V mládí se Krchňák věnoval zdařilé literární tvorbě, ke které měl zvláštní nadání podobně jako k cizím jazykům. Je to např. sbírka esejů S bílou holí, několik povídek a básní. Na jeho literárním díle je zvlášť pozoruhodné, jak dovedl umělecky zpracovat své vlastní dojmy slepce. Vyhýbá se opisování od jiných, estetizuje své vlastní hmatové, sluchové i jiné zážitky. Snad nejvíce je to patrné v črtě z Beskyd a v Zimní melodii i jinde.

Můžeme jen litovat, že se literární tvorbě nevěnoval více právě proto, že byl až příliš rozptylovaný svou účastí ve spolkovém životě nevidomých, kde by byl postradatelný a kde by možná bylo i méně problémů.

Z historických prací tzv. hnutí nevidomých publikoval několik odborných referátů z mezinárodních komisí, kterých byl členem a mnohé připomínky významných nevidomých osobností. V období svého působení ve škole referoval rovněž o problémech nevidomých a slabozrakých učitelů hudby i o způsobech jejich uplatnění.

Nejzávažnější publikací je práce v několika verzích s názvem Nevidomí známí i neznámí, ve které je po několika předcházejících opravených vydáních s nezbytnými autorovými korekcemi a úpravami (hlavně po odstranění tendenčních a třídních přístupů v prvním vydání) možno najít základní informace o nejvýznamnějších nevidomých a spoře i slabozrakých hudebnících, literátech, vědeckých pracovnících i jiných významných zrakově těžce postižených osobnostech celého světa. Poslední vydání je z r. 1992. Ani toto se však nezbavilo některých v zásadě socialistických hodnocení.