L I S A B O N 1998


Na tuhle cestu jsem měl pouhé dva týdny. Víc dovolené jsem si v práci vzít nemohl. Jenže moje nutkání zvednout kotvy a po dvouleté pauze zase někam vyrazit se prostě nedalo zvládnout. Jako cíl jsem si stanovil výstavu Expo 98 v Lisabonu.
Vyrazil jsem ve čtvrtek 23.7.1998 v poledne, na výpadovce na Prahu jsem čekal jen pět minut a za chvíli jsem byl v Praze. Tradičním pokračováním byl vlak k hranicím, tentokrát jsem zvolil Cheb. Dlouho nikdo nezastavoval, když se začalo stmívat vyrazil jsem pěšky na Pomezí. Teprve před půl devátou mi zastavil starej mercedes se starým chlapíkem a odvezl mě k Bayeureuthu k nájezdu na dálnici. Mírně poprchávalo, což bylo v danou chvíli štěstí. Zastavily mi dvě ženský, který by asi jinak projely bez povšimnutí. A frčel jsem na Norimberk. Přestože jsem asi třikrát vysvětloval, kde potřebuju vysadit (ještě před dálniční křižovatkou na A6), tuhle křižovatku jsme minuli a zastavily mi až za ní...ženský... Noc jsem přečkal v lesíku u dálničního odpočívadla (jak říkáme mi Češi, u jednoho raštete)

V pátek ráno jsem zahájil stopem v protisměru mé cesty, abych se dostal před ono kýžené křížení dálnic. To mi ukrojilo hodinku času.
Pak mě Pajero vzalo k Heilbronnu, kde jsem tři hodiny čekal na lift na Karlsruhe (zatracené dálniční křižovatky). Se dvěma dalšími stopy jsem se dostal na poslední odpočívadlo před Freiburgem, tzn. před francouzskou hranicí. A protože ten den jsem měl zatím štěstí, nabral mě stařičkej třídvéřovej peugeot a jelo se do Lyonu!
Docela dobře jsem poklábosil. Maník mě vysadil na odpočívadle těsně před Lyonem. Tehdy mé štěstí skončilo.
Odhodil jsem bágl u krajnice na výjezdu z odpočívadla a odskočil do křoví...a pak už jsem byl bez báglu!!! Okradli chudýho stopaře!!!
Nu, v první chvíli jsem se skoro smál. Až po chvíli jsem si uvědomil, že je to celkem průšvihová záležitost. Předně se kvapem stmívalo a já neměl najednou spacák.
Zbyly mi jenom peníze, pas, kapesní nůž, mobilní telefon (ovšem nyní bez nabíječky, tudíž nepoužitelný) a dále pak mé oblečení, což čítalo tričko, kraťasy, čepici, ponožky, spodní prádlo, brejle a boty "farmářky".
Šel jsem do kiosku/baru u pumpy. Přijeli tam žandarmové, ale neuměli ani anglicky, ani německy. Personál v baru sice uměl anglicky, ale netrpěl přílišnou ochotou pomoci. Takže jsem noc strávil na barové židličce a měl tak spoustu času promyslet další postup...

V sobotu po rozednění jsem stopnul maníka a odfrčel do centra do Lyonu. Posečkal do devíti hodin a vyměnil jsem sto marek. Navštívil jsem turistickou kancelář, načerpal základní informace o tomhle bezva městě, hlavně ale plán Lyonu a vyrazil na nákupy. Vlezl jsem do gigantického obchoďáku a koupil lehounkej spacáček, malinkatej baťůžek, krém na opalování, jedno rezervní tričko a základní potraviny. Jak málo stačí trempíkovi na čtrnáctidenní cestu přes půl Evropy! Takto vybaven jsem vyrazil na výpadovku.
Jenže výpadovka je dálnice a tak jsem stopoval uprostřed města...ale úspěch se dostavil a dorazil jsem do St. Etiene. Odtud se mi podařil dostat se už jenom do městečka s názvem Firminy.
Opět nemožná výpadovka, dálnice prochází přes město a nájezd je řešen dost nešikovně. Stopovat se sice dá, ale asi pět aut, která zastavila, jela jiným směrem. Vykašlal jsem se na to a opustil městečko. Vydal jsem se po "okresce" někam najít nocleh. Šel jsem asi hodinku a vyškrábal se na takovej hroznej kopec, kde jsem měl ovšem absolutní jistotu nerušeného spánku, který jsem již notně potřeboval.

