištěný, protože se dokážou podhrabat nebo přelézt pletivo až do 50 cm. Výhody jsou však nesporné: mnohem čistější podklad a stále čerstvá tráva. Výběh musí být dostatečně veliký, aby ho králíci nevypásli. Na to jsem neměl nikdy prostředky, tak jsem hledal náhradní řešení.

Lze chovat králíky úplně na svobodě? Třeba jako kočku? To by bylo pro ně asi nejlepší. Problém byly predátoři (psi a sousedi), u malých ještě poštolky a kočky.
Vyzkoušel jsem to. Bydleli jsme na samotě, nejbližší soused byl 400m, takže králíky neohrožoval. Dále jsme měli takový plot, pod kterým větší pes neprolezl a za kterým se mohl prchající králík schovat.
Vybral jsem 2 asi 5-měsíční: jednoho normálně vzrostlého a jednoho takového malého, asi posledního z vrhu. Říkali jsem mu Quasimodo. Byl takový shrbený, zčásti vypelichaný a vážil 2/3 toho co jeho sourozenci.
Experiment jsem naplánoval asi na měsíc. Celou tu dobu pobíhali po zahradě i okolo ní. Byli vidět hlavně k ránu a večer. Na spaní měli kotec, do kterého měli přístup zvenku. Ačkoliv jsem jim do něj dával celou dobu zrní a kůrky a vodu a seno, zdržovali se v něm přes noc jen asi 14 dní. Pak spávali kdoví kde. Každý týden jsem je chytil a zvážil. Quasimodo přestal pelichat a ve váze dohnal své sourozence. Ten druhý vážil na konci měsíce daleko nejvíc ze všech králíků. Dále u nich úplně ustoupila kokcidiosa, s kterou jsem bojoval celou dobu, co jsem měl králíky.
Bohužel, předposlední den experimentu se jeden z nich ztratil. Od té doby jsem ho neviděl. Zřejmě by to chtělo tu metodu ještě zdokonalit. Ale už k tomu nebyla příležitost.

(Pouze chceš opravdu znát můj názor na téma “Lze mít rád nějaké zvíře a pak ho klidně sníst?”, klikni na slovo “Před” na konci stránky. Ale jen pokud to opravdu potřebuješ znát.)

Další zbytečnost, kterou jsem si díky vyspělé konzumní společnosti koupil, byl vedle foťáku pavouk .

Táta měl tehdy nějaké deprese. Když jsem listoval inzeráty na počítače na BBS ve škole, zaujal mě inzerát na prodej pavouka za 50Kč. Řekl jsem si, že by to byl pěknej vodvaz takovej pavouk a že ho koupím tátovi, třeba ho to rozveselí. 50Kč je pivo na jeden večer a já nepiju, tak jsem mohl koupit pavouka.

Není to samozřejmě žádnej sekáč, babí léto či křižák, i když jako křižák vypadal, když jsem ho kupoval; za takového bych neplatil, takového bych spíš z bytu vyhnal. Je to tzv. sklípkan. Sklípkani jsou velcí chlupatí pavouci, kteří jsou mnohem větší než největší křížák. Ten, co mám, má dorůstat asi tak 10-16cm (i s nohama). Teď má tak 10cm když náhodou roztáhne nohy, ale jsou i druhy které mají až 30cm. Taky se jim říká tarantule. Normálně žijí v tropech, potřebují teplotu 25°C a vlhkost 95%.

To, že tarantule jsou jedovaté, je prý pověra, nicméně jak jsem se dočetl v chytré knize, kterou jsem si k němu koupil, může taky kousnout, i když to není “horší” než kousnutí sršně, pokud není člověk alergický. Ani na to však nejsem zvědavý, tak ho zatím raději nehladím. Ale prý se to může.

Takový pavouk má zajímavý život. Třeba vůbec neroste postupně, ale jednou za 2 měsíce se “převlíkne” a pak je vždycky o trochu větší. Jediné co mu roste, když žere, je zadek.
Ten co mám já, žere hmyz a myší holátka, dokonce i jiné pavouky, ale ty mu z etických důvodů nedávám. Nebudu z něj přece dělat kanibala, to není slušné. Aby něco sežral, musí se to hýbat, jinak si ho nevšímá. Žere tak, že na kořist skočí (asi jako kočka na myš) a zakousne se do ní, pustí do ní jed a pak ji za pár hodin vycucá. Z hmyzu nezbyde vůbec nic, ani křídla (jen krunýř, pokud ho má)!
Pavouk nemusí žrát hodně dlouho, prý třeba půl roku. Já ho hlady netrápím, ale klidně ho nechám třeba měsíc bez žrádla. On stejně celý den nic nedělá, jen tak sedí a kouká. Hlavně, aby neměl malý zadeček, to má pak asi hlad. A co mu dávám v zimě, když mouchy ani jiný hmyz nejsou? No přece cvrčky!
Možná to zní hrozivě, jako z hororu, ale jsem přesvědčen, že přesně tak fungují i naši čeští pavouci a mnohým lidem na nich nic hnusného nepřipadá. A jestli jo, tak akorát ženským a to určitě ne způsob jejich života.

