V neděli jsem obědval přesně o polednách a celou následující hodinu mám na to abych sebral odvahu a za pomoci mamky, která se rozhodla držet Micku, jí píchnout injekci a vytřít očičko. Je mi s podívem, že se toho neujala mamka, která pracovala před důchodem v nemocnici jako sanitářka a píchání injekcí viděla tolikrát. Ale jí se nějak nechtělo ani do té kapačky před pár dny ...

Kupodivu všechno prošlo tak jak by mělo - injekci pod kůži se mi sice podařilo vymačknout až na druhý pokus, ale Micka nestihla ani moc protestovat - jen zavrčela v okamžiku, kdy už to z injekce vytékalo ven. Ale to dělala i u doktora - zjevně ty antibiotika nějak štípou, protože při injekcích proti bolesti nijak neprotestovala. Ty jsme ale od doktora nedostali. Modlil jsem se za to, abychom injekce proti bolesti nepotřebovali a mé modlitby byly vyslyšeny.

Teď v pondělí jsem si musel odběhnout z práce a zopakovat si to, a pak zase mazat do práce. Načasoval jsem si to tak, abych mohl plynule přejet na jinou pobočku a ušetřil tak co nejvíc času. V úterý si to zopakuju - protože chci dávat Micce ty antibiotika aspoň přibližně ve stejnou dobu, tedy za 24 hodin ...

Předchozí: Kočička (3.)
Následující: Kočička (5.)