Neděli jsem zahájil sestupem do údolí. Jelikož v ukradeném batohu byly i všechny mapy, zvolil jsem zkrátka jeden směr a jal se stopovat.
Mlaďas s dodávkou mě vzal prvních pár kilometrů, ale hlavně: věnoval mi mapu Francie! (Sice reklamní s vyznačením sponzorských hotelů, mekdonaldů atakdál, ale přece jen použitelnou mapu!)
V tom městečku bylo jako po vymření! Kráčel jsem (nyní už s cílem stanoveným dle mapy:-) na výpadovku a stopoval, asi třetí auto mi zastavilo. Staříkovi se třásli ruce, divil jsem se, že udrží volant, ale dojeli jsem v pořádku a další stop po pěti minutách čekání mě hodil do kýženého Le Puy.
Po několika drobnejch stopech mi zastavili starší manželé a svezli mě asi 150 kilometrů, se zastávkou na oběd:-)
Já potom pokračoval dále do Albi a ještě ten den večer jsem se dokodrcal do Toulouse. Pro stopaře je tohle město katastrofa. Po dvou hodinách jsem našel náznak místa, kde se snad dalo aspoň trochu stopovat. Ale řekněte sami: stopování na kruhovém objezdu není to pravé...
Kupodivu mě ale lidi zastavovali! Dva auťáky jsem odmítl, nejely mým směrem. Třetí taky ne, ale už se stmívalo a já potřeboval vypadnout z města, tak jsem to vzal a nechal se vysadit kousíček za Toulouse v takový vesničce. Uplacatil jsem se na mezi, když začalo hřmít. A pršet. Zvedl jsem se, a přestalo. Ulehl jsem a znovu začlo pršet. Když se to opakoval potřetí, ztratil jsem nervy a vydal se noční ulicí hledat nějaký příhodnější nocleh, naštěstí tam byla nějaká rozestavěná stodola, takže jsem nakonec spal v suchu.
V pondělí ráno stále poprchávalo a já se brouzdal umouněným městem. Než bych znovu pokoušel štěstí na kruhovém objezdu, vydal jsem se na nádraží a koupil lístek do dvacet kilometrů vzdáleného města Muret.
Odtamtud jsem se dostal do takovýho strašnýho zapadákova, na dálnici směřovalo tak jedno auto za tři pět minut. Řekl jsem si, že počkám půl hodiny a pět aut a když nic nezabere, půjdu pěšky do nedalekého městečka. Mé motto říká: "Náhody nejsou náhodné." a v tomto případě (tak jako v mnoha dalších později) se vyplnilo. Přesně ono poslední páté auto mi zastavilo a dva arabové mě vzali do St. Gaudens.
Pak přes dva stopy do Tarbes. Ten chlapík mě přesvědčil, že mám stopovat za turnikety, kde si řidiči berou lístky na placení dálnice. Odvezl mě tam, věnoval mi tužku a papír, abych mohl napsat další cíl své cesty. Stalo se. Napsal jsem tedy Bayonne a čekal.
Mezitím se přišourali dva Poláci, jeli tím samým směrem.
Já čekal dvě a půl hodiny a nakonec mě vzala sympatická slečna :-) s mladíkem :-( a jel jsem do městečka Bidart, který leží na pobřeží Atlantiku a já poprvé na téhle cestě uviděl moře. Na španělské hranice to je odtud asi dvacet kilometrů, které jsem urazil s pomocí takovýho cool maníka.
Přešel jsem čáru, po hodince chůze jsem našel nocležní místo a usnul pod španělským nebem.

