Osobnost Rudolfa Krchňáka (nar. 1905) mne upoutávala již od té doby, kdy jsem se ve svých jedenácti letech u něho začal učit hře na - do té doby pro mne nevídaný hudební nástroj - klavír. Vzpomínám, jak moc mi připomínal koně vlčnovské paní mlynářky, který nás na žebřiňáku vozil na pole. Fantazií přetvořený tvar klavíru mě snad také proto na první pohled učaroval. Do této doby jsem znal pouze hudební nástroje vlčnosvské dechovky a housle našeho pana učitele. Vrtalo mě vždycky v hlavě, jak mohou vyloudit tolik krásných tónů, když mají jenom čtyři struny. Pro svou silnou krátkozrakost jsem jaksi nevnímal pohyby páně učitelových prstů levé ruky, fascinoval mne pouze smyčec, kterému jsem přisuzoval tu zázračnou moc hudby.

Jak moc byla ve skutečnosti zázračná, to dnes nemohu posoudit. Jistě žádným virtuosem nebyl. Ale nenechám si vymluvit, že mne jeho hra mimořádně zaujala. Tehdy jsem z jeho housliček nemohl spustit své za brýlemi skryté bělmem zacloněné oči. Můj otec však o houslích nevěděl nic a sliboval mi, že se budu v Brně učit na "tú zlatú trúbu".

A tak jsem opustil své kamarády, malou vlčnovskou chaloupku, kluky ze sousedství, naše krásné tři kozy, své rodiče i sestry a místo na peci, kde jsem spával a svou vesnici jsem vyměnil za velkoměsto. Ano! Domů se smělo jezdit jen dvakrát do roka. Prý: "Ať si chovanci zvykají!"

Představa živého koně mně nejvíc zživotněla, když jsem si zvědavě prohlížel spodní část klavíru (kterému mimochodem kluci říkali křídlo. No nech! Koně se konečně také vždycky nějak jmenují), kdy jsem si představoval živého klidného koně, ale musím se přiznat, že mně bylo pod klavírem vždycky trochu úzko. A přesto jsem neodolal. Pod břicho koně se u nás žádný kluk neodváží.

Bílých plášťů vychovatelek a učitelů jsem se kupodivu nebál. - Nikoliv proto, že bych je spojoval s představou lékaře - u nás vesnický "dochtor" bílý plášť nenosil - ale proto, že tato běloba mi byla blízká, tou jsem býval obklopen, když jsem kamarádsky promlouval s našimi třemi kozami, které jsem od "nepaměti" pásal. Nejkrásnější byla Šutěna. Bílá jako sníh a na levém boku kulatou světle hnědou skvrnu, trochu větší než pětikoruna. Šutěna se mnou ráda laškovala, vyžadovala si, abychom se trkali. To se ví, já jsem hlavu nahradil pěstí. Radost oboustranná! Dodnes ji vidím stát na zadních se skloněnou hlavou proti mně, zuby vyceněné k nejradostnějšímu smíchu. Ano, to nevíte, že jste nikdy neviděli, jak se kozy umějí smát?

Kde zůstaly ty stráně žlebů vlčnovských pasinků? Do nenávratna se ztratila cesta do školy korytem potoka v létě brouzdáním vodou, v zimě po hladkém ledu. A najednou: škola, bydlení a kluci v jedné kupě pospolu, kdo to jakživ u nás viděl? A jací kluci! Zírám, oni snad nevidí. Hlídají nás dozorci. Dovídám se, že to jsou vlastně řemeslníci: švec, stolař, krejčí, jeden snad prý vyrábí pomůcky do školy, a jeden byl zase legionářem. Je to možné, vždyť jsme se o nich učili ve škole. Bylo mně to všechno sympatické, práci vlčnovských řemeslníků jsem přece znal. Všechno jsem se o nich dovídal. Dozorci byli hodní až na jednoho, který při příchodu práskl o skříň "fišpánkou" (rákoskou) a bylo jasné i mně, nevěřícímu Tomáši. Ano! Vlčnov mne naučil respektu k dospělým, ale toto? Věděl jsem, co je bič, ale vždycky jen tehdy, když jsme formanovi něco provedli, to bylo v pořádku. Trhat klásky z fůry obilných snopů, krást bulvy cukrové řepy z vozu, který táhli koně až jim svaly nabíhaly, rozbít kamenem okno, poprat se s klukem velkého sedláka, to zasluhovalo trest. Znovu říkám: Ano! Ale fišpanka jako hřmotný pozdrav?! Ale vyhrožovat předem jen tak pro vlastní radost z neomezené moci nad ubohými kluky?!

Ze všeho podivného kolem byl nejpodivnější pan učitel, ke kterému mě noví kamarádi dovedli, když jsem projevil zájem naučit se hrát na klavír. Znal jsem u nás slepého žebráka, který se vždycky objevil ve Vlčnově před kostelem v době náboženských slavností a na prsou měl ceduli s nápisem Úplně slepý. Ale že i můj budoucí učitel nevidí, to jsem poznal hned a nemusel mít tu ceduli. Seděli jsme v řadě a on si nás bral ke klavíru jednoho po druhém. Všem sahal na ruce a díval se jinam. Jednal laskavě a s tím vlčnovským slepým žebrákem neměl nic společného. Podivný je tento svět!

Bylo to v roce 1937, kdy mne otec přivezl jako svobodného a nespoutaného vesnického kluka, řekněme prosáklého dětskými hrami vlčnovských kluků, kdy se mi měnil svět uzavřením "do čtyř zdí" ústavu pro nevidomé v Brně. Tam jsem poznal i svého prvního učitele hry na klavír a vůbec jsem netušil, jaký je jeho život venku za zdí ústavu. Teprve později jsem poznal, že žije život plný tvůrčího úsilí. Svou osobností překryl vesnického žebráka tak mocně, že jsem na něho zapomněl. Tehdy jsem nevěděl, že mu budu vděčit za inspirace pro hlubší poznání soukromého i veřejného života slepců. Díky vám, pane učiteli!

Josef Smýkal