![[Zpět]](../back.gif)
![[Homepage]](../home.gif)
Přesto, že většina distribucí je dnes již přeložena do češtiny, považuji za přínosné popsat některé specifické situace, s nimiž se uživatel při instalaci setkává.
OS Linux, podobně jako další unixové systémy, nahlíží na disky trochu odlišným způsobem než DOSovské operační systémy. Pracuje s nimi na úrovni sběrnice (/dev/hd pro disky IDE, /dev/sd pro disky SCSI), fyzickeho zařízeními (/dev/hda pro 1. IDE disk, /dev/sdc pro 3. SCSI disk apod.) a podle diskových oddílů (/dev/hda1 pro 1. diskový oddíl na 1. IDE disku, /dev/sdb3 pro 3. oddíl na 2. SCSI disku apod.).
Dále je pro Linux specifické, že se většinou instaluje na více diskových oddílů. Ty se pak do adresářového stromu připojují příkazem mount v tzv. připojovacích bodech. Pro většinu uživatelů bude stačit vytvořit jen 3 oddíly, a to boot, root a swap. Boot (přípojný bod /boot) slouží pro start systému, na root oddílu (přípojný bod /) leží nainstalované programy a uživatelská data (pokud pro ně nebyl vytvořen samostatný oddíl připojený do /home) a swap je odkládací prostor, který se nikam nepřipojuje.
Co se týká kapacity, pro boot stačí 50 MB. Swap by měl být velký nejméně jako fyzická paměť RAM v daném počítači. Hlavní diskový oddíl (root, neboli /) závisí na charakteru instalovaného systému. Pro ryze textovou podobu stačí 500 MB. K provozování prostředí X Window System s menším okenním manažerem (Window Maker, Fvwm apod.) postačí 1 GB, pro větší manažery (Gnome, KDE) je třeba nejméně 2 GB.
VAROVÁNÍ: Otázka na rozdělení disku je v některých distribucích nešťastně formulovaná, takže může dojít k jejímu nevědomému přeskočení. Instalační program potom po výběru balíčků bez dalšího varování zformátuje a přerozdělí celý disk, což většinou uživateli nevyhovuje, neboť tak dojde ke ztrátě všech dat. K předejití této události je nutno při otázce na rozdělení disku zvolit ruční rozdělení disku, i když ve skutečnosti se budou jen existujícím oddílům přiřazovat přípojné body.
Některé instalační programy nabízejí nastavení časové zóny, přičemž všechny verze Linuxu obsahují ve svých knihovnách podrobné informace o všech časových zónách včetně údajů o letním a zímním čase, který se pak může automaticky přepínat. Vhodné je potom přepnout si (např. v BIOSu) hardwarové hodiny počítače na centrální čas (GMT, UTC), tedy 1 hodinu před středoevropský (CET), resp. 2 hodiny před letní středoevropský čas (CEST).
Správce systému má nejrozsáhlejší přístupová práva. Může číst, zapisovat a mazet všechny soubory v systému souborů, včetně instalace, konfigurování, updatování a odinstalovávání programů a jiných částí systému. Je tedy nutné, aby přístup k tomuto účtu byl maximálně zabezpečen. K tomu slouží právě heslo. Je doporučováno, aby mělo nejméně 6 znaků, kde se budou střídat písmena a číslice. Nedoporučuje se používat písmena s diakritikou a znaky "y" a "z", resp. "Y" a "Z". Heslo se při zadávání nevypisuje na obrazovku a je nutné jej zadat opakovaně, do dvou polí.