V úterý ráno jsem se bez problémů dostal do San Sebastianu. Což je pro stopaře další katastrofické město. Našel jsem takové místo na dvouproudové silnici (ještě ne dálnici:) uprostřed města, těsně za nějakým tunelem a v dosti prudkém kopci. Napsal jsem odvážnou ceduli Burgos a asi hodinu s ní bezvýsledně mával. Pak jsem šel zkusit nají jiné místo, a abych neztratil čas, ceduli jsem při chůzi držel tak, aby byla řidičům na očích. Což se vyplatilo!
Jak si tak kráčím, najednou asi dvě stě metrů přede mnou stojí auto a maník na mě zuřivě mává! Klusem dobíhám a skutečně jedou do Brugosu a chtějí mě vzít s sebou! Přesněji řečeno, jedou Sevily! Ale to já nepotřebuju, a tak vystoupím před Madridem (i tak to byl super stop, kterej mi ušetřil spoustu trablí). Jinak, projížďka Pyrenejemi je fantastickej zážitek! Doporučuju každýmu. Zvlášť když hraje nějaká cool hudba jako v tomhle autě, třeba Orbitals.
Několika stopy se dostávám ve tři odpoledne do města Valladolid. A než přejdu město na vhodnou výpadovku, je skoro pět. Po neuvěřitelné minutce mávání už jedu do super města Salamanca. Tady strávím uprostřed nádherných architektonických památek asi hodinku a už se šinu na výpadovku.
Kolem osmé večerní už ani nedoufám ve stopa, spíš u krajnice vyhlížím místo na spaní. Přesto mám kliku a zastaví mi chlápek z Bilbaa, míří osmnáct kilometrů před čáru. Špica. Cestou na něj asi pozitivně zapůsobím :-) a nakonec mě sveze až na hranice. Dokonce mě pozve na pivo a chytá se za hlavu, když mu řeknu, že pět dní už piju jenom vodu...pravda, ono je to opravdu k zbláznění.
Přejdu čáru a asi kilometr za vesnicí Vilar Furmoso se naskytuje vhodný plácek pro jednoho českýho stopaře, aby mohl strávit svou první noc pod portugalskou hvězdnou oblohou.

Středa začíná pochodem a současným stopováním směr Guarda. Jdu po silnici s označením IP5. To je něco jako naše silnice typu E50 nebo tak něco. Zkrátka taková státní silnice. A ouha. Po hodince mě zastavuje nějaká civilní garda a posuňky (neumí CZ ani E ani D, já zase neumím P ani F:) mi vysvětluje, že chůze, jakož i stopování je zakázané. Já zase odpovídám, že to není žádná dálnice a že jiná cesta do Guardy nevede. Po dvou minutách handrkování odjedou a já pokračuju.
Stejná situace se opakuje znovu asi po hodině. Je to k vzteku. Nikdo nebere, vedro k zbláznění.
Jako zázrak mi pak připadá brzdění malého renaultu. Majitel mexické restaurace v Guardě mě pohostí a zaveze do centra.
Trochu se dám do pořádku, vyměním si peníze a jelikož je neustále vražedné vedro a na obloze ani mráček, k výpadovce daleko, dále než na nádraží, tak se jdu zeptat, kolik koštuje vlak do Lisabonu. A jsem mile překvapen. Zpáteční lístek stojí 4050 escudos, což je asi 40 marek, což vychází při dané kilometrové vzdálenosti asi jen dvakrát dráž než u nás. Proto už dál neváhám. Vlak intercity odjíždí ve tři odpoledne.
Při té příležitosti si teprve uvědomím, že v Portugalsku platí jiné časové pásmo a posouvám si hodinky o hodinu zpět.
V Lisabonu jsem asi v osm večer. Rychle vyrážím do ulic ve snaze splašit nějaké ubytování. Bezvýsledně, navíc se už stmívá a já mám i strach potloukat se večerním Lisabonem sám. Vracím se proto na nádraží a smiřuju se s probdělou nocí.

Ve čtvrtek ve dvě hodiny ráno, klimbaje na lavičce, mě upoutá dívka, která vyhlíží z okna nádraží. Nabídne mi sušenky. Mluví anglicky. Divím se, že se dává do řeči s takovým individuem jako jsem já.
Nicméně konverzace je navázána a s Cristinou se povídá moc dobře. Nestihla vlak. Zavolala svým přátelům a kolem třetí vyrážíme taxíkem do ulic. Do pěti se bavíme v baru. Potom se vracíme zpátky na nádraží. Cristininy přátelé jedou domů a my ještě klábosíme do osmé hodiny, kdy jede Cristině další vlak.
Já se vydávám znovu do města. Prolézám hotýlky a ptám se na ubytování. Všechno je plné. Navíc orientační ceny za pokojík se sprchou na chodbě jsou závratné, v jednom pensionu mi nabídli postel za 120 marek, jinde zase takovou komůrku kde nic tu nic za 40... hrůza. Dvakrát se ptám v turistický kanceláři, ale tak jak je jinde zvykem, tady mi v téhle věci moc neporadí.
Utrmácen procházím městem a sonduju vývěsní štíty pensionů. Mířím do jednoho, který mi přece jen doporučila v turistický kanceláři s tím, že pod 40 marek to stejně nebude. Už jsem s tím smířenej, ale hlavně aby měli volno. Všechno je totiž totálně obsazený.
Konečně se doplazím před zmiňovaný hotýlek. V prvním patře přijímací "salónek" a v něm podsaditý černoch s berlemi. Uleví se mi, když zjistím, že má volnou cimru. Pak dojde na cenu. Když mě vidí, jak jsem schvácenej, upocenej a špinavej, slevuje mi na 3500 escudos. Navíc jsem mu vylíčil onu příhodu s ukradeným batohem:) Pak tahám peníze a dělám drahoty, že nevím, jestli zůstanu dvě noci, že si to rozmyslím a řeknu mu zítra atakdál. Nevím, čím jsem zapůsobil, každopádně mi znovu sleví a tak nakonec mám jednu noc za 3000 escudos.
Dvě hodinky si dávám šlofíka a ve čtyři odpoledne vyrazím na obhlídku města. Do hotelu se vracím v osm, utahanej jako kotě. Ale já chci ještě zkusit portugalskou specialitu, kterou mi doporučila Cristina. A tak se po umytí znovu vydám do uliček v okolí abych našel hospodu, kde vaří cozido a Portugesa. Potom - nacpanej (a napitej) k prasknutí jdu ulehnout, abych byl fit na příští den.