Tento křeček není můj, nicméně tady s námi bydlí. Přinesla si ho sestra, ale brzy jí omrzel jako i jiná zvířata, tak se o něj tady staráme. Jen několik postřehů.

Sám jsem křečka měl někdy před 10 lety. Pamatuji akorát, že se stalo několikrát, že jsme přijeli od babičky, já si ho vyndal a hladil ho, vypli proud a on mě kousnul a utekl. To se mi stalo fakt alespoň 3x. Tehdá vypadával proud skoro každou neděli, stejně jako netekla teplá voda, někdy ani studená. Ještě horší to měli ti v posledních patrech, těm netekla skoro každý večer. Holt “zlatý socialismus”.

Kolikrát jsem četl či sledoval filmy o týrání zvířat, jak vezmou křečka, daj ho do takového ruského kola a nechaj ho tam běhat. Hrůza!
Moje sestra koupila takové kolečko i svému křečkovi. Nevěděl jsem to, jinak bych jí v tom z etických důvodů jistě zabránil. Do tohohle kolečka může křeček vlézt a zase z něj vylézt, kdy chce. Nikdy bych nevěřil, že ho to může bavit. A ono ho to baví! Takový křeček samotýratel. Měli by ho zavřít! Skoro každý večer vydrží běhat v tom kole třeba 3 hodiny. Nechápu to, ale když ho to baví...

Jen pro úplnost bych se chtěl zmínit, že má sestra vášnivě vyznává koně. Dokonce má koně a vráží do něj velkou část svých příjmů. Kůň je fakt drahej koníček, kam se hrabe třeba ... pavouk.

Když jsem někdy v 7. třídě dostal domácí počítač ZX Spectrum 48KB, tzv. Gumák, co jsem o něm už psal, dostal jsem k němu i spoustu her na kazetách. Rád jsem hrál hry, ale mnohem raději jsem něco vytvářel sám. ZX Spetrum má zbudovaný programovací jazyk BASIC, který se hodí spíš na jednodužší věci, jako je třeba účetnictví či nějaké počítání, ale účetnictví jsem tehdy ještě nepotřeboval. Takže jsem “programoval” v BASICu. Programováním jsem strávil asi 80% času u tohoto počítačem zbytek na hrách. Udělal jsem nějaké hry, pak program pro převod jednotek a taky program “monoskop” s různými obrazci pro seřízení TV, který používám dodnes, když potřebuji. Ke konci totáče, když jsme se trochu zmohli, dostal jsem jednojehličkovou tiskárnu BT100, tzv. “Splašený hřebík”, která tiskla jen přes kopírák a jedna A4 jí trvala 45 minut. Všechny programy na tisk jsem si dělal sám (kromě rozhraní), o nějakém standardu nemohla být tehdy ani řeč. Tehdy mě držela počítačová muzika, přestože ZX měl jen takový pípák (anglicky to zní lépe) asi jako má PC. Samozřejmě, že hrát se na to dalo jen ve strojáku a stejně to nebylo nic moc. Můžete to sami posoudit: hudba ze Zombie (mp3, 170k) je průměrná. Naprosto nejkvalitnější skladba byla ve hře Aliens (mp3, 290k), u které jsem však nikdy nezjistil, jak se hraje.

Pokud tě ZX Spectrum zaujal nebo máš s ním spojeny stejné sentimentální vzpomínky jako já, pak doporučuji http://www.void.demon.nl/spectrum.html, kde lze najít a stáhnout bez problémů emulátory pro různé Sinclairy a také doslova tisíce bezvadně fungujících her pro tyto simulátory, které tě vrátí o 10 let zpátky. (Pro nezasvěcené jsou to hry na úrovni XT).

Parametry: RAM 48KB, ROM (operační systém a kompilátor BASIC) 16KB, I/O dat přes obyčejný linkový vstup do kazeťáku, výstup obrazu: TV; na jakékoliv rozhraní (třeba joystick nebo tiskárnu) bylo potřeba drahé rozhraní (interface). Grafika: 7barev x 2odstíny, 256x172 bodů, jen grafická obrazovka, omezené barevné rozlišení (8b/64bodů). Na trhu od 1982. Procesor Intel Z80, 8bit, 4MHz.

Pak jsem dostal Commodore C64, což byl o generaci lepší počítač (taky přiměřeně dražší – nový stál 300DM), tehdy byla 1DM=20Kčs. Vznikl ve stejné době jako ZX (1982).
Základní procesor měl srovnatelný výkon jako u ZX Spectrum, měl však zvlášť procesor na zvuk i na obraz a to bylo dost znát. Dodnes mám nahránu hudbu z některých her a obdivuji, jaké melodie dokázali autoři vyloudit z 3-kanálového frekvenčního syntezátoru s jen 4 druhy průběhů. Ale třeba jsem zaujatý. Posuďte sami na skladbě ze hry AG-Attack (mp3, 229k) nebo Gryzor (mp3, 213k). Ovšem BASIC toho moc neuměl, u ZX byl mnohem lepší. Většina věcí se programovala přímým přístupem do registrů.
Nejdříve jsem k němu měl tiskárnu BT100, pak východoněmeckou termotiskárnu Roborton na faxový papír bez češtiny s připojením přes RS232. Reklamoval jsem ji jednou (shořela mi hlavička). Byla tichá, ale jinak nic moc. Nakonec jsem se zmohl na českou 9-j kompatibilní s Epson FX85. Reklamoval jsem ji jednou (shořely budící tranzistory)

Parametry: RAM 64KB, ROM (operační systém a kompilátor BASIC), I/O dat přes speciální magnetofon na obyčejné kazety, výstup obrazu: TV i monitor; rozhraní sériové, paralelní i pro 2 joysticky k dispozici. Grafika: 16barev, 320x200 bodů, omezené barevné rozlišení (8b/8bodů), zvlášť grafická a textová (40x25 znaků) obrazovka. Zvukový generátor: 3 nezávislé kanály programovatelné snad v celém nf rozsahu, průběhy: pila, obdélník, trojúhelník, šum, řízení hlasitosti, vibrato. Procesor Motorola 6510 (asi 2MHz). Na trhu od 1982.

Pak jsem přešel na Commodore C128D. D znamená, že v něm byla disketová jednotka. Uměla velké diskety 5 1/4” DD jednostranně (musely se otáčet). V jádru byl odvozen od C64, měl větší paměť (128KB RAM), kterou bylo možno rozšířit až na 1MB. Měl 2 procesory: Motorola pro režim C64 a C128 a Z80 pro systém CP/M od MS (něco jako MS-DOS), nikdy jsem ho však nevyužil.
Oproti C64 měl lepší BASIC (víc příkazů i pro grafiku a muziku), měl implementován překladač pro strojový kód, čehož jsem bohatě využíval. Navíc měl taky textový režim 80x25 znaků (asi jako standard VGA), ale z toho už na televizi bolely oči – písmena byla rozmazaná a hrála všemi barvami; takové rozlišení už je pro monitor (má větší šířku pásma = menší body).
Ke konci jsem se dostal dokonce ke grafickému operačnímu systému Geos, hodně podobnému Windows 3.1, který pracoval přes diskety (žádný HD tam nebyl), ale byl strašně pomalý a bylo na něj jen málo programů.
Parametry: RAM 128KB, ROM (operační systém Commodore a CP/M, kompilátor BASIC, assembler), I/O dat přes speciální magnetofon na obyčejné kazety a na diskety, výstup obrazu: TV i monitor; rozhraní sériové, paralelní i pro 2 joysticky k dispozici. Grafika: 16barev, 320x200 bodů, omezené barevné rozlišení (8b/8bodů), grafická i textová (40x25 znaků a 80x25 zn.) obrazovka. Zvukový generátor: 3 nezávislé kanály programovatelné snad v celém nf rozsahu, průběhy: pila, obdélník, trojúhelník, šum, řízení hlasitosti, vibrato. 2 procesory (Z80 a Motorola 8502), 8bitů. Na trhu od 1986.

1992/93 začaly u nás dramaticky padat ceny počítačů řady IBM/PC. V roce 1991 stála sestava PC s 286 a barevným monitorem a HD 80MB třeba 100 000Kčs! Ale v roce 1993 se už dala koupit starší 386 za 10 000Kčs.
I takové XT (s 16-bitovým procesorem 8086 na 7Mz) bylo mnohem rychlejší než C128D se svými dvěma osmibitovými procesory. Nemluvě pak o 286 a 386, kterým C128D po poklesu cen nemohlo vůbec konkurovat.

Další podstatnou předností a také důvodem, proč standard IBM/PC dobyl svět, je zpětná slučitelnost se staršími verzemi: co chodí na 286 chodí také na 386, na 486 a většinou i na AMD K6. To u jiných počítačů nebylo myslitelné! Např. C128 sice uměl C64, ale přesně stejně rychle jako C64, tak na co C128?

Pak už jsme doma měli 386DX40, 4MB RAM, 40MB HD, pak se to postupně upgradeovalo, až z toho je teď nějaká 486DX4/133 (měl by být DX5, ale to se mě nepodařilo na MB nastavit, ale chodí to). Už se těším, až si koupím nějakou tu K6-II, ani to moc nestojí...ale furt nějak nemám důvod. A kupovat to pro nic za nic, to ty peníze raději ani nevydělám a budu ležet doma.

Na PC neprogramuju, leda výjimečně; to je totiž časově mnohem náročnější a na to už fakt nemám čas. Ani náladu, když vidím, co všechno už je hotové. Leda tak ještě v Excelu či HTML.

Já a počítače dnes

Obrázky, u kterých je v popisce uveden kód ve formátu "{číslo}{2písmena}{číslo}[a]", jsou originální.

Veškeré informace jsou bez záruky. Před případným přebíráním ke zveřejnění více než 30 slov textu mě prosím předem vyzvěte k souhlasu, abych mohl zvážit vhodnost použití v kontextu. Děkuji.

kdy	co	popis	pozn.
98-00	Centrální Informační Systém	Bude sloužit pro hlasovou komunikaci, zjišťování informací a poslech rozhlasu např. v rodinném domě.