Ve většině instalačních programů lze vytvořit také účty pro běžné uživatele, kteří nemají práva správce systému. Kromě hesla je pro běžné účty nutno zadat i plné jméno (tj. lidské jméno a příjmení) a jméno uživatelské (tj. slovní označení, pod kterým se bude hlásit do systému na výzvu login). Na určitém systému nesmí existovat více uživatelů se stejným uživatelským jménem. Některé instalační programy umožňují také výběr identifikačního čísla uživatele (tzv. PID). Zde se doporučuje číslování od 500 nebo od 1000. Také číslo uživatele musí být na daném systému jedinečné. Případné další volby je dobré ponechat tak, jak je instalační program nabízí. Po ukončení zadávání údajů o uživatelích dojde k jejich zápisu do databáze, k vytvoření jejich osobních adresářů a k jejich naplnění základními konfiguračními soubory.
Různé distribuce obsahují různé systémy zabezpečení systému, zvláštšě při práci v síti. Pro běžné domácí použití stačí nastavit stínová hesla a šifrování hesel MD5. Prostředky jako NIS a Kerberos najdou využií především u organizací s větší počítačovou sítí.
V zásadě existují dva způsoby síťového provozu: lokální konfigurace a DHCP. V prvním případě jsou informace o jménu počítače a jeho IP adrese nastaveny v konfiguračních souborech v adresáři /etc. Protokol DHCP naproti tomu zajišťuje stažení těchto informací ze síťového serveru. Tato volba se používá skutečně jen v případě velkých sítí obsluhovaných jedním serverem. V ostatních případech nastavení této volby způsobí neustálé snahy počítače o získání informací ze sítě, což výrazně zpomalí jeho provoz!
Při lokální konfiguraci je nutné zadat jméno počítače, jeho IP adresu (tu přiděluje správce lokální sítě, přičemž často se používají adresy začínající 192.168) a adresa DNS serveru. Tu lze zjistit u poskytovatele internetových služeb nebo u správce lokální sítě.
Boot manažer je zaváděcí program, který po (re)startu počítače umožní uživateli vybrat, který z nainstalovaných operačních systémů (příp. které jádro v rámci jednoho systému) se má spustit. Bez tohoto programu není možné spustit Linux, abstrahujeme-li od možnosti používat startovací disketu při každém bootu. V každém případě však doporučuji vytvořit si startovací disketu pro případ přepsání boot sektoru disku.
V současné době se dodávají dva boot manažery pro Linux: LILO a Grub. LILO je starší, všem známé a zaběhlé. Jeho starší verze měly nepříjemná omezení (např. nutnost mít bootovací partition s kernelem v prvních několika GB disku). Nové verze navíc vedle standardní textové nabízejí i plně grafickou podobu. Nevýhodou zůstává možnost kohokoli zadávat kernelu parametry, což ohrožuje bezpečnost systému.
Grub je v oblasti boot manažerů novinkou. Přichází jen s textovou podobou, ale s možností nahrát obrázek na pozadí. Nemá omezení z hlediska kapacity disku. Pro zvýšení bezpečnosti umožňuje přístupu ke konfiguraci zabránit heslem. Navíc má vestavěn vlastní příkazový řádek podobný programu bash.
X server je program, který řídí zobrazování grafické konzoly. Jeho natavení je tedy nastavením zobrazování grafiky. Je nutné zvolit si rozlišení a barevnou hloubku. Pokud je zvoleno více rozlišení, použije se implicitně to největší z nich. Do nižších rozlišení je potom možné se za běhu X serveru přepnout kombinací kláves (tzv. hardwarový zoom).
Moderní distribuce nabízejí uživatelům zvolit celé skupiny balíčků najednou a celý výběr stovek až tisíců baličků se tak redukuje na 10 až 20 ikonek. Vždy je však možnost tento zjednodušený (a většině uživatelů asi vyhovující) způsob přeskočit a v režimu výběr jednotlivých balíčků rozhodovat o instalování nebo neinstalování jednotlivých balíčků rpm. K těm nabízí grafické verze instalačních programů i krátký popis obsahu, textové verze většinou ne. Dále dochází ke kontrole závislostí, aby nezkušený uživatel nezadal balíček, k němuž chybí potřebné knihovny, nebo neodebral balíček, na jehož obsahu jsou závislé jiné balíčky.