V pátek nečekaně zaspím a namísto v plánovaných sedm se probudím až v půl deváté. Vyrážím směr areál Expo 98. Trochu jsem to podcenil. Cesta pěšmo trvá dvě hodiny!!! Co se dá dělat. Koupím si lístek za 5000 escudos a jdu brouzdat po arálu. A nestačím valit oči.
Výstava je prostě super!!! Třírozměrné filmové a počítačové prezentace, skvělá organizace, čisté prostředí. Pouze je všude plno lidí a všude je děsivě draho, k cenám běžným ve městě je nutno připočítat ještě tak třetinu. Skvělý zážitek pro vnitrozemce je oceánium, kde lze vidět život pod mořskou hladinou. Všechnu tu mořskou havěť můžete pozorovat přes sklo pavilónu. Fantazie!!!
Samozřejmě, jsou tu i stánky zúčastněných zemí. Naše republika zastoupení nemá, tak navštívím aspoň stánek bratrů Slováků a nechám si dát štempla.
Pavilóny se uzavírají v osm večer. Areál má otevřeno do pěti do rána, je tady totiž denně koncert nebo jiná akce, kde se lze společensky vyřádit, případně unavit. Já jsem ale celodenním pajdáním unaven již dost, navíc mě čekají dvě hodiny zpáteční cesty do hotelu, takže opouštím výstavu a v půl jedenácté večer usínám.

Sobota je mým posledním dnem v Lisabonu a já se rozhoduju, že navštívím Cristinu doma. Adresu mám... Takže jedu vlakem a posléze autobusem do onoho městečka a po dlouhém hledání mě na místo zaveze místní živnostník. Protože hledat něčí obydlí v portugalské vesnici je pro cizince skutečně nadlidský úkol. Bohužel, Cristina není doma. Čekám půldruhé hodiny, pak nechám vzkaz a jedu zpět do Lisabonu. Večerním vlakem opouštím město a po půlnoci se ocitám v hraničním Vilar Furmoso, odkráčím na již známé a osvědčené místo a uložím se ke spánku.

V neděli ráno si nejprve vyměním pesety, nepředpokládám totiž hladký průběh stopování přes Španělsko, jako tomu bylo při cestě do Lisabonu. A osud mi dává ihned za pravdu.
První stop bere až po třech hodinách, sto kilometrů vzdálené Salamanky dosahuju až ve tři odpoledne. Dalších sto kilometrů do Valladolidu nakonec zdolávám taky, ale to už je večer a tak je tohle město i místem mého dalšího noclehu.

Pondělí 3.8.1998 začínám kolem osmé stopovat směrem na Burgos. Kupodivu mi zastaví náklaďák, ale jede jen do Palencie. No, vzhledem k tomu, že jsem ve Španělsku, to beru. Palencia má krásný park, kde se občerstvuji z nakoupených potravin, kromě toho se tady dá načepovat pitná voda:)
V poledne házím stopa na Burgos a neprozřetelně se nechám dovézt do jakési vesničky mezi Palencií a Burgosem. Obrovské parkoviště s pumpou a hospodou, ale zoufale málo osobních aut, všechno vesměs kamiony. Ke všemu panuje smrtící vedro a není se kam schovat do stínu. Z tohoto pekla mě vysvobozuje mě sympatická mladá paní a tak do Burgosu přece jen dorazím. Po prohlídce města se šinu neuvěřitelně dlouho na výpadovku. Pak ovšem mávnu a vzápětí brzdí BMW a bere mě asi sedmdesát kilometrů. Na dalšího stopa nemusím taky dlouho čekat, s pomocí tolik osvědčené cedule, kterou držím v ruce během pochodu za městečko, mi zastavuje Berlingo a tak se po chvíli ocitám uprostřed kastilského města Vitoria. Na jeho okraji taky strávím svou další noc.

V úterý se přes dva stopy dostávám do San Sebastianu, neodolám a slezu dolů k pláži a trochu se nechám ošplouchnout. Je zde příjemně, na skalisku by se dalo polehávat a pozorovat okolní objekty snad až do setmění (a potom by to možná teprve bylo zajímavé;-) Jenže čas vymezený mé dovolené je neúprosný a tak se vydávám hledat výpadovku na Irun.
Což o to, najdu ji snadno, ale je ve formě dálnice:-( San Sebastian je skutečně stopařská past. Naštěstí procházím kolem stanice jskési úzkokolejné místní dráhy a lístek stojí jen pár peset, jedu tedy do Irunu vláčkem. Na čáře utrácím zbylé pesety za jídlo, v poslední knajpě si dám předraženou břečku, kterou tu nazývají pivo a razím do Francie.
Stopem už urazím jen si 25 kilometrů a spokojeně usínám nedaleko Bayonne.

Ve středu mi brzo dojde, že do Bayonne se nejsnáze dostanu pěšky, což také učiním. Projdu městem na výpadovku. Volím státní silnici, francouzské dálnice mi neimponují. Celý den se pak víceméně trmácím po větších či menších stopech přes Pau a Tarbes a večer spím za městem Auch.

To samé mě čeká i ve čtvrtek. Za zmínku stojí jen delší stop se staršími manželi, kteří mě nejen pohostili obědem, ale i vybavili jídlem a pitím na další cestu. A samozřejmě mě svezli asi stopadesát kilometrů.
Nakonec se večer v šest ocitám ve městě Limoges. Jsem už psychicky zdeptán nemožností dalšího okamžitého stopu, navíc jsem uprostřed Francie, domů daleko a dovolená u konce. Jdu na nádraží a zjišťuji, že lístek do Strassbourgu stojí "jen" sto marek (při mládežnické slevě "do 25 let"). Nojo, ale já mám jen ty marky, ne franky. Vlak mi jede v 18:32, teď je 18:05. Rychle klusám do turistický kanceláře, která je asi 700 metrů od nádraží. V 18:17 vybíhám s vyměněnými penězi zpět k nádraží a v 18:25 držím v ruce lístek. V 18:32 přijíždí na nástupiště vlak a já s úlevou nasedám.
V Paříži se přesunuji metrem z Gare d Austerlitz na Gare d Est a v

pátek dvacet minut po půlnoci potom nasedám do vlaku směr Strassbourg, ve vlaku se trochu prospím a v šest ráno vylézám z nádraží.
Potom ovšem postupně zjišťuji, že ze Strassburgu/Kehlu vede k dálnici A5, kterou já potřebuju "osedlat" pouze dvouproudová schnellstrasse. Rezignovaně podél ní klopýtám, na některých nájezdech zkouším stopovat, ale všude je pusto prázdno a těch několik projíždějících aut mě ignoruje. Nasnídám se a pokračuju v cestě, ovšem v deset hodin už jsem na padnutí a tak na dalším nájezdu shazuju batoh a zařeknu se, že se odtud nehnu.
Mávnu a druhé auto mi zastavuje! S francouzskou SPZ! Neuvěřitelné! Vzápětí navíc zjišťuju, že je to Polák a že mě vezme až do Prahy!!! No prostě náhoda, kdybyste to napsali v nějakém románu, nebude tomu nikdo věřit, ale skutečně se to stalo.
Po nejrůznějších peripetiích (auto bylo havarované a vezlo se do Polska "na kšeft") jsem v osm večer vystoupil v Michli, došel na metro a dojel na Florenc, odkud jsem potom autobusem dorazil do Mladé Boleslavi a odtud taxíkem do Kosmonos, kde jsem

v sobotu deset minut po půlnoci otevřel dveře našeho domu...

Zpět