Jedním ze snů, který se mi zdál v poslední době a který jsem si zvládl aspoň stručně v bodech zapsat byl tenhle zvláštní kousek, který byl plný úniků. Ale proč se mi zdál teď netuším, ani proč mám pocit že některé kousky z toho snu už znám ...

Sen si začínám uvědomovat v okamžiku, kdy utíkám z nočního lesa. Lezu přes nějakou zeď a propadnu se do nějaké budovy. (Slovy pana Kaplana: Padl jsem z bláta do lože).

Budova je obrovitánský komplex, kde se natáčí filmy či divadelní představení a já po kratičké chvilce nacházím jedno pódium, kde se herci dohadují že odsud utečou. Hned jak z jeviště zdrhnou, pochopím, že to nebylo divadelní představení, ale že chtějí utéct doopravdy ...

Jdu jinam do míst, kde to vypadá jako improvizovaný bar. Sednu si na stoličku a během chvíle sem přicházejí herci, mnozí z nich silně opilí, pár jich drží ještě poloprázdné lahve s tvrdým alkoholem. Brblají u toho, že se jim útěk nepodařil. Nedivím se jim, tenhle komplex je hotové bludiště ...

Někteří herci a přísedící mi najednou začnu připadat velmi známí a skutečně - mí kamarádi Elsa, Andy a Venca. Společně s nimi se pokouším o uník. Daří se nám, po pár krocích stojíme v chodbě budovy (zvané v reálném světě Elektron) a úplně samozřejmě otevíráme její vchodové dveře. Před námi se okamžitě zhmotnila mléčná skleněná(?) stěna. Tu se Elsa ukázala jako nindža, rozeběhla se a nohama napřed vskočila do té stěny. Ta se rozbila a my můžeme jít tmavou nocí domů.

Nevím, jestli prcháme domů kvůli bouřce, či kvůli "půlnočnímu zákonu" o kterém jsem tu už psal, jisté je, že mě se únik domů podařil.

normální sen by tady mohl skončit, ale tenhle pokračoval.

Ležím si tak v posteli a přemýšlím, jestli to venku je bouřka nebo ohňostroj. Divím se tomu tak, až mi nejde zavřít pusa, asi jsem dostal na chvilku křeč. Ale co už, obdržel jsem vzkaz, že musím okamžitě do Komořan.

Tam vidím smrt nějaké dámy, ale vidím taky požár, který pomáhám hasit s pomocí věděr plné vody. Pak jsem ale zatčen a ani nevím vlastně proč ...

Možná i proto se ve vězení probourávám skrz zeď, utíkám k řece a sedám do člunu. Nechávám se unášet proudem a sleduji že je člun děravý. Vylejvám vodu co to jde a proud mě unáší čím dál prudčeji, až si uvědomím, že projedu vodopád...

Podařilo se mi to přežít. Sedím na břehu a vidím, že voda ke mě přinesla nějakou kostru a soudě podle zbytků masa na ní soudím, že to je kostra nějaké dívky....

Pak přichází má smrt - a můj poznámkový papír k tomuto místu říká podivnou větu: Definititivní smrt zradou smrťáka Tenhle kousek si už přesně nepamatuji teď odpoledne, ale když jsem si ho ráno kolem 3 hodiny zapisoval, tak na něm muselo něco být, nebo ne ?

Předchozí: Otázka z autoškoly
Následující: Shrnutí tramvajových snů