[Velitel] Ale šikan neustal. Situace byla hrozná. Sežeň něco k jídlu, k pití, cigáro nebo něco v tom směru. Sahara, bufet, kouř a mnoho dalších nařízení od mazáků, kteří si v šikanu libovali. Byli zde však i takoví, kteří byli naprosto normální. Jednou si Atila půjčil dvacku. Myslel jsem si, že se jedná o půjčku „na věčné časy“. Jak jsem byl ale překvapen, že mi peníze za týden vrátil. To byla ovšem jen světlá výjimka. Šůrování chodby a vytírání jen tkaničkou od kanad nebylo nic, co by mě těšilo. Čas od času se taková zábava na naší třetí rotě přihodila i když musím podotknout, že mladí na jiných útvarech měli toto peklo daleko větší. Ale to ještě podrobněji rozeberu. První rok našemu útvaru velel major, kterému všichni mazáci říkali Táta. A měli důvod. On opravdu byl pro mazácký velitel. Takže šikan se dal pocítit ze dvou stran. Jeho heslo, "úkol musí být splněn", jsme mnohokrát pocítili na vlastní kůži.

Opravdu to za mnoho nestálo. Nemohli jsem jít na pokoj, kde to zavánělo mazáckým výdusem. O tom, že bych si lehl na postel, jsem si mohl nechat jen zdát. A tak jsem byl permanentně na chodbě, kde to taky nebylo moc bezpečné a nebo na kuřárně. Mazáci kouřili na pokoji a na kuřárnu moc nechodili, takže byl klid, byť jen dočasný. Ale stejně to bylo jedno. Pokud mazáci měli chuť dusit, tak si svoji oběť našli. Kdo byl první na ráně, ten byl odchycen a vydušen. Sežeň mi karbenátky, konzervy, pivo nebo lžičku medu. Případně s igelitovým sáčkem po večerce běžet na bránu pro civilní vzduch. Mladý voják je kouzelník. Ale to je jen lehké vzpomínání, které je utopeno v temnu minulosti. Tak se vše odehrávalo den po dni. Den na baráku a další den ve službě.

Tak jsem nějak proplouval. Bylo záhodno, abych si udělal třídnost ve své odbornosti. Ze začátku nebyl problém. Nejdříve třetí třída, pak druhá a nakonec první. Jednička už byla rozumně finančně ohodnocena. Ale já chtěl jít ještě dál. Chtěl jsem třídu mistra. Zde ale zapracovala vojenská mašinérie. Můj požadavek neprošel a já stále nevím proč. Naše sdružení se snažilo zašívat, jak se dalo. Tím ale chci zdůraznit, že jenom v rámci možností. Pokud by bylo zašívání moc okaté, byla by odezva okamžitá a razantní. Je to divné. Zde se člověk nechová jako člověk, ale jako zvíře. Jako mladý jsem potkal spolužáka ze základní školy. Poznal jsem ho a on mě také. Já byl zobák, on mazák. Nechoval se ke mně jako zvíře, ale poznal jsem, že on je někdo a já jen obyčejný zobák, nula, nic. Necítil jsem se dobře. Vojna neudělá z kluka chlapa. Všechno je úplně jinak.

[Vánoce] První vánoce byly naprosto šílené. Slavil jsem je na velitelském stanovišti. Rozdíl od normální služby byl snad jen v tom, že neprobíhal letový provoz a že se sloužilo ve vycházkové uniformě. Večer byl místo kapra klasický řízek. Podplukovník Hladký měl proslov. A mně bylo zase divně na duši. Klasické řeči o obraně vlasti. Ale co si z toho mají vzít kluci, kteří jsou ještě méně než nic a kdyby se něco semlelo, tak je nikdo nepodrží a všichni se na ně vykašlou. Takové úvahy mi proudily v mysli a zdá se mi, že nejen mně. Služba se držela jako obyčejně. A pak jsem kolem půlnoci vyrazil na svoji meditační procházku. Bylo mi divně. Dobře rozhodně ne. Vlastně dobře mi v gumovém prostředí nebylo nikdy. I když někdy jsem zažil veselé chvíle, vždy byl někde nablízku strejček strach a teta